Strážkyně může zemřít, ale její duše kráčí dál.

Listopad 2014

Isabelly Vampýrská Akademie 15.kapitola

28. listopadu 2014 v 12:00 | RozaBellaBelikov |  Isabelly Vampýrská Akademie
v minulém díle se událo:
"Jsem vítěz! Edwarde!"
Vyskočila ze židle, překvapivě energicky, a rozeběhla se k němu. Chytil jí do náruče, aby nespadla.
"Přišel jsi, přišel jsi za mnou-"
"Chtěla jsi přece, abych přišel."
"Ale mohl jsi mě odmítnout-"
"Tebe?"
S úsměvem přikývla.
"To je fakt. Taky bych tě neodmítla. Nabídla bych ti pití, ale vím, že nepiješ, tak se nebudu ani namáhat."

Pobaveně se usmál. Takovou Bellu neznal a připadala mu ohromně zábavná, když byla opilá.
"Kolik jsi toho vypila?"
Neurčitě mávla k hromadě flašek na skřínce za stolem u kterého seděli předtím.
"To jste toho vypili tolik?"
"Ne, co tě nemá. To já sama. Ostatní mají flašky u svých nohou."
Překvapeně na ni vykulil oči. Začala hrát pomalá píseň a Bella se překvapeně otočila za tou hudbou.
"Pamatuješ?"
"Jak bych mohl zapomenout."
S úsměvem ukázal na svoji hlavu a Bella chápavě přikývla. Věděla na co naráží. Upíří paměť.
"Tančili jsme na ni spolu na plese. Zdá se mi to jako věčnost-"
"Smím prosit?"
"Teď?"
"Ano."
"Ale pořád neumím tančit."
"To nevadí."
Odvedl si ji na provizorní parket a v klidu si jí vyhoupl na špičky svých bot a začal s ní tančit.
"Takhle mi to příjde zábavné."
"Mohl bych tě naučit tančit. To je pak ta pravá zábava."
"To zní jako plán."
Usmála se na něj a celou dobu si hleděli do očí. Edward sice vnímal závistivé myšlenky ostatních přítomných, ale nebral si je nijak k srdci. Hlavní je, že může držet Bellu zase v náručí.
"Když jsme takhle tančili naposledy, chtěla si být jako já. Teď, když takto tančíme znovu, přál bych si, abych mohl být jako ty."
"Ironie, co? Nedokážeme si vážit toho, co máme a toužíme po tom, co nemůžeme mít."
"Souhlasím."
Spokojeně tančili a když píseň skončila, došla si Bella pro poslední flašku a společně se vydali pryč. Bella ho zavedla k soše královny Alexandry, kde se posadili a ona pokračovala v pití.
"Kdy se to takhle pokazilo, Edwarde? Jak se to mohlo vůbec stát?"
"Co máš na mysli?"
"Byli jsme přece šťastný, aspoň myslím, že jsme byli. Pořád to mám před očima. Každou chvíli s tebou a nejde zapomenout."
"Byli jsme. Taky jsem na nic z toho nezapoměl."
"Tak kdy se to pokazilo? Přemýšlela jsem o tom. Proč jsi odešel, proč ti nestačila moje láska. Rozhodla jsem se proto raději zapomenout a soustředit se na svůj cíl. Když jste se tady ukázali a já tě znovu viděla. Po tom, co jsme spolu mluvili, zamyslela jsem se. A došla jsem k jediném závěru. Že vlastně ani nevím, kdy se to celé tak pokazilo."
Napila se z flašky a zahleděla se na její obsah.
"Je pravda, že ke konci našeho vztahu jsem často byla myšlenkami mimo a tak jsem si ani nevšimla, že to už mezi námi není takové, jako dřív."
"Nemůžeš za to. Za to můžu já. Měl jsem ostatní poslechnout, měl jsem si o svým strachu promluvit s tebou. Já jsem tě jenom chtěl ochránit, před vším, i kdyby to znamenalo, ochránit tě přede mnou. Měl jsem být větší sobec. Kdybych byl větší sobec, tak bych se tě nedokázal vzdát a tohle by se nestalo."
"Možná, že za to může ten alkohol, že ti konečně můžu v klidu všechno říct. Já jsem ti to odpustila, Edwarde. A než řeknu cokoliv dalšího, je tu jedna věc na kterou potřebuju znát odpověď."
"Tak se ptej."
"Co máte teď v plánu?"
"Cože?"
"Určitě nebudete chtít zůstat navždy tady. Máte taky svoje životy a ikdyž to nedávám moc najevo, tak jsem ráda, že tu jste a nechci vás zase ztratit. Jenže já...mám svoje povinnosti. Vím, že jsem byla bláhová, když jsem se toho chtěla vzdát, ale už jsem pochopila, že se toho nemůžu vzdát. Byla jsem tak vychovaná. Od malička nám to tloukli do hlavy. Jsou to roky výchovy, které zkrátka neodpářeš. Proto pochopím, když půjdeš se svojí rodinou a budete znovu žít svoje životy. Budu s vámi v kontaktu...nechci vám v ničem bránit-"
"Já nikam nejdu."
"Cože?"
"Bavili jsme se o tom zrovna dnes. Chápeme, že tohle je tvůj život a nebudeme ti do něho zasahovat. Měla by jsi žít podle sebe. Je to tvoje rozhodnutí a máš na něj právo. Nebudeme ti v ničem bránit a příjmeme jakékoliv tvoje rozhodnutí. Nevíme, zda by nás vůbec přijali, ale kdyby tu byla ta možnost, tak bychom zcela jistě neodcházeli. Společně jsme se totiž schodli, že i ve tvém světě toho můžeme spoustu zažít a prožít a nebudeme se muset přetvařovat. A kdyby to nešlo, tak já bych nikam nešel. Už tě totiž nikdy neopustím. Dokud mě budeš chtít u sebe, tak nikdy neodejdu."
Pořádně se napila až zbylo jenom na dně.
"To jsme to dopadli. Promluvím s kmotřičkou. Všechno jí vysvětlím a uvidíme, co pro to můžeme udělat. Nezvládla bych, kdyby jste odešli. Třeba to nějak půjde. Nechci, aby si odešel. Znovu už ne. Slib mi, že už neodejdeš. Ne bez toho, abychom to probrali."
"Slibuju."
"Dobře."
Dopila zbytek a úlevně se na něj usmála.
"Myslíš, že kdybych tě o něco požádala, bylo by to troufalé?"
"Splním ti každé tvoje přání."
"Polib mě. Chci, aby to bylo jako dřív."
Zaváhal. Bella měla hodně vypito a on toho nechtěl zneužívat. Ale, když se k němu naklonila a z lehka ho políbila, neovládl se. Přitáhl jí k sobě a začal jí líbat. Nejdříve zlehka, aby jí svojí touhou nevyplašil a postupně přidával na intenzitě. Bella si s tím hlavu nelámala. Přesunula se mu do klína a nohama ho pevně objala kolem boků. Zavrčel proti jejím rtům a přitiskl jí pevněji k sobě. Vůbec nepřemýšlel jestli jí tím způsobí modřiny nebo jestli jí to bude bolet, nedokázal jasně myslet. Ale Bella ani trochu nezaprotestovala. Cítila jeho pevný stisk, ale tím jí jen dokazoval, jak moc mu chyběla.
Nakonec se od sebe odtrhli a společně se kochali západem slunce.
"Aspoň, že už jsou prázdniny. Dneska děcka balí a zítra večer si pro ně přijedou rodiče a odvezou je na prázdniny domů. Bude tu hroznej humbuk."
"A co budeš dělat o prázdninách ty?"
"Vyspávat. A pak trénovat. Nezajímá mě, co říká ta pošahaná sestra z ošetřovny. Jsem zdravá."
Nad tím se musel Edward pousmát. Bella byla roztomilá, když se vztekala. A jak zjistil, tak i když byla lehce opilá.
"Asi si už půjdu lehnout, zítra to bude šílený, ale můžeš mi dělat společnost-"
"Bello?"
"Vím, co jsem tím naznačila a přesně to mám na mysli, Edwarde. Nejsem, tak křehká, jak si myslíš. Zvládnu tvoje...vášně-"
"Bello, vím, že nejsi tak křehká, jak jsem si dříve myslel, ale jsi opilá. Litovala by jsi toho."
"Nelitovala. Proč bych měla litovat toho, že si vzájemně dokazujeme naši lásku? Nebo byla pravda, co jsi říkal? Že mě nemiluješ?"
"Nebyla to pravda. Miluju tě."
"Tak mi to dokaž, Edwarde. Tak moc toho nechci."
Lehce si povzdechl a políbil jí. Myslela si, že má vyhráno, ale odtáhl se nakonec od ní.
"Říkala si, že máte prázdniny. Pokud na tom budeš trvat i potom, co budeš úplně střízlivá. Můžu ti dokazovat, jak moc tě miluju, tak dlouho jak si budeš přát."
Vším tím vzrušením se celá zachvěla. Na to nemusel být Jasper, aby to cítil. Neusnadňovala mu to, protože kdyby bylo po jeho, tak už s ní je v jejím pokoji a trhá z ní oblečení. Ale nebylo by to správné. Musí udělat, co je správné, pokud chce, aby byla jeho už navždy. Pokud to udělá teď, tak si bude myslet, že jí jen zneužil a už si nenechá nic vysvětlit a definitivně ji ztratí. Proto jí tedy zvedl do náruče a nesl jí do jejího pokoje. Jeho rozhodnutí mu znesnadňovala Bella, která se ho pořád snažila svlékat, líbala ho a hladila. I její dech na jeho krku byl rozptylující a ve chvíli, kdy mu políbila krk a místo vzápětí olízla, tak skoro přišel o rozum a jen silou vůle o které ani nevěděl, že ji má ji mohl uložit do postele a raději odejít, než udělá něco čeho budou oba litovat.
Když zavřel dveře, tak raději rychle utekl, aby si to ještě nemohl rozmyslet. Pnutí v kalhotách bylo nepříjemné a byla to daň, kterou musel zaplatit, aby mohl získat Bellu doopravdy a navždy. Jasper s Emmettem si z něj dělali legraci, ale zbytek ho chválil, že udělal správnou věc. Když se dostatečně uklidnil, uznal, že udělal správně.

Isabelly Vampýrská Akademie 14.kapitola

26. listopadu 2014 v 12:00 | RozaBellaBelikov |  Isabelly Vampýrská Akademie
v minulém díle se událo:
"Stalo se něco, Bello? Jsi najednou hodně smutná. Mě to můžeš říct."
"Nemůže to být jako dřív, protože naposledy, když jsme slavili...byl s námi i Russell."
"Bello, měla by ses s tím smířit. Věřím, že by se Russellovi nelíbilo, jak zacházíš se svým životem."
Jen souhlasně zamručela a šla dál.

Během několika hodin jí Carlisle propustil s tím, že se musí ještě týden šetřit. Nebyla z toho nadšená, ale musela to překousnout. Z ošetřovny ji přišel vyzvednout Matty.
"Tak co, chcípáku? Je ti líp?"
"Na to, abych ti nakopala prdel stačí, abych byla polomrtvá."
"Tak je ti dobře, když si na mě troufáš."
"Zníš jako kdyby si měl šanci někdy mě porazit."
"Těšíš se na dnešek?"
"Jasně, že jo."
"Tentokrát tě porazím."
"Matty, Matty, Matty....sni dál, chlapče. Jsem ruska. Mě nepřepiješ."
Oba se rozesmáli, ale u Mattyho to bylo trochu nucené.
"Co se tváříš, tak tragicky? Vím, že pořád nevypadám nejlíp, ale musíš si zvyknout. Po princi budou pořád prahnout Strigojové a tak na něj budou často útočit a my budeme mít spoustu práce. Zvykej si, že mě uvidíš i v horším stavu."
"Cože?"
"Já, ty, Strážci prince Dragomira-"
"Opravdu?"
"Jo, už nějaký čas. Chtěla jsem ti to říct, ale stalo se toho tolik, že jsem to dřív nestihla."
"Tak to je luxusní!"
"Ano, to je. Ale ty se pořád tváříš tak tragicky. Měl by si být šťastný. Co se stalo?"
"Je něco, co by jsi měla vidět."
Vytáhl digitální foťák a ukázal jí fotografii. Poznala v něm Russellův hrob, ale něco bylo špatně. Zvětšila fotku a zalapala po dechu. Náhrobní deska byla prasklá a byl na něm krvavý nápis.
Teď zemřeš ty.
Okamžitě se rozeběhla k jeho náhrobku, kde se její nejčernější obavy potvrdily. Dělníci zrovna odstraňovali prasklou desku, aby podle ní mohli udělat novou. Bella pevně sevřela pěsti a rychlým krokem se vydala do útrob školy. Každý kdo ji potkal se jí strachy klidil z cesty. Tvářila se jako bohyně pomsty, která jediným pohledem spálí vše na prach. Nevšimla si překvapené Alice s Rose, které se zrovna bavili s jednou z dívek, které tu studovali. Bella ji znala. Byla to nekrálovská Morojka, docela pěkná, často se objevovala na večírcích, i když byla mladší než oni. Pohledem přejela všechny přítomné až našla tu, co hledala. Hrubě chytila Moroje, co se s ní bavil za bundu a odstrčila ho. Vyděšenou Avery pak zvedla za bundu do vzduchu.
"Zeptám se jen jednou, tak si rozmysli, co řekneš. Kde-je-Becky?"
Její jméno vyplivla jako nadávku. Avery věděla, že není dobré odporovat rozzuřeným rusům a proto jí okamžitě ukázala směr. Bella na ni vztekle zavrčela a pak jí přirazila na zeď.
"Máš štěstí, že mám dobrou náladu."
Všichni se stáhli. Pokud je tohle dobrá nálada, tak nechtějí vidět, co znamená, když ji nemá. Matty se jí pokusil zastavit, ale skončil akorát na lopatkách a Bella ho v klidu překročila.
"Uděláš to ještě jednou a zapomenu, že jsi můj kámoš."
Takhle vytočenou Bellu ještě neviděl. To není dobré. Chtěl ji zastavit, ale Bella už spatřila Becky. Použila svojí pověstnou rychlost a než se stihli vzpamatovat, tak držela šokovanou Becky za krk ve vzduchu.
"Tohle už jsi vážně přehnala! To, že chceš zničit život mě neznamená, že ti dovolím, aby ti tohle prošlo! Zničila si Russellův hrob, ty bezcitná mrcho! Když pomyslím, že jsem tě přes to všechno nepráskla jen kvůli tomu, že tě miloval a chtěl, abych tě chránila a ty jsi provedla tohle!"
Vztekle s ní mrskla o zem.
"Měla bych se z vysoka vysrat na Strážcovské povinosti a jednoduše ti vystřelit mozek z hlavy. S největším potěšením bych sledovala jak se tvůj mozek rozprskne do všech světových stran. Ale jednoduše nemůžu. Slíbila jsem to. Než umřel, chtěl, abych tě chránila. Je jedno jak moc mě nenávidíš nebo já teď tebe. Slíbila jsem to, ale počítej s tím, že za tohle budeš pykat!"
"Co je s jeho hrobem?"
"Nedělej, že nevíš! ZNIČILA JSI HO! Větrnou magií byl zničen náhrobek a popsan krví! Nepřipadá ti to náhodou trochu povědomé?! Nevím kam dal oči, když si takovou bezcitnou mrchu jako jsi ty chtěl vzít!"
"Cože?"
"Překvapení, co?! Miloval tě tak moc, že se pro tebe vzdal nejlepší šance v jeho kariéře! Tu nejlepší kterou mohl kdy dostat a to vše jen pro tebe! Chtěl být tvým Strážcem a tvým manželem! Koupil ti i prsten! Než jsem odešla z akademie, šla jsem za tebou, abych ti ten prsten předala a vše ti řekla a vysvětlila, protože si to tak přál, ale nevyslechla si mě a vyhodila mě. Možná je dobře, že zemřel v boji jako čestný muž, protože kdyby měl vidět, co jsi zač-"
Nevšímala si jejích slz. Potřebovala ze sebe dostat veškerý vztek a nenávist, co k ní cítila, aby se ovládla a na místě ji nezabila.
"Neříkej to-"
"-zabilo by ho to."
Všichni zalapali po dechu. Tohle nikdo nečekal. Becky se rozšířily zorničky a hystericky začala plakat. To jí, ale neodradilo a pokračovala, ignorující pláč Morojky před sebou.
"Tvoje nenávist ti zatemnila zrak natolik, že ses neštítila udělat něco tak odporného. Lituju každého, kdo dýchá stejný vzduch jako ty."
Plivla před ní na zem a otočila se k odchodu.
"Jsi špína na Morojském rodě. Ještě, že nejsem Moroj."
Odcházela s hlavou hrdě vztyčenou. Dokázala to! Ovládla se a nezabila ji, ikdyž tak moc chtěla! Ignorovala křik Becky, která za ní volala, že ona to nebyla. Pro dnešek jí už měla dost!
"Bello! Počkej!"
"Co je, Alice? Nemám náladu."
"Nemyslíš, že jsi byla na ni moc zlá? Třeba to fakt nebyla."
"To mě nezajímá!"
"Bello, co je to s tebou?"
"Byla schopná zničit jeho hrob jen proto, aby mi ublížila a vyhrožovala mi. Nechci jí dneska vidět. Jsem až moc naštvaná. Ublížila bych jí. Byl zázrak, že jsem se vůbec ovládla."
"Tímhle to, ale nevyřešíš."
"Rose, cením si toho, že mi chcete pomoct a možná vám za to časem poděkuju, ale ne teď. Pokud mě omluvíte. Alex pro mě pořádá párty a já musím porazit svého vyzyvatele."
"Vyzyvatele?"
"Mattyho. Marně doufá, že mě porazí v pití."
"Ty piješ?"
"Co vás to všechny, tak šokuje?"
"Tohle si vem, kdyby něco volej."
Cedulku s číslem si vložila do kapsy, ale ani se na ní nepodívala.
"Bello, ty opravdu piješ? Alkohol myslím."
"Jsem ruska. Rusové pijou od malička. Mám podezření, že nám dávají vodku snad i do sunaru."
Zasmála se nad jejich překvapenými pohledy a šla dál. Všimla si svého táty a pokusila se ho dostat na lopatky, ale skončila zase na zádech. Dívky překvapeně koukaly, jak se tomu smějí jako šílenci.
"Nepraštila se do tý hlavy moc silně?"
"Podle mě se konečně se vším vyrovnává a konečně bude zase tou, jakou byla dříve. Emmett bude nadšený, protože myslím, že si budou skvěle rozumnět, časem."
Odešly, aby konečně společně vyřešili, co budou dělat. Jestli zůstanou a pokusí se začlenit do jejich světa, kde se můžou naučit nové věci a nemusí se skrývat nebo se vrátí zpět a budou se skrývat mezi lidmi. Bella měla nastartovanou slibnou kariéru, které se očividně za nic na světě nevzdá.
Bella se skvěle bavila. Matty jí samozřejmně nepřepil, ikdyž začala rychlejším tempem a dřív než on. Musela skrátka z hlavy vyhnat vzpomínky na Russellův zničený náhrobek. Alkohol jí už začal stoupat do hlavy. Asi by se fakt měla šetřit....Blbost!
Edward zrovna zuřivě protestoval, když mu zazvonil mobil. Alice se hned začala usmívat a div nezačala tleskat.
"Alice, co-?"
"Neptej se a zvedni to!"
Její naléhavost všechny překvapila. Rychle proto hovor přijal. Překvapila ho hlasitá hudba na druhé straně.
"Ano?"
"Edwarde?"
"Bello? Ty jsi..opilá?"
"Co tě nemá, jsem přece ruska. Alice mi dala tohle číslo, abych zavolala kdyby něco."
"A potřebuješ něco?"
"Já jsem...doprdele já to zapomněla. Počkej-Ticho tam! Telefonuju!-kde jsem to byla? Už vím! Mohl by jsi přijít, Edwarde?"
"Chceš, abych přišel?"
"Ehm, chci? Jo, chci. Chci, abys byl tady, tady se mnou. Příjdeš teda?"
"Bello! Pojď tančit!"
"Hned jsem tam."
"Tak, Bello! Parket si tě žádá!"
"Super. Tak já-"
"Bello!"
"Jestli nezmlknete, tak tam na vás vlítnu jako Svatý duch a srovnám vás všechny do latě! Potřetí vás varovat nebudu!"
"-tak já na tebe tady počkám. Těším se. Pospěš si, čekám tu na tebe."
"Nějakej natěšenej-"
"Ticho, Emmette. Pokud jde o náš předchozí rozhovor....Nikam nejdu. Nehnu se od ní ani na krok. To je moje poslední slovo!"
Rychle se vydal za zvukem hudby, kterou jeho citlivý sluch slyšel na míle daleko. Vešel do velké, zřejmně společenské, místnosti, kde se to hemžilo převážně Moroji. Několik Morojek si ve snaze ho zaujmout poupravovalo výstřihy. Nasál vzduch a našel Bellu podle její vůně. Seděla u stolu s Mattym a dalšími Moroji a všichni do sebe zrovna klopili panáky. Morojové se pozvraceli a odpadli a Matty dal znamení, že už má dost, než taky odpadl.
"Jsem vítěz! Edwarde!"
Vyskočila ze židle, překvapivě energicky, a rozeběhla se k němu. Chytil jí do náruče, aby nespadla.
"Přišel jsi, přišel jsi za mnou-"
"Chtěla jsi přece, abych přišel."
"Ale mohl jsi mě odmítnout-"
"Tebe?"
S úsměvem přikývla.
"To je fakt. Taky bych tě neodmítla. Nabídla bych ti pití, ale vím, že nepiješ, tak se nebudu ani namáhat."

Isabelly Vampýrská Akademie 13.kapitola

24. listopadu 2014 v 12:00 | RozaBellaBelikov |  Isabelly Vampýrská Akademie
v minulém díle se událo:
"Esme, neplakej. Tvojí tváři sluší úsměv."
Esme se na ni překvapeně podívala, ale když viděla, jak se na ni Bella usmívá, poprvé bez toho ublíženého pohledu, jaký vždy měla, když byla blízko nich, usmála se na ni taky.
Všichni postupně se s ní objali a ujistili se, že se cítí dobře. Carlisle jí prohlédl a s potěšením konstatoval, že už je z nejhoršího venku.
"Měli bychom je nechat o samotě."
Všichni se s ní rozloučili a šli povědět ostatním, že už je jí mnohem lépe a že za pár dní bude zase jako dřív.
"Opravdu ti je dobře? Měl jsem o tebe strach."
"Vím."

Překvapeně se na ni podíval.
"Slyšela jsem tě. Jak sis vůbec mohl myslet, že bych tě opustila? Že bych to nezvládla? Jsem zpátky díky tobě. To tvoje modlitby mi pomohly."
Edward jí vzal za ruku a políbil jí na zápěstí. Zachvěla se předzvěstí tohoto slibu. Bylo to jasné znamení, že by jí chtěl dát víc než polibek na ruku.
"Slib mi, Edwarde, že nikdy neuděláš takovou hloupost, aby sis sáhnul na život. Slib mi to."
"Bello-"
"Slib mi to!"
"Nemůžu ti to slíbit. Nedokážu žít ve světě, kde ty nejsi. Po mém odchodu mě při životě držela jen myšlenka, že jsi živá a konečně v bezpečí od nebezpečí upířího světa. Pokud se ti něco stane a ty tu nebudeš. Ten den zemřu s tebou."
"Nesmíš, Edwarde! Takhle to nemá být. Vůbec jsem neměla utíkat. Kdybych neutekla, tak bych ti nezničila život."
"Ty jsi mi nezničila život. Ty jsi mi ho zachránila."
"Kdybych se neukázala, tak by jsi žil šťastně se svojí rodinou a časem by jsi si našel nějakou krásnou upírku, kterou by si mohl milovat. Takhle se musíš strachovat o mě. Ale já se o sebe dokážu postarat."
"Vím, že dokážeš. Viděl jsem to. Byl jsem fascinovaný tím, co vše si dokázala, ale nemáš pravdu. Nebyl bych šťastný. To, že jsem mohl být s tebou, bylo moje největší štěstí. Kdybych si toho uměl jenom víc vážit. Moje rodina je i tvoje. Oni tě berou jako součást rodiny. Pořád jsou na mě naštvaný, že jsem je donutil opustit tě a já se ani nedivím. Zasloužím si to. Byl jsem hlupák."
"Nechci se hádat. Na to jsem příliš unavená. Jen mi řekni, co nového jste zjistili."
"Nikdo neví, kdo je k tomu donutil. Byli u nich doma a našli tam členy jejich rodin. Po smrti, bez kapky krve. Zabili je Strigojové. Strážci se domnívají, že Devona s Nathanielem vydírali, aby vás prodali."
"Cože?! Zaprodali prince jenom kvůli tomu?!"
"Nerozčiluj se."
Zatlačil jí zpátky do polštářů, protože se vzteky prudce narovnala. Tvářila se jako kdyby se chtěla vydat ty dva znovu zabít.
"Jsem úplně klidná!"
"Jak myslíš, že jenom kvůli tomu? Byli to jejich rodiny."
"Nerozumíš tomu a ani nemůžeš. Od malička nám vtloukají do hlavy mantru Strážců, kterou se musíme řídit za každých okolností. Oni mají přednost. U prince Dragomira to platí minimálně dvojnásob."
"Přeháníte to."
"Nepřeháníme. Jsou to staletí bojů a hodně krvavých bojů. Máme k tomu svůj...důvod, protože bez nich by naše rasa vymřela....proto je chráníme...proto mají...přednost-"
Zavřela oči a unavená usnula. Edward se pousmál a odhrnul jí pramen vlasů z obličeje. I takhle zraněnou ji víc zajímali její povinosti než něco jiného. Později za ním přišel Dimitrij a požádal ho, aby mu pomohl při výslechách. Edwarda samotného zajímalo, kdo v tom má prsty a chtěl ho dostat a zabránit mu, aby mohl znovu ublížit Belle.
Výslechy trvali dlouho a nic nového nezjistili. Nikdo netušil, proč to udělali. Vracel se zrovna na ošetřovnu, když ho zaujal křik z jedné chodeb kampusu.
"Slečno Belikov! Stůjte!"
Bella?
"Jdi mi z cesty!"
"Jste po silném otřesu mozku a nejste ještě úplně zdravá! Pan Mazur bude hrozně zuřit až zjistí, že jste opustila svoji postel!"
"Klid, promluvím s ním. Musím vidět svého svěřence! Jsem jeho Strážkyně a mám na to právo! A teď jdi než ti takovou ubalim až budeš sbírat všechny svoje zuby z podlahy!"
Doběhl do stejné chodby a překvapeně koukal na Bellu. Sotva šla, z vytržené kapačky jí tekla krev, ale přesto dál šla a vytrvale odháněla sestru, která se jí snažila zastavit.
"Pane Cullene, domluvte jí prosím."
"Opovaž se, Edwarde. Zkusíš mě zastavit a budeš toho po zbytek života litovat."
Její hlas byl ledově chladný a její oči nepřipouštěly nic jiného.
"Měli bychom ji nechat jít. Aspoň pak bude klidnější až se přesvědčí, že princi nic není. Dám na ni pozor a pak ji dovedu zpět. Vyhovuje to takhle oběma?"
Sestra přikývla a váhavě odešla. Bella se na něj jen usmála a vydala se dál. Odstrkovala Edwardovi ruce, které se ji snažili podpírat.
"Nejsem neschopná. Přežiju to. Byla jsem na tom i hůř."
"Nemusíš mi to připomínat."
Vtrhla na Morojskou chlapeckou kolej a ignorovala užaslé pohledy přítomných Morojů. Stále totiž na sobě měla nemocniční oděv a přes to přehozený župan.
"Pěkný nohy, Belikov. Nechceš se doléčit u mě v posteli?"
"Zopakuj to a až s tebou skončím, tak tě ani zažranej milovník puzzlí nesloží dohromady!"
Zvedl ruce v obranném gestu a radši jí všichni ustoupili. Ono nebylo radné si zahrávat s malou Belikovovou. Prošla kolem nich a zaklepala na dveře Alexova pokoje, ale nikdo jí neodpovídal. Vešla dovnitř a našla ho spát.
"Alexi?"
Sedla si na jeho postel a zlehka s ním zatřásla.
"Co je?...Bello?!"
Pevně jí objal a celou si ji prohlížel.
"Jsem tak rád, že ti nic není. Bál jsem se o tebe. Když jsi zničeho nic odpadla, srdce se mi zastavilo."
"Tohle neříkej ani ze srandy. Opravdu je ti dobře? Vypadáš divně."
"To bude těmi sedativy."
"Sedativa? Kdo do tebe nacpal ty sračky?!"
"Kirová. Nemohl jsem spát. Strachy jsem nezamhouřil oka a tak abych neskončil vedle tebe, dostal jsem sedativa."
"Byli to jen Strigojové. Nic s čím bych si neporadila."
"Já měl, ale strach o tebe. Těch Strigojů se vůbec nebojím."
"Měl by jsi."
"Mám tebe a svůj oheň."
"Nerad vás ruším, ale Bella se opravdu musí vrátit do postele, aby mohla, co nejrychleji zpět do služby."
"Edward má pravdu, Bello. Jsem rád, že jsi přišla a že už jsi v pořádku, ale měla by jsi jít odpočívat."
"Ale-"
"Bello! Žádný ale!"
"Fajn! Spikli jste se proti mně."
Zvedla se a dala se na odchod.
"Až tě pustí, tak to pořádně oslavíme. Jako dřív-"
"Jako dřív...dobře. Těším se. Zatím ahoj."
Rychlým krokem se vydala pryč a Edward spěchal za ní.
"Stalo se něco, Bello? Jsi najednou hodně smutná. Mě to můžeš říct."
"Nemůže to být jako dřív, protože naposledy, když jsme slavili...byl s námi i Russell."
"Bello, měla by ses s tím smířit. Věřím, že by se Russellovi nelíbilo, jak zacházíš se svým životem."
Jen souhlasně zamručela a šla dál.

Isabelly Vampýrská Akademie 12.kapitola

21. listopadu 2014 v 12:00 | RozaBellaBelikov |  Isabelly Vampýrská Akademie
v minulém díle se událo:
"Princi? Poslala mě sem vaše matka. Má o vás starost."
Kývla na jednu ze sester a ta jí podala injekci.
"Co je to?"
"Klid, Dimitrij. Jsou to sedativa. Musí si odpočinout a uklidnit se."
"Dobře."
Alex rychle odpadl a Dimitrij ho zvedl na ruce.
"Vrať se prosím za mojí dcerou, Edwarde. Dej na ni pozor. Za chvíli příjdu."

Edward kývl a rozeběhl se na ošetřovnu svojí upíří rychlostí. Už tam byl zbytek jeho rodiny. Rychle se přesunul vedle ní a úlevně se zaposlouchal do tlukotu jejího srdce.
"Co je jí, Carlisle? Je ještě bledší než jsem odešel."
"Prohlédl jsem jí. Je to fascinující. Nemá už žádné zranění, ale stále má málo krve. Dokud nebude mít více krve v těle, bude pořád takhle bledá a neprobere se. Pořád platí, co jsem řekl. Musí zabojovat sama."
Sklonil se k ní a vtiskl jí polibek na čelo.
"Zabojuj, Bello. Ty nemůžeš umřít. Pokud umřeš ty, půjdu za tebou. Nemohl bych být ve světě, kde ty nejsi. Rozumíš? Zlomilo by to obě tvoje rodiny. Tu tvoji a i tu moji, která je i tvojí. Miluju tě, Bello, a vždycky budu."
Upřeně jí pozoroval a v duchu se modlil, aby byla v pořádku. Slyšel rámus z chodby, dupot a křik. Dveře se rozletěly a v nich stál Abe Mazur rozzuřený jako bůh pomsty. Jeho dcera Rose se ho marně snažila zastavit.
"Tati, zadrž. Nekřič, prosím. Bella potřebuje klid."
Hlas se jí zlomil. Abe se podíval soucitně na svojí dceru a poté ji objal. Pohled na Rose Belikov byl žalostný. Byla bledá skoro jako Bella, pod očima měla černé stíny a její vlasy poztrádaly lesk. Vypadala nemocně. A to tu Bella ležela jen několik hodin. Během těch několika hodin Rose Belikov zestárla nejméně o dvacet let.
"Kdo to byl?! Kdo si dovolil?! Kdo si dovolil tohle na prince Dragomira? Na mojí vnučku!"
"Tati, prosím. Uklidni se."
"Edwarde, vy jste byl s Dimitrijem, když mluvil s princem. Co vám řekl?"
"Byl jsem tam proto, abych využil svůj dar a přečetl si v princovi mysli, co se stalo. Díky tomu jsme získaly cenný čas na vyšetřování."
"No a kdo v tom má prsty? Co se stalo?"
"Jeli do kina. Bella si všimla, že druhé auto se Strážci chybí. Nelíbilo se jí to. Byli ujištěni, že se jen porouchalo auto a že je brzy doženou. Od té doby byla Bella evidentně nervózní. V kině byla jako na jehlách. Strážci se najednou skáceli k zemi za zvuku výstřelů, mrtvý. Vedla Alexe pryč a před dveřmi je překvapili Strážci z druhého auta. Byli domluvení se Strigoji, že je přivedou."
"Kteří? Kde jsou? Uškrtím je holýma rukama!"
"Tati-"
"Nějaký Devon a Nathaniel. Jejich vinou vypadá takhle. Jsou už po smrti. Bella je zabila. Nathaniela střelila přímo mezi oči a Devon schytal kulku do břicha během jejich rvačky. Rána jasně neslučitelná se životem."
Všichni členové jeho rodiny se na něj šokovaně podívali. Tohle by do Belly neřekli. Jen Abe se zatvářil pyšně.
"To je moje holčička. Zrádci musí být potrestáni. Kdyby nebyli mrtvý, donutil bych je litovat každé spropadené minuty jejich ubohých životů a s největším potěšením bych poslouchal, jak škemrají o slitování."
"Tati, prosím. Bella bude v pořádku a to je to hlavní. Musíme tomu věřit."
"Doktore Cullene, není něco co by jí mohlo pomoci? Je mi jedno kde na světě to je nebo kolik to bude stát! Chci jen, aby moje maličká byla v pořádku."
"Jak už jsem říkal. Musíme čekat a modlit se. V tuto chvíli opravdu není nic, co by jí pomohlo."
Na ošetřovnu přišel i Dimitrij a objal svojí plačící manželku.
"Rozo, moje Rozo. Světlo mého života, neplakej. Bolí mě u srdce, když tě takto vidím. Naše malá holčička je silná. Má to nejlepší z nás obou. Je krásná a statečná po tobě a po mě má tuhej ruskej kořínek. Někdo jako ti dva ji nemohou zničit, rozumíš mi? Bella bude v pořádku, uvidíš. Za chvilku tu bude běhat jako kdyby se nic nestalo a bude se rozčilovat, že jsme nad ní zlomili hůl a mysleli na nejhorší. Musíme jí věřit. Ona to zvládne."
"Co když to nezvládne? Nejsem připravená ji ztratit. Nemůžu o ní přijít. Ne takhle. Je na tomto světě krátce. Vždyť si ho ani pořádně neužila. Ještě je tu tolik věcí k vidění."
"Nemluv takhle. Bude v pořádku, Rozo. Věř tomu."
Trvalo dlouho, ale nakonec se Belle vrátila zdravější barva. Edward se od ní nehnul od doby, kdy tu ležela. Ostatní se u ní střídali. Nakonec byl vyhnán na lov a tak se rozeběhl do hloubky lesů Montany a snažil uklidnit svoje splašené myšlenky. Pohled na ležící Bellu z něj vysával energii.
Mezitím na ošetřovně se všemi skoro oplakávaná Bella probrala. Pomalu zamžourala a rozhlédla se. Pohled jí padl na její spící a od pohledu unavené rodiče, kteří si spali v náručí. Její otec spal sedící v křesle s její spící matkou v klíně. Oba vypadali jako kdyby zestárli, ale věděla, že je to jen únava. To, že tam není Edward jí nepřekvapilo. Slyšela vše, co se tu dělo a byla ráda, že tu celou dobu byl s ní. Musel, ale i na lov.
Na jeho místě teď spal její dědeček, co jí držel za ruku. Taky vypadal hodně ustaraně. Pokusila se na něj promluvit, ale krk měla vyprahlý. Proto mu, co nejpevněji dokázala sevřela ruku. Ihned se probral a zmateně se na ní podíval.
"Bello!"
To bylo poprvé, co ho viděla plakat. Periferním viděním viděla, že se tím vzbudili i její rodiče, ale momentálně její mysl zaměstnávali slzy jejího dědečka. Velice pomalu zvedala ruku k jeho obličeji, ale bolelo to a tak jí pomohl. Opatrně mu setřela slzu, co mu vytekla neposlušně z jeho tmavých očí.
"N-ne-plač-"
Skoro jí nebylo rozumět, ale Abe pochopil. Přikývl a věnoval jí úsměv, slabě mu ho oplatila a nechala se opatrně obejmout. Poté jí objal i otec a nakonec jí držela matka a plakala jí na rameni.
"Já se o tebe tak moc bála."
"Mami-"
Opatrně zvedla ruku ve které neměla kapačku a pohladila matku po vlasech. To u ní vyvolalo nový a silnější záchvat pláče.
"J-ještě jsem ne-neumřela....moje...jméno n-není v ka-lendáři-"
"Rozo, musí si odpočinout, aby rychle nabrala sílu."
Rose přikývla a uložila ji zpět jako když bývala malá.
"Alex-?"
Začala prudce kašlat a tak jí Dimitrij podal sklenici vody a nechal jí napít.
"Je v pořádku, v rámci možností. Samozřejmně už není v takovém šoku, ale má o tebe hrozný strach. Nemusíš se bát. Dáváme na něj pozor. Dokud se neuzdravíš."
Přikývla a znovu zavřela oči. Těch pár slov a pohybů jí unavilo jako nic v životě. Probudila se až o pár hodin později. Slyšela tichý rozhovor a zaujalo ji, když slyšela Edwardův hlas.
"E-Edwarde-?"
Cítila závan vzduchu a poté se jí do zorného pole dostala Edwardova ustaraná tvář.
"Proč se...všichni tváří, jako kdybych.....byla mrtvá nebo měla každou chvílí.....umřít? Jsem ruska doprdele."
Edward se úlevně zasmál a pohladil jí po ruce.
"Jak se cítíš?"
"Jako kdybych se porvala se smečkou Psychopsů. To bude v pohodě."
Znovu začala kašlat a tak jí dal napít.
"Lepší?"
Zlehka přikývla a položila se znovu na polštář. Potichu pozorovala Edwarda, ale zaujal jí vzlyk a tak se tím směrem otočila. Esme tam seděla jako hromádka neštěstí a ostatní ji utěšovali.
"Esme?"
Ihned se zvedla a byla u ní.
"Co se děje, holčičko? Bolí tě něco?"
"Dobrý. Pojď sem."
Jednou rukou jí objala a nechala Esme, aby jí v náručí vzlykala.
"Esme, neplakej. Tvojí tváři sluší úsměv."
Esme se na ni překvapeně podívala, ale když viděla, jak se na ni Bella usmívá, poprvé bez toho ublíženého pohledu, jaký vždy měla, když byla blízko nich, usmála se na ni taky.
Všichni postupně se s ní objali a ujistili se, že se cítí dobře. Carlisle jí prohlédl a s potěšením konstatoval, že už je z nejhoršího venku.
"Měli bychom je nechat o samotě."
Všichni se s ní rozloučili a šli povědět ostatním, že už je jí mnohem lépe a že za pár dní bude zase jako dřív.
"Opravdu ti je dobře? Měl jsem o tebe strach."
"Vím."

Isabelly Vampýrská Akademie 11.kapitola

19. listopadu 2014 v 12:00 | RozaBellaBelikov |  Isabelly Vampýrská Akademie
v minulém díle se událo:
"Odvedeš prince Dragomira na ošetřovnu a pak za nějakým dárcem. Je ještě v šoku. Ručíš mi za jeho bezpečnost životem."
"Jasný. Spolehni se. Princi-"
"Jdi, najdu si tě. Povinnosti Strážců."
"Opravdu je ti dobře? Jsi hrozně bledá."
"Ano, jsem. Mrtvoly jsou pořád v budově centra s kinem. Může se tam potulovat pěkně nasranej Strigoj, kterého jsem nabrala autem při útěku."
"Zajdi si na ošetřovnu, už se o to postaráme."
"Jsem v pořádku, nic mi-"

Během vteřinky ztratila vědomí a kdyby jí Alex, který stále stál vedle ní, nezachytil, tak by upadla. Svojí upíří rychlostí se k nim přiřítily Edward s Carlislem.
"Cítili jsme krev. Co se stalo? Bello!"
"Bello!"
Rychle se k ní sehnuli a začali jí ošetřovat.
"Princi Dragomire, poslechněte prosím žádost Strážkyně Belikov a nechte se ošetřit. Teď pro ni nemůžete nic udělat. Doktor Cullen se o ní postará. Je v dobrých rukou. Podíváte se na ni až na tom budete lépe. Destiny, odveď ho. Za každou cenu. Nevíme zda pach její krve nepřiláká další."
"To určitě přiláká. Bella má lákavější krev než vy všichni dohromady."
"Tady víc nesvedeme. Edwarde, ty jí poneseš a já jí podržím zacpanou ránu. Tady nemám dost vybavení."
Edward kývl a opatrně její zakrvacené tělo zvedl do náruče. Sice byla v bezvědomí, ale při tom pohybu bolestivě zasténala. Edwardovi se sevřeli útroby. S Carlislem se vydali, co nejrychleji na ošetřovnu.
"Rána na boku je hluboká. Výstřel z bezprostřední blízkosti. Hrozně krvácí. Potřebuje krevní infúzy."
Edward s Carlislem kolem ní běhali několik desítek minut než rána přestala krvácet. Dveře ošetřovny se silou rozrazily až zaplakaly panty a ve dveřích stál úplně bledý Dimitrij Belikov.
"Co je jí? Bude v pořádku?"
"Měla by. Uvidíme až se probere, pokud se probere-"
"Pokud se probere? Co myslíte tím: pokud se probere?"
"Ztratila hodně krve, dostala infúzy, ale bude to trvat. Musí zabojovat."
Rychle přešel k posteli a pohladil svojí bledou dceru po vlasech.
"Bojuj. Bojuj jako ještě nikdy v životě. Nemůžeš umřít takhle mladá. Zakazuju ti to."
Vtiskl jí polibek do vlasů a pak se jeho obrovské tělo sesunulo na židli. Chvíli na to vběhla dovnitř i Rose s královnou Lissou. Obě bledé jako smrt. Lissa okamžitě přeběhla k posteli a natáhla ruku k jejímu tělu. Zavřela oči a soustředila se.
"Díkybohu, čekala jsem, že to bude horší."
Úlevně vydechla.
"Dostaneš jí z toho?"
"Ano. Dokázala jsem tebe vytrhnout z náruče smrti. Tohle nebude problém."
Stále neotevřela oči a plně se soustředila. Levou rukou jí léčila a pravou se nepřítomně drbala, kde jen dosáhla. K překvapení Edwarda a Carlisleho to dělala Rose taky, s naprosto zoufalým výrazem ve tváři. To musel být vedlejší účinek éteru a Rose to musela cítit zkrs jejich pouto.
Na natažené ruce si všimli, jak se jí postupně objevují krvavé škrábance. Jeden vedle druhého, stejně dlouhé, se objevovaly od loktu směrem k zápěstí. Po chvilce stáhla ruku a vypadala vyčerpaně.
"Lisso!"
"Je mi dobře. Dostane se z toho."
"Děkuju ti, Lisso."
"To nic, Dimitrij."
Carlisle k ní přiskočil a začal jí ošetřovat.
"Určitě vám nic není, Výsosti?"
"Zajdu si za dárcem a bude to v pořádku. Musím jít uklidnit svého syna. Vypadá, že to s ním každou chvíli švihne. Omluvte mě."
"Pojď, Lisso. Udělám ti vodícího pejska."
"Toho většinou potřebuješ ty."
Obě se uvolněně zasmály a ten stres z nich opadl, aspoň částečně.
"Co se stalo? Procházeli jsme se a najednou k nám vítr zanesl známou vůni krve."
"Byla to past. Nevíme, jak je to možné, ale dva Strážci je zaprodali Strigojům. Franka a Alice, co byli v autě s Bellou a Alexem zabili. Podle toho, co Bella řekla než odpadla, tak je zabila a s Alexem utekla zpět. Venku utekli Strigojovi a tady u akademie je přepadl další, který na ně čekal zatímco ostatní odlákali Strážce u brány. Bella ho zabila a pak i ty, kteří prchali před Strážci a dostali se jí do rány. Víc nevíme. Právě Strážci odjeli uklidnit nepořádek do toho kina a až se Alexovi udělá trochu líp a bude schopen mluvit, tak ho vyslechnu. Zajímá mě, co se tam přesně stalo."
"S tím vám můžu pomoct."
"A jak?"
"Když jsme mluvili o těch darech, já taky jeden mám. Dokážu číst myšlenky. Bude stačit jenom, aby princ Dragomir myslel na to, co se stalo."
"Dobře. Pak tedy pojďme."
Společně se vydali do Morojské "jídelny". Edward se snažil myslet na cokoliv jiného, jen ne na bezbranou Bellu ležící na posteli. Celou zafáčovanou, bledou, pokrytou modřinami a škrábanci.
Alexe našli sedět jako hromádku neštěstí.
"Měl jsi nějakou krev?"
"Něco málo jo, ale nemám vůbec chuť. Pořád je mi z toho špatně."
"Bella bude v pořádku, musí se jen vyspat."
"Slyšel jsem. Byla tu matka. Mohl bych ji vidět?"
"Nedoporučuju, není to hezký pohled. Věřte mi, princi. Bude lepší, když za ní zajdete zítra. Až se jí vrátí barva do tváře-"
Pátravě se na něj zahleděl a když viděl bolest v jeho očích, tak jen přikývl.
"Chcete vědět, co se stalo?"
"Ano. Určitě se necítíte na vyprávění, proto je tu se mnou Edward. Dokáže to ve vaší mysli vyčíst."
"Opravdu?"
"Každý detail. Vím, že to nebude příjemné myslet na to, ale nedá se nic jiného dělat. Nebude to bolet, slibuju. Nepoznáte, když čtu myšlenky. Můžeme to vyzkoušet jestli chcete. Myslete na cokoliv vás napadne."
Alex na něj vrhl nedůvěřivej pohled, ale zkusil to.
"Myslíte na vaši matku, když přiběhla za vámi po tom, co vás dovedli sem."
"Ano. Jak jsi to udělal? Vůbec nic jsem necítil."
"Říkal jsem to. Můžeme?"
Jen kývnul a začal se soustředit.
"Jedou v autě. Odjíždějí z akademie. Baví se spolu a smějí se. Najednou se Bella otočila dozadu a přestala se usmívat. Otočila se na řidiče. Franka. Ptá se ho, kde je druhé auto. Frank odpovídá, že to zjistí a volá Devonovi. Devon odpovídá, že jim chcíplo auto a že Nathaniel zařizuje náhradní, že je doženou a že to tu chvilku ve třech zvládnou."
"Nic takového se nestalo. Nemáme hlášení o tom, že by se jim rozbilo auto. Navíc bylo nové."
"Všichni tři jsou najednou napjatí. Vystupují z auta a jdou dovnitř. Cestou jeden z prodavačů se přiblíží k Alexovi, ale Bella mu hned vykroutí ruku. Když zjistí, že to bylo neškodné, pustí ho a omluví se. Alex si ji dobírá, že je moc upjatá a že se zbytečně stresuje.
Strážci zůstávají uvnitř u vchodových dveří a hlídají situaci. Alex chytil Bellu kolem pasu a chce ji vést na jejich místa. Je překvapený, že je ozbrojená, ale ona jen pokrčí rameny, že jeden nikdy neví. Sledují spolu film, ale Bella celou dobu sebou šije a rozhlíží se okolo. Je nervózní, něco se jí nelíbí. Zaujme jí pohyb vzadu a tak se otočí taky, pak už vidí jen, jak Strážci padají mrtvý k zemi za zvuku výstřelů s dírou v zádech. Ve dveřích jsou dvě díry po kulkách. Neměli šanci něco vidět.
Vzniká zmatek a Bella tahá Alexe pryč. Vybíhají ze sálu a vidí před sebou Devona a Nathaniela. Míří na ně zbraněmi. Devon jim říká, že teď půjdou s nimi, že Strigojové mají o ně velký zájem. Bella mu říká, že až řekne teď, tak poběží na parkoviště. Devon chytá Alexe a dává mu zbraň k hlavě. Nařizuje Nathanielovi, aby to s ní vyřídil. Ten jde k Belle, ale ta rychle vytáhla pistoli a vystřelila. Padá k zemi s dírou v hlavě a Devon s ní rychle mrskl proti dveřím zlatnictví. Bella proletěla skleněnými dveřmi a spouští tím bezpečnostní systém. Dveře a výlohy zajistily mříže. Křičí na něj, ale Devon se jí směje, že odtamtud se nedostane. Rychle popadá židli a buší s ní vší silou do bezpečnostního skla.
Po několika silných úderech, které židli zdeformovali nakonec vzniká prasklina. Devon si toho nevšiml, protože se pořád směje. Bella hodila židli do skla a pak ho pěstí rozbila. Rychle vyskočila a protáhla se mřížemi ven a než se stihl vzpamatovat, tak ho tvrdě udeřuje do obličeje. Pouští Alexe a ten ucouvne. Ve vzduchu je cítit krev a on má strach o Bellu. Couvá pryč, ale pořád to sleduje. Perou se. Ozývá se výstřel, ale z tohoto úhlu není vidět jestli to Bellu zasáhlo. Dostává ránu pistolí do hlavy, rychle se vzpamatovává a střílí. Devon padá k zemi a krvácí z břicha. Rozebíhá se a Bella je mu během okamžiku v patách. Ohlíží se a vidí jak tam Devon leží v kaluži krve. Očividně po smrti.
Dostali se na parkoviště a hledají vhodné auto. Bella rozbíjí sklo u auta a usazuje ho na místo spolujezdce. Vytrhla kabely a startuje auto. Odjíždí a všimne si Strigoje, který se na ně rozebíhá. Šlápla na plyn a těsně předním zapíná dálková světla. Zakryl si oči a Bella ho srazila. Sklo nahoře u spolujezdce popraskalo. Otočí se a vidí, že Strigoj se zvedá a snaží se je dohnat. Bella jede jako šílenec. Chce jeho telefon, protože její jí vypadl v kině, ale Alex ho nemá. Devon mu ho sebral.
Belle teče krev do obličeje, její obočí je po ráně pistolí rozseknuté. Posílá ho najít lékarničku a dává mu instrukce. Poté si lepí čelo a zpomaluje krvácení. Donutí ji nechat si obvázat ruku, ale ani trochu nespomaluje. Ptá se jí na další zranění, ale říká, že je v pořádku. Pořád cítí krev, ale přisuzuje to tomu, že je od krve celá. Nelíbí se mu její styl řízení, ale jenom ji tím pobaví. Přijíždějí k bráně, ale nikde nikdo není. Belle se to nelíbí a přikazuje mu, aby zůstal v autě. Přechází před auto a obezřetně se rozhlíží. Ruku vzadu u pasu, kde má kůl. Najednou zvedne zrak a během okamžiku je Strigojem mrštěna na čelní sklo. Vrhá se po ní. Sklo pod nimi zapraskalo a skoro vypadlo.Všiml si, že krvácí. Má na ni sexuální narážky. To se mu nelíbí.
Alex se pohnul a Strigoj si ho všiml. Bella mu vynadala a podařilo se jí uvolnit si ruku a ohnat se po něm. Hrozně zařval a Bella se odrazila od auta a povalila ho. Během okamžiku mu vráží kůl do srdce a zabíjí ho. Neodolal pokušení a vylezl ven, aby se podíval. Bella se hrozně moc zlobí. Slyší pohyb a ukrývá ho do bezpečí za sebe. Vybíhají dva Strigojové a za nimi Strážci. Ten jeden si jí nevšiml a tak je v mžiku mrtvý. Ten druhý jí už viděl a vrhá se po ní. Chvíli spolu bojujou, ale Bella ho sráží k zemi, pokleká na jedno koleno a tímto pohybem získává švih a celou silou, co jí zbyla vráží Strigojovi kůl přímo do srdce. Otřásl se při zvuku, když se kůl otírá o žebra.
Přibíhají Strážci a Bella hrozně nadává. Vysvětlují ji, že je přepadly Strigojové. Bella vysvětluje, co se stalo jim a posílá Alexe pryč se Strážkyní Destiny. Zbytek už víme."
"Děkujeme, princi. Měl by jste si odpočinout. Bellu by zarmoutilo, kdyby vás takhle viděla."
"Necítím se unavený. A po tom všem asi ani neusnu."
Přišla ředitelka a sedla si vedle něho.
"Princi? Poslala mě sem vaše matka. Má o vás starost."
Kývla na jednu ze sester a ta jí podala injekci.
"Co je to?"
"Klid, Dimitrij. Jsou to sedativa. Musí si odpočinout a uklidnit se."
"Dobře."
Alex rychle odpadl a Dimitrij ho zvedl na ruce.
"Vrať se prosím za mojí dcerou, Edwarde. Dej na ni pozor. Za chvíli příjdu."

Isabelly Vampýrská Akademie 10.kapitola

17. listopadu 2014 v 12:00 | RozaBellaBelikov |  Isabelly Vampýrská Akademie
v minulém díle se událo:
"Jdi se připravit. Za hodinu vyrážíte."
"Dobře. A tati?"
"Ano?"
"Nezlobíš se, že jsem se na tebe pokusila zaútočit?"
"Ne. Něco takového jsme dělali i s tvojí matkou. Vždy se mě snažila nachytat. Udržovalo nás to ve střehu. Tak mě tak napadá, že to můžeme dělat i my dva. Schválně jestli se ti podaří dostat mě na lopatky."

Bella se usmála, lípla mu pusu na tvář a šla se připravit. Vzala si na sebe sukni, tenisky a sportovní sáčko, aby nešel vidět její kůl a ani její pistole, kterou si ukryla do pouzdra, které měla připevněné na zádech a tak její zbraň nešla pod sakem vidět. Vydala se k autu, kde na ní čekal Alex s jejími rodiči a několika Strážci. Zahlédla v dálce i Cullenovi, kteří seděli pod stromy a byli dokonalou ukázkou odpoledního relaxování. Vrhla se na otce, ale ten jí v klidu přehodil a ona skončila na zádech.
"Co mě prozradilo? Bojovej pokřik jsem nepoužila."
"Pořád jsem ještě lepší než ty."
S úsměvem jí pomohl na nohy a odvedl jí k autu, kde už čekal usměvavý Alex.
"Co to bylo?"
Bella se jen rozesmála a mávla nad tím rukou.
"Sluší ti to. Můžeme?"
"Teď nebo nikdy."
Nastoupili do auta, kde se tomu ještě smáli. Edward se zaťatými zuby a pěstmi sledoval, jak dvě auta opouštějí pozemky školy. V jednom z nich seděla Bella s Alexandrem Dragomirem, jehož myšlenky se ubírali směrem, který se Edwardovi ani trochu nelíbil.
Jely autem a dobře se bavili, když si Bella najednou uvědomila, že nevidí za nimi světla druhého auta.
"Kde je zbytek?"
"Zavolám jim. Devone, slyšíme se? Kde jste? Stalo se něco?"
"Tady Devon. Jen klid, Franku. Chcíplo nám to. Doženeme vás. Nathaniel sehnal náhradní auto. Do půl hodiny jsme u vás. To snad vydržíte. Jste tři."
"Jasně. Pospěšte si."
Odešli do kina a Strážci zůstali u dveří, aby hlídali. Alex chytil Bellu kolem pasu a překvapeně zjistil, že je ozbrojená.
"I teď? Vážně?"
"Jeden nikdy neví."
Film začal a byl zajímavý, ale Bella jako správná Strážkyně nepolevila v ostražitosti. A vyplatilo se to. Během chvilky se Strážci sesunuli na zem. Na nic nečekala a čapnula Alexe za bundu a vedla ho ven. Překvapeně zjistila, že jí cestu zastoupili dva Strážci, co je měli chránit.
"Smůla, Belikovová. Půjdete s námi. Strigojové se na vás moc těší."
Sevřela čelist.
"Chtěla by jsi bojovat? Nemáš zbraně. Tak jdeme."
"Až řeknu, tak běž. Nečekej na mě a běž na parkoviště."
Pomalu k nim došli a Devon chytil Alexe a vedl ho pryč.
"Postarej se o ní."
Rychle sáhla po svojí zbrani. Nikdy si nemyslela, že jí bude muset použít proti někomu koho zná.
"Nikdy neváhej."
Z její zbraně vyšel výstřel a Nathaniel padl k zemi mrtvý. Devon jí odkopl do zlatnictví a tím spustil bezpečnostní systém. Nemohla se prostřílet ven, protože skla byla neprůstřelná.
"Alexi!"
"Bello!"
"Už mu nepomůžeš."
Rychle čapla židli, co tam našla a začala vší silou bušit do skla. Devon se jejím snažením skvěle bavil. Smál se a přitom držel Alexovi zbraň u hlavy. To Bellu ještě víc nabudilo. Sklo začalo praskat, ale Devon byl tak zaujatý svým ďábelským smíchem, že si toho nevšiml. Nebyl čas zdržovat se židlí a tak jí mrskla proti sklu a pak do něj udeřila pěstí. Sklo se rozsypalo a ona vyskočila ven skrz mříže. Z ruky jí tekly čůrky krve, ale ignorovala to. Rychle ho udeřila vší silou a on pustil Alexe.
"Teď!"
Devon se na ní vrhl a začaly bojovat. Ozval se výstřel a Bella cítila, jak se jí trhá triko. Poté cítila tvrdou ránu pistolí do hlavy, ale nehodlala se vzdát. Pevně sevřela svoji zbraň a vystřelila. Devon dostal ránu do břicha. Rychle se vydala za Alexem. Ignorovala přitom silnou bolest v levém boku. Otočila se a viděla Devona v obrovské kaluži krve, jak se přestává hýbat a zůstává tam ležet s vytřeštěnýma mrtvýma očima, které jí šokovaně pozorovaly. Zahnala myšlenky na stejně prázdný pohled Russella a přidala na rychlosti. Doběhla Alexe a našla auto bez alarmu. Zbraní rozbila sklo a odemkla ho. Alexe posadila dovnitř a sama vytrhla dráty a nastartovala.
"Připoutej se!"
Rychle vycouvala a odjížděla z parkoviště, když si všimla Strigoje, co se jim postavil do cesty.
"Jsi připoutaný?"
"Ano."
"Tak se drž."
Dupla na plyn a řítila se plnou rychlostí na Strigoje, který se rozeběhl proti nim. Těsně před ním zapla dálková světla a tím ho oslepila.
"Řekni sýr!"
Nabrala ho autem a ten přelítl přes kapotu dozadu a dopadl na beton. Na nic nečekala a co nejrychleji jí to auto dovolilo pelášila pryč.
"Máš mobil?"
"Ne, sebral mi ho."
"Kruci! Můj mi vypadl v kině. To nic. Nedostanou tě. Ne dokud jsem tu já."
"Bože, Bello! Krvácíš!"
"To nic není."
Setřela si krev, která jí tekla do obličeje z roztrženého obočí, aby dobře viděla na cestu. Ale nemělo to smysl, protože během vteřinky nebyl poznat rozdíl.
"Vlez prosím dozadu, někde by tam měla být lékarnička. Je to povinná výbava každého vozu."
Opatrně přelezl dozadu a chvilku se tam přehraboval než našel, co chtěla.
"Otevři ji. Někde tam bude páska a nůžky. Nastříhej jí na tenké proužky, abych si mohla zalepit ránu na hlavě."
Poslechl jí a za chvilku si už lepila obočí k sobě. Krvácení se díky tomu zmírnilo.
"Teď tvoje ruka."
"Alexi, není to tak hrozné."
"Vypadáš jako po šarvátce s Psychopsi!"
"Dobře. Potřebuju dlouhý obvaz a aby si mi ruku obvázal, protože nemůžu pustit volant."
Natáhla k němu ruku a on se do toho pustil.
"Neboj se to utáhnout, potřebujeme, aby to přestalo krvácet."
Poslechl jí a tak za chvilku byla obvázaná. Sice se kvůli obvazu nemohla hýbat, tak jak chtěla, ale za pět minut budou touto rychlostí u akademie. Koukla do zpětného zrcátka a naštěstí je nikdo nesledoval, ale na rychlosti neubrala. Zamáčkla pedál až na podlahu a řítila se lesní cestou jako šílená.
"Už nemáš jiné zranění?"
"Jsem v pohodě. Co ty? Udělal ti něco?"
"Díky tobě ne."
"Aspoň, že tak."
Viděla, že si nepříjemně prohlíží stromy kolem kterých jedou a to jí donutilo pousmát se. Křehký Moroj není zvyklý na šílené řidičské schopnosti Dhampírů.
"Pokud to nechceš vidět, tak zavři oči."
"To přežiju."
Bolestně jí to připomnělo Edwarda, který jí vždy nabádal, aby zavřela oči, když běžel svojí rychlostí s ní na zádech, ale teď nebyl čas na bolestivé myšlenky. Alex byl v nebezpečí a ona si nemůže oddychnout dokud nebude v bezpečí ochranných bariér akademie.
"Jaký máš plány?"
"Plány? Tady mluvíme o mě. Máš štěstí, že mám aspoň jeden plán."
"Tak dobře, jaký je tedy ten jeden plán?"
"Dostat tě do bezpečí akademie."
"To je vše?"
"Co jiného by jsi ode mě chtěl? Buď rád aspoň za tohle. Nikdy jsem neplánovala moc dopředu, protože se to moc nevyplácí a plány se rychle mění podle okolností. Lepší je plánovat za pochodu. Takto jsem byla vycvičena, měl by sis na to zvyknout."
"Asi budu muset, že?"
"Bude to tak lepší."
Začala pomalu zpomalovat, protože už každou chvílí měli být u brány a tím pádem v bezpečí. Nelíbilo se jí, že nikde nikdo není. Zastavila a nechala běžet motor. Pro jistotu.
"Ani se odsud nehni, jasné?"
"Bello, co chceš dělat?"
"Svojí práci. Zůstaň v autě."
Vystoupila a zabouchla za sebou. Nikde nebylo ani živáčka. To ticho se jí nelíbilo. Pomalu přešla před auto a obhlídla stromy. Nikde nic.
"Pokud nejsou mezi stromy, dívej se nahoru."
Zvedla pohled a viděla jednoho Strigoje, jak visí hlavou dolů. Skočil po ní a ona jen tak tak stihla vytáhnout svůj kůl. Hodil jí do předního skla, které pod ní popraskalo a prohnulo se, a skočil po ní. Sklo se ještě víc prohnulo.
"Co to cítím? Krvácíš, maličká."
Zhypnotizovaně se podíval na stále krvácející ránu na jejím boku.
"Krásně voníš a jsi moc hezká. Možná bych si tě mohl nechat na hraní. Ještě jsem neměl tu čest zašpásovat si se Strážkyní a navíc, tak pěknou. Tvoje oblečení k tomu přímo vybízí. Mohl bych ti to udělat teď a tady a nebyla by jsi schopná se mi s těmi zraněními bránit-"
Nelíbil se jí jeho tón. Alex chtěl vylézt z auta, ale zarazil ho její hlas.
"Ať tě to ani nenapadne."
Strigoj se podíval do auta a zákeřně se usmál.
"Princ Dragomir."
"Ani se ho nedotkneš!"
Vykroutila ruku a sekla ho po obličeji. Zařval a pustil jí. Zapřela se o auto a odrazila se. Povalila ho tím na zem. Strhla se bitka. Během chvíle mu zarazila kůl hluboko do srdce a Strigoj padl mrtvý k zemi. Alex vystoupil z auta a šel se podívat na mrtvého Strigoje zblízka.
"Čemu si na: Zůstaň v autě, nerozumněl?!"
"Nikdy jsem je neviděl doopravdy."
"Zalez do toho auta!"
Zaslechla pohyb a strhla Alexe za sebe. Stála v bojové pozici, kdyby si snad ještě někdo troufal zaútočit, když má blbou náladu, ale ze stromů vyběhli dva Strigojové pronásledovaní Strážci. Jeden jí vběhl přímo do rány aniž by si jí všiml a tak ho okamžitě dorazila. Druhý, jak jí viděl, že mu stojí v cestě, tak se po ní vrhl. Viděl v ní slabou a zraněnou mladou holku. Uštědřila mu několik tvrdých ran po kterých upadl. Rychle poklekla na pravé koleno a pevně mu tím pohybem zarazila kůl do srdce.
"Strážkyně Belikov!"
"Kde jste kurva byli?!"
"Přepadli nás Strigojové!"
"To nás taky!"
Vztekle rozmrkala rozostřené vidění, ta rána na boku se na ní začala pomalu podepisovat.
"Kde máte zbytek?"
"Mrtvý. Devon a Nathaniel byli s nimi. Zabili Franka a Alici."
"A co je s nimi teď?"
"Zabila jsem je. Destiny!"
Rusovlasá Strážkyně k ní ihned přiběhla. Byla to kamarádka její matky a tak jí bez protestů poslechla.
"Odvedeš prince Dragomira na ošetřovnu a pak za nějakým dárcem. Je ještě v šoku. Ručíš mi za jeho bezpečnost životem."
"Jasný. Spolehni se. Princi-"
"Jdi, najdu si tě. Povinnosti Strážců."
"Opravdu je ti dobře? Jsi hrozně bledá."
"Ano, jsem. Mrtvoly jsou pořád v budově centra s kinem. Může se tam potulovat pěkně nasranej Strigoj, kterého jsem nabrala autem při útěku."
"Zajdi si na ošetřovnu, už se o to postaráme."
"Jsem v pořádku, nic mi-"

Isabelly Vampýrská Akademie 9.kapitola

14. listopadu 2014 v 12:00 | RozaBellaBelikov |  Isabelly Vampýrská Akademie
v minulém díle se událo:
"To je moje Roza. Tímto poutem je spjata s královnou. Lissa používá magii zvanou éter, která má za následek, že uživatel v sobě zadržuje špatné emoce, které vytlačují ty dobré a upadá do depresí při kterých je schopen si ubližovat. Roza jako Stínem políbená jejich poutem vtahuje ty emoce do sebe a já jí pak pomáhám se těchto zlých emocí zbavovat. Problém je, že Bella ty emoce občas do sebe nechtěně vtahuje od Rose do sebe. Má se svou matkou podobné pouto jako Roza s Lissou. Proto máme tak časté společné tréninky a Lissa se zdržuje momentálně na akademii. Snažíme se Belle pomoci."

Odnesl jí do jejího pokoje, kde jí nechali prospat. Když se Bella prospala, celé její tělo jí bolelo a tak se rozhodla dát si pěkně dlouhou sprchu. V koupelně ze sebe schodila oblečení. Vešla do sprchy a pustila na sebe proud vody. Tělo se jí začalo uvolňovat a ona zaujatě pozorovala vířící vodu odtékající do odpadu a její mysl se rozutekla.
Seděla v učebně, mohlo jí být kolem osmi let. S ostatníma upřeně pozorovala nahrávku, kde byl spoutaný Strigoj a zuřivě se snažil vytrhnout z pout. Jeho oči rudě žhnuly nenávistí a jeho zuby byli děsivé. Snažila se představit si jejího milujícího laskavého otce s takto krutým výrazem v obličeji, ale nešlo to. Nesedělo jí to k němu.
"Se tváří jako ty, když jsi naštvaná."
"Russelle!"
Se smíchem ho šťouchla do žeber.
"Swan! Belikovová! To jsem si mohla myslet! Jste po škole!"
Slzy jí stekly po tvářích, ale voda jí je okamžitě spláchla.
Byla s tátou schovaná mezi stromy kousek od akademie. Měli svůj trénink. Vytáhl střírný kůl a jedním švihnutím ho nechal zabodnout do země před ní. Trochu sebou škubla.
"Chtěla jsi, abych tě naučil bojovat. Utíkat už umíš. Ne vždy budeš moct utéct a budeš muset bojovat a k tomu potřebuješ tohle."
Sehla se a vzala ho do ruky. Poprvé si ho mohla potěžkat a detailně prohlédnout. Do teď trénovala vždy s dřevěným. Rychle si zvykla na jeho váhu a zkusila si několik cvičných výpadů jaké trénovala s ostatními ve třídě.
"Je to stříbro. Nemusíš se ho bát. Připravená?"
Lehce kývla a už byla nucena vykrývat otcovo výpady. Zničeho nic jí mířil kůlem na hruď.
"První a nejdůležitější pravidlo. Neváhej."
Přikývla a tentokrát zaútočila ona. Odrážel její útoky a zkoušel na ní svoje. Zachytil její ruku a usmál se.
"Dobře. Tohle bylo lepší."
Takhle trénovali několik hodin a pak se společně vydali na oběd, kde je měla čekat máma.
"Bello, nesmíš váhat. Oni váhat nebudou. Jednou se může stát, že se Strigojem stane někdo koho znáš a ty zaváháš. To by tě mohlo stát život."
"Matce se to taky stalo?"
"Ano. Její kamarádka Natalie Daškovová se dobrovolně změnila na Strigojku, aby pomohla svému otcovi z vězení. Rose jí měla na mušce, mohla jí zabít, ale Natalie využila svého přátelství s tvojí matkou a zahrála si na tu bezbrannou holčičku za kterou jí každý měl. Zabila by jí, ale to jsem nemohl dovolit. S pomocí tvojí matky jsem jí nakonec zabil. Od té doby zaváhala jen na vteřinku a jen jednou."
"Kdy?"
"Když šlo o mě."
Chápavě přikývla.
"A ty?"
"Taky. Byl jsem mladý a mého kamaráda proměnili na jednoho z nich. Společně jsme chodili popíjet vodku a společně jsme toho hodně zažili a on to věděl. Zahrál to na mě a já mu uvěřil. Skoro mě zabil, ale nakonec jsem to byl já, kdo byl vítěz a on byl ten poražený."
"To jsem nevěděla."
"Moc o tom nemluvím."
Chytil jí za ruku a otočil jí k sobě. Pevně jí chytil za ramena a z blízka se jí zahleděl do očí.
"Nechci o tebe přijít. Jsi moje všechno, holčičko. Slib mi, že ať se stane cokoliv, tak nebudeš váhat."
"Nikdy."
"Ani kdyby šlo o někoho na kom ti záleží?"
"Ani kdyby šlo o Russella nebo Mattyho. Dokonce ani kdyby šlo o Alexe."
"Dobře. Tak už pojď. Musíš mít hlad a tvoje matka si bude dělat starosti, kde se loudáme."
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Skupina Strigojů je obestoupila, nebyla šance na útěk. Bylo jich tu příliš moc. Nezbívalo jim nic jiného než bojovat.
"Jsem rád, že jsem tě mohl poznat. Mám tě rád, sestři."
"Nápodobně. Mám tě ráda, bratříčku. Pokud máme zemřít, jsem ráda, že můžu zemřít s tebou v boji. Vždy jsem věděla, že moje smrt nebude v kalendáři, že si sama zvolím kdy a jak zemřu. A já si zvolila. Dnes a tady s tebou."
"To ti nemohu dovolit, promiň."
Zacítila pohyb vedle sebe a po tom drzém Strigojovi se ohnala. Cítila pevný stisk kolem zápěstí a pak odlétla mimo bojiště. Cítila, jak prošla bariérou z Morojské magie a pak pevné sevření mužských paží. Kůl jí vypadl z ruky a snažila se vyprostit.
"Nebojuj, Bello. Nepustím tě tam."
Matty.
"Matty, pusť mě tam. Musím mu pomoct!"
"Už mu nemůžeš pomoct."
Snažila se mu vykroutit, ale nešlo to. Jeden ze Strigojů čapnul Russella a zakousnul se mu do krku. Další se k němu hned přidali.
"Nezlob se,...maličká."
"Russelle!"
"Pod mojí postelí...je tam skříňka...Bello....chraň...Becky-"
"Russelle!"
Vzaly jeho tělo a mrskli s ním na pozemky. Jeho tělo narazilo do stromu a ozvalo se zlověstné křupnutí, nejspíš zlomená páteř, než tělo spadlo na zem, kde zůstalo nehnutě ležet. Snažila se vykroutit, kopala a škrábala. Ale ten stisk nepolevoval, jen se zvětšil.
"RUSSELLE!"
Když už byli dostatečně daleko, tak stisk povolil a ona se mohla sesunout vedle jeho těla. Kdyby nebyl tak bledý, pokrytý kousanci a krví, vypadal by, že jenom spí, ale nespal. Věděla tu krutou pravdu. Byl mrtvý a nic na světě by jí nedokázalo vrátit jejího bratra zpátky.
"Russelle....bratříčku můj-"
Z hrdla se jí ozval bolestivý výkřik a ona si přivinula jeho bezvládné tělo na prsa.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Seděla v jeho pokoji, na posteli kde ještě před pár hodinami spal než ho vzbudila skákáním po posteli. V ruce držela dřevěnou vyřezávanou krabici a neměla sílu jí otevřít. Nakonec se odhodlala a otevřela ji. Byla plná jeho vzpomínek a fotek. Rozbrečela se nanovo, ikdyž si myslela, že už to není ani možné. Bolelo jí dívat se na fotky, kde se usmívá, když věděla, že ten úsměv už nikdy neuvidí.
Překvapilo jí, když našla dole sametovou krabičku s přivázaným vzkazem. Roztřesenýma prstama rozvázala šňůrku, kterou byl připevněn a dala se do čtení.
"Moje malá sestřičko, Bello. Pokud jsem ti řekl o mojí tajné schovce, tak to znamená, že jsem splnil, co jsem slíbil. Když jsme byli malý dal jsem si slib. Za každou cenu tě ochráním a udržím při životě, ikdyž je to v našem světě téměř nadlidský výkon. V té malé krabičce je prsten, zásnubní prsten, který jsem chtěl dát Becky. Když toto čteš, znamená to, že už jí ho nemohu dát sám, proto pro mě něco udělej a dej jí ho. Jsem si jistý, že jí bude slušet. Když už jsme u toho, v první přihrádce mojí komody mám pro tebe dárek k plnoletosti.
Všechno nejlepší, sestři.
Sestřičko, vím, že se určitě zlobíš za to, co jsem provedl, ale jen jsem tě chtěl udržet naživu, abys i ty mohla poznat, co to znamená láska. Když někoho miluješ víc než sebe samu a on miluje tebe stejným způsobem.
Nikdy na tebe nezapomenu a nikdy vás neopustím. Ani tebe, ani Becky. Russell."
Otevřela krabičku a rozplakala se. Russell měl vždycky šestý smysl pokud šlo o dárky a tohle to dokazovala. Prsten byl jednoduchý, ale o to krásnější. Akorát pro Beckyiny drobné ručičky. Opatrně se postavila na roztřesené nohy a došla k jeho komodě odkud vytáhla podobnou krabičku a našla v ní prsten s bílým mléčným kamenem. Pamatovala si ho, protože ho viděla v obchodě, ale neměla sebou peníze. Když tam druhý den přišla už byl prodaný. Musel ho koupit Russell, když se nedívala.
Nasadila si ho na prst a zhroutila se na koberec. Ten prsten nosila doteď a ani jednou ho nesundala. Zářil na jejím pravém ukazováčku a byl neustálou připomínkou Russellova zářivého úsměvu.
Roztřesenou rukou vypnula vodu a konečně vylezla ze sprchy. Osušila se a převlékla se. Prstem kde zářil prsten od Russella si setřela slzy a rozhodla se jít omluvit otci. Našla ho trénovat s matkou. Pomalu k němu přešla s provinilým výrazem a prohrábla si vlasy. Prsten na její ruce odrazil sluneční svit a to jí dodalo sílu.
"Už je ti lépe?"
"Ano. Omlouvám se, přidělávám ti starosti."
"S tím musí každý rodič počítat."
"Nechtěla jsem být na tebe hnusná, nezasloužíš si to. Jsi ten nejlepší táta ze všech a nezasloužíš si, abych se k tobě takhle chovala."
Schoval jí ve svém obětí a pohladil jí po jejích ještě vlhkých rozpuštěných vlasech.
"Nemůžeš za to. Vzala sis od matky příliš mnoho špatných emocí."
Rose k nim přešla a oba objala.
"Všechno bude v pořádku, Bello. Jen nám musíš dovolit pomoct ti. Nemůžeš vše na světě zvládnout sama. Občas potřebuje pomoc každý. I my s otcem."
"Máš pravdu."
"Alex si o tebe dělal starosti, když slyšel co se stalo. Hrozně křičel, že tě zbytečně přetěžujeme a vydupal si, že dneska pojedete do kina, aby ses odreagovala."
"Ale co slunce?"
"Dneska bude zataženo. Potvrdila nám to tvoje kamarádka Alice. Její dar je opravdu zajímavý."
"Ano, to je."
"Jdi se připravit. Za hodinu vyrážíte."
"Dobře. A tati?"
"Ano?"
"Nezlobíš se, že jsem se na tebe pokusila zaútočit?"
"Ne. Něco takového jsme dělali i s tvojí matkou. Vždy se mě snažila nachytat. Udržovalo nás to ve střehu. Tak mě tak napadá, že to můžeme dělat i my dva. Schválně jestli se ti podaří dostat mě na lopatky."

Isabelly Vampýrská Akademie 8.kapitola

12. listopadu 2014 v 12:00 | RozaBellaBelikov |  Isabelly Vampýrská Akademie
v minulém díle se událo:
"Ještě nikdy jsem nic takového neviděl. Má reflexy upírů."
"Jestli to nebude tím, že Dhampýři jsou napůl upíři."
"Ale stejně.Viděl jsi, jak je rychlá? Ke všemu je ještě mrštná jako kočka a na svoje drobné tělíčko překvapivě silná. Viděl si tvář Mattyho? Až se mu to pořádně vybarví, tak to bude modřina velikosti Texasu."
"Ona taky vypadá dost pobitě."
"Ano. Je až k neuvěření, že všichni tady svoje modřiny neskrývají, ale chlubí se jimi jako kdyby to byli vojenské metály."
"Překvapuje mě, že je její ruka v pořádku. Něco takového jsem ještě neviděl. Kdybych to neviděl na vlastní oči, nevěřil bych. Odešla s zafixovanou rukou a o něco později mi dlahu vrací a podává mi jí naprosto zdravou rukou."

Edward se kolem nich protáhl a sedl si na okraj její postele. Opatrně, aby jí neprobudil jí odhrnul pramen z obličeje. Lehce se ošila a pootevřela rty, jinak nedala jiným způsobem najevo, že se něco stalo. Edward hypnotizoval její rty a v tu chvíli si přál umět vrátit čas, protože by ho vrátil do doby než se rozhodl Bellu opustit. Mohl by jí objímat a líbat na její ústa. Mohl by se jí dotýkat, hladit jí a dokazovat jí, jak moc jí miluje.
Lehce se zamračila a ze spaní ho chytila za ruku. Chtěl se jí vysmeknout, ale trhla jeho rukou a přitáhla si jí na hruď, aby jí neutekl, čímž povalila Edwarda do peřin a ostatní pobavila.
"Tak my nebudeme rušit-"
"Emmette-!"
Odešli a nechali je tam o samotě. Edward si lehl tak, aby ho mohla Bella držet za ruku a on jí mohl pozorovat. Cítil se zase jako ve Forks, kdy se oba milovali a on jí mohl pozorovat, když usíná, spí a ikdyž se probouzí. Na světě nebylo tolik nadávek, kolik si jich podle svého názoru zasloužil.
Když už se pomalu blížil čas, kdy se bude muset vydat na vyučování, tak se rozhodl chtě nechtě jí probudit.
"Bello?"
Ihned po zaslechnutí svého jména vyletěla z postele připravená k útoku.
"Klid, nic se neděje. Musíš na vyučování."
"J-jasně. Omlouvám se, že jsem tu usnula. Neřešili jsme nic důležitého, že ne?"
"Posílali jsme tě spát, aby sis odpočinula a ty si místo toho vytuhnula tady."
"Omlouvám se."
"To nevadí. Rose je šťastná, že jí důvěřuješ natolik, že sis z ní udělala polštář."
"Ježiši, já jsem neskutečná."
"Hledal tě tu tvůj otec, ale řekli jsme mu, že jsi nám tu usnula a tak si spolu prý promluvíte po vyučování."
"Kolik je hodin?"
"Půl osmé večer."
"Do prdele! Musím běžet! Uvidíme se pak!"
Prosvištěla kolem něj, přeskočila ležícího Emmetta, který si hověl hlavou u Rosalie v klíně, a vystřelila ze dveří jako namydlený blesk.
"Ty to s ženskýma fakt neumíš, Edwarde."
"Sklapni."
Rozhodli se využít nabídky ředitelky a šly se podívat na společné vyučování. Vše probíhalo relativně v klidu. Všichni se snažili na ně nezírat a oni se snažili dělat, že tam nejsou. Edwardovi se vůbec nelíbili myšlenky té Becky, která podávala svojí kamarádce Avery nějaký papír. Všiml si toho učitel a ihned přestal ve výkladu.
"Pokud si chcete posílat psaníčka, slečno Wilsonová, tak to příště dělejte nenápadně."
Papír z její ruky přistál v jeho.
"Nečtěte to prosím nahlas před celou třídou."
"Já si budu dělat, co chci."
Rozevřel papír a začal číst.
"Zajímalo by mě, proč si Cullenovi hlídají Belikovovou, pokud to není jejich mazlíček a jejich krvavá děvka. Myslíš, že spí jednom s jedním a nebo se všemi? A pokud se všemi, tak postupně nebo se všemi najednou? Možná je to bisexuální krvavá děvka, které je jedno jestli spí s chlapama nebo s ženskýma. Hlavně, že dostane zaplaceno."
Třído se okamžitě roznesl hovor a všichni se podívali na Bellu, která se držela lavice, aby neskočila do předních lavic a nezakroutila jí krkem. Ti, co seděli dost blízko ní měli šanci zaslechnout, jak si opakuje mantru Strážců. Oni mají přednost, oni mají přednost-
"Slečno Wilsonová, takovéto výrazy nepatří do budovy školy. Svoje osobní konflikty si řešte mimo moje vyučovací hodiny."
Emmett s Jasperem museli držet Edwarda, aby tu malo drzou holku nezakousnul. I když už spolu nebyli, tak Edward bral Bellu jako svojí družku a jeho upíří já ho nabádalo, aby zabil každého, kdo řekne o jeho družce křivého slova.
Matty nenápadně povolil Belly stisk lavice a chlácholivě jí položil ruku na zápěstí.
"Ona ti za to nestojí."
"Lituju ty, kteří mají tak nudný život, že musí řešit ten můj."
Společně se tomu zasmáli a Bella pak na Becky, která se na ní otočila, ukázala prostředníček a vyplázla na ní jazyk. Becky na ní hodila zlostnej pohled a otočila se zase čelem k tabuli. V tu chvíli papír na stole vzplál.
"Pane Dragomire, používat ve třídě magii je zakázáno i vám. Moc dobře to víte. Pro dnešek přimhouřím oči."
Otočila se na usměvavého Alexe a věnovala mu děkovnej úsměv.
Když odcházeli ze třídy, tak museli projít kolem Becky a její bandy, která si to celé natáčela na kameru.
"Hej, krvavá děvko, kolik si účtuješ za noc?"
"Nemám zájem, nejsi můj typ."
"Takže přiznáváš, že si krvavá děvka? Tady Dick by měl zájem."
"Já nejsem, ty snad ano? Ať řekne tobě, máš v tom praxi. Třeba bude mít štěstí a dáš mu zadarmo. Mohl by se zeptat i mladýho Badicci, jak si dobrá, slyšela jsem, že jsi pěkná divoška-"
Becky vztekle sevřela čelist, ale nakonec se jen falešně usmála.
"Měla si odejít dokud si měla příležitost."
"Nepřekvapuje mě, že víš o těch vzkazech na mojí zdi. Odejdi nebo zemři.,Táhni odsud, krvavá děvko. Jak originální...vážně. Ve snuby mě "nenapadlo", že za ten krvestřik můžeš ty a tvoje lesbická milenka Avery. Vždycky jsem Russellovi říkala, že máš IQ houpacího koně, ale nevěřil mi. Ne, počkat! Ty máš menší. Ten kůň totiž aspoň ví, že se má houpat dopředu a dozadu."
Becky zlostně zatnula pěsti a vztek z ní sálal na míle daleko. Bella se v tom očividně vyžívala a nehodlala jen tak přestat.
"Snad jsem neřekla něco, co tě urazilo, peroxidko. Počkat! Ty vlastně říkáš, že jsi přírodní blond, že? To jsem asi neměla říkat, že tomu tak není co? Ať na tebe koukám, jak koukám. Pořád mi nedochází, co na tobě Russell viděl-"
Pomalu jí začala obcházet s překříženýma rukama a zamyšleným výrazem. Jako když si obchodník prohlíží zboží.
"Prsa žádný, o bokách se nedá ani mluvit. Vlastně si plochá, jak přistávací plocha pro letadla. Jsi ty vůbec holka?"
Naoko se tvářila šokovaně, ale škodolibost byla v její hlase patrná. To už Becky nevydržela a vycenila na ni zuby. Bella neváhala a udeřila jí přímo do nosu. Ozvalo se křupnutí a Becky se skácela k zemi. Všichni se překvapeně zahleděly na Bellu.
"Reflex."
Nervózně se usmála a pak dloubla do řehtajícího Mattyho.
"Prej reflex-"
"Jo, reflex. Já nechtěla."
Teď se počet šokovaných tváří zdvojnásobil.
"Vážně."
Se smíchem odcházela a každý tak mohl spatřit dva překřížené prsty, co měla za zády. Než skončilo vyučování, tak už každý viděl video, kde Bella poslala Becky k zemi.
"Reflex?"
"Tati!"
"Opravdu to byl reflex?"
"Ano, byl. Provokovala a už se to nedalo vydržet, tak jsem jí to vrátila. Jenže na mě začala prskat a vycenila zuby...neváhala jsem. Jakmile jsem viděla ty zuby, bylo to jako kdybych měla před sebou Strigoje a první moje reakce byla zaútočit jako první. Možná jsem to trochu přehnala. Je v pořádku?"
"Ano, už ano. Lissa za ní zašla hned, jak se to dozvěděla s promluvila si s ní během toho, co jí to vyléčila. Snad ti dá na chvíli pokoj."
"Nedá."
"Viděl jsem nápis na tvojí zdi."
"Ty jsi to viděl?"
"Ano a není první, že?"
"Není."
"Proč jsi nám nic neřekla?"
"Nehledě na to, že mě Becky nesnáší a přeje mi smrt za to, co se stalo Russellovi, nechci, aby měla malér. Russell by to tak nechtěl. Za půl roku Alex dokončí školu a společně odejdeme."
"Takže si mu dala šanci?"
"O čem to mluvíš? Budu jeho Strážkyně."
"Tohle jsem tím myslel. Když jsem tě našel nechtěla jsi dělat Strážkyni vůbec, ani Alexovi."
"Prozřela jsem."
Společně šli dál mlčky, ale Belle to pořád vrtalo hlavou.
"Jak si to myslel? Doopravdy. Určitě ne, tak jak tvrdíš."
"Bello, ale já-"
"Nelži mi! Aspoň ty ne. Chci vědět pravdu. Jak si to myslel?"
"Tak jak jsem-"
"Lžeš!"
"Jak to můžeš vědět?"
"Poznám to na tobě. Lžeš stejně, jako když jsi mámě říkal, že to bylo jen kouzlo a že k ní necítíš víc než ke studentce!"
"Bello, jsem tvůj otec, tenhle tón si vyprošuju."
"Tenhle tón? Jakej tón?! Jsem úplně klidná! To ty se ke mně chováš jako kdybych byla malá! Jsem dospělá, odmaturovala jsem! Pochop to! Nesesypu se, když uslyším pravdu!"
"Sice nejsi malá, ale pořád jsi moje holčička...nic to na tom nemění."
"Jsem už unavená z toho všeho! Pomluvy, přirovnávání a tajemství. Chce se mi řvát až bych si vykřičela hlasivky."
"Přirovnávání?"
"Jsi jako matka, tohle tvoje matka udělala, tohle by tvoje matka nedělala, neříkala, tvůj otec ve tvým věku, tvoje matka ve tvým věku, chováš se jako tvůj otec, tvůj otec by nikdy neudělal tohle, tohle by nikdy neřekl.... mám pokračovat? Jsem z toho unavená. Proč nemůžeš být jako Russell a říct mi to narovinu? Hezky bez obalu? Proč mi nikdo neřekne narovinu, že sem ho zabila?!"
"Nezabila jsi ho."
Vztekle si odfrkla a otočila se k odchodu.
"To je to, co chceš? Abychom se k tobě nechovali jako k dítěti? Tak se tak přestaň chovat! Chováš se jako dítě, které nedostalo hračku, kterou chtělo!"
Zastavila se, ale neotočila se.
"To je ten důvod proč se nemůžeš přenést přes jeho smrt? Protože jsi ho vždycky milovala? Proto po sobě necháš šlapat? Protože se cítíš vinná kvůli svým citům?"
"Byl jako můj bratr! Proč si všichni kurva myslíte, že jsem ho milovala?!"
"Protože se chováš jako kdyby si přišla o milovaného muže!"
"Taky přišla! A ne, nebyl to Russell! Nemůžu milovat Alexe, protože mé srdce patří někomu jinému! Vím o vašich nadějích, že se dáme s Alexem dohromady, ale já bych mu nemohla ubližovat tím, že bych si hrála na něco, co není pravda! To jste si vážně všichni mysleli, že to nepoznám? Že jsem tak blbá a nedojde mi to? Vím o Alexových citech, ale zkrátka mu nechci dávat plané naděje. Musí zapomenout na mě a jít dál."
"Kdo je tedy ten, koho miluješ? Je to člověk? Proto jsi tak nešťastná?"
"Co je vám do toho? On opustil mě, protože jsem podle něj byla slabý člověk, potřebující ochranu! Pro moje vlastní bezpečí!"
"Tak proč jsi, tak nešťastná? To je přece jasný důkaz jeho lásky!"
"Protože se mě nezeptal jestli to tak chci já! Už mě unavuje, že si všichni myslí, že jsem nesvéprávná a nemůžu se sama rozhodnout o tom, co chci!"
Hluk jejich hádky přivolal Cullenovic děcka. Slyšeli vše, co si řekli. Překvapeně koukali, jak se Bella hádá s vlastním otcem.
"Chováš se tak! Jsi jenom dítě!"
To už Bella nevydržela, zatnula čelist a vydala se rychlým krokem zpět k otci. Přešla do běhu a chystala se ho udeřit. On využil svých delších rukou a dal jí ránu s rozevřenou pěstí přímo do prsou. Využil její setrvačnosti a vlastní sílu a tím jí odrazil do vzduchu. Bellu to zvedlo a po zádech padala na zem, ale než stihla dopadnout, tak překvapivě jemně jí Dimitrij chytil do náruče a položil na zem. Bella překvapeně vydechla a omdlela. Přiběhli k nim a ihned jí začali kontrolovat.
"Nic jí není. Je jen omráčená. Prospí se a bude v pořádku. Je to lepší než sedativa."
Zvedl jí do náruče a nesl jí do jejího pokoje.
"Proč lepší než sedativa? Proč by měla Bella brát sedativa?"
"Určitě jste slyšely pojem Stínem políbená?"
"Ano."
"To je moje Roza. Tímto poutem je spjata s královnou. Lissa používá magii zvanou éter, která má za následek, že uživatel v sobě zadržuje špatné emoce, které vytlačují ty dobré a upadá do depresí při kterých je schopen si ubližovat. Roza jako Stínem políbená jejich poutem vtahuje ty emoce do sebe a já jí pak pomáhám se těchto zlých emocí zbavovat. Problém je, že Bella ty emoce občas do sebe nechtěně vtahuje od Rose do sebe. Má se svou matkou podobné pouto jako Roza s Lissou. Proto máme tak časté společné tréninky a Lissa se zdržuje momentálně na akademii. Snažíme se Belle pomoci."
"Opravdu bude v pořádku?"
"Ano."

Isabelly Vampýrská Akademie 7.kapitola

10. listopadu 2014 v 12:00 | RozaBellaBelikov |  Isabelly Vampýrská Akademie
v minulém díle se událo:
"Opravdu nechceš žádné tišící léky?"
"Ne, jsi hodný, Carlisle. Už jsem zažila horší bolest."
Střelila rychlým pohledem po Edwardovi a ten pochopil. I Carlisle pochopil její jasnou narážku a proto radši už nic neříkal. Dimitrij se pátravě zahleděl na svojí dceru, ale ta se tvářila jako kdyby se nic nestalo.

"Nepřepínej tu ruku nebo si ublížíš ještě víc a zajdi si s tím na ošetřovnu."
"Neměj strach. Jsem si jistá, že by mě tam táta dokopal, kdybych nešla."
"Hodil bych si tě přes rameno jako pytel."
"Tati!"
Společně se zasmáli. Pomalu se k nim dobelhal i Barrey Preston. Natáhl k ní ruku a ona jí bez váhání s úsměvem přijala.
"Byla jsi dobrá, Belikovová. Ještě jsem nikdy nic takového neviděl."
"To nic nebylo. Měl by jsi vidět mýho tátu v akci. Vše, co umím mě naučil on a máma. Tohle bylo zrovna od něj."
"To se dalo čekat. Pokud mě omluvíš, musím na ošetřovnu."
"Promiň za...ty víš za co."
"Zasloužil jsem si to."
Pokrčila rameny a otočila se na svého otce.
"Kde je máma? Máme teď přece trénink."
"Odešla před chviličkou. Chtěla ti taky blahopřát, ale znáš to. Něco viděla a musela jít-"
Chápala, co myslel tím viděla a šla za ní.
"Jdeš na ošetřovnu?"
"Něco na ten způsob."
Odešla za matkou a tetou. Ruka jí bolela jako čert, ale nepřiznala by to. Není to nic, co se nedá vydržet. Adrenalin z ní už vyprchal a tak nic netlumilo bolest. Ale proti bolesti v jejím srdci to nebylo nic. Dárek od Alexe sice zatím trochu zabíral, ale i Morojské kouzlo časem vyprchá. A s její bolestí z pohledu na Edwarda, kterého teď potkává každý den to bude brzy.
"Ohlašte můj příchod."
Muž kývnul a zaklepal. Po vyzvání vešel dovnitř.
"Vaše Výsosti, vaše kmotřenka Strážkyně Belikov je tady."
"Výborně. Pusťte ji."
Vešla dovnitř a v klidu došla až k ní.
"Bello! Slyšela jsem o tvém dnešním tréninku. Jak se ti líbil paintball? To byl můj nápad."
"Byla jsem nadšená. Nejen já. Všichni."
"To jsem ráda. Jakto, že nejsi od barvy?"
"Nedostali mě."
Tomu se s chutí zasmály.
"Co to máš s rukou?"
"Carlisle říkal, že to mám zlomené na dvakrát. Musím s tím pak na ošetřovnu."
"Kam by jsi s tím chodila?"
"Ale tvůj éter tě oslabuje a-"
"A ty mluvíš jako tvoje matka. Vím, co dělám. Navíc se nemusíš bát, že bych přišla o rozum, když mám vás. Tak mi to ukaž."
Natáhla k ní ruku a za chvíli byla bolest pryč.
"Lepší?"
"Ano, děkuji."
"Pokud se nepletu, měla jsi mít s matkou trénink."
"Ano."
"Budu si jí potřebovat půjčit. Nevadí?"
"Vůbec ne!"
"Neprojevuj tolik nadšení-"
"Tohle je důležitější. Královské věci a podobné nesmysly."
"Když už jsme u těch královských věcí. Dovol, abych ti poblahopřála jako první."
"K čemu?"
"Prosadila jsem si v radě, že budeš Alexova blízká Strážkyně."
"Páni...děkuju.....Prosadila?"
"Byl o tebe pěkný boj. Každý v naší kultuře chtěl, abys byla jeho Strážkyní. Trvalo dlouho si tě vyhádat. Nakonec museli všichni uznat, že princ Dragomir, oblíbený terč útoků Strigojů potřebuje tu nejlepší a nakonec, s jasným nesouhlasem ve tváři, ustoupili."
"Když budu blízký Strážce, kdo bude ten druhý, vzdálený Strážce?"
"Dříve jsem si přála tvého kamaráda Russella. Byla jste skvělá dvojka, ale teď jsem slyšela, že si skvěle rozumíte s Mattym. Takže Matty."
"S Mattym si rozumíme skvěle. Dobře se s ním bojuje."
"Koukám, že si tě Alex už označkoval."
"Ano, říkala jsem mu, že si nemusel dělat škodu, ale nikdy neposlouchá."
"To má po otci. Christian mě taky občas rád rozmazluje, ikdyž mu říkám, že to nemusí dělat."
"Tohle jsem nepotřebovala slyšet. Stačí, když vás občas vidím."
Lissa věnovala Rose úšklebek, ale dělala, že nic neslyšela.
"Vybral krásný šperk. Sluší ti."
"Děkuju. Už budu muset jít. Uvidíme se později."
"Jistě. Zatím ahoj a můžeš Mattymu říct, co jsi se dozvěděla."
Odešla do svého pokoje a překvapeně koukala na krvavý nápis na zdi. Ozvalo se zaklepání a pak dotyčná osoba vešla dovnitř.
"Bello? Jsi v pořádku? Na chodbě je cítit krev....Bello?"
Edward vešel do jejího pokoje a překvapeně koukal na nápis na zdi.
Táhni odsud, krvavá děvko. Zasloužíš si smrt za to, co jsi provedla.
"Co se tady děje, Bello?"
"To nic není, Edwarde. Musím na trénink."
Ze skříně si vzala čisté věci a odešla se do koupelny převléct a postříkat se antiperspirantem.
"Jak nic není? Na zdi máš krví napsaný vzkaz! To je jasná výhružka!"
"To je krvestřik a určitě ho má na svědomí Becky."
"Becky? Ta, co si tě odchytla u tělocvičny?"
"Ano. To je ona. Počkat! Poznáš podle pachu krve komu patří?"
"Jistě. Tebe bych poznal mezi tisíci."
"Postačí, když poznáš tuhle mezi stovkami."
"S jistotou můžu říct, že tu jsou dva různé vzorky. Jedna patří Becky a ta druhá zřejmně jiné dívce. Pomůže ti to?"
"Avery....ano, pomohlo mi to. Děkuju, Edwarde."
Vzala si tašku a prošla kolem něj s jasným úmyslem odejít, ale chytil jí za ruku.
"To s tím nic neuděláš?"
"Ne. Opravdu musím jít. Pokud si o tom, tak moc chceš promluvit, tak až mi skončí trénink, tak si dojdu dát sprchu a pak za váma příjdu a vysvětlím vám to. Šlo by to takhle?"
Přikývl a pustil její ruku. Nemělo smysl se hádat. Následoval jí po pozemkách akademie a sledoval, jak se v klidu přivítala s už čekajícím otcem. Omluvila mámu, že řeší nějaké královské věci a pustili se do tréninku.
Sledoval každý jejich pohyb. Byli navlas stejní. Kopírovali pohyby jeden druhého. Ve vteřině, kdy se pohnul Dimitrij, dělala Bella vedle něj úplně stejný pohyb. Reflexivně, vůbec ho nesledovala. Takhle se zahřívali několik minut. Poté se jako na povel do sebe pustili. Tvrdé rány uštědřovali jeden druhému, ani trochu se nešetřili. Vydrželi takhle několik minut než Dimitrij ukončil trénink s tím, že Bella potřebuje sprchu a odpočinek. Ta odešla a Edwarda si nevšímala. Ten ihned, jak byla z dohledu spěchal za Dimitrijem.
"Dimitrij, počkejte prosím!"
"Ty budeš...Edward, že ano?"
"Ano."
"Co potřebuješ?"
"Jde o Bellu, jako její otec by jste to měl vědět."
"Stalo se něco?"
"V jejím pokoji je na zdi krví nápis: Táhni odsud, krvavá děvko. Zasloužíš si smrt za to, co jsi provedla. Tvrdí, že to nic není a nechce si nechat vymluvit, že by to měla někomu říct."
"Děkuji, že jsi mi to řekl, Edwarde. V tomhle je lehkomyslná jako její matka. Promluvím s ní o tom. Neměj strach."
"Nebude nadšená až zjistí, že jsem vám to řekl."
"Nebude, ale rychle vychladne a nakonec bude ráda, že to nemusela říkat ona sama."
"Dobře. Tak to teda nechám na vás. Říkala, že si o tom promluvíme až se osprchuje, tak jí zkusím ještě domluvit, aby se svěřila sama."
"Jsi hodný, Edwarde. Uvidíme. Pošli pak Bellu za náma. Ja zatím promluvím s Rozou."
Kývnul na něj a dal se na odchod. Edward odešel do jejich apartmá a k jeho překvapení už tam Bella seděla. Tvářila se jako kdyby se vůbec nic nestalo a v klidu si se všema povídala. Hrozně ho to vytočilo a tak práskl dveřma.
"Dlužíš mi vysvětlení!"
"Dlužím?"
"Ano, dlužíš. Slíbila jsi mi vysvětlení! Co je kurva krvestřik? Proč by ti Becky psala něco takovýho na zeď? Proč to nechceš nikomu říct? A co u všech svatých znamená krvavá děvka?! Že je to urážka jsem pochopil, ale nevím proč reagujete všichni, tak moc přehnaně, když někdo někoho tak nazve."
"Bello? Nechceš nám to vysvětlit? O čem to Edward mluví?"
"Máš pravdu. Všechno ti to vysvětlím. Jen si prosím sedni a už nekřič. Jsem unavená."
Edwarda při pohledu na její unavený obličej přešel vztek a radši se posadil.
"Krvestřik je taková Morojská zábava. Dostávají se tím do extáze. V podstatě si prokusují zápěstí a nechávají ze svých zápěstí proudit krev. Proto krvestřik."
"Tím ti Becky a ta Avery tedy psaly na zeď?"
"Ano."
"Proč?"
"Protože mojí vinou je mrtvý Russell. Byl to přítel Becky. Hrozně moc se milovali. Becky mi nikdy neodpustila, že se obětoval, aby mě zachránil. Vždycky ve mně viděla konkurenci, ikdyž jsem chodila s někým jiným. Podle ní jsem prostě Russella chtěla a jinýma klukama jsem se ho snažila přinutit žárlit a získat ho pro sebe. Byla to blbost, říkala jsem jí to. Russell pro mě byl vždycky jako starší bratr a nikdy bych ho nemohla brát jinak."
Ukázala jim fotku, kde byla s o dvě hlavy větším klukem. Oba se smáli a v puse měli falešné zuby.
"To byl skvělý den. Z legrace jsme se honili po celém kampusu a křičeli po sobě, že se vysajeme. Stýská se mi po něm."
"To je mi líto."
"Mě taky, ale lítost mu život nevrátí. Becky má pravdu, Esme. Zabila jsem ho."
"Ne, nezabila. Byli to Strigojové."
"Kdybych ho k tomu nepřemluvila, vůbec by tam nebyl. Takže ano, zabila jsem ho. Mojí vinou je mrtvý. To mi nikdo nevymluví. Prostě se s tím musím smířit a naučit se s tím žít. Stejně jako se táta naučil žít s tím, že jako Strigoj vraždil lidi a že pil z mojí matky. Jednou jsme o tom mluvili. Přiznala jsem se mu, že pokaždé, když se jenom trochu přiblížím k tomu místu, tak se mi ty vzpomínky vrací. A on se mi přiznal, že pokaždý, když se podívá na mojí matku, tak vidí, jak se na něj dívá těmi zastřenýma očima po Strigojím kousnutí."
"Viděl jsem ty Morojí dárce. Vypadají jako-"
"Sfetování?"
"Ano."
"Já to říkám pořád. Je to nechutný. Navíc oni se vždycky tváří tak blaženě jako kdyby se zhulili fakt kvalitní marijánkou. O to to je nechutnější. Ale oni jsou šťastní. Po roce jim vymažou vzpomínky a pošlou zase domů. A všichni jsou šťastní."
"Proč se tváří, tak blaženě? Mělo by je to bolet ne?"
"Jejich kousnutí se od vašeho liší. Oni nejsou jedovatí. Po jejich kousnutí se nestanete jimi. Během..pití...produkují sliny s endorfiny, takže při kousnutí a pití se cítíte jako při orgasmu. Strigojí kousnutí je silnější než Morojí. Asi tisíckrát silnější a návykovější."
"Dobře, ale proč nechceš říct, že ti Becky napsala něco, tak ošklivého na zeď? Měla by být potrestána. Tohle není hezké."
"Na tom nezáleží, Esme. Vyřeším si to s ní sama. Nechci do toho nikoho tahat. Navíc dostala by se do průšvihu a to já nechci."
"Proč? Nemá tě ráda! Uráží tě a pomlouvá, kde se jen dá!"
"Já vím. Myslíte, že se ke mně nedostane, to, co o mě říká? Vím o tom stejně jako ona ví, že se to ke mně dostane. Ale stejně mě to nedonutí na ni žalovat."
"Proč ne? Řekni jeden rozumný důvod."
"Russell ji miloval. Chtěl se pro ni vzdát své kariéry Strážce, a že by měl skvělou šanci, a stát se jejím Strážcem. Jen aby mohli být spolu. Tak moc ji miloval, že byl ochotný se pro ní všeho vzdát. Tím, že se pro mě obětoval, tak přišla o jediného muže, kterého milovala ze všeho nejvíc. To se neodpouští. A to vše jen kvůli mně. Zasloužím si její hněv."
"To je šílenost!"
"Ne, není. Tak to prostě je."
"Tím si vysvětlila, proč to na ni nechceš říct, ale pořád se vyhýbáš odpovědi na poslední otázku. Co znamená krvavá děvka?"
"Je to ta nejhorší nadávka. V naší kultuře jsou krvavý děvky Dhampýři, kteří odmítli studovat na Strážce. Jelikož nemají jiné vzdělání a naši je zavrhnou, snižují se k prostituci. Během toho...během sexu nechávají Moroje ze sebe pít a tím je dostávají do větší extáze než by jim přinesl samotný sex. V naší kultuře je tenhle čin tabu, nemluví se o tom. Každýho, kdo tohle provozuje zavrhnou. Jak Morojové, tak i samotní Dhampýři. Morojové se tím samozřejmně nechlubí. Krvavé děvky dělají většinou ženy, ale najde se i několik vyjímek. Jednou takovou byl milenec zesnulé královny Taťány."
"To si ty, ale nikdy nedělala. Něco takového by jsi nikdy neudělala."
"Každý kdo mě dobře zná, ví, že je to nesmysl. Ale fakt, že jste upíři, co sají krev, tomuto tvrzení proti řečí. Očividně jste bohatí a já jsem měla dost peněz na to, abych se tak dlouho pohodlně skrývala...to je dost podnětů k těmto pomluvám. Nikoho nezajímá, že můj dědeček je velice bohatý a tudíž očividně nemám nouzi, ale nikomu se zpovídat nehodlám. Nic si z toho nedělám. A vy by jste taky neměli."
"Neměli? Zbláznila ses?!"
"Nerozčiluj se prosím, Edwarde. Jak jsem řekla. Nelamte si s tím hlavu. Vše se zase časem urovná až čas vyléčí rány."
"Neměla by jsi k tomu přistupovat tak lehkomyslně, Bello. Máme o tebe strach."
"Děkuju, Esme. Jsi laskavá, ale tohle není něco, co se dá vyřešit během jednoho rozhovoru. Urovná se to. Jsem si tím jistá."
"A co když ne?"
"Budu se s tím muset smířit. Až nastoupím na své místo po boku prince Dragomira a budu ho strážit vlastním životem, nebudu mít čas se zabývat takovýmito spory."
"Už je to tedy jisté?"
"Ano. Moje kmotřička si to tak přála a vydupala si mě při královské radě. Od Alexovi promoce, bude můj život spjat s tím jeho. Budu jeho věrným stínem, kam půjde půjdu taky a budu riskovat pro něho svůj život. Až se ožení a založí rodinu, budu stále po jeho boku a stále ho budu chránit. Jeho i celou jeho rodinu. Do doby než budu odvolána nebo zabita."
"Odvolána?"
"Staří Strážci dožívají většinou na akademiích, kde učí nové novice, aby byli dobrými Strážci. Tak už je to po generace."
"To ho budeš chránit sama?"
"Ne. S Mattym."
"To je ten, kterého si trefila barvou do hlavy?"
"Ano. Když jsem šla kolem jejich koleje, tak jsem slyšela, že se tu barvu snaží marně dostat dolů.
Kluci na koleji se mu budou ještě nějaký čas posmívat, ale časem to utichne. A až se rozkřikne o jeho zařazení, tak to bude brzy."
Zakryla si ústa, aby skryla svoje zívnutí, ale nezůstalo to bez povšimnutí.
"Měla by si si jít odpočinout. Prospat se několik hodin vkuse."
"Nejsem unavená. Navíc večer mám vyučování."
Navzdory svému prohlášení se opřela o vedle sedící Rosalie a v mžiku už nevěděla o světě. Rose jí opatrně vzala do náruče a položila jí na postel, aby se mohla prospat. Všichni se sešli, aby si jí mohli prohlédnout. Bylo až k neuvěření, že tahle drobná dívenka, která tu ležela, před několika hodinami dobrovolně bojovala, trénovala a pak i střílela jako profesionál. A po tom všem, po převaze prakticky osmnáct na jednu, vyšla jako vítěz a bez jediné barevné skvrny na jejím oblečení.
"Ještě nikdy jsem nic takového neviděl. Má reflexy upírů."
"Jestli to nebude tím, že Dhampíři jsou napůl upíři."
"Ale stejně.Viděl jsi, jak je rychlá? Ke všemu je ještě mrštná jako kočka a na svoje drobné tělíčko překvapivě silná. Viděl si tvář Mattyho? Až se mu to pořádně vybarví, tak to bude modřina velikosti Texasu."
"Ona taky vypadá dost pobitě."
"Ano. Je až k neuvěření, že všichni tady svoje modřiny neskrývají, ale chlubí se jimi jako kdyby to byli vojenské metály."
"Překvapuje mě, že je její ruka v pořádku. Něco takového jsem ještě neviděl. Kdybych to neviděl na vlastní oči, nevěřil bych. Odešla s zafixovanou rukou a o něco později mi dlahu vrací a podává mi jí naprosto zdravou rukou."

Isabelly Vampýrská Akademie 6.kapitola

7. listopadu 2014 v 12:00 | RozaBellaBelikov |  Isabelly Vampýrská Akademie
v minulém díle se událo:
"Rád jsem vás poznal, Cullenovi. Je mi líto, že jsme si nemohli promluvit více. Rád bych se od vás dozvěděl tolik zajímavých věcí. Snad někdy jindy."
"Budeme se těšit."
"Doprovodíš mě, Bellinko?"
"Jistě."
Otočila se ke Cullenům a omluvila se. Poté se společně s dědečkem vzdálila. Překvapeně zjistili, že když jsou spolu, tak se baví turecky. Od kdy umí Bella plynule turecky?

Dny pomalu plynuly. Bella se věnovala tréninkům a Cullenovi zůstávali na škole a seznamovali se s jejich kulturou. Oni se na oplátku dozvídali informace o nich a jejich kultuře. Jasper s Emmettem byli úplně nadšení, když je přizvali k tréninkám. Jen Edward, tak nadšený nebyl, protože by rád trénoval s Bellou. Ta trénovala s ostatními. Hlavně s Mattym a Jeremym. Občas i s Fletcherem. Byla to jediná šance, jak se k ní dostat blíž. Zatím se mu nepodařilo získat si zpět její srdce a snahy Alexandra Dragomira mu na klidu nepřidávali. Sice se s ním dohromady nedala, ale taky ho neodmítla.
"Konec kočkování a nástup!!"
Během okamžiku stáli všichni v řadě a v pozoru.
"Jako vojáci-"
"Ticho!"
Emmett překvapeně zmkl. To bylo po prvé, co se nechal takhle usadit. Ostatní v sobě dusili smích. Nechtěli tu nerudnou Strážkyni provokovat.
"Tak když jste se, vy nuly, konečně stali aspoň imitací skutečných Strážců, je načase prověřit vaše střelecké schopnosti. Vašeho chráněnce nechráníte jen kůlem, ale i zbraní. To by měli vědět i ty méně chápající jedinci, takže od teď už to všichni víte, tupci, a předejdeme tak trapným a naprosto zbytečným dotazům."
Přešla kolem nich a měřila si je pohledem.
"Ředitelka Kirová byla tak laskavá a zařídila nám nové hračky. Paintballové pistole. Rozdíl je v nich, pitomci, že nestřílejí náboje, ale kapsle s barvou. Doufám a asi zbytečně, že to vaše slepičí mozečky chápou!"
"Ta ví, jak jim dodat sebevědomí-"
"Rozdělím vás do týmů. Chrániče a ochranné pomůcky nepotřebujete. Na co taky? Musíte taky něco vydržet, nejste Morojské slečinky. Nejste z cukru. Sice jste imitace Strážců, ale i tak musíte něco vydržet. Vezmete si zbraně, náboje s kapslema a barevné rozlišovací pásky."
Všichni kývli na znamení souhlasu.
"Modrý tým: Matty Harris, Jeremy Shefield, Fletcher Wilson.
Zelený tým: Spencer Heller, Zack Mitchell, Alexis Blake.
Žlutý tým: Olivie Fox, Corey Jackson, Danny Greengras.
Rudý tým: Samantha Swanlake, Bonnie Descher, Barrey Preston.
Oranžový tým: Tyson Rathbone, Luna Alvarez, Patrik Northwest.
Bílý tým: Sophie Mackenzie, Hayley Moon, Emma Turner. A nakonec-"
Posměch byl každýmu jasný. Edward odolával pokušení zavrčet té šílené ženské do ksichtu, ale nakonec se ovládl. K Jasperovu a Emmettovu velkému zklamání.
"Růžový tým: Isabella Belikov."
"Slyšíš to, Belikov? Konečně důkaz, že si ženská!"
"Děláš jako kdyby si věděl, jak vypadá ženská, Prestone! Ty by jsi nepoznal ženskou ani kdyby ti dala jednu mezi oči a ukázala kozy!"
V klidu si sundala tmavě modré tílko s vykrojenými rameny a zůstala tam v černém sportovním tílku pod prsa a v bokových sportovních kalhotách, taktéž černých, které pevně obepínaly její postavu. V klidu si přidělala zářivě růžovou pásku na levé stehno, kde na černém podkladu ještě více zářila. Vlasy stáhla do vysokého culíku a s připravenou zbraní se postavila do bojové pozice.
"Jen počkej! Budu to já, kdo tě sejme! A náramně si to užiju!"
"Sni dál!"
"Ticho!"
Jako na povel se všichni přestali smát a v pozoru byli připraveni do akce.
"Sázím 20 babek na to, že ho sejme Bella do srdce."
"Beru. Sázím, že mezi oči."
"Přidávám se a říkám, že do rozkroku."
"Alice?"
"No co je? Její budoucnost sice pořád nevidím, ale zasloužil by si to."
"Teď k pravidlům. Boj nekončí dokud nezůstane poslední tým. Je mi jedno, jak dlouho to bude trvat. Můžete se bránit i bojem, ale bez kůlů. Ty zůstanou tady. Zásahy barvou se počítají jako kdyby to bylou kulkou. Pamatujte na to. Kdo "zemře", půjde na lavičku, kde odloží zbraně a bude v tichosti sledovat dění okolo. Nebudete nikomu radit a odstřelovat jiné hráče, když už budete mimo hru. Kdo neposlechne toho si podám. Je to všem jasné?"
"Ano!"
"Až zapískám, pustíte se do akce!"
Bella si nabila zbraň a usmála se. V tu chvíli vypadala jako lovec na lovu za svojí kořistí. Ticho na cvičišti přerušil hlasitý pronikavý zvuk píšťalky. Bella na nic nečekala a odrazila se ze země. Saltem odskočila dozadu a tam, kde ještě před okamžikem stála přistálo několik různobarevných střel. Za letu vystřelila a trefila hned tři ze svých protivníků. Jednoho do ramene, jednoho do stehna a třetího do boku.
"Ještě jedna taková rána a budeš mrtvej, Rathbone! Soustřeď se! Venku už by jsi byl tímhle tempem mrtvej a stal se potravou pro Strigoje! Copak ses vůbec nic nenaučil?!"
Ihned po dopadu se rozeběhla mezi stromy a ostatní jí byli v patách. Mezi sebou se sice stříleli, ale spíše se zaměřili na ní. S tím počítala a proto je potřebovala rozdělit. Aspoň na týmy. Postupně se ze stromů asi během deseti minut vynořili čtyři na kterých do dálky svítila jasně růžová barva. Lektorka se jen zamračila a kývla směrem k lavičce. Tam si zapsala všechny jejich zásahy do desek, které měla v ruce. Bella mezitím sledovala oranžový tým před sebou. To bude hračka. Zapomněli na důležité varování. Bojujete-li v lese, hlídejte si stromy i s větvemi. Sejmula Patrika do srdce. Luna a Tyson po ní začali okamžitě střílet, ale ona už nebyla na větvi, ale ve vzduchu. Dopadla na Tysona a tím ho povalila, během toho zastřelila Lunu a pak s úsměvem střelila ležícího Tysona do srdce.
"Promiň, je to hra."
Rozeběhla se za zvuky střelby a zahleděla se na bitvu před ní. Zelený tým proti žlutému. Nebude do toho zasahovat, počká až kdo zvítězí a chytí si je potom. Rozeběhla se a přeběhla k budově školy. Ukryla se za zeď a lehce se vydýchala. Opatrně nakoukla a rychle si spočítala kolik jich vidí. Edward si jí všiml a nepřestal jí pozorovat. Byla úchvatná. V zápalu boje vypadala jako bohyně. Všiml si taky bílého týmu, který běžel směrem k ní a všimla si ho i Bella. Běželi za sebou a tak pro ni nebyl problém jednu po druhé sestřelit. Zjistila, že je pronásledovali i zbytky žlutého a zeleného týmu. O to to měla snažší. Hluk přestřelky přilákal nejen zbytek týmů, ale i Moroje, kterým skončilo vyučování. Bella vykoukla a všimla si, že už zbývá jen modrý tým a Barrey s Coreym z rudého týmu. Skontrolovala pistoli a zhluboka vydechla. Tohle teprve bude zábava!
Vyběhla zpoza rohu a běžela přímo na Barreyho. Ten po ní několikrát vystřelil, ale vždycky lehce uhnula stranou a on minul. Nelíbilo se mu to a vztekle zaťal zuby.
Bella po něm vystřelila a vrhla se k zemi. Nohama napřed, po zadku, mu podjela mezi nohama a neodpustila si jeden výstřel. Barrey se bolestivě sesunul na zem. Věděla, že mu nijak vážně neublížila, jen ho to pár dní bude po čertech bolet a odpustí si příště ty svoje sexystický poznámky. Neváhala, přetočila se a začala střílet. Sejmula skoro všechny, kteří stáli kolem ní v kruhu, kromě Mattyho a Jeremyho. Ti se stihli schovat za převrácenou lavičku, Bella následovala jejich příkladu a jedním kopnutím převrátila další lavičku za kterou se schovala. Povolila pojistku a prázdný zásobník vypadl na zem a odrazil se mimo lavičku, takže se dostal do zorného pole Mattyho, který zrovna zhodnocoval situaci.
"Došli ti náboje, brouku?"
"To by se ti líbilo, viď?"
"Na jednu stranu jo a na tu druhou ne. Chceš vědet proč?"
"Mluv. Docela jsi mě nabudil."
"Divoké zvíře zahnané do kouta je to nejnebezpečnější."
"Jsem podle tebe zvíře?"
"Pěkně.....divoký, mazlíčku-"
Mattyho narážka byla jasná a mnoho Morojů zalapalo po dechu v téhle jasně sexuální nabídce. Bella se jen usmála a nijak to nekomentovala. To byl celý Matty. Esme se strachovala o Bellu. Sice viděla na vlastní oči, že se o sebe umí postarat, ale teď byla schovaná za lavičkou, neměla náboje a ten Jeremy se k ní plížil zatímco ten druhý, Matty, odváděl její pozornost. Carlisle jí chlácholivě držel za ruku a společně všichni napjatě sledovali souboj před sebou.
Už byl skoro u ní a pocit vítězství z něj číšil na míle daleko. Bohužel pro něho se, ale přepočítal. Bella se zničehonic rukou zapřela o hranu lavičky a ladným skokem jí přeskočila, přitom mu vykopla zbraň z ruky. Jeremy s ní okamžitě začal bojovat. Pohybovali se moc rychle a tak Matty radši vzdal šanci střílet. O něco později to vypadalo, že má šanci ale nakonec jen sestřelil Jeremyho a tím ho vyřadil.
"Vypadá to, že už je to jen mezi námi."
Přetočila zbraň a namířila mu přímo hlaveň do obličeje, stejně jako on jí. Stáli tam s rukama nataženýma před sebe a s hlavněmi namířenými do obličeje soupeře.
"Zdá se, že jsme se dostali do patové situace."
"Máš pravdu. Zdá se ti to."
Rozeběhla se proti němu a on proti ní. Nikdo napjetím ani nedýchal. Stříleli po sobě, ale ten druhý vždy lehce uhnul a tak se ani jeden netrefil. Trochu se sehla, skočila a pevně ho objala kolem pasu. Svojí vahou ho schodila na zem, kotoulem se dostala od něj a znovu se chystala zaútočit. On se mezitím oklepal a ihned byl připraven k boji. Vystřelil po ní, ale uskočila. Vrhl se po ní a chvíli bojovali. Podařilo se mu vykopnout jí zbraň takovou silou až každý slyšel křupnutí v jejím zápěstí. Přes adrenalin nic necítila. Zapřela se rukama o zem a kopla ho do obličeje. Poté se zatočila jako při baletní otočce a pravačkou mu uštědřila tvrdou ránu do obličeje. Ozvalo se nové křupnutí, ještě zlověstnější než to předchozí. Vrhla se po zbrani a během okamžiku už zase svírala rukojeť. Zase po ní začal střílet a tak se za pomoci hvězd dostala kousek dál, odrazila se rukama a dopadla elegantně na nohy, lehce pootočila špičkou nohy, aby získala lepší úhel odrazu a skočila znovu po Mattym. Spadl na zem a ona po boku sjela po trávě pokryté rosou až k němu.
Leželi na zemi a rychle dýchali. Ona na levém boku a on na pravém, ona s nohami nataženými směrem k akademii a on k lesu. Oba si mířili zbraněmi do obličeje. Hruď se jim vzdouvala rychlými nádechy a mnoho mužů zaujal pohled na její rychle se pohybující hruď.
Edward měl úplně černé oči. Jen si nebyl úplně jistý, jestli to bylo touhou po Belle nebo zuřivostí nad tím, co si někteří v mysli představovali. Slunce pomalu vycházelo a první sluneční paprsky se opřely do jejich spocených těl.
"To už tady jednou bylo."
Sevřela zbraň pevněji a skřivila tvář bolestí. Adrenalin vyprchával a ona začínala cítit bodavou nepříjemnou bolest ve svým zápěstí. Matty věděl, že má vyhráno. Nedávala pozor, což se moc často nestávalo, ale byla to jeho kamarádka a bolelo jí to. Nemohl se rozhodnout jestli vystřelit nebo ne.
"Matty, první pravidlo Strážce. Neměl by jsi na to zapomínat nebo tě to jednou bude stát život. Nikdy neváhej. Druhý váhat nebude."
Z hlavně její zbraně vyletěla růžová kapsle a rozprskla se mu o obličej. Chvilku na ní nevěřícně zíral a pak se společně rozesmáli. Zvedl se ze země a pomohl jí na nohy.
"Co ruka?"
"Bude to dobrý. Skoro to nebolí."
"Mluví z tebe adrenalin."
"A že to byl pořádný adrenalin, co?"
"To si piš."
Smáli se jako pominutý a ostatní se k jejich jásání připojili. Překvapeně se podívali okolo. Všude stáli novicové a Morojové skrytí před sluncem pod paraplety. Učitelka jí přejela pohledem, skontrolovala jestli někde není od barvy a pak jí uznale poplácala po rameni.
"Dobrá práce, Belikov. Tvůj otec bude nadšený až to uslyší."
"Já jsem to celé viděl, Stacy. Bello, byla jsi skvělá. Někdo by se ti měl podívat na tu ruku, začíná modrat."
Pevně jí objal a dal jí pusu do vlasů.
"Pokud dovolíte, Dimitrij, já jsem doktor. Podívám se na to."
"Dobrá. Děkuji, Carlisle."
"Podej mi ruku, Bello."
"Nezaváhala jsi."
"Slíbila jsem ti to. Nikdy neváhej. Nikdy za žádných okolností. Ani kdyby šlo o ty, co znáš. Oni váhat nebudou."
Bella bez váhání podala svoji ruku Carlislemu a usmála se na svého otce. Carlisle jí začal opatrně prohmatávat. Ani nehnula brvou. Nikdo by neřekl, že má tu ruku zlomenou.
"Bolí to hodně? Máš ji zlomenou, zřejmně na dvakrát, mohu ti dát tišící léky, jestli chceš."
"To nic není. Dám si na to obklad, ikdyž tvoje ledové ruce se taky hodí."
Zasmál se jejímu vtipu a pevně ji stáhnul ruku, aby kosti mohli srůst správně. Dával si pozor, aby to nepřehnal a nezastavil jí tak průtok krve do prstů. Přes to jí dal ještě dlahu, pro jistotu.
"To vždycky sebou nosíš lékařskou brašnu?"
"Takový malý zlozvyk. Navíc se někdo mohl při tréninku zranit a tak jsem chtěl pomoc."
"Doktor se v tobě nezapře. Nikdo nemůže říct, že ses minul povoláním."
Věnoval jí zářivý úsměv, ale v jeho očích byla starost.
"Opravdu nechceš žádné tišící léky?"
"Ne, jsi hodný, Carlisle. Už jsem zažila horší bolest."
Střelila rychlým pohledem po Edwardovi a ten pochopil. I Carlisle pochopil její jasnou narážku a proto radši už nic neříkal. Dimitrij se pátravě zahleděl na svojí dceru, ale ta se tvářila jako kdyby se nic nestalo.