Strážkyně může zemřít, ale její duše kráčí dál.

Isabelly Vampýrská Akademie 13.kapitola

24. listopadu 2014 v 12:00 | RozaBellaBelikov |  Isabelly Vampýrská Akademie
v minulém díle se událo:
"Esme, neplakej. Tvojí tváři sluší úsměv."
Esme se na ni překvapeně podívala, ale když viděla, jak se na ni Bella usmívá, poprvé bez toho ublíženého pohledu, jaký vždy měla, když byla blízko nich, usmála se na ni taky.
Všichni postupně se s ní objali a ujistili se, že se cítí dobře. Carlisle jí prohlédl a s potěšením konstatoval, že už je z nejhoršího venku.
"Měli bychom je nechat o samotě."
Všichni se s ní rozloučili a šli povědět ostatním, že už je jí mnohem lépe a že za pár dní bude zase jako dřív.
"Opravdu ti je dobře? Měl jsem o tebe strach."
"Vím."

Překvapeně se na ni podíval.
"Slyšela jsem tě. Jak sis vůbec mohl myslet, že bych tě opustila? Že bych to nezvládla? Jsem zpátky díky tobě. To tvoje modlitby mi pomohly."
Edward jí vzal za ruku a políbil jí na zápěstí. Zachvěla se předzvěstí tohoto slibu. Bylo to jasné znamení, že by jí chtěl dát víc než polibek na ruku.
"Slib mi, Edwarde, že nikdy neuděláš takovou hloupost, aby sis sáhnul na život. Slib mi to."
"Bello-"
"Slib mi to!"
"Nemůžu ti to slíbit. Nedokážu žít ve světě, kde ty nejsi. Po mém odchodu mě při životě držela jen myšlenka, že jsi živá a konečně v bezpečí od nebezpečí upířího světa. Pokud se ti něco stane a ty tu nebudeš. Ten den zemřu s tebou."
"Nesmíš, Edwarde! Takhle to nemá být. Vůbec jsem neměla utíkat. Kdybych neutekla, tak bych ti nezničila život."
"Ty jsi mi nezničila život. Ty jsi mi ho zachránila."
"Kdybych se neukázala, tak by jsi žil šťastně se svojí rodinou a časem by jsi si našel nějakou krásnou upírku, kterou by si mohl milovat. Takhle se musíš strachovat o mě. Ale já se o sebe dokážu postarat."
"Vím, že dokážeš. Viděl jsem to. Byl jsem fascinovaný tím, co vše si dokázala, ale nemáš pravdu. Nebyl bych šťastný. To, že jsem mohl být s tebou, bylo moje největší štěstí. Kdybych si toho uměl jenom víc vážit. Moje rodina je i tvoje. Oni tě berou jako součást rodiny. Pořád jsou na mě naštvaný, že jsem je donutil opustit tě a já se ani nedivím. Zasloužím si to. Byl jsem hlupák."
"Nechci se hádat. Na to jsem příliš unavená. Jen mi řekni, co nového jste zjistili."
"Nikdo neví, kdo je k tomu donutil. Byli u nich doma a našli tam členy jejich rodin. Po smrti, bez kapky krve. Zabili je Strigojové. Strážci se domnívají, že Devona s Nathanielem vydírali, aby vás prodali."
"Cože?! Zaprodali prince jenom kvůli tomu?!"
"Nerozčiluj se."
Zatlačil jí zpátky do polštářů, protože se vzteky prudce narovnala. Tvářila se jako kdyby se chtěla vydat ty dva znovu zabít.
"Jsem úplně klidná!"
"Jak myslíš, že jenom kvůli tomu? Byli to jejich rodiny."
"Nerozumíš tomu a ani nemůžeš. Od malička nám vtloukají do hlavy mantru Strážců, kterou se musíme řídit za každých okolností. Oni mají přednost. U prince Dragomira to platí minimálně dvojnásob."
"Přeháníte to."
"Nepřeháníme. Jsou to staletí bojů a hodně krvavých bojů. Máme k tomu svůj...důvod, protože bez nich by naše rasa vymřela....proto je chráníme...proto mají...přednost-"
Zavřela oči a unavená usnula. Edward se pousmál a odhrnul jí pramen vlasů z obličeje. I takhle zraněnou ji víc zajímali její povinosti než něco jiného. Později za ním přišel Dimitrij a požádal ho, aby mu pomohl při výslechách. Edwarda samotného zajímalo, kdo v tom má prsty a chtěl ho dostat a zabránit mu, aby mohl znovu ublížit Belle.
Výslechy trvali dlouho a nic nového nezjistili. Nikdo netušil, proč to udělali. Vracel se zrovna na ošetřovnu, když ho zaujal křik z jedné chodeb kampusu.
"Slečno Belikov! Stůjte!"
Bella?
"Jdi mi z cesty!"
"Jste po silném otřesu mozku a nejste ještě úplně zdravá! Pan Mazur bude hrozně zuřit až zjistí, že jste opustila svoji postel!"
"Klid, promluvím s ním. Musím vidět svého svěřence! Jsem jeho Strážkyně a mám na to právo! A teď jdi než ti takovou ubalim až budeš sbírat všechny svoje zuby z podlahy!"
Doběhl do stejné chodby a překvapeně koukal na Bellu. Sotva šla, z vytržené kapačky jí tekla krev, ale přesto dál šla a vytrvale odháněla sestru, která se jí snažila zastavit.
"Pane Cullene, domluvte jí prosím."
"Opovaž se, Edwarde. Zkusíš mě zastavit a budeš toho po zbytek života litovat."
Její hlas byl ledově chladný a její oči nepřipouštěly nic jiného.
"Měli bychom ji nechat jít. Aspoň pak bude klidnější až se přesvědčí, že princi nic není. Dám na ni pozor a pak ji dovedu zpět. Vyhovuje to takhle oběma?"
Sestra přikývla a váhavě odešla. Bella se na něj jen usmála a vydala se dál. Odstrkovala Edwardovi ruce, které se ji snažili podpírat.
"Nejsem neschopná. Přežiju to. Byla jsem na tom i hůř."
"Nemusíš mi to připomínat."
Vtrhla na Morojskou chlapeckou kolej a ignorovala užaslé pohledy přítomných Morojů. Stále totiž na sobě měla nemocniční oděv a přes to přehozený župan.
"Pěkný nohy, Belikov. Nechceš se doléčit u mě v posteli?"
"Zopakuj to a až s tebou skončím, tak tě ani zažranej milovník puzzlí nesloží dohromady!"
Zvedl ruce v obranném gestu a radši jí všichni ustoupili. Ono nebylo radné si zahrávat s malou Belikovovou. Prošla kolem nich a zaklepala na dveře Alexova pokoje, ale nikdo jí neodpovídal. Vešla dovnitř a našla ho spát.
"Alexi?"
Sedla si na jeho postel a zlehka s ním zatřásla.
"Co je?...Bello?!"
Pevně jí objal a celou si ji prohlížel.
"Jsem tak rád, že ti nic není. Bál jsem se o tebe. Když jsi zničeho nic odpadla, srdce se mi zastavilo."
"Tohle neříkej ani ze srandy. Opravdu je ti dobře? Vypadáš divně."
"To bude těmi sedativy."
"Sedativa? Kdo do tebe nacpal ty sračky?!"
"Kirová. Nemohl jsem spát. Strachy jsem nezamhouřil oka a tak abych neskončil vedle tebe, dostal jsem sedativa."
"Byli to jen Strigojové. Nic s čím bych si neporadila."
"Já měl, ale strach o tebe. Těch Strigojů se vůbec nebojím."
"Měl by jsi."
"Mám tebe a svůj oheň."
"Nerad vás ruším, ale Bella se opravdu musí vrátit do postele, aby mohla, co nejrychleji zpět do služby."
"Edward má pravdu, Bello. Jsem rád, že jsi přišla a že už jsi v pořádku, ale měla by jsi jít odpočívat."
"Ale-"
"Bello! Žádný ale!"
"Fajn! Spikli jste se proti mně."
Zvedla se a dala se na odchod.
"Až tě pustí, tak to pořádně oslavíme. Jako dřív-"
"Jako dřív...dobře. Těším se. Zatím ahoj."
Rychlým krokem se vydala pryč a Edward spěchal za ní.
"Stalo se něco, Bello? Jsi najednou hodně smutná. Mě to můžeš říct."
"Nemůže to být jako dřív, protože naposledy, když jsme slavili...byl s námi i Russell."
"Bello, měla by ses s tím smířit. Věřím, že by se Russellovi nelíbilo, jak zacházíš se svým životem."
Jen souhlasně zamručela a šla dál.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama