Strážkyně může zemřít, ale její duše kráčí dál.

Isabelly Vampýrská Akademie 4.kapitola

3. listopadu 2014 v 12:00 | RozaBellaBelikov |  Isabelly Vampýrská Akademie
v minulém díle se událo:
"Všichni Strážci tady je mají."
"Co myslíte, že znamenají?"
"Zeptáme se."
"Ten její táta, Dimitrij, jich má fakt hodně."
"Její máma taky."
Ozvalo se zaklepání a po vyzvání dovnitř vešel Dimitrij.
"Tak jsem tady, přesně jak jsem slíbil. Jste připraveni?"
"Ano."
"Pak tedy pojďme."

Začínalo svítat a nikdo kromě pár Strážců tu nebyl.
"Jak se vám to líbilo?"
"Bylo to zajímavé, nikdy jsme nic takového neviděli. Bella byla fenomenální. Musíte být na ni pyšný."
"To jsem. Byl bych, ikdyby náhodou neprošla. Ona s Rozou jsou moje všechno. Ona je náš malý zázrak. Vždy jsem toužil mít děti, ale pak jsme potkal Rozu, zamiloval se do ní a smířil jsem se s faktem, že děti nikdy mít nebudu. Nestálo by mi to za to, kdybych kvůli tomu o ni přišel. Nezvládl bych to, kdybych o ni přišel. Mohl jsem mít Morojskou ženu, která mi děti porodit chtěla, ale já jsem...nemohl jsem. Celé to málem zničila moje proměna ve Strigoje, ale Rose bojovala za naší lásku jako lvice a s Lissou mě zachránily."
Lehce se nad tou vzpomínkou pousmál. V jeho myšlenkách viděl Edward Bellu jako miminko. Už tenkrát byla nádherná. Vypadala jako anděl.
"Bella byla štěstí ve které jsem ani nedoufal. Obě dvě jsou celý můj svět."
Edward si přál, aby mu její otec jednu pořádnou ubalil, tak silně až by ho to pořádně zabolelo. Tak úžasná dívka a on jí provedl tohle. Tak moc jí ublížil. Nejradši by se ani neviděl.
Dimitrij je odvedl do velké tělocvičny odkud se ozývaly rány.
"To nic, Bella má trénink s Rose."
Vyměnili si překvapené pohledy a následovali Dimitrije. Otevřel dveře a společně vešli. Rose zrovna schodila Bellu na zem a ta vykopla nohou a odkopla ji na zem. Rose se okamžitě zvedla a ohnala se po ní, Bella neváhala ani vteřinu a vykrývala její výpady. Nepoužívaly kůly. Bojovaly pouze ručně.
"Páni. Je dobrá."
Bella se ohlédla po Emmettově hlasu- "Vy?!" a schytala velice ošklivou ránu do břicha. Rose ji tím odhodila kus před sebe a Bella zabrzdila až pořádný kus od ní.
"Bello!"
"To nic, mami. Vrátila si mi ten roztřený ret."
"To není vtipný, holčičko. Maminka má o tebe strach."
Rose pomohla Belle na nohy a vydaly se k Dimitrijovi.
"Co tu dělají Cullenovi?" její tón hlasu nešel přehlédnout. Nebyla nadšená, že je vidí.
"Přejí si s tebou mluvit."
"Mám trénink!"
"Už ne. Měla by si je vyslechnout."
"Nemůžeš mi jen tak ukončit trénink! Musím dohnat ztracený čas!"
"Ten si dohnala už dávno a pokud jde o ten trénink, tak můžu."
"Tati-"
"Neodmlouvej."
"Můžu s tebou mluvit?"
"Jistě."
Vrhla jeden pohled směrem ke Cullenům a odvedla ho stranou. Potichu se o něčem bavili v ruštině. Po chvilce se jejich tichý rozhovor strhl v hádku. Edward překvapeně koukal na jeho malou bezbranou Bellu, která ve skutečnosti byla tvrdá bojovnice s ruskými kořeny.
"Jdi do háje, tati, s těmahle tvýma zenovýma myšlenkama!!"
"Bello, holčičko. Ty to chápeš. Sice jsi malá kopie tvé matky, ale chápeš to. Chápeš to, co ti tu říkám."
"Ale-"
"Jsi chytrá, statečná a silná a jsi výborná Strážkyně a to nic nezmění."
"Ya ne lyublyu tebya." (nejsem jako ty.)
"Jsi lepší než já. Tak jdi. Trénink končí, s tvojí maminkou máme ještě nějakou práci-"
"Fuj, tati! Tohle jsem nepotřebovala vědět!"
"Na co hned nemyslíš-"
"Znám vás-"
Dimitrij se jen zasmál a prošel kolem zkoprnělých Cullenů, Rose si držel pevně u těla a něco jí šeptal do ucha z čehož se červenala. Bella se postavila naproti nim, ale nijak nemluvila ani nepolevila v ostražitosti.
"Bello, my jsme tak rádi, že jsi v pořádku. Měli jsme strach, když jsme tě nenašli doma."
Alice k ní chtěla jít a obejmout jí, ale když viděla jak se napnula, připravená do bojové pozice, tak si to rozmyslela.
"Tady jsem doma. Byla jsem bláhová, když jsem odsud utekla. Měla bych vám poděkovat a proto vám tímto děkuji. Děkuji. Uštědřili jste mi tvrdou cenou lekci. Jsem Dhampír a jsem Strážce. Strážci chrání Moroje a umírají pro ně. Oni mají přednost. My jsme nahraditelní."
Vytáhla z tašky cvičný kůl a přešla k figurínám na druhé straně tělocvičny. Začala trénovat výpady.
"Vygumovali jí mozek."
"Ne, Emmette, nevygumovali. Taková jsem byla odjakživa. Jen jsem si to potřebovala připomenout a uvědomit si kdo vlastně jsem."
"Co kdybys mě aspoň vyslechla, abys pochopila-?"
"Pochopila?! Pochopila jsem dost jasně! Potřeboval jsi spestřit věčnost, nebyla jsem důležitá! Nikomu jsem nestála ani za to, aby se se mnou aspoň rozloučil."
"Bells, tak to nebylo-"
"Už mi tak nikdy neříkej! Nikdy! Nemáš žádné právo!"
"Máš právo se zlobit, ale vyslechni mě prosím."
"Zlobit?! Jsem pekelně nasraná!"
Po cvičném dřevěném kůle jsi sklouzla ruka a vrazila si velkou třísku do ruky. Vztekle skopla figurínu na zem a chytila se za bolavou ruku.
"Já se na to-"
"Ukaž."
Edward se k ní přesunul a opatrně vytáhl třísku z její ruky. Okamžitě se stáhla do bezpečné vzdálenosti a nijak nepolevila v ostražitosti. Byl z toho smutný, ale věděl, že má na takovou reakci právo.
"Hmmm dík. Tak proč jste přijeli a jak jste mě vůbec našli?"
"Mluvil jsem s Angelou. Pozdravuje tě, stýská se jí."
"To mě mohlo napadnout. Tak jsem tady. Jsem v pořádku, takže si to můžete odškrnout ze seznamu nepříjemných povinností a jít zase svojí cestou. Váš domácí mazlíček je živ a zdráv."
Ručníkem setřela pot z čela a znovu si postavila schozenou figurínu a vytrhla jí kůl ze srdce. Chystala se k dalšímu výpadu, když jí zarazil jeho hlas.
"Můžeš s tím přestat?"
"Fajn."
"Bello, mrzí mě to. Byl to můj nápad. Ostatní jsem k tomu donutil. Chtěl jsem pro tebe normální lidský život. Manžela, děti...dlouhý, klidný život bez neustálého ohrožení tvého života. Kdybych jen tušil-"
"Ne. Hlavní podíl viny na tom nesu já. Všechno je to moje vina. Kdybych neutekla, tak... kdybych jen udělala to, co se má...nic z toho by se nestalo."
"O čem to mluvíš?"
"Kdybych neutekla, tak by si neměl možnost mi tolik ublížit, ikdyž tu bolest beru jako trest za to, že jsem dostatečně netruchlila pro Russella. Byla jsem sobec a vím to. To utrpení si zasloužím. Dřív jsem tu bolest brala jako důkaz toho, že existujete, že jsem si vás jen nevymyslela, abych se lépe adaptovala ve světě lidí a nestýskalo se mi tolik po tom mém, ale ne. Zradila jsem ho a musím pykat. Tak to prostě je."
"Bello, takhle nemluv."
"Proč ne? Je to pravda. Nehledě na to, co kdo řekne. Zasloužila jsem si to! Utekla jsem a byla jsem štastná s tebou a na něj jsem si skoro ani nevzpomněla a přitom žiju jen díky němu. Pošpinila jsem jeho památku, jeho oběť svojí sobeckostí."
"Co se stalo, holčičko?"
"Co chceš slyšet, Esme? Není to nic na co bych byla pyšná."
"Řekni nám to celé, abychom pochopili. Uleví se ti."
"Pochybuji."
"Zkus to."
Lehce si povzdychla.
"Tak dobře."
Přetočila kůl v ruce a prudce ho vrazila figuríně do srdce během elegantní otočky, pak došla k nim a sedla si na zem. Napodobili jí a pozorně ji sledovali. Pořád to byla jejich Bella a přitom nebyla. Jako kdyby to byla cizinka se známým obličejem. Konečně ji mohli poznat takovou jakou doopravdy byla. Vzala si flašku vody a napila se.
"To, že jsem se narodila, brali v naší kultuře jako zázrak. První Dhampír splozen Dhampíry...... Boží zázrak."
Vztekle si odfrkla a dala jim jasně najevo, co si o tom myslí.
"Už od malička ode mě očekávali velké věci a neulehčoval mi to ani fakt, že moji rodiče jsou nejlepší Strážci historie. Máma: Rose Belikov, dříve Hathaway. Prospěla s vyznamenáním, ikdyž měla o dost těžší zkoušku než zbytek noviců. Nejlepší studentka fenomenálního Dimitrije Belikova. Stínem políbená Strážkyně, která dokázala odvrátit obvinění z vraždy královny Taťány a odhalit pravého vraha, ikdyž po ní šli všichni Strážci.
A můj otec: Dimitrij Belikov, smrtelně nebezpečný Strážce považovaný za boha a první známý Dhampír, kterého Strigojové proměnili na jednoho z nich a byl přiveden zpět. V jejich stínu jsem vyrůstala. Vždy se po mě chtělo víc a líp. Nic nebylo dost dobré a neúspěch se neuznával. Pro všechny jsem byla jen ta celebrita, ta o které se mluví. Jediný, kdo mě viděl takovou jaká jsem a nic po mě nechtěl a nic ode mě nevyžadoval, neměl přehnané nároky ani nic tomu podobného...byl Russell.
Jen Russell, můj nejlepší přítel, spíš mi byl bratrem. Byl mi nejblišším člověkem tady na akademii. A kvůli mojí blbosti je mrtvý."
Pevně sevřela pěsti až jí zbělaly klouby.
"Náš trenér byl toho názoru, že Strigojové jsou zlo a musíme je chodit lovit jako oni loví Moroje, ale moc s tím nepochodil. Strážci vyhledávat Strigoje? Kdo by chránil Moroje? Už tak je nás málo a mnoho žen radši zůstává doma s dětmi než by se vracely do boje, proto je Strážkyň málo a mnoho z nich nechce dovolit ani svým dětem nastoupit na akademii. Strážců je málo a nikdo nechce riskovat, že by se jejich počet snížil nesmyslným honěním za Strigoji. Ale najde se mnoho noviců, kteří to berou jako zábavu, povinnost a já nevím co ještě. Vždycky se jich najde spoustu takových, kteří si neuvědomují, že ikdyž jsou to Strigojové, dříve to byli Morojové nebo Dhampýři.
Když zabijete prvního Strigoje, je to jako kdyby jste zabili člověka. Je to divné. Na jednu stranu víte, že to bylo nutné a že je to vaše povinnost, ale na druhou stranu někdo umřel, ikdyž to byl Strigoj. Podle našeho učitele to byli jen démoni, kteří svým jedem zabili tuto osobu a přivlastnili si její schránku. Paraziti. Hodně z nás si to myslelo a někteří ještě myslí. A on je schromáždil. Schromáždil je všechny do jedné skupiny a připravoval na lov. Jednoho dne oslovil i mě. Zda se já a Russell nechceme připojit. Poslat pár Strigojů, tam kam patří. Přece je to to, co děláme. Je to přece správné. Potřebné.
Přesvědčil mě. Vždyť přece Strigojové jsou zlo, málem zničili život mému otci i mámě. Zaslouží si zemřít. Z otce udělali jednoho z nich a otec to pak málem udělal i mámě. Skoro z ní udělal svojí krvavou děvku, protože se mu nedařilo ji přesvědčit, aby se nechala probudit dobrovolně. Nesnášela jsem Strigoje, ale teď je ze srdce nenávidím. Nenávidím je víc než cokoliv na tomto prohnilém světě. Tenkrát jsem přesvědčila Russella, že to můžeme aspoň zkusit. Přece to nemůže být tak strašné a vždycky můžeme skončit, když se nám to nebude líbit. Nechtěl mě v tom nechat samotnou. Nikdy jsem to neměla dovolit."
Smutně si povzdychla.
"Ze začátku to bylo bezva, zabili jsme jich spoustu, že jsme si ani nepamatovali jejich počty. Cítili jsme se jako bohové. Jednoho dne se to, ale zvrtlo. Byla to past, čekali tam na nás jako kdybychom byli večeře až do domu. Bylo jich tam moc. Byla to hotová jatka-"
Hlas se jí lehce třásl, ale ignorovala to pokračovala.
"Rychle jsme se stáhli, ale sledovali nás a kousek od bariéry školy nás obklíčili. Bojovali jsme, ale ten srab, náš učitel se schoval za ochranu bariéry. Ani se nesnažil bojovat! Podkopal tím morálku některých noviců. Proč bojovat, když učitel radši utekl? Poslali jsme tam i zbytek až jsme tam zůstali jen já a Russell. Bylo to zlý a věděli jsme, že pokud se nám nepodaří stáhnout, tak že tam umřeme. Byla jsem s tím smířená. Pokud zemřít, tak v boji po boku svého nejlepšího přítele. Jenže on měl jiné plány. Nečekaně mě chytil za ruku, v zápalu boje jsem se na něj vrhla, ale využil setrvačnosti a odstrčil mě za bariéru, kde mě jeden z týmu, Matty, chytil a pevně sevřel. Toho využili Strigojové a povalili Russella na zem....křičela jsem a vzpírala se. Chtěla jsem mu nějak pomoct. Jedno jak, nějak. Spálit je, usekat jim hlavy, klidně roztrhat na kusy. Cokoliv! Vůbec jsem se nedokázala soustředit.....Nepustil mě, ikdyž pak říkal, že měl prý co dělat......když s ním skončili, tak hodili jeho tělo na pozemky akademie, kde se jeho tělo zastavilo o strom a v klidu si odkráčeli. Jako by jen zahodili smetí.....Chtěla jsem se Mattymu vyškubnout a vrhnout se na ně. Zabít je za to, co udělali Russellovi. Rozsekat je na kousky a spálit. Ale Matty mě nepustil. Křičela jsem, ale nepustil mě. Seběhlo se to tak strašně rychle....do dneška slyším, jak se jeho kosti po tom nárazu zlomily-"
V jejích očích se leskly slzy a Cullenovým bylo jasné, co si v hlavě přehrává. Vypadala křehce, jako porcelánová panenka. Nikdo z nich by nevěřil, že je to ta samá dívka, jakou viděli bojovat předtím. Tamto byla tvrdá Isabella, ale tohle byla křehká Bella. Ještě křehčí než jejich Bella, kterou si pamatovali.
"Když už jsem neměla sílu křičet a vzpírat se, tak jsem upadla do letargie. Nic mě z ní nedokázalo probrat. O pár dní, když jsem se vzpamatovala ze šoku jsem měla vypovídat, co se stalo. Odříkala jsem jim jak to bylo, ale náš "skvělý" učitel tvrdil, že to není pravda, že se jen snažím na sebe upozorňovat jako moje matka, že se o mě přestalo mluvit a tak jsem si našla tohle a že on vlastně riskoval život, aby nás šel zachránit. Nevydržela jsem to. Vymrštila jsem se ze židle a než stihl zareagovat, tak jsem praštila jeho hlavou o stůl a popadla židly na které jsem předtím seděla a přelomila jsem mu ji o záda. Nedokázal se bránit a to to byl učitel, který z nás měl vychovávat ty nejlepší Strážce. V deseti letech jsem toho uměla víc než on."
Znechuceně si odfrkla a jen stěží se ovládla, aby si naštvaně neodplivla.
"Než mě stihli zastavit, tak jsem ho skoro umlátila. Ještě pár ran a seškrabovali by ho z podlahy špachtlí. Stejně si nic jiného ani nezasloužil. Moje přehnaná reakce a taky fakt, že jsem jinak neměla žádné závažnější problémy donutila Albertu, jednu ze Strážkyň, aby na něj nechala použít nátlak. Zjistilo se, jak to doopravdy bylo. Ten idiot si dokonce psal do notesu velice pečlivě, kdo kolik zabil Strigojů. Celá skupina jsme dostali naše značky a taky pěkně tvrdé tresty. Já ho měla nejtvrdší, protože jsem ke všemu napadla učitele. Nehledě na to, že to byl všivák a zbabělec, pořád to byl můj učitel a já ho dost brutálním způsobem napadla.
Máma jako Stínem políbená dokáže mluvit s duchy, mluvila s Russellem....řekl, že to udělal proto, protože by nesnesl pohled na to, jak jeho malé sestřičce ubližují.... Ještě toho večera jsem si vzala pár svých věcí a utekla z akademie. Díky dědečkovu velkému kapesnému jsem měla na to dost peněz. Cestou jsem ukradla několik aut, abych zmátla pronásledovatele a ukryla se ve Forks. Věděla jsem, že mě budou hledat na slunečném místě, protože každý, kdo mě zná ví, že miluju slunce, i když ze záhadného důvodu se moje kůže neopaluje. Možná to bude tím, že moje babička je Irka. Nevím.
Změnila jsem si jméno, vzala jsem si Russellovo jméno a rozhodla se začít znova. Isabella Vasilisa Belikov zemřela, zrodila se Isabella Marie Swanová.
Chtěla jsem začít někde daleko od akademie a toho všeho. Hrát si na člověka a celý svůj dosavadní život hodit za hlavu.
Vlasy jsem nosila rozpuštěné, aby nikdo neviděl moje značky. Když je nikdo neuvidí, můžu dělat, že tam nejsou. Když tam nebudou, mohu si hrát na člověka a dělat, jakože se nic z toho nestalo. Skoro se mi to dařilo, ale pak jsem potkala vás. Divila jsem se, co za divné Strigoje jste. V jednu chvíli jsem dokonce uvažovala, zda vás skusit zabít nebo utéct.....Díky vám jsem se přestala časem utápět ve smutku a opravdu jsem věřila, že díky vám snad konečně zapomenu. Byla jsem ochotná se pro vás, pro Edwarda, vzdát všeho. Rodiny, přátel, všeho, co jsem znala a milovala....Když jste odjeli, upadla jsem znovu do letargie.
Proč se snažit žít, když o vše, co získám zase příjdu? Přála jsem si umřít, ale ze dvou důvodů jsem nemohla. Pošpinila bych Russovu oběť a na sebevraždu jsem byla moc velký zbabělec. Vždy jsem chtěla umřít v boji, aby moje smrt měla smysl. Jaký smysl má sebevražda? Žádný. Dokazuje to jen to, že jsem se vzdala a to jsem jako Hathawayová nemohla dopustit. Moje babička se nikdy nevzdala, moje matka se nevzdala a vybojovala si tátu a já jsem se taky nemohla vzdát."
Její oči byli tvrdé, bez emocí.
"Jednoho dne jsem si vzpomněla na Alicinu vizi. Tři divní muži, kteří tu budou po někom pátrat. Tehdy si Alice myslela, že mám strach, že to jsou upíři, ale já měla strach, že mě najdou, odvedou a donutí mě se všemu tomu postavit čelem na což jsem nebyla připravená. Jejich popisy seděli přesně na mého tátu, Eddieho a ještě jednoho mámina kamaráda. Hůř mi už přece být nemůže a tak jsem zavolala jediné osobě, která by mě dokázala najít. Už jednou dokázal najít mámu s tetou, když to ani Psychopsi nedokázali. Tátovi.
Zvedl to a mluvil na mě. Byla jsem ve stavu, že jsem ho nevnímala. Jen jsem mu řekla, že chci domů. On zavolal dědečkovi a ten nechal lokalizovat můj hovor. Za pár hodin si pro mě přijeli ke škole. Dohadovala jsem se s otcem, že chci sice domů, ale ne na akademii, že už nechci nikdy být Strážkyní. Přesvědčil mě.
Když nebudu Strážkyně, nebudu moct časem zabít ty, co zabili Russella.
Odjela jsem a během odpykávání trestu za útěk jsem si uvědomila, že truchlení nikomu nepomůže. Vrhla jsem se do tvrdých tréninků, abych nebyla nucená myslet na vás ani na Russella. Dělat to, co po mě Edward chtěl. Tehdy mi řekl, že to bude jako kdyby nikdy neexistoval.
Nebyla to pravda, ale snažila jsem se přesvědčit, že ano, ikdyž se mi to nedařilo. Bylo to těžké, protože hodně věcí mi vás připomínalo.
Psycholožka ke které jsem musela chodit byla jako Esme, dokonce jí byla i podobná. Matty svým chováním byl směsicí Jaspera a Emmetta. Vlasy tety Liss zářily stejně jako vlasy Rose. Lissina sestra Jill, byla kopií Alice a strýc Adrian mi připomínal Edwarda pokaždé, když hrál na klavír. Skoro jsem z toho všeho přišla o rozum. Nakonec jsem se rozhodla.
Na vše zapomenu. Pokud mi nebyla souzena láska a šťastný život, tak jsem prostě musela být tou, která jsem podle všech měla být. Královská Strážkyně. Riskovat svůj život pro královnu a její rodinu. Nic jiného nebylo důležité a tak jsem se zaměřila na studiu a trénink. Proto jsem se narodila. A jsem skálopevně přesvědčená, že tak to prostě mělo být už od začátku. Přísahala jsem na to. Jako, že se Isabella Vasilisa Belikov jmenuju. Narodila jsem se proto, abych obětovala svůj život pro královnu Vasilisu Dragomirovou, jejího muže Christiana Ozeru a jejich syna, prince Alexandra Dragomira. A to taky udělám. Oni jsou Morojové a oni mají přednost. Nic jiného není důležité."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama