Strážkyně může zemřít, ale její duše kráčí dál.

Isabelly Vampýrská Akademie 9.kapitola

14. listopadu 2014 v 12:00 | RozaBellaBelikov |  Isabelly Vampýrská Akademie
v minulém díle se událo:
"To je moje Roza. Tímto poutem je spjata s královnou. Lissa používá magii zvanou éter, která má za následek, že uživatel v sobě zadržuje špatné emoce, které vytlačují ty dobré a upadá do depresí při kterých je schopen si ubližovat. Roza jako Stínem políbená jejich poutem vtahuje ty emoce do sebe a já jí pak pomáhám se těchto zlých emocí zbavovat. Problém je, že Bella ty emoce občas do sebe nechtěně vtahuje od Rose do sebe. Má se svou matkou podobné pouto jako Roza s Lissou. Proto máme tak časté společné tréninky a Lissa se zdržuje momentálně na akademii. Snažíme se Belle pomoci."

Odnesl jí do jejího pokoje, kde jí nechali prospat. Když se Bella prospala, celé její tělo jí bolelo a tak se rozhodla dát si pěkně dlouhou sprchu. V koupelně ze sebe schodila oblečení. Vešla do sprchy a pustila na sebe proud vody. Tělo se jí začalo uvolňovat a ona zaujatě pozorovala vířící vodu odtékající do odpadu a její mysl se rozutekla.
Seděla v učebně, mohlo jí být kolem osmi let. S ostatníma upřeně pozorovala nahrávku, kde byl spoutaný Strigoj a zuřivě se snažil vytrhnout z pout. Jeho oči rudě žhnuly nenávistí a jeho zuby byli děsivé. Snažila se představit si jejího milujícího laskavého otce s takto krutým výrazem v obličeji, ale nešlo to. Nesedělo jí to k němu.
"Se tváří jako ty, když jsi naštvaná."
"Russelle!"
Se smíchem ho šťouchla do žeber.
"Swan! Belikovová! To jsem si mohla myslet! Jste po škole!"
Slzy jí stekly po tvářích, ale voda jí je okamžitě spláchla.
Byla s tátou schovaná mezi stromy kousek od akademie. Měli svůj trénink. Vytáhl střírný kůl a jedním švihnutím ho nechal zabodnout do země před ní. Trochu sebou škubla.
"Chtěla jsi, abych tě naučil bojovat. Utíkat už umíš. Ne vždy budeš moct utéct a budeš muset bojovat a k tomu potřebuješ tohle."
Sehla se a vzala ho do ruky. Poprvé si ho mohla potěžkat a detailně prohlédnout. Do teď trénovala vždy s dřevěným. Rychle si zvykla na jeho váhu a zkusila si několik cvičných výpadů jaké trénovala s ostatními ve třídě.
"Je to stříbro. Nemusíš se ho bát. Připravená?"
Lehce kývla a už byla nucena vykrývat otcovo výpady. Zničeho nic jí mířil kůlem na hruď.
"První a nejdůležitější pravidlo. Neváhej."
Přikývla a tentokrát zaútočila ona. Odrážel její útoky a zkoušel na ní svoje. Zachytil její ruku a usmál se.
"Dobře. Tohle bylo lepší."
Takhle trénovali několik hodin a pak se společně vydali na oběd, kde je měla čekat máma.
"Bello, nesmíš váhat. Oni váhat nebudou. Jednou se může stát, že se Strigojem stane někdo koho znáš a ty zaváháš. To by tě mohlo stát život."
"Matce se to taky stalo?"
"Ano. Její kamarádka Natalie Daškovová se dobrovolně změnila na Strigojku, aby pomohla svému otcovi z vězení. Rose jí měla na mušce, mohla jí zabít, ale Natalie využila svého přátelství s tvojí matkou a zahrála si na tu bezbrannou holčičku za kterou jí každý měl. Zabila by jí, ale to jsem nemohl dovolit. S pomocí tvojí matky jsem jí nakonec zabil. Od té doby zaváhala jen na vteřinku a jen jednou."
"Kdy?"
"Když šlo o mě."
Chápavě přikývla.
"A ty?"
"Taky. Byl jsem mladý a mého kamaráda proměnili na jednoho z nich. Společně jsme chodili popíjet vodku a společně jsme toho hodně zažili a on to věděl. Zahrál to na mě a já mu uvěřil. Skoro mě zabil, ale nakonec jsem to byl já, kdo byl vítěz a on byl ten poražený."
"To jsem nevěděla."
"Moc o tom nemluvím."
Chytil jí za ruku a otočil jí k sobě. Pevně jí chytil za ramena a z blízka se jí zahleděl do očí.
"Nechci o tebe přijít. Jsi moje všechno, holčičko. Slib mi, že ať se stane cokoliv, tak nebudeš váhat."
"Nikdy."
"Ani kdyby šlo o někoho na kom ti záleží?"
"Ani kdyby šlo o Russella nebo Mattyho. Dokonce ani kdyby šlo o Alexe."
"Dobře. Tak už pojď. Musíš mít hlad a tvoje matka si bude dělat starosti, kde se loudáme."
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Skupina Strigojů je obestoupila, nebyla šance na útěk. Bylo jich tu příliš moc. Nezbívalo jim nic jiného než bojovat.
"Jsem rád, že jsem tě mohl poznat. Mám tě rád, sestři."
"Nápodobně. Mám tě ráda, bratříčku. Pokud máme zemřít, jsem ráda, že můžu zemřít s tebou v boji. Vždy jsem věděla, že moje smrt nebude v kalendáři, že si sama zvolím kdy a jak zemřu. A já si zvolila. Dnes a tady s tebou."
"To ti nemohu dovolit, promiň."
Zacítila pohyb vedle sebe a po tom drzém Strigojovi se ohnala. Cítila pevný stisk kolem zápěstí a pak odlétla mimo bojiště. Cítila, jak prošla bariérou z Morojské magie a pak pevné sevření mužských paží. Kůl jí vypadl z ruky a snažila se vyprostit.
"Nebojuj, Bello. Nepustím tě tam."
Matty.
"Matty, pusť mě tam. Musím mu pomoct!"
"Už mu nemůžeš pomoct."
Snažila se mu vykroutit, ale nešlo to. Jeden ze Strigojů čapnul Russella a zakousnul se mu do krku. Další se k němu hned přidali.
"Nezlob se,...maličká."
"Russelle!"
"Pod mojí postelí...je tam skříňka...Bello....chraň...Becky-"
"Russelle!"
Vzaly jeho tělo a mrskli s ním na pozemky. Jeho tělo narazilo do stromu a ozvalo se zlověstné křupnutí, nejspíš zlomená páteř, než tělo spadlo na zem, kde zůstalo nehnutě ležet. Snažila se vykroutit, kopala a škrábala. Ale ten stisk nepolevoval, jen se zvětšil.
"RUSSELLE!"
Když už byli dostatečně daleko, tak stisk povolil a ona se mohla sesunout vedle jeho těla. Kdyby nebyl tak bledý, pokrytý kousanci a krví, vypadal by, že jenom spí, ale nespal. Věděla tu krutou pravdu. Byl mrtvý a nic na světě by jí nedokázalo vrátit jejího bratra zpátky.
"Russelle....bratříčku můj-"
Z hrdla se jí ozval bolestivý výkřik a ona si přivinula jeho bezvládné tělo na prsa.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Seděla v jeho pokoji, na posteli kde ještě před pár hodinami spal než ho vzbudila skákáním po posteli. V ruce držela dřevěnou vyřezávanou krabici a neměla sílu jí otevřít. Nakonec se odhodlala a otevřela ji. Byla plná jeho vzpomínek a fotek. Rozbrečela se nanovo, ikdyž si myslela, že už to není ani možné. Bolelo jí dívat se na fotky, kde se usmívá, když věděla, že ten úsměv už nikdy neuvidí.
Překvapilo jí, když našla dole sametovou krabičku s přivázaným vzkazem. Roztřesenýma prstama rozvázala šňůrku, kterou byl připevněn a dala se do čtení.
"Moje malá sestřičko, Bello. Pokud jsem ti řekl o mojí tajné schovce, tak to znamená, že jsem splnil, co jsem slíbil. Když jsme byli malý dal jsem si slib. Za každou cenu tě ochráním a udržím při životě, ikdyž je to v našem světě téměř nadlidský výkon. V té malé krabičce je prsten, zásnubní prsten, který jsem chtěl dát Becky. Když toto čteš, znamená to, že už jí ho nemohu dát sám, proto pro mě něco udělej a dej jí ho. Jsem si jistý, že jí bude slušet. Když už jsme u toho, v první přihrádce mojí komody mám pro tebe dárek k plnoletosti.
Všechno nejlepší, sestři.
Sestřičko, vím, že se určitě zlobíš za to, co jsem provedl, ale jen jsem tě chtěl udržet naživu, abys i ty mohla poznat, co to znamená láska. Když někoho miluješ víc než sebe samu a on miluje tebe stejným způsobem.
Nikdy na tebe nezapomenu a nikdy vás neopustím. Ani tebe, ani Becky. Russell."
Otevřela krabičku a rozplakala se. Russell měl vždycky šestý smysl pokud šlo o dárky a tohle to dokazovala. Prsten byl jednoduchý, ale o to krásnější. Akorát pro Beckyiny drobné ručičky. Opatrně se postavila na roztřesené nohy a došla k jeho komodě odkud vytáhla podobnou krabičku a našla v ní prsten s bílým mléčným kamenem. Pamatovala si ho, protože ho viděla v obchodě, ale neměla sebou peníze. Když tam druhý den přišla už byl prodaný. Musel ho koupit Russell, když se nedívala.
Nasadila si ho na prst a zhroutila se na koberec. Ten prsten nosila doteď a ani jednou ho nesundala. Zářil na jejím pravém ukazováčku a byl neustálou připomínkou Russellova zářivého úsměvu.
Roztřesenou rukou vypnula vodu a konečně vylezla ze sprchy. Osušila se a převlékla se. Prstem kde zářil prsten od Russella si setřela slzy a rozhodla se jít omluvit otci. Našla ho trénovat s matkou. Pomalu k němu přešla s provinilým výrazem a prohrábla si vlasy. Prsten na její ruce odrazil sluneční svit a to jí dodalo sílu.
"Už je ti lépe?"
"Ano. Omlouvám se, přidělávám ti starosti."
"S tím musí každý rodič počítat."
"Nechtěla jsem být na tebe hnusná, nezasloužíš si to. Jsi ten nejlepší táta ze všech a nezasloužíš si, abych se k tobě takhle chovala."
Schoval jí ve svém obětí a pohladil jí po jejích ještě vlhkých rozpuštěných vlasech.
"Nemůžeš za to. Vzala sis od matky příliš mnoho špatných emocí."
Rose k nim přešla a oba objala.
"Všechno bude v pořádku, Bello. Jen nám musíš dovolit pomoct ti. Nemůžeš vše na světě zvládnout sama. Občas potřebuje pomoc každý. I my s otcem."
"Máš pravdu."
"Alex si o tebe dělal starosti, když slyšel co se stalo. Hrozně křičel, že tě zbytečně přetěžujeme a vydupal si, že dneska pojedete do kina, aby ses odreagovala."
"Ale co slunce?"
"Dneska bude zataženo. Potvrdila nám to tvoje kamarádka Alice. Její dar je opravdu zajímavý."
"Ano, to je."
"Jdi se připravit. Za hodinu vyrážíte."
"Dobře. A tati?"
"Ano?"
"Nezlobíš se, že jsem se na tebe pokusila zaútočit?"
"Ne. Něco takového jsme dělali i s tvojí matkou. Vždy se mě snažila nachytat. Udržovalo nás to ve střehu. Tak mě tak napadá, že to můžeme dělat i my dva. Schválně jestli se ti podaří dostat mě na lopatky."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zoey Zoey | 20. června 2015 v 21:48 | Reagovat

Páni. Strašně se mi líbí tvoje povídky, obzvlášť tahle ta. Je naprosto boží a jsem ráda že nejsem jediná která šíleně kombinuje všechno možný do sebe, tedy hlavně VA.
Dneska jsem narazila na tvůj blog a je super, moc pěkně píšeš, skláním poklonu dobrému psaní, takoví tu moc není jako ty. :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama