Strážkyně může zemřít, ale její duše kráčí dál.

Isabelly Vampýrská Akademie 16.kapitola

1. prosince 2014 v 12:00 | RozaBellaBelikov |  Isabelly Vampýrská Akademie
v minulém díle se událo:
Když zavřel dveře, tak raději rychle utekl, aby si to ještě nemohl rozmyslet. Pnutí v kalhotách bylo nepříjemné a byla to daň, kterou musel zaplatit, aby mohl získat Bellu doopravdy a navždy. Jasper s Emmettem si z něj dělali legraci, ale zbytek ho chválil, že udělal správnou věc. Když se dostatečně uklidnil, uznal, že udělal správně.

Spící Bellu probudil východ slunce, když jí sluneční paprsky nemilosrdně zasvítili přímo do očí. Strašně jí bolela hlava a včerejšek si pamatovala jen matně, ale to se spraví sprchou a šálkem kávy. Dala si pořádnou dlouhou sprchu a když si vysušila vlasy a převlékla se do čistého, co nesmrdělo kouřem a alkoholem, tak se vydala do jídelny Strážců. Rozhodla se dneska rozšoupnout a tak si dala celý koláč a pořádně velké kafe.
S plným žaludkem a kofeinem kolujícím žilami se cítila daleko lépe než, když lezla s postele.
"Ahoj, Bello. Nějaká veselá po ránu."
"Alberto!"
"Máš tu volno?"
"Ale jistě. Jen sedejte. Co myslíte tím nějaká veselá? Víte něco, co já ne? Já jen vím, že jsem se takhle šťastná už od odby, co jsem se vzbudila."
"Jestli to nebude tím, že ti včera dělal společnost ten Cullenovic krasavec?"
"Cullenovic krasavec?"
"Edward Cullen."
"Cože?"
"Viděla jsem vás. Seděli jste při západu slunce u sochy královny Alexandry a kdyby tě nekrotil, tak nevim co vše bych viděla. Sice nejsem na takový zajíčky, ale je to fakt kus."
"Je mu skoro sto, není to zajíček, to mi věřte."
Zoufale zasténala a praštila hlavou o stůl.
"A já myslela, že se mi to jen zdálo. Sakra! Jak s ním mám teď normálně mluvit?"
"Zbytečně se stresuješ. Oba jste dospělý."
"Kdo to všechno viděl?"
"Jenom já a neboj. Nikomu to neřejnu."
"Děkuju, Alberto. Myslím, že si půjdu ještě lehnout. Udělalo se mi špatně."
Alberta se rozesmála, když jí takhle viděla a nechala ji odejít. Když pak přišla Rose a zeptala se jí, co jí tak pobavilo, jen to s úsměvem zamluvila, že se to stejně dozví.
Edward byl jako na trní. Nevěděl jestli má jít za Belou nebo ne. Určitě ještě spí. A co když ne? Mohl by se jít přesvědčit. Když bude ještě spát, tak se na ní bude moct dívat zase jako dřív, jako když byli ve Forks. Co když už je, ale vzhůru a bude naštvaná za to, co se včera stalo?
"Pro krista, Edwarde! Tak tam už jdi! Zblázním se z tvých emocí! Jsi horší než zamilovaná puberťačka!"
Vztekle na něj zavrčel, protože tohle přirovnání se mu ani za mák nelíbilo, ale měl pravdu. Tímhle nic nevyřeší. Prostě půjde a basta!
Rychle odešel než si to stihl rozmyslet a snažil se ignorovat radostný jásot, který slyšel až sem. Někdy se ptal sám sebe kolik jim vůbec je. Procházel kampusem, když si všiml Belly. Trénovala zrovna s otcem a matkou. Konečně chápal, jak to Sydney myslela, když říkala, že spolu jsou manželé Belikovovi smrtelně nebezpeční. Pohybovali se jako kdyby si četli myšlenky, přitom věděl, že si myšlenky nečtou. Byli prostě dokonale sehraní. A s Bellou se krásně doplňovali. Jejich pohyby znala nazpaměť a brilantně je ovládala. Jako kdyby byli její součástí, což zřejmně byli. Bylo to děsivě fascinující. Sedl si na zídku a pozoroval je. Každý jejich pohyb byl promyšlený a elegantní. Neoháněli se zbytečně. Zbytečně neplítvali energií. Cílené útoky.
"Bello, je ti ještě špatně?"
"Jen se směj, tati. Bylo to podlý."
"Copak, dceruško? Odčehopak myslíš, že tu máme takový zařízení? Od mučení studentů."
"Mami, vstávala jsem s dobrou náladou. Nemuseli jste mi ji kazit centrifugou."
"Museli. Jsme tvoji rodiče."
"Mami!"
"Copak tě tak rozveselilo? Zářila jsi jako sluníčko, když jsi přišla."
"To je tajemství."
"My to z tebe dostaneme. Rozo-"
"Soudruhu-"
"A do pr-"
Oba na ni začali útočit s kůly v rukou. Odrážela je, ale byli rychlý a tak jim nemohla útoky vracet. Občas se o to pokusila, ale jejich obrana byla zkrátka příliš dobrá a tak nakonec skončila na zádech a oba jí začali lechtat. Smích se roznášel po pozemkách a Edward si ten zvuk vychutnával. Dokonce ho napadlo, jak by ten smích proměna vylepšila, pokud by to vůbec ještě šlo, protože Belly smích byl dokonalý.
Nakonec jí pustili a ona se zvedla a vydala si dát sprchu a ještě se vyspat. Odcházela opačným směrem a on byl tak zaujatý pohledem na ni, že mu nedošlo, že s ní vlastně chtěl mluvit.
"Je opravdu krásná, že?"
"Ano."
Nepřítomně vydechl a pak se překvapeně podíval na usměvavou Rose Belikov. Vedle ní stál její manžel a držel jí kolem pasu. Rose se mu vykroutila a posadila se vedle něho z jedné strany a Dimitrij z druhé.
Neměl z něj dobrý pocit. Dimitrij byl rus jako poleno a rusové jsou horký hlavy, to ví každý. Bude si muset dávat pozor na pusu.
"S Dimitrijem jsme spolu mluvili o všem, co jsme zjistili a co jsme viděli. Nešlo si nevšimnout tvých pohledů směrem k Belle. Ty jí doopravdy miluješ, že?"
"Ano."
"Víš, Edwarde, s Rose nás moc zajímá, co se vlastně mezi vámi stalo. Evidentně naši dceru miluješ a ona tebe, ale nějak nám to nejde do hlavy. Co se ve Forks stalo? Z Belly povídání jsem pochopil, že si jí opustil pro její bezpečnost. Když jsem to vyprávěl Rose, pochopila to úplně stejně, ale nechápeme proč. Můžeš nám to vysvětlit?"
Nemělo smysl zapírat a proto jen přikývl.
"Jak už víte, jsem upír. Rychlý, silný, prakticky nezničitelný a poháněný touhou po krvi. Spoustu let odolávám vůni krve díky krvi zvířat. Stejně jako moje rodina. Před mnoha lety se sice stalo, že někteří z nás uklouzli, ale už je to dávno. Prostě se stává, že nějaký člověk nám voní lépe než jiný, vábí nás. U některých je to vábení mnohonásobně silnější, jejich krev nám "zpívá". Tomu říkáme La tua Cantate. Zpěvačka. A Bella je moje zpěvačka. Nedovede si představit kolik sebeovládání mě stálo, když jsem ji poprvé spatřil.
Proklínal jsem jí za to, ikdyž ona to neví. Myslel jsem si, že moje sebeovládání je dokonalé a pak přišla ona a byl jsem v háji. Jako kdybych byl upírem krátce a ne několik desetiletí. Byla jako moje osobní peklo. Pak jsem zjistil, že na ní nepůsobí můj dar a byl jsem zaujatý, ale nechtěl jsem se k ní přiblížit. Vyhýbal jsem se jí a čím víc jsem se jí vyhýbal, tím víc mě vyhledávala. Byl jsem zoufalý. Nevěděl jsem, co dělat. Jak ji odradit, aby se ke mně nechtěla přiblížit a nechtěně mě nedráždila.
Jednoho dne Bellu na parkovišti skoro srazilo auto a já ji zachránil. Riskoval jsem svoje prozrazení, prozrazení mojí rodiny, jen proto abych jí zachránil. V tu dobu jsem byl do ní už zamilovaný, ale nechtěl jsem si to připustit. Nedovadete si představit, jak na mě moji sourozenci křičeli. Věděl jsem, že jsem udělal blbost, ale nelitoval jsem jí. Nikdy jsem jí nelitoval a ani nebudu.
V naší kultuře jsou, ale pravidla jasná. Lidé o nás nesmí vědět. Za žádných okolností, bez vyjímek. Lidé, kteří se o nás dozví čeká smrt. Ve vyjímečných případech proměna.
Sourozenci chtěli Bellu zabít a nebo utéct. Ani jedno jsem nemohl dovolit. Byl jsem sobec a vím to, ale nemohl jsem bez ní být a tak jsem se rozhodl vzdát a poddat se tomu. Nechat věcem volný průběh. Měl jsem za to, že když zjistím, že Bella není tak zajímavá, jak jsem si myslel, můj zájem o ní opadne....
Mýlil jsem se. Hodně jsem se mýlil. Byla ještě úchvatnější než jsem si mohl myslet a já věděl, že jsem v tom až po uši. Všechno bylo báječné až do doby, kdy jsme potkali nomády. Upíry jako my, kteří se živí lidskou krví.
Jednoho z nich, Jamese, zaujal náš vztah. Ve špatným slova smyslu. Byl to lovec a já svojí přehnanou reakcí kvůli jejímu bezpečí jsem ho navnadil na nový lov. Vylákal Bellu z bezpečného úkrytu, zatímco jsme se ho snažili vystopovat, abychom ho mohli zabít a ochránit Bellu. Pokousal jí a skoro jí zabil. Zabili jsme ho a na mě byla důležitá volba.
Dovolit, aby proměna proběhla a splnit Belle její přání nebo jed vysát, aby zůstala člověkem a neudělat z ní stejné krvežíznivé monstrum jako jsem já. Vysál jsem jed, ikdyž to bylo to nejtěžší, co jsem kdy musel udělat. Chuť její krve byla minimálně tisíckrát silnější než její vůně. Myslel jsem, že to nezvládnu a málem jsem to ani nezvládl, ale nakonec jsem to dokázal.
Ač nejsem věřící, děkoval jsem Bohu za to, že jsem ji nezabil. Dalo mi to, ale krutou lekci a konečně jsem otevřel oči. Nehledě na to, co udělám pro Belly bezpečí, pořád jí bude můj svět ohrožovat a nehledě na to, co udělám já, pořád jsem upír. Predátor, který se kdykoliv může přestat ovládat.
Ani ve snu by mě nenapadlo, že to nakonec nebudu já, ale můj bratr Jasper. Udělali jsme pro Bellu oslavu osmnáctých narozenin. Bylo to poklidné a probíhalo to dobře aspoň do doby než Bella začala otevírat dárky. Řízla se o papír a vůně krve Jaspera vydráždila. Je "vegetariánem" nejkratší dobu a ještě mu to občas dělá potíže. Vystartoval po ní.
Ochránili jsme jí, ale Jasper si to moc vyčítal.
Neměl jsem mu to za zlé. Potvrdil mi moje nejčernější obavy. I když moje rodina Bellu bezmezně miluje a bere jí jako součást rodiny, pořád jsme pro ni smrtelně nebezpeční a tak jsem se musel rozhodnout. Nebylo to lehké, ale mělo to být správné."
Zhluboka si povzdychl a prohrábl si vlasy. Vypadal díky tomu ještě více neupraveně a zlomeně. Rose odolala pokušení chlapce před sebou obejmout. Věděla, že potřebuje utěšit, ale ona nebyla ta správná osoba. Aby se mu ulevilo, musela by být Bella.
"Na Bellu jsem čekal skoro sto let. Věděl jsem, že ona je ta pravá. Upír se zamiluje jen jednou v životě a já se zamiloval do ní. Musel jsem, ale zapudit toho sobce v sobě, který ji chtěl jenom pro sebe a musel jsem se rozhodnout trpět, aby mohla být šťastná.
Nikdy bych jí nemohl dát děti, ikdyž říkala, že děti neplánuje a nechce je. Jednou by je chtěla, ale pak už by bylo pozdě. Chtěl jsem pro ni normální život, ne jako tenhle. Lidského manžela, děti, možnost stárnout....kdybych jí to takhle řekl, nikdy by to nevzdala a tak jsem musel udělat to, co jsem nikdy udělat nechtěl.
Musel jsem jí napovídat hrozné lži a nesmysly. Zlomit jí srdce. Odešel jsem zničenější než, kdy za celý život. Věděl jsem, že si tu bolest zasloužím za to, jak jsem jí ublížil. Lidé zapomínají rychle. Věřil jsem, že Bella rychle zapomene a když najde někoho jiného do kterého se zamiluje, tak si na nás ani nevzpomene. Tak moc jsem se pletl.
Doufal jsem, že se s tím vyrovnám, ale nešlo to. Stala se ze mě upíří troska. Ani krev jsem nedokázal pozřít. Rozhodl jsem se přežívat do doby než Bella zemře. Až by zemřela, šel bych za ní. Co bych měl dělat na tomto světě pokud by tu ona nebyla? Svět bez ní byl jen pusté nehostinné místo.
Nakonec jsem to nevydržel. Musel jsem jí získat zpátky. Odprosit jí a přesvědčit jí o tom, že to co jsem říkal nebyla pravda, že to byla lež co lámala na kusy její srdce stejně jako to moje. Nakonec jsem jí našel tady. Takový šok to pro mě byl, že Bella není křehkým člověkem, ale tvrdou bojovnicí, co je skálopevně odhodlaná položit život pro někoho, kdo je vzdáleně podobný někomu jako jsem já.
Mluvil jsem s ní o tom a možná si to jen namlouvám, ale mám pocit, že tam pořád mezi námi něco je. Sice si to Bella možná nechce připustit a já se jí nedivím, ale někdy je to jako dřív. Pak si uvědomí, co dělá a zase je to ta nedobytná Bella. Vůbec nevím, co dělat."
"Jak znám svojí dceru, Edwarde, tak se s tím musí nejdřív vyrovnat a urovnat si to v hlavě. Když se z Dimitrije stal Strigoj...musela jsem se s tím vyrovnat. Nevěděli jsme tehdy o možnosti vrátit ho zpět. Musela jsem se smířit s tím, že Dimitrij si stejně jako já nepřál být Strigojem a že ho budu muset osvobodit. Nedovedeš si představit jaké to je vydat se na cestu na jejímž konci budeš nucen zabít toho, koho miluješ ze všeho nejvíc."
"To nedovedu."
"Je to příšerné. Naštěstí jsem to nezvládla. Dimitrij byl už jako Strážce smrtelně nebezpečný a to, že se z něj stal Strigoj ho udělalo ještě nebezpečnějším. Skoro mě proměnil, když jsem mu ale utekla, tak se mě rozhodl zabít a skoro se mu to povedlo. Přes to všechno jsem ho, ale nikdy nepřestala milovat. Jen to naši lásku posílilo. A vaši to taky posílí, uvidíš."
Chlácholivě mu položila ruku na stehno. Mezitím byla Bella s Alexem na půdě kostela, kde se bavili.
"Je to divné. Chodili jsme sem společně s Russellem a teď jsme tady jen mi dva. Zkrátka je to-"
"Alexi?"
Překvapeně se dívala, jak bledne a padá. Rychle ho zachytila, aby nespadl.
"Alexi!! Co je ti?"
"B-ello,...je mi-"
"Vydrž. Otče! Otče White!!"
Během chvilky se otevřeli dveře a v nich stál překvapený farář.
"Co se stalo?"
"Já nevím. Povídali jsme si a najednou omdlel. Co mu je?"
"Nevim. Princi Dragomire, slyšíte mě?"
"Carlisle! Edwarde!"
"Neuslyší tě."
"EDWARDE!!"
Edward seděl společně s jejími rodiči a na jednou se necítil tak špatně. Opravdu mu pomohlo, když si o tom mohl promluvit.
"Myslel jsem, že mě budete nenávidět za to, co jsem jí provedl."
"Udělal jsi to pro ni a tomu my dva rozumíme víc než si myslíš."
"Děkuju, moc to pro mě znamená."
"Edwarde!"
"Nebyla to-?"
"Bella!"
Svojí upíří rychlostí se rozeběhl za jejím hlasem. Bella mezitím naprosto bezmocná sledovala, jak Alexovi rty blednou a dech slábne.
"Alexi, no tak! Vydrž! Otče White, už víte co mu je?"
"Byl otráven. Jed koluje jeho žilami, ale bohužel nevím, co je to za jed a tudíž ani jak mu pomoci."
"Vy jste přece Moroj. Musíte vědět, co by mu pomohlo, aby neumřel než se sem dostane pomoc."
"Možná krev, ale nevím to jistě. Navíc krev dárce by asi ani nestačila, ani kdybychom ho tam dostali včas."
Slyšela, jak se dveře kostela dole rozrazili a na chvilku jí naplnil pocit klidu.
"A co krev Dhampíra?"
"Bello, to ale-"
"Já vím, ale jde tady o jeho život! Dhampíří krev je silnější! Dokáže se s tím jedem vypořádat?!"
"Možná."
"To mi stačí."
Sklonila se k Alexovi a zlehka ho popleskala po tváři. Unaveně otevřel oči a zadíval se na ni.
"Alexi, někdo se tě pokusil otrávit. Musíš se teď napít krve, abys to zvládl, rozumíš mi?"
"Krve?"
"Mojí krve."
Ignorovala otevření dveří a prudké zavrčení od Edwarda. Alex se snažil protestovat, ale nedovolila mu to. Odhalila si krk, aby měl lepší přístup a navedla ho.
"Bon apetit."
Alex byl zesláblý a tak neprotestoval. Zabořil tesáky do jejího krku a začal sát. S první dávkou slin Bella zaklonila hlavu a vydechla, jako při orgasmu. Edward překvapeně koukal na Bellu, která místo aby křivila tvář bolestí, měla ve tváři výraz čiré rozkoše. Svým způsobem to bylo erotické a on pochopil, proč je to tabu. Bylo to zvrácené.
Alex jí pevněji k sobě přitiskl a nechtěl přestat. Edward ho raději odtáhl. Alex na něj vztekle cenil zuby a prskal, ale po Edwardově zuřivém vrčení překvapeně přestal.
"Klid, chlapci. Bello, slyšíš mě?"
Oba se šokovaně dívali na bledou dívku, kterou držel a na dva krvavé vpichy na jejím krku.
"Co se stalo?"
"Jed, princi. Někdo vás otrávil. Bella vás donutila, aby jste se z ní napil, aby jste získal sílu. Zdá se, že vám Dhampíří krev opravdu pomohla."
"Je-?"
"Je jen v bezvědomí. Bude v pořádku."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama