Strážkyně může zemřít, ale její duše kráčí dál.

Isabelly Vampýrská Akademie 25.kapitola

19. prosince 2014 v 12:00 | RozaBellaBelikov |  Isabelly Vampýrská Akademie
v minulém díle se událo:
"Co se děje?"
"To, co se tady stalo mělo být tajemství, ale přirozeně to už ví celá škola."
"Když jsem se vrátila, chtěla jsem být nenápadná a nebýt středem pozornosti."
"A jak ti zatím jde ten tvůj "být nenápadná" plán?
"Ne moc dobře."
Společně se zasmály a Bella se chytila za bolestivý bok.
"Dobrý?"
"Jasně. Nic mi není."
"Kecáš."
"Vždycky."

Obě se smíchem došly do jejího pokoje, kde jí Becky podala krabičku a dopis, který byl u ní.
"Je to tvoje."
"Ne, ten dopis je určený tobě a pokud jde o ten prsten...chci, aby si mi ho navlékla jako jeho sestra místo něho-"
"Jsi si jistá?"
"Ano."
Bella vyndala prsten z krabičky a teatrálně si před ní klekla na jedno koleno.
"Becky, prokážeš mi tu čest a příjmeš nabídku k sňatku od mého praštěného bratra, který tě miluje, vždycky miloval a vždycky bude milovat víc než vlastní život?"
Becky si utřela neexistující slzičku a usmála se: "Ano."
Vše se rychle začalo vracet do starých kolejí. Matty se Becky přiznal, že jí miluje, ale že pro ni chtěl jen to nejlepší a proto jí nechal být, aby mohla být s Russellem. Dali se dohromady a Bella mu pohrozila, že si to s ním vyřídí, pokud Becky ublíží a že s dědečkovou pomocí jí to nikdy nedokážou, protože bez těla se někdo těžko usvědčuje. S úsměvem přikývl a řekl, že to bere na vědomí.
Alex se stáhnul do sebe po tom, co mu Bella řekla narovinu, že i když by si to přála, tak že ho nikdy nebude moct milovat, tak jako on ji, že miluje někoho jiného. Nepřijal to moc dobře, ale byla si jistá, že se s tím časem vyrovná. Stejně jako si byla jistá, že Destiny bude ta pravá pro něj, která mu pomůže zapomenout. Byl to krásnej páreček, stvoření jeden pro druhého. S úsměvem je pozorovala, když si k ní přisedla její teta Liss. Společně sledovaly, jak dovádějí v čerstvé vrstvě napadaného sněhu. Další bílé chomáčky přitom padaly z nebe a zamotávaly se jim do vlasů.
"Jsem ráda, že pro tebe přestal truchlit."
"Nikdy jsem mu nechtěla ublížit, jemu ne. Ale nemohla jsem ho trápit nadějemi, které se nikdy nestanou. Moje srdce patří někomu jinému. Smířila jsem se s tím a on by měl taky."
"Srdci neporučíš."
"To je pravda."
"Mluvila jsem s Cullenovými a tvými rodiči. Hodně jsem o tom přemýšlela. Celé je to takové divné a zamotané."
"Už bys měla vědět, že "divný" je u nás slabé slovo a zdaleka nevystihuje skutečnost."
Obě se zasmály.
"Opravdu jsi jako tvoje matka. Vím, že to slýcháš pořád a nelíbí se ti, když ti to někdo připomíná, ale je to pravda. Je to vlastně poklona, protože tvoje matka je úžasná bytost a není divu, že každý kdo ji potká ji buď miluje nebo nenávidí. Vyvolává ve všech silné emoce, stejně jako ty. Jste si v tolika ohledech podobné a máte tak podobný osud. Stejně jako před lety musela Rose zlomit srdce Adrianovi, aby našel tu pravou, tak jsi musela i ty zlomit srdce mého syna, aby i on našel tu pravou."
"Nechtěla jsem, ale myslím, že je to tak lepší."
"Je to tak lepší."
"Dobře. A o čem jste se bavili?"
"O jejich dalším osudu."
"A na čem jste se schodli?"
"Než ti řeknu na čem jsme se schodli, tak by jsi měla něco vědět. Vím, že neschvaluješ používání nátlaku, ale použila jsem ho, abych se dozvěděla pravdu. Vím, že jim na tobě záleží stejně jako nám všem tady. Edward mi řekl všechno, i o tom o čem jste se spolu bavili u sochy královny Alexandry."
"On ti o tom řekl?"
"Musel."
"Proboha."
"Nestyď se za to. Jsi mladá a cloumají s tebou hormony. To neovládneš. Navíc jsi měla upito."
"Jaký je tedy verdikt?"
"Všichni do jednoho chtějí zůstat s tebou, berou tě jako člena rodiny. Proto jsem jim dovolila zůstat v naší komunitě. Carlisle bude lékařem a bude mít tak možnost lépe poznat Moroje a Dhampíry, jejich děti budou moct studovat na škole s ostatními novici, aby se přiučili naší kultuře a Esme, tak pro tu už mám několik zakázek, takže bude mít spoustu práce a ani jeden z nich proto jen tak neodjede."
"To jako vážně?"
"Vážně."
"Děkuju, teto Liss!"
Pevně jí objala a nechala se přitisknout k jejímu drobnému tělíčku.
"Pořád nevím, kde se v tvém tak malém tělíčku vzalo tolik síly, aby si mi probodla srdce."
"To je tajemství a teď si běž s ním promluvit, než do nás propálí tím upřeným pohledem díru."
Zmateně se otočila směrem, který jí ukázala. Stál tam Edward opřený o strom. Nebezpečně krásný jako vždy.
"Edward-"
"Jdi."
Zlehka jí popostrčila a Bella udělala jeden váhavý krok směrem k němu, poté se rozeběhla napadaným sněhem k Edwardovi. Ten se usmál ještě víc, když jí viděl. Zastavila se kousek před ním a najednou nevěděla, co říct. Sníh jí padal do rozpuštěných vlasů a leskl se v odpoledním slunci. Edward se narovnal a překonal vzdálenost mezi nimi. Prsty jí lehce dal z obličeje pramen, který jí vítr odfoukl do tváře.
"Ahoj."
"Ahoj, Bello."
"Mluvila jsem s tetou Liss. Je to tedy pravda?"
"Ano, je. Tak lehko se nás nezbavíš."
Nadšeně vypískla a skočila mu kolem krku. Pevně jí k sobě přitiskl a zabořil hlavu do jejích vlasů. Spokojeně přivřela oči a nechala se objímat. Byl to lék na její bolavou duši.
"Pojďme za ostatními."
Chytila ho za ruku a rozeběhla se k jejich apartmá. Vtrhla tam s úsměvem jako velká voda a skočila kolem krku první osobě, která byla u ní, což byla Rosalie.
"Už jsem to slyšela. Já mám takovou radost!"
Rose se spokojeně usmála a taky jí objala. Potom putovala z náruče do náruče až zase skončila u Edwarda.
"Jsme rádi, že se na nás už nezlobíš."
"Vyrovnala jsem se s tím. Já jsem spíš ráda, že se nezlobíte vy na mě."
"To jsi nebyla ty."
Přikývla a pak vyndala mobil z kapsy. Překvapeně koukala na číslo, které se jí tam objevilo.
"Ahoj, babi."
"Ahoj, Bellinko."
"Stalo se něco?"
"Co by se mělo dít? Jen jsem si vzala volno, abych se mohla podívat na svojí oblíbenou vnučku."
"Jsem tvoje jediná vnučka. Vy s dědou jste se fakt hledali až jste se našli."
"Každopádně ti chci říct, že máme sraz s tvými rodiči u kašny."
"Za chvíli jsem tam."
"Dobře."
"Už musím jít, ale pak si ještě promluvíme. Máme si toho hodně co říct."
"Budeme se těšit."
"Do svidaniya."
S úsměvem odešla i s Edwardem v patách. Došli na místo a dali se do rozhovoru, ale Janine Hathawayová pořád nepřicházela.
"Kde je tak dlouho?"
"Dojdu se po ní podívat. Počkáš tady, Edwarde?"
"Jistě."
Nechala je pokračovat v rozhovoru a vydala se pátrat po svojí babičce. Na to, co viděla za rohem však nebyla překvapená. Její dědeček Ibrahim "Abe" Mazur se tam zuřivě líbal s nějakou ženou, kterou tiskl svým tělem ke stěně. Trochu naklonila hlavu a s překvapením zjistila, že ta ohnivá vlnitá hříva patří její babičce Janine Hathawayový.
Tryskem se rozeběhla zpátky. Všichni byli překvapení, když přiběhla s naprostým šokem v očích.
"Bello, co je ti?"
"Tam...tam-"
"Co se stalo?"
"Babča...ona se...ona tam-"
Bella byla v šoku a divoce gestikulovala zatímco se jí Rose snažila uklidnit.
"Dýchej, Bello. Co se stalo?"
"Ona se tam líbala jako puberťačka!"
"Cože? S kým?"
"S dědou Ibrahimem!"
"Jseš si jistá?"
Rose si jí celá zmatená a šokovaná prohlížela.
"Na vlastní oči jsem je viděla! Opřel si jí o zeď a vrážel jí jazyk až do krku!"
Dimitrij s Edwardem se pobaveně zasmáli, jen Rose se tvářila stejně zděšeně jako Bella.
"Nemohl to být někdo jiný?"
"Kdo jiný nosí ty šílený šátky, co vypadají jako když je poblil hipík?"
"To je pravda. A s mojí matkou?"
"Tu její hřívu bych poznala na míle."
Edward si odkašla a ukázal směrem odkud přicházeli s úsměvem rodiče Rose.
"Vypadá nějak potěšeně-"
"Spíš nadrženě-"
"Bello!"
"No co je?"
"Promiňte to zdržení, museli jsme ještě něco zařídit."
"Tak takhle se tomu teď říká?"
Janine vrhla zmatený pohled na svou dceru a na červenající vnučku, která se snažila tvářit, že tam není.
"Viděla vás. Přilítla sem celá v šoku a když to z ní nakonec vypadlo, tak to málem seklo i s Rose."
Nakonec po trošce rozpaků se tomu jen zasmáli a strávili spolu krásné odpoledne. Večer se pak Bella s Edwardem přesunuli do jejich apartmá, kde jim vyprávěla co všechno zažila až do doby než odpadla únavou. Tentokrát poctila Jaspera tím, že si z něj udělala polštář. Ten to bral jako poctu, protože to, že si bez zaváhání lehla na něj, že mu natolik důvěřovala, že se o něj opřela bezbranná a s odhaleným krkem...bral to jako důkaz, že mu skutečně odpustila to, co se stalo ve Forks.
Když se probudila, tak si s nimi ještě chvíli povídala a potom odešla. Edwarda přesvědčila, že na to co teď musí udělat, potřebuje být sama a poté se vydala do lesa u akademie. Přitáhla si kabát těsněji k tělu a prodrala se zasněženým lesním porostem. Hned, jak došla na místo, tak se jí vybavila ta noc, kdy běželi lesem s bandou Strigojů v zádech.
"Kde se jich tam kurva tolik vzalo?"
"Nevím! Někdo je musel na nás upozornit!"
Strigoje, co na ní skočil schodila a Russell mu zabodl kůl do srdce. Ona na oplátku oslepila toho, co se vrhl na něj. Zasvítila mu baterkou se silnými led žárovkami přímo do očí a pak ho rychle dorazila. Pomohl jí na nohy a utíkali dál za ostatními, kterým kryli postup vpřed.
"Tímto tempem nás doženou!"
"Jsme rychlejší!"
Utíkali a během chvilky dohnali zbytek.
Pažemi si objala tělo a pohledem sklouzla kousek dál. Na místo, kde se to stalo. Na stromě, kam mrskli s jeho tělem byl stále dřevěný kříž, který sama vyrobila a přitloukla ho tam. Pořád tam bylo vyryté jeho jméno jejím kůlem.
"Jsem rád, že jsem tě mohl poznat. Mám tě rád, sestři."
"Nápodobně. Mám tě ráda, bratříčku. Pokud máme zemřít, jsem ráda, že můžu zemřít s tebou v boji. Vždy jsem věděla, že moje smrt nebude v kalendáři, že si sama zvolím kdy a jak zemřu. A já si zvolila. Dnes a tady s tebou."
"To ti nemohu dovolit, promiň."
Slzy jí tekly po tvářích a ani se nesnažila je utírat. Klesla na kolena a rozplakala se. Potřebovala to ze sebe všechno dostat, aby se s tím konečně mohla vyrovnat. Po nějaké době si konečně uvědomovala chlad, který jí do těla proudil skrz promočená kolena a tak se pomalu zvedla na roztřesená kolena a setřela si slzy. Překvapeně si všimla, že pod vrstvou sněhu a listí se něco zatřpytilo. Třesoucími prsty to odkryla a šokovaně zalapala po dechu. To přece-
"To jsou hodinky mého dědečka. Dal mi je jako dárek k plnoletosti a složení slibu. Říkal jsem mu, že je na to ještě brzy, ale trval na tom. Stihl jsem mu ještě poděkovat a pak jsem viděl, jak vydechl naposledy."
"To mě mrzí. Tvůj děda byl skvělej."
"Byl. Chybí mi, ale jsem si jistý, že by nechtěl, abych se utápěl v sebelítosti a smutku. Svůj život musíš žít naplno. Každý den může být tvůj poslední."
Usmála se a zdvyhla je ze země. Byli špinavé, ale to se vyčistí. Otevírání bylo zatuhlé, ale nakonec se jí to podařilo. Na jedné straně byl ciferník a na druhé jejich fotka. Jeho, jí a Becky. Jeho nejdůležitějších děvčat, jak při focení řekl.
"Děkuju, Russelle. Díky tobě jsem mohla poznat, co znamená láska. Stala jsem se Strážkyní Alexe, ale pořád budu chránit i Becky. Pomůže mi v tom i Matty-"
"Nezlob se,...maličká."
"Russelle!"
"Pod mojí postelí...je tam skříňka...Bello....chraň...Becky-"
"Russelle!"
"Nikdy na tebe nezapomenu. Ani tehdy, kdy ve mně nezbude dech života. Pořád budeš můj praštěný bratříček. Navěky."
Otočila se a na ten strom se už ani nepodívala. Pevně sevřela zlaté hodinky v její dlani a s hlavou hrdě vztyčenou odcházela.
Pod křížkem přibyl nový nápis.
Forever.
Bella
Konečně ten kámen z jejího srdce zmizel spolu s pocitem viny. Konečně se s tím dokázala smířit a přijmout fakt, že to byla Russellova volba. Ona by pro něj udělala to samé.
Dny poklidně plynuly a Bella se cítila skoro, tak šťastná jako dříve. K úplnému štěstí jí chyběl jenom Russell.
"Na co myslíš?"
"Pořád tě to tak moc zajímá?"
S úsměvem se otočila na Edwarda, který si k ní přisedl.
"Pořád mě to zajímá a zajímat mě to bude."
"Myslela jsem na Russella. Konečně jsem to přijala."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama