Strážkyně může zemřít, ale její duše kráčí dál.

Isabelly Vampýrská Akademie 28.kapitola

24. prosince 2014 v 12:30 | RozaBellaBelikov |  Isabelly Vampýrská Akademie
v minulém díle se událo:
"Ano, proto Alice už plánuje spolu s ředitelkou ples pro absolventy."
"Sakra!"
"Neboj, nebudeš mít boty na podpatku."
"Její jediné štěstí. Nejspíš bych si na tom zlomila nohu."
"Zlomila a proto Alice od toho nápadu ustoupila."
"Nevěřila jsem, že to někdy řeknu, ale je dobře, že vidí budoucnost. Nevím, jak bych se jí to snažila vymluvit."
"Těžko a nepovedlo by se ti to."
"Fakt díky za důvěru, budoucí manželi. To se dělá? Svojí ženu by jsi měl přece ve všem podporovat."

"Řekni to znovu."
"Co?"
"Ty víš."
"Budoucí manželi?"
"A to druhé?"
"Svojí ženu?"
"Ano. Líbí se mi, jak to zní."
"Mě taky. Ale počítej s tím, že se jména Belikov nevzdám. Klidně si vezmu tvoje příjmení, ale příjmení Belikov si nechám."
"Cokoliv si budeš přát, moje krásná snoubenko. Takže Isabella Vasilisa Belikov Cullenová?"
"Ano, je to sice dlouhé, ale krásné."
"To je. Hodí se to k tobě."
Ďábelsky se usmála a přelezla na něj. Plný očekávání jí pozoroval.
"Pokud jsem dobře slyšela, tak před chvilkou jsi mi slíbil cokoliv si budu přát..."
"To slíbil."
"...takže, já si přeju, aby si mě políbil."
"To ti milerád splním."
Stáhl jí k sobě a přetočil jí do orosené trávy než se naplno zmocnil jejích rtů. Spokojeně mu zasténala do úst a tak jí rychle zvedl do náruče a než se stihla vzpamatovat z oparu touhy, už jí pokládal do měkkých peřin. Kdy jí sundal bundu, mikinu a triko netušila, ale v tuhle chvíli jí to bylo totálně ukradené.
"Moje tělo hoří touhou po tobě," zašeptal vášnivě do jejího krásného ucha.
Nedošlo mu, že ho nemůže slyšet, protože jí v tom brání hlasité údery jejího splašeného srdce.
"Nemohu se tě nasytit."
O několik dní později už zkoušky probíhaly naplno a Bella byla nervóznější než Alex. S každým dalším dnem byli její uklidňující úsměvy nervóznější a nervóznější až se staly jen nervózními.
"Klid, Bello. Zvládnou to."
Bella se zadívala na Mattyho, který byl stejně nervózní jako ona, ale přesto jí dokázal uklidňovat. Jemu taky dělalo starosti, jak to zvládne Alex, ale spíš si dělal starosti o jeho přítelkyni Becky. Zatímco Bella si sice dělala starosti, jak to Becky zvládne, ale větší starosti jí dělal Alex.
"Máš pravdu, parťáku."
Matty jí věnoval úsměv, vděčný za změnu tématu.
"Takže parťáku, jo? A kdo bude mít konečné slovo?"
"Samozřejmně já."
"Konečné, ne poslední."
"Poslední a konečné."
"Tak to tedy ne, frajerko."
"Ale jo."
"To tedy ne. Říká ti něco pojem demokracie?"
"Ne. To je nějaká nadávka?"
Věnovala mu ten nejzářivější a nejnevinější úsměv a pobaveně sledovala, jak vzteky zrudnul než se uklidnil a věnoval jí úsměv.
"Dobře ty. Rozhodila jsi mě pěkně."
"Talent."
"Touché."
"Už mluvíš, jak Alberta."
"Něco málo jsem od ní pochytil během tréninků."
"Všimla jsem si. Snažíš se zlepšit?"
"To snad každý tady, ne?"
"To máš zajisté pravdu, ale pořád tě hravě strčím do kapsy."
Edward to s ostatními celý pobaveně sledoval. Bella stála s úsměvem a rukama v bok naproti Mattymu, který byl tak o dvě hlavy větší než ona.
"Pořád si stejně věříš."
"Vždycky."
"Měl bych ti srazit hřebínek."
"Můžeš se.....pokusit. Oba víme, že bych tě mohla rozcupovat na kousky a přitom si ještě udělat manikúru."
"Jak pokusit? Dostanu tě na lopatky. To budeš mrkat na drát. Až s tebou skončím, budou tě dávat do pořádku na ošetřovně."
Zatvářil se nesmírně důležitě a začal si Bellu důkladně prohlížet.
"Co to děláš?"
"Pacientka je podrážděná. Nejsem si jist, zda jde o symptom nebo o charakterovou vlastnost."
Bella se pobaveně uchechtla.
"Šašku, nejsi doktor...."
"Možná nejsem, ale stejně tě porazim."
"Kdyby jsi aspoň nekecal."
"Nekecám. Jsou věci, které já prostě cítím, je to jako šestý smysl."
"Ne, čich patří k těm pěti."
"Hahaha! Jsi vtipná, jak pondělní ráno!"
"Vtipnější, vždycky vtipnější. Na to nezapomínej."
"Vždycky musíš mít poslední slovo."
"Změna tématu. Vážně? To na mě nebude fungovat. Já to vynalezla."
"Neměním téma, ty se hold nedokážeš smířit s myšlenkou, že bych tě porazil a sama to zamlouváš. Bojíš se totiž, že bych vyhrál a ty by si musela být moje oddaná asistentka a musela poslouchat moje rozkazy."
"Oddaná? Fakt, Matty? To je ta nejubožejší blbost, která z tebe kdy vypadla a žes těch kravin nakecal."
"To byla podpásovka."
"Jinak to ani neumím. Jsem nejlepší kombinace vlastností obou mých rodičů."
"To je fakt. V tohle jsi jako tvoje máma, co jsem slyšel. Taky pěkně drzá a s prořízlou pusou. Jinak jsi po tátovy."
"Vždyť to říkám. Nejlepší kombinace obou."
"Když už o něm mluvíme. Jednou jsem ho viděl v přímý akci. Byl skvělej. Chápu, proč ho nazývají bohem. Tvůj táta vypadá jako ten typ chlápka, co byste ho mohli hodit přímo do divočiny a vyváznul by z čehokoliv."
"Vyváznul a proto je snem každého strážce být v jeho týmu."
"A snem každého novice je být v týmu s tebou."
"Vážně? To jsem nevěděla."
Tvářila se fakt překvapeně, když tohle řekl.
"Nevěděla? Musela jsi přece aspoň tušit. Všichni novicové k tobě vzhlížejí jako k autoritě. Pro mnoho z nich jsi vzorem."
"Já? Vážně? Ani ve snu by mě to nenapadlo."
"No jasně."
"A pro tebe?"
"Mým vzorem je tvůj táta, abych byl úplně upřímný."
"Taky patříš mezi ty novice, kteří se mnou chtějí být v týmu?"
"Ano."
"Proč?"
"Proč ne? Vždycky jsem chtěl být v týmu s tebou a Russellem. Jsme kamarádi přece."
"To jsme."
"A my dva teď tým jsme. Mohli bychom spolu procestovat svět. Mohli bychom zkusit "The Amazing Race"."
"Velice vtipné, asi ti odpojím net, abys tu kravinu přestal sledovat."
"Náhodou je to lepší než nějaká komedie. Vždycky se u toho hrozně nasměju. Obvzlášť, když vidíš některé hráče, jak se klepou strachy z těch nejprimitivnějších úkolů. To my dva bychom je hravě strčili do kapsy všechny."
"To ano. Bylo by to skvělé, cestovali bychom po světě, za zadkem bychom měli kamery i s velmi pomalými kameramany a celý svět by viděl, jak si píšeš deníček."
"Nepíšu si deníček! Nejsem holka!"
"I kluci si píšou deníček."
"Ale já ne."
"Vážně? Chceš mi tvrdit, že ten deníček na vaší koleji, ve vašem pokoji a pod tvou postelí nebyl tvůj? Tomu se mi ani nechce věřit."
"Jaký? Nic pod postelí nemám. Pokud tam občas nehodím špinavé ponožky, když jsem unavený a líný dojít do koupelny."
"Mohla bych ti z něj citovat...."Ráno jsem se probudil se ženami, které jsem ani neznal."...není ti to ani trochu povědomé, ty kanče?"
"Ten fakt nebyl můj, vím koho byl."
"Koho?"
Bella se tvářila zmateně a Matty měl ve tváři šibalskej úsměv.
"To by jsi neuhodla. Barry."
Edwardovi se hned v hlavě objevil obličej chlapce, kterého Bella při tréninku trefila růžovou barevnou painballovou kapslí přímo do rozkroku.
"Barry? Barry Preston?"
"Ten a žádnej jinej."
"Jseš si jistý? Jak to vlastně vůbec víš?"
"Vypávěl nám jak se mu to přihodilo."
"Och, jsem v šoku! Barry není panic?"
"Ne, není."
"Jsem v šoku. To jsem nečekala."
"Když to říkal, tak jsem mu taky nechtěl moc věřit, ale jeho vyděšený výraz při tý vzpomínce mě přesvědčil. Stál fakt za to."
"Vážně?"
"Tenhle pohled znám! Zapomeň na to!"
"Ale no tak! Přímo se to nabízí."
"Ne, Bello."
"Vždyť jsem si dělala srandu. Znám meze."
"Ty? Vážně?"
"Já vím, zní to šíleně, ale je to pravda."
"Tomu se mi ani nechce věřit."
"Hele, to nebylo hezký."
"Učím se u té nejlepší."
"Ty lichotníku."
"Nelichotím ti. Říká ti něco pojem svědomí?"
"Každý má svědomí."
"I ty?"
"Samozřejmně, jen ho neposlouchám."
"A to se ti povedlo prosím tě jak?"
"No, víš, že každý má svědomí..."začala vysvětlovat Bella.
"Ano."
"...a taky víš, že každý má v sobě taky dítě."
"Jasně."
"Takže to, co uděláš je, že si představíš pistol a namíříš ho na hlavu toho dítěte v tobě a potom řekneš svému svědomí: "Zmlkni, mrcho, jinak to to děcko schytá!"."
"To se dalo čekat, že jsem se vůbec ptal."
"Znáš mě. Jsem unikát."
Nadechl se k odpovědi, když se dveře otevřely. Vyšla Becky a plakala. Belle se sevřely útroby a Matty k ní okamžitě přiběhl a objal.
"Jsi v pořádku?"
"Já jsem-já...já jsem to-"
"Uklidni se. Hlavně dýchej. Můžeš mi říct všechno, to přece víš. Budu na tebe pyšný i pokud by jsi to nezvládla."
"Vážně?"
"To víš, že jo."
"Udělala jsem to-"
"Nahlas, lásko. Nerozumněl jsem ti."
"Udělala jsem to."
"Ale plakala jsi-"
"Radostí."
"Ale ten tvůj tragický výraz-"
"Hrála jsem to na tebe."
To už Bella nevydržela a rozesmála se. Konečně z ní trochu toho stresu opadlo což se ostatním ulevilo, protože si o ní začínaly dělat starosti.
"A Alex?"
"Teď šel ke zkoušejícím."
"Dobře."
"Klid, Bello. Není to tak hrozné. Vážně. Ze tvých zkoušek jsi přece musela být nervóznější."
"Nebyla."
"Co?"
"Nebyla jsem nervózní."
"Ani trochu?"
"Vůbec."
"To si děláš srandu, ne?"
"Nedělám. Opravdu ne."
"Ale proč ne? Vždyť šlo přece o tvojí budoucnost. Nejdůležitější zkouška pro Strážce vůbec."
"To všechno vím, ale i přesto jsem se nebála. Věděla jsem, že to zvládnu."
"Ale jak to, že sis byla tak jistá?"
"S Russellem jsme zažili a viděli daleko horší věci než pro nás mohli oni připravit."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama