Strážkyně může zemřít, ale její duše kráčí dál.

Duben 2015

Osudové setkání 5

29. dubna 2015 v 9:42 | RozaBellaBelikov |  Osudové setkání
v minulém díle e událo:
Hlas se jí začal lámat, když šok pomalu opadával a jí začínalo s konečnou platností docházet, co se stalo.
"Přijedu hned, jak to bude možné. Slibuju, že spolu to zvládneme. Jen buď prosím silný, ano?"
"...Rozo..."

"Jsem tady, Dimitrij, a brzy budu u tebe. Jen vydrž, ano?" Na konci se jí hlas zlomil úplně a ona začala plakat.

Červen 2007, dům rodiny Belikov, Baia, Rusko
Abe seděl za stolem v kuchyni a před sebou měl horkou kávu a flašku vodky. Čekal ho nemilý úkol a vůbec se mu do toho nechtělo. Věděl, že jeho dcera má Ivana ráda a to, co se jí chystal říct jí mělo zlomit její srdce. Už mluvil s ředitelkou Kirovou a ta byla právě na cestě za Rose, která zrovna měla vyučování, aby jí informovala o tom, že mu má zavolat. Ona sama se necítila na to, aby jí to sdělila sama.
Očima hypnotizoval mobil a čekal. Stejně jako všichni ostatní byl ticho a čekal. Najednou ticho rozbil zvuk telefonu. Zvedl to a z hluboka si povzdychl. Poté zapl hlasitý odposlech.
"Ahoj, holčičko."
"Ahoj. Co se děje, tati? Proč ten smutný tón? Stalo se něco?" Její hlas byl napjatý.
"Jde o prince Zeklose."
"O Ivana? Co je s ním?"
"Je mi to líto, Kiz. Je mrtvý."
Slyšeli zalapání po dechu a pak ránu. Musel jí telefon vypadnout z ruky.
"Jak to myslíš mrtvý? Ivan přece nemůže být mrtvý! Slíbil, že na sebe bude dávat pozor. Dneska mi od něj dokonce dorazil dopis a po škole jsem mu chtěla odepsat. Já to vůbec nechápu. Co se vlastně stalo?"
"Strigojové. Bylo jich moc, neměli žádnou šanci."
"Kolik jich bylo?"
"To nikdo neví jistě. Podle stop na místě víc než deset."
"Pane bože."
"Mluvil jsem s ředitelkou a vše je domluvené. Ona ti toho řekne víc. Pošlu pro tebe své strážce a ti tě přivezou, abys mohla na pohřeb."
"Dobře...a co Dimitrij? On je taky...?"
Hlas se jí zlomil a nebyla vůbec schopná větu dokončit.
"Ne, nebyl tam."
"Jak to?"
"Yevě nebylo dobře a nevypadalo to dobře a tak Ivan poslal Dimitriho do Baii, aby se na ni mohl podívat a když tak..."
"Se rozloučit. Jak je na tom? Je v pořádku?"
"Po zdravotní stránce je zdravý, ale nevypadá moc dobře. Dost ho to sebralo."
"Musím za ním. Musím s ním mluvit."
Slyšel napětí v její hlase a taky paniku. Byla vyděšená.
"Vlastně jsem momentálně v Baie u Belikovových."
"Je tam taky?"
"Ano, ale nechce s nikým mluvit."
"Dej mi ho k telefonu."
"Kiz, nemyslím si, že..."
"Dej mi ho k telefonu, tati, a nedohaduj se."
Zvedl se a šel s telefonem na druhou stranu místnosti, kde seděl Dimitri zhroucený u zdi.
"Dimitri, volá Rose. Chce s tebou mluvit. Měl by jsi jí uklidnit, že aspoň ty jsi v pořádku."
"Já jsem, ale Ivan není."
"Dimitri..."
"Nechci s ní mluvit."
"Nechce s tebou mluvit."
"Prostě mu dej ten telefon do ruky."
Strčil mu telefon do ruky a Dimitrij ho sevřel a vydal ze sebe hluboký povzdych.
"Dimitrij?"
Neodpovídal, ale při zvuku jejího hlasu zavřel oči.
"Je mi to tak líto, Dimitrij."
Hlas se jí začal lámat a šlo slyšet, že není daleko od toho, aby propukla v pláč.
"Přijedu hned, jak to bude možné. Slibuju, že spolu to zvládneme. Jen buď prosím silný, ano?"
"...Rozo..."vydechl zlomeně Dimitrij.
"Jsem tady, Dimitrij, a brzy budu u tebe. Jen vydrž, ano?" Na konci se jí hlas zlomil úplně a ona začala plakat.

Červen 2007, pohřeb Ivana Zeklose, Rusko
Společně stály v popředí a hleděly na černou rakev s bílími růžemi. Bylo tam mnoho lidí a zahlédla dokonce i Jesse Zeklose, který s ní chodil na akademii. Stála s rovnými zády a ikdyž jí slzy tekly proudem, tak nesklonila svou hlavu. Chtěla tím vzdát Ivanovi poctu.
Vedle ní stál Dimitrij, kterého držela za ruku, aby mu dodávalo tichou podporu a brala si od něj sílu.
Když obřad skončil, tak tam oba zůstaly stát jako poslední.
"Neměl jsem odjíždět. Kdybych tam byl...nemuselo se to stát..."
"Nebo by se to stalo, tak či tak a já bych musela zvládnout ještě tvůj pohřeb."
"Možná by to tak bylo lepší. Nebyl jsem tam, když mě potřeboval."
"Tohle vůbec neříkej, Dimitri. Není to tvoje vina, že...že tu Ivan není s námi."
Snažila se být kvůli Dimitrimu silná, ale copak to šlo, když tady mluvil o tom, že by nejradši zemřel s ním? Její srdce při té myšlence krvácelo.
Najednou jí do pevného objetí vtáhly dvě silné mužské paže a jeho příjemná vůně jí začala pomalu uklidňovat.
"Neplakej, Rozo. Umřu pokud budeš plakat."
"Dimitrij, něco mi tu slib, ano?"
"Cokoliv."
"Slib mi, že mě neopustíš, stejně jako nás opustil Ivan. Kdybych přišla i o tebe. Asi bych to nezvládla."
Dimitrimu se zasekl dech v hrdle a zadíval se na Ivanův náhrobek. Měl by jí to slíbit a hlavně by to měl dodržet. Ivan by si to tak přál.
Pevněji ji k sobě přitiskl a do jejích krásných voňavých vlasů zašeptal: "Slibuji."

Červenec 2007, auto Dragomirů, USA
Rose seděla mezi Andrém a Lissou. Od pohřbu Ivana se necítila moc dobře, ale dnešek jí zvedl náladu.
"Tati, zesil to."
"Prosím, pane Dragomire, miluju to."
"Ta píseň je hloupá. Tradiční definice světa na blití."
"Mlč, André. Já a Roza ji chceme slyšet."
Překvapilo ji, že Liss použila její přezdívku od Dimitrije. Používala ji jen, když ji chtěla škádlit a tak čekala, co z ní zase vypadne.
"Roza a já, Lisso. Roza a já..."
"Myslím, že je to chytlavá melodie...."

Světlo protijedoucího auta je najednou oslepilo a.....PRÁSK!

Osudové setkání 4

27. dubna 2015 v 9:40 | RozaBellaBelikov |  Osudové setkání
v minulém díle se událo:
"To už jako fakticky musíme? Nemůžeme se tu zdržet ještě chvilku?"
"Dnes bohužel ne, ale můžu si promluvit s tvojí matkou a možná se mi jí podaří přesvědčit, aby si tu o letních prázdninách strávila více času."
"Fakticky?"
"Slibuju."

"Dobře, tak to budu největší svatoušek z celé akademie vampírů."

"Neříkej tomu tak."
"Mluvíš jako Lissa."
"Hezky se rozluč, vem i věci a pojedeme. Ty taky, Dimitrij."
"Cože? Proč já?"
"Na letišti se sejdeme s Ivanem. Chce se s Rose taky rozloučit. Je proto zbytečné, aby si jel do jeho domu a pak na letiště. Už je to domluvené."
"Dobře."
O půl hodiny později už byli na cestě na letiště. Rose byla celou dobu podezřele ticho. Na letišti už čekaly Ivan s jeho strážci. Rose se k němu ihned přihnala a objala ho.
"Taky tě rád vidím, malá bojovnice. Slyšel jsem o tom, co se stalo."
"Možná je dobře, že si vybraly nás a ne třeba vás. Mohlo se ti něco stát."
Ivan se rozesmál a pohladil ji po vlasech.
"Tvá starost o mou bezpečnost je pozoruhodná, ikdyž nejsem tvůj chráněnec."
"To sice ne, ale jsi můj přítel. Byla bych smutná, kdyby se ti něco stalo."
"Co by se mi tak mohlo stát? Nejsem zase tak křehký moroj, jak si myslíš."
"Neříkám, že nejsi a Dimitrij má pravdu, když říká, že ani můj otec není, ale u něj má přesvědčivý argument. Otec ovládá oheň."
"A já vzduch. Pokud by se o něco pokusily, tak je můžu zabavit tím, že jim seberu vzduch z plic a strážci ho pak dorazí. Neboj se o mě pořád. Jsi stejná jako Dimitrij."
Po tomhle se začervenala a snažila se tvářit, že tam není.
"Něco mi uniklo?"
"Ne, vůbec ne."
Jen se usmál a rozhodl se, že to vytáhne z Dimitrije, protože mu bylo jasné, že se něco určitě stalo a on chtěl vědět, co. Hlavně jestli se Dimitrij odhodlal a ukradl si aspoň polibek.
"Mám pro tebe překvapení, malá bojovnice."
"Překvapení? Jaké?"
"Příští měsíc za tebou přijedeme na akademii."
"Fakticky?"
"Jasně."
"To je úžasný."
"Věděl jsem, že ti to udělá radost."
"Rose, budeš muset jít."
"Ano, baba."
Naposledy objala Ivana a zabořila mu obličej do jeho obleku.
"Slib mi, že na sebe budete oba dávat pozor."
"Slibuju. Za měsíc jsem na akademii jako na koni a do té doby si můžeme psát, když ti to udělá radost. Aspoň budu vědět novinky hned z první ruky."
Zasmála se a lípla mu pusu na tvář.
"To si piš. Napíšu hned, jak budu zpátky. Jsem si jistá, že za tu dobu, co jsem tam nebyla se tam toho hodně událo."
"To určitě."
"Měj se, Ivane. Brzy se zase uvidíme."
"Dřív než se naděješ, malá bojovnice."
Poté přešla k otci a taky ho objala.
"Zavolej až dorazíš, ať vím, že jsi v pořádku dorazila."
"Spolehni se."
Poté přešla k Dimitrimu a taky ho objala.
"Děkuju, Dimitri. Ty víš za co."
"Kdykoliv."
"Slib mi, že na sebe budete dávat s Ivanem pozor."
"Slibuju."
"Dobře, tak se tedy uvidíme za měsíc."
"Za měsíc?"
"To ti poví Ivan. Je to překvapení."
Usmála se na něj a znovu mu zabořila obličej do kabátu.
"Bude se mi stýskat. Všechny pozdravuj."
"Budu, ale už musíš jít."
Dala mu pusu na tvář a pak si vzala zavazadla. Naposledy jim zamávala a poté se jim ztratila z dohledu.
"Užil sis svoje volno s Rose?"
Dimitrij se netypicky zakuckal a zadíval se na Ivana.
"Co je?"
"Teď se o tom nebudeme bavit."
Rozloučily se s jejím otcem a on nasedl do auta naproti Ivanovi.
"Tak co se stalo, Dimitrij?"
"Bavily jsme se na plese a cestou nás přepadly strigojové. Abe mi nakázal, abych ji odvezl k nám domů a postaral se o ni dokud si pro ni nepřijede. To je celé."
"A to si ho jen tak poslechl?"
"Dlužil jsem mu laskavost a on mi řekl, že si svoji laskavost vybírá tím, že po mě chce, abych odvezl z boje jeho jedinou dceru."
"Tím myslíš, jak tě zachránil z toho maléru, co jsi mohl mít kvůli němu?"
"Ano."
"Předpokládám, že malé bojovnici se to nelíbilo."
"Nelíbilo. Kdybych ji nezamkl v autě, tak by byla schopná vyskočit za jízdy."
"Je to bojovnice. Z boje by neutekla."
"To ne. Hrozně se vztekala. Mám štěstí, že ji nenapadlo napadnout mě, abych zastavil."
"Myslíš, že by to udělala?"
"Udělala. Naštěstí se mi jí podařilo sklidnit než ji to napadlo."
"To bylo tvoje štěstí a co bylo dál?"
"Co by? Odvezl jsem ji k nám. Půjčil jí něco na spaní a poslal jí spát."
"Nic víc?"
"Co by jsi chtěl slyšet?"
Ivan byl neodbytný a Dimitrij věděl, že to z něj nakonec stejně vytáhne, ale nechtěl mu to dát zadarmo.
"Neříkáš mi všechno, Dimitri. Já to na tobě poznám. Jsme přece přátelé už několik let. Ono se něco stalo, že ano? Políbil jsi ji?"
"Cože? Ne."
"A chtěl jsi, že ano?"
Dimitrij mlčel a tím to jen přítelovi potvrdil.
"Věděl jsem to. Jseš do ní zblázněnej už od malička. Tak co se stalo? Nikomu to nepovím."
"Nepolíbil jsem ji jestli tě to zajímá."
"Proč ne?"
"Proč ne? Ivane, zbláznil ses?"
"Proč bych se měl podle tebe zbláznit? Rose není díťe jestli sis toho nevšiml. Viděl jsi ji na tom plese? Pomalu se z ní stává žena a pokud se budeš držet zpátky, tak by jednoho dne na tebe mohla přestat čekat."
"Nevím o čem to mluvíš."
"Myslím, že Rose je do tebe stejně zblázněná jako ty do ní, jen si to ještě neuvědomila. Ale její tělo to ví. To jak se k tobě podvědomě tiskne a užívá si tvoje objetí...pokud to nepokazíš, tak jsem si jistý, že jednoho dne půjdu na vaši svatbu."
"Nepřeháněj."
"Nepřeháním a teď mi laskavě a bez vytáček řekni, co se stalo."
"Požádala mě, abych u ní zůstal přes noc."
"Tím jako mylíš...?"
"Ne. Jen chtěla, abych si vedle ní lehl, aby neměla takový strach. Bylo to její první opravdový setkání se strigoji a díky rozhodnutí jejího otce ani nevěděla jestli je v pořádku."
"A ty jsi ji poslechl?"
"Slíbil jsem jí, že ji budu chodit pravidelně kontrolovat. Když jsem přišel, tak měla noční můru. Chtěl jsem ji vzbudit, ale jen co jsem se jí dotkl, tak se pomalu uklidnila. Chtěl jsem zase odejít, ale zase sebou začala škubat a tak jsem se nakonec podvolil."
"Já jsem to věděl, že se něco stalo."
"No jo, ale nedělej z toho vědu. Nic nebylo."
Chvilku jely tiše, když to Ivanovi najednou došlo.
"Tak moment. Neřekl jsi mi všechno."
"Cože?"
"Vyklopil jsi to nějak podezřele snadno, proto je mi jasné, že jsi mi neřekl všechno. Stalo se ještě něco a ty to nechceš říct. Proto jsi mi řekl o tom spaní, abych se dál nevyptával. Řekl jsi, že ty jsi jí nepolíbil...políbila ona tebe?"
"Co? Ne."
"Tak co se stalo? Nechtěj, abych na tebe použil nátlak."
"To by jsi udělal?"
"Je to pro tvoje dobro, příteli. Vidím na tobě, že se s tím chceš svěřit."
Dimitrij chvíli váhal, ale Ivan byl jeho nejlepší přítel. Bral ho jako svého bratra. Možná do něj bude lehce rýt, ale nikdy to nebylo nic, co by se nedalo vydržet a chtěl mu udělat radost.
"Dobrá...chtěla po mě, abych jí rozepnul šaty...nic pod nimi neměla a já měl, co dělat, abych se ovládl...já..málem jsem se neovládl. Pohladil jsem ji po holých zádech a chtěl jsem ji k sobě otočit a políbit, ale nakonec jsem se ovládl a utekl ze svého vlastního pokoje."
Přeně jak očekával, tak se Ivan začal spokojeně culit.
"Věděl jsem to. Jsi z malé bojovnice celý popletený. S ní jde celé tvé sebeovládání do háje. Tvůj povětný klid mizí, když je ve tvé blízkosti a vaří se ti z ní krev. Vy budete tak roztomilý páreček."
"Ivane..."
"Co je, příteli?"
"Měl by si nám přestat kreslit vzdušné zámky. Stejně si nemyslím, že to má šanci."
"Jednoho dne budete spolu a já ti pak řeknu, že jsem ti to říkal."
Už ho neposlouchal a zadíval se na krásu ruské krajiny.
"Jednoho dne bude tvoje, Dimitrij, i kdybych se o to měl postarat osobně. To ti slibuju."

Červen 2007, Akademie sv. Vladimíra, Montana, USA
Rose s Lissou kráčely do učebny a bavily se o brzké návštěvě Ivana a Dimitrije. Rose byla nadšená a Lissa je moc chtěla poznat. Podle Rose byli přímo skvělý a ona se chtěla přesvědčit na vlastní oči. Moc často se nestávalo, aby na Rose někdo udělal takový dojem.
Hodina byla v plném proudu, když vešla ředitelka Kirová a netvářila se zrovna moc šťastně.
"Hathawayová!"
Rose se lekla a přemýšlela, co mohla provést, ale Kirová nevypadala naštvaná. Spíš smutná.
"Pojďte sem."
Rose za hlasitého šuškání zvedla a došla k ředitelce.
"Ano?"
"Volal váš otec. Je to důležité. Měla by jste mu ihned zavolat."
"Stalo se něco?"
"Bude lepší, když vám to řekne on sám."
"Takže se něco stalo. Co se stalo?"
"Zavolejte mu ihned. Pro dnešek jste z výuky uvolněná. Až se na to budete cítit, tak za mnou přijďte, abychom projednaly uvolnění z výuky."
Rose stále šokovaná pozorovala ředitelku, jak odchází. Poté si posbírala své věci a během odchodu vytočila otcovo číslo.
"Ahoj, holčičko."
"Ahoj. Co se děje, tati? Proč ten smutný tón? Stalo se něco?"
"Jde o prince Zeklose."
"O Ivana? Co je s ním?"
"Je mi to líto, Kiz. Je mrtvý."
Ruka, kterou zvedala k otevření dveří se zastavila v pohybu, ona zalapala po dechu a telefon jí vypadl z ruky. Celá třída napjatě poslouchala, ale jí to bylo jedno. Šokovaně zírala před sebe a pak rychle zvedla telefon ze země a dala si ho k uchu.
"Jak to myslíš mrtvý? Ivan přece nemůže být mrtvý! Slíbil, že na sebe bude dávat pozor. Dneska mi od něj dokonce dorazil dopis a po škole jsem mu chtěla odepsat. Já to vůbec nechápu. Co se vlastně stalo?"
"Strigojové. Bylo jich moc, neměli žádnou šanci."
"Kolik jich bylo?"
"To nikdo neví jistě. Podle stop na místě víc než deset."
"Pane bože."
"Mluvil jsem s ředitelkou a vše je domluvené. Ona ti toho řekne víc. Pošlu pro tebe své strážce a ti tě přivezou, abys mohla na pohřeb."
"Dobře...a co Dimitrij? On je taky...?"
"Ne, nebyl tam."
"Jak to?"
"Yevě nebylo dobře a nevypadalo to dobře a tak Ivan poslal Dimitriho do Baii, aby se na ni mohl podívat a když tak..."
"Se rozloučit. Jak je na tom? Je v pořádku?"
"Po zdravotní stránce je zdravý, ale nevypadá moc dobře. Dost ho to sebralo."
"Musím za ním. Musím s ním mluvit."
"Vlastně jsem momentálně v Baie u Belikovových."
"Je tam taky?"
"Ano, ale nechce s nikým mluvit."
"Dej mi ho k telefonu."
"Kiz, nemyslím si, že..."
"Dej mi ho k telefonu, tati, a nedohaduj se."
Chytla za kliku a bez jediného rozloučení opustila třídu a vyšla na chodbu. Slyšela hlas svého otce hodně zkresleně, protože nedržel telefon v ruce, ale šlo poznat, že mluví s Dimitrim.
"Nechce s tebou mluvit."
"Prostě mu dej ten telefon do ruky."
Slyšela šramot a pak hluboký povzdych.
"Dimitrij?"
Nic se neozývalo, ale slyšela jeho dech.
"Je mi to tak líto, Dimitrij."
Hlas se jí začal lámat, když šok pomalu opadával a jí začínalo s konečnou platností docházet, co se stalo.
"Přijedu hned, jak to bude možné. Slibuju, že spolu to zvládneme. Jen buď prosím silný, ano?"
"...Rozo..."

"Jsem tady, Dimitrij, a brzy budu u tebe. Jen vydrž, ano?" Na konci se jí hlas zlomil úplně a ona začala plakat.

Isabelly Vampýrská Akademie info

25. dubna 2015 v 18:15 | RozaBellaBelikov |  Isabelly Vampýrská Akademie
téma: Vampýrská Akademie / Twilight
pairing: Isabella Belikov / Edward Cullen
postavy: Isabella Belikov, Edward Cullen, Alex Dragomir, Dimitri Belikov, Rose Belikov, Carlisle Cullen, Esme Cullen, Jasper Cullen, Alice Cullen, Emmett Cullen, Rosalie Cullen, Matty Harris, Becky Tarus, Lissa Dragomir, Christian Ozera, Janine Hathaway, Ibrahim Mazur, Leonard Jenkins, Russel Swan...

Po uvědomění vlastní chyby se Edward Cullen vrací do Forks, aby našel divku kterou miluje a poprosil jí za odpuštění, ale k jeho velkému překvapení se po jeho milované lidské dívce Isabelle Swanové slehla zem. Edward s ostatními Culleny je odhodlán najít ji za každou cenu a díky tomu je vržen do světa o kterém nemají upíři jako on potuchy stovky, ne-li tísíce let. Bude to ta samá Bella jako si pamatujou, když jí naleznou a nebo konečně zjistí jaká doopravdy je? Je vůbec tou za kterou se vydávala? Je vůbec člověk?

Osudové setkání 3

25. dubna 2015 v 9:38 | RozaBellaBelikov |  Osudové setkání
v minulém díle se událo:
"Ivan vypadal jakoby se něčím sjel, jak moc se usmíval. Jsi si jistý, že si nic nedal?"
"Toho svinstva by se Ivan nedotkl."
"A nevypil toho moc?"
"Ne víc než obvykle. Má větší výdrž. Tím to nebylo."
"Tak to pak naprosto netuším, proč se tak šklebil."
Dimitrij věděl, proč má Ivan takovou radost, ale nehodlal jí to říct. To si s Ivanem ještě vyřídí...
Najednou se auto zastavilo.
"Co se děje? Ještě tam nejsme."
"Zůstaň v autě."

Společně se strážcem, co řídil vystoupili z auta, aby zjistili co se děje. Najednou na auto dopadlo tělo Strážce z auta jejího otce. Překvapeně vypískla a chtěla vylézt z auta, ale Dimitrij jí přibouchl dveře před nosem.
"Dimitrij!"
"Zůstaň v autě!"
"Ale můj táta..."
"Je v pořádku."
Zahlédl Abeho, jak svým ohněm zapálil Strigoje, co se snažil dostat k jejich autu.
"Dimitri! Odvez Rose pryč!"
"Ale.."
"Vem ji pryč! Odvez ji k vám domů!"
"Nebude chtít!"
"To je jedno! Slíbil jsi mi laskavost, tak to udělej! My budeme v pořádku! Jen chci vědět, že je daleko od těch zrůd! Ráno si pro ni přijdu! Postarej se o ni!"
"Dobře."
Nasedl do auta a sledoval jak se Strážce přesunul k ostatním. Rychle zamkl pojistky a vydal se na cestu.
"Dimitrij! Co to děláš?!"
"Plním rozkazy tvého otce!"
Lomcovala klikou, ale bylo jí to prd platné.
"Proč ho posloucháš? Mohli jsme bojovat!"
"Já vím! Chtěl jsem! Poslal mě pryč s tebou! Jsi pro něj to nejdůležitější na světě!"
"Ale on je pořád moroj!"
"Moroj s ohnivou magií! Věř mu trochu! Zvládne to!"
"Jak mám bránit moroje, když mě vy dva nenecháte bojovat?!"
"Tak to není a ty to víš! Sakra, vždyť já chtěl bojovat a všechny ztrestat za to, že nám zkazili tak krásný večer, že se vůbec opovážili ohrozit tě!"
"Ubránila bych se! Naučil jsi mě bojovat!"
"Rozo, nehádej se, prosím. Vím, že by jsi to zvládla, ale přece nám nemůžeš mít za zlé, že chceme pro tebe jen to nejlepší. Sakra, Rozo, vždyť já bych pro tebe i umřel!"
"Nejsem moroj, Dimitri."
"Já vím a o to je to horší. Neměl bych tě upřednostňovat před morojem, ale něco jsem tvému otci slíbil a to taky dodržím. Ráno si pro tebe přijde a ty přečkáš noc u nás v bezpečí."
Povzdychla si a bezmocně si zajela rukama do vlasů.
"Vím, že je otec silnější než obyčejný moroj, ale stále to není dhampír. Neumí bojovat."
"Ale umí se ubránit. Bude v pořádku. Je stejně paličatý a bojovný jako ty. Ty jsi zdědila jeho bojovnost."
Pomohl jí z auta a zabalil jí do jeho saka. Přitáhla si ho blíž k tělu a zabořila do něj tvář.
"Jsi unavená a dneska jsi toho zažila hodně. Najíš se, vykoupeš a vyspíš se. Uvidíš, že pak se budeš cítit líp a pak uvidíš i svého otce. Slíbil, že ráno si pro tebe přijde."
Odvedl ji do jeho pokoje a posadil ji na postel. Poté jí pomáhal z bot.
"Dimitri, já nemám hlad. Jsem jen unavená. Asi máš pravdu, měla bych spát. Jenže nemám sebou žádné věci."
"Něco na sebe ti půjčím."
Přehraboval se chvilku ve skříni a pak jí podal tričko.
"Já se půjdu převléknout dolů. Kdyby něco, tak volej."
"Děkuju. Kde budeš vlastně spát?"
"Na gauči. Dobrou noc."
"Postel je dost velká pro oba, Dimitri."
"Vím, ale nehodí se to."
"Prosím. Nechci být dnes v noci sama."
Povzdychl si a prohrábl si vlasy.
"Dobře, později sem příjdu, ano?"
"Děkuju. Vím, že se chovám jako malá."
"Tohle bylo tvé první setkání se Strigoji. Je pochopytelné, že z toho budeš v šoku. Obvzlášť, když jsi takhle mladá."
"Díky za připomenutí. Můžu tě ještě o něco poprosit?"
"Jistě. Co by jsi potřebovala?"
"Ty šaty mají zip na zádech a já tam nedosáhnu. Myslíš, že by jsi mohl?"
Dimitri se cítil jakoby dostal kopanec do břicha botou s kovanou špičkou, ale poté přikývl a přitoupil k ní. Zlehka jí odhrnul vlasy dopředu a neodolal pokušení pohladit je, poté jí lehce pohladil po odhalené kůži a jemně uchopil zip. Slyšel jak nedočkavě zadržela dech.
Pomalu s ním sjížděl dolů a přitom se snažil myslet na cokoliv jiného než na hladkou mandlovou pokožku, která ho přímo sváděla k dotykům. Snažil se uklidnit svoje srdce, ale když zjistil, že Rose nemá žádnou podprsenku a že zapínání končí až u jejího pozadí, šlo jeho ovládání do háje a on neodolal. Lehce jí pohladil po holých zádech. Když si uvědomil, co udělal, tak ruku stáhl jakoby se popálil a rozpačitě ustoupil.
"Děkuju."
"Kdyby něco, jsem hned dole. Dobrou noc, Rozo."
"Dobrou noc, Dimitri."
Rose se převlékla a zalehla. Trvalo to dlouho, ale nakonec upadla do neklidného spánku. Tak ji našel o něco později Dimitrij, který jí šel zkontrolovat. Nelíbilo se mu, že Rose trápí zlé sny, ale nevěděl, co udělat. Chvilku přemýšlel, ale nakonec se rozhodl a šel ji uklidnit. K jeho překvapení sebou přestala házet, když se jí dotýkal a byl jí nablízku. Přemýšlel jestli by měl nebo ne a nakonec se s povzdychem složil na postel vedle ní. Ihned se k němu přivinula a se spokojeným povzdychem upadla do klidného spánku. To ho naprosto šokovalo.
Nečekal, že by někdy tohle udělala, ale jedna část jeho mozku mu přikázala, aby se v tom nerýpal a prostě si to užíval. Rozhodl se poslechnout a tak se pohodlně uvelebil a usnul taky.
ooOoo
Ráno ho čekal docela velký šok. Nejen, že se probudil ve svojí postely s Rose po boku, ale ještě byli na sebe natisklý jako kdyby na tom záležel jejich život a jejich končetiny byli do sebe zapletené.
Rose spokojeně spala s obličejem zabořeným do jeho hrudi. Její krásné vlasy byli rozprostřené po jeho polštáři a pevně ho objímala. On si ji k sobě tiskl za holé boky, protože jeho triko se jí během spánku vyhrnulo pod prsa. Snažil se na její odhalenou kůži nezýrat a radši pokračoval v průzkumu.
Jako by těch překvapení a šoků nebylo málo, tak zjistil, že má svoji nohu vklíněnou mezi její hladká stehna a ona ho jednou nohou objímá kolem boků.
Snažil se uklidnit, ale jeho srdce zběsile pumpovalo rozžhavenou krev jeho tělem a připadalo mu skoro nemožné se ovládat a nevrhnout se na to lákavé a žensky měkké tělo, které se k němu tak bezelstně tisklo.
Nakonec se s vypětím všech sil ovládl, ale z postele nevylezl. Cítil se kvůli tomu špatně, ale ne zase tak aby jí opustil. Proto si dovolil užívat si tuhle blízkost tak dlouho jak to bude jen možné. Jejich těla do sebe pasovala jakoby byli stvořeni jeden pro druhého a jemu se to líbilo. Proto znovu zabořil obličej do jejích voňavých vlasů a spokojeně vydechl. V tuhle chvíli nezáleželo na tom, že je večer napadly Strigojové a její otec ho donutil obrátit se zády ke svým zásadám jen proto, aby ochránil ji. Přestože nebyla morojka, ale dhampírka. V tu chvíli byl svět velice krásným místem a on si to chtěl náležitě užít.
Rose se vzbudila asi o hodinu později, což ho nepřekvapilo. Nikdy nebyla ranní ptáče. Byla překvapená a když jí došlo jak to leží, tak její tvář ozdobil ruměnec. Přišlo mu to roztomilé a chtěl něco říct, ale překvapila ho babuška Yeva, která jim zabušila na dveře, že musí vstávat, protože se musí nasnídat než přijede její otec.
"Takže je v pořádku."
"Já ti to říkal."
"No jo no," zabručela a pak mu věnovala krásný úsměv.
Chvilku ho pozorovala a pak si povzdychla a začala se z toho objetí vymotávat. Neochotně ji tedy pustil, protože mu bylo jasné, že ji jednou bude muset pustit.
"Jak ses vyspala?"
"Ze začátku se mi nespalo moc dobře, ale pak najednou ty špatné sny zmizely a spala jsem klidně."
"To jsem rád. Když jsem přišel, tak jsi sebou hrozně házela, takže jsem u tebe zůstal nakonec přes noc. Teď by ses, ale měla obléknout. Karolina ti připravila nějaké svoje věci ze kterých vyrostla. Snad ti to bude. My budeme dole."
Rychle opustil pokoj a za dveřmi si vydechl. Nakonec to dopadlo docela dobře. Mohlo to být horší.
"Krásná noc, že, Dimitrij?"
"Karolino..."
"Co? Nic jsem neřekla."
"Co všechno víš?"
"Jen to, že si velkou část noci strávil v posteli vedle Rose."
"Byla rozrušená po tom útoku."
"Já ti to neberu, ale vypadaly jste spolu tak krásně a spokojeně."
"Kdo všechno to ví?"
"Všichni, ale neboj. Nechají si to pro sebe, protože mají strach z Abeovi reakce."
Sešel na snídani a vyslechl si pár připomínek než mu dal konečně pokoj. Později sešla i Rose. Snažil se na ni nezírat, ale nebyl si jistý jestli se mu to povedlo.
"Ahoj, všichni."
"Rose, vypadáš krásně."
"Děkuju a děkuju i tobě, Karolino. Ty věci jsou krásné."
"Nech si je. Sluší ti."
"Ale to přece nemůžu."
"Vezmi si je. Já už je stejně nezapnu přes prsa a je škoda, aby tak krásné šaty od Dimka vysely ve skříni."
"Ty máš od Dimitirije? To nemůžu přijmout."
"Nesmysl. Dimitrijovi to vadit nebude, že ne?"
"Vůbec ne. Když ti je Karolina dává, tak si je vezmi. Sluší ti to."
Začervenala se a rukama přejela po světle modrých šatech s černou stuhou pod prsy.
"Tak teda dobře. Přesvědčily jste mě, ale trvám na tom, že na oplátku ti můžu koupit nové šaty do kterých se ti prsa vejdou."
Karolina se usmála a objala ji.
"Pokud tě to přinutí si tyhle nechat, budu jen ráda. Děkuji."
Poté se pustili do snídaně během které jim vyprávěly události večera. Co se stalo v pokoji bylo tabu.
Během snídaně se objevil i Abe a Rose okamžitě vyletěla ze židle, která za ní s rachotem spadla a vrhla se mu do náruče. Ten jí se smíchem objal a nechal jí, aby mu zabořila obličej do obleku.
"Jsem rád, že jsi v pořádku, holčičko. Věděl jsem, že když tě svěřím Dimitrijovi, tak budeš v těch nejlepších rukách."
Dimitrij nenápadně umlčel Victorii, protože ta se už nadechovala k nějaké vtipné odpovědi.
"Neměl jsi nás posílat pryč, baba. Měla jsem o tebe strach. Kdyby Dimitrij nezamknul auto, tak jsem mu utekla za jízdy. Bylo to nezodpovědné. Poslat nejlepšího strážce, aby chránil dhampírku a budoucí strážkyni. Na co jsi myslel?"
"Na to, abys byla v bezpečí a to se taky stalo. Nikomu se nic vážného nestalo a dokonce jsou plni elánu a i přes těch pár modřin a trochu unávy by se hned zase vrhly do akce."
"To není legrace, tati."
Abe se jen usmál a schovívavě ji pohladil po vlasech.
"Všechno v pořádku, Dimitrij?"
"Bez problémů. Rose sice protestovala a musel jsem zamknout auto, ale nakonec se nechala odvést. Potom byla sice trochu v šoku, ale spíš to bylo strachem o vás."
"To jsem rád. Vidíš, Rose? Já jsem v pořádku a nemusel jsem si dělat starosti, protože jsem věděl, že Dimitrij na tebe dá pozor."
"Byl fantastický, tati. Celou noc seděl v křesle a držel hlídku."
"Opravdu?"
Dimitrij se rozpačitě podíval stranou a přikývl.
"Byla rozrušená a tak jsem jí slíbil, že zůtanu u ní, aby se nebála a klidně spala. Nakonec sice trochu neklidně, ale usnula."
"Děkuji ti, Dimitrij."
"Bylo mi potěšením."
"To jistě bylo," řekla tiše Victorie, ale Abe ji naštěstí neslyšel.
"Děkuji, Oleno, že jste se o ni potaraly. Vím, že to bylo narychlo..."
"Prosím tě. Byli jsme rádi. Rose je tu kdykoliv vítána. Nedělej si s tím starosti."
"Jak myslíš. No nic. Rozluč se, Rose. Musíme stihnout letadlo. Pokud nedorazíš včas, jak jsem ředitelce Kirové slíbil, tak tě příště nikam nepustí."
"To už jako fakticky musíme? Nemůžeme se tu zdržet ještě chvilku?"
"Dnes bohužel ne, ale můžu si promluvit s tvojí matkou a možná se mi jí podaří přesvědčit, aby si tu o letních prázdninách strávila více času."
"Fakticky?"
"Slibuju."

"Dobře, tak to budu největší svatoušek z celé akademie vampírů."

Osudové setkání 2

23. dubna 2015 v 9:32 | RozaBellaBelikov |  Osudové setkání
v minulém díle se událo:
"Až jednou vyroste, tak z ní bude nádherná žena. Už teď je krásná."
"Je to ještě dítě."
"Zatím, ale tím nebude navěky. Má ten nejkrásnější úsměv, co jsem kdy viděl."
"To má."
"Jednou jí budou muži ležet u nohou."

Věděl, že má Ivan pravdu, ale dokud na to nemyslel, tak ho to neštvalo. Nelíbila se mu představa, že by Rose měla mít kolem sebe nějaké muže. Konkrétně jiné než jeho. Kde se tohle vzalo netušil.

Květen 2007, Baia, Rusko
Dnes si vzal podle přání babušky Yevy volno a přijel domů na celý víkend. Nevěděl proč a babuška mu nechtěla nic říct. Jen, že je to překvapení.
Ráno volal k jeho překvapení Abe a dal se do řeči s jeho matkou. Ta se poté spokojeně usmívala a odmítala mu říct, co se děje. Když už se na ně chtěl obořit, tak zaslechl venku u domu auto a všiml si, že se babuška usmívá.
"Překvapení právě dorazilo."
Po chvilce se dveře otevřely a v nich byl Abe Mazur a v závěsu za ním...je to možné?
"Rose?"
"Dimitrij!"
Než se vzpamatoval, tak ji měl v náručí. Neuměl si to představit, ale najednou se cítil neuvěřitelně spokojený. Spokojeně ji k sobě přitiskl a vdechl vůni jejích vlasů. Nikdy by to nahlas nepřiznal, ale stýskalo se mu po ní.
"Co tu děláš? Já myslela, že si strážce Ivana. Nebo on je tu s tebou taky?"
"Ne. Mám volno a opravdu jsem jeho strážce. Ale co tu děláš ty?"
"Překvapení."
Pobaveně se na ni podíval, ale jen to odmávla. "Později."
Poté se dala do přivítání s ostatními. Vyobjímala se i s malým Paulem. Když se všichni náležitě přivítali, tak se Rose dala do vyprávění o škole, o přátelích a o Lisse. Co spolu vyvádí a tak a taky o jejím bratrovi, který je pořád škádlí a pořád jí cuchá vlasy, což nemá ráda. S úsměvem ji poslouchal a celou dobu ji pozoroval. Byla úchvatná.
"Dimitrij?"
Překvapeně se otočil na jejího otce.
"Můžeme si promluvit?"
"Jistě."
Šli kousek stranou a Abe spustil.
"Jak jistě od mladého prince Zeklose víš, bude královský ples."
"Ano to vím. Pořádá ho Ivan. Bylo mi divné, že mi na tu dobu dal volno."
"Mluvil jsem s ním a všechno mu vysvětlil. Dovolil to jen proto, protože měla přijet Rose."
Teď mu to konečně došlo. Proto se Ivan, tak záhadně usmíval a ty jeho řeči...on to věděl!
"Jde o to, že Ivan pozval i Rose s doprovodem. O tom Rose nechtěla ani slyšet a když jsem jí navrhl, že bude mít sebou aspoň strážce, tak to zamítla ještě rychleji. Dimitrij, vím, že u dvora je bezpečno, ale Rose je moje jediná dcera a chci ji mít v bezpečí. Vím, že až bude Strážce, tak v bezpečí bude málokdy, ale pokud můžu udělat něco pro její bezpečí, udělám to."
"To chápu. Co to má, ale společného se mnou?"
"K tomu se dostávám. Chtěl bych tě poprosit o laskavost."
"Poslouchám."
"Chci, abys Rose dělal doprovod a zároveň ochranku. Ivan o tom ví a souhlasil s tím."
"Udělám to moc rád, ale nerozumím tomu."
"Rose je moc krásná mladá dívka, jak sis určitě všiml."
"Všiml."
"A bude tam mnoho mladých královských, který by si na ni mohly dovolovat. Pokud, ale uvidí, že přišla s tebou nebudou jí obtěžovat. No a znáš ji. Dřív koná než myslí. Vím, že by se dokázala ubránit, kdyby na ni něco někdo z nich zkusil, ale..."
"Chápu."
"Děkuji ti, Dimitrij. Ten ples je za dva dny, takže zítra nám budeš dělat s Rose doprovod do nákupního centra, aby jste oba měli pěkné šaty."
"Ale.."
"O to se nestarej. Zítra tě vyzvedneme."
Oba se nenápadně vrátili zpět a dělali jakože nic.
"A co ty, Paule? Tak dlouho jsem tě neviděla. Zase jsi o pořádný kus vyrostl. Bude z tebe velký chlap jako z Dimitriho."
"To doufám. Už jsem nastoupil na akademii a každý mě tam s ním srovnává."
"Ani mi nemluv. U nás na akademii mě zase každý srovnává s mojí matkou. Někdy je to docela otravné. Ale časem se s tím prostě smíříš."
Strávili tam ještě nějakou chvíli než se Rose s úsměvem otočila na Dimitriho.
"Doufám, že si se mnou dáš zítra zápas. Chci, abys viděl, jak jsem se zlepšila."
"Jasně, teď, ale bež ať táta nečeká."
Usmála se a všem mávla než nastoupila do auta a s otcem odjela.
ooOoo
Ráno už na ně čekal před domem a když přijeli, tak byl posazen naproti Rose, která se sice usmívala, ale nevypadala nadšeně.
"Copak?"
"Nákupy."
"Každá dívka miluje nákupy."
"Každá možná jo, ale žádná nemá za tátu Abeho Mazura. Tomu není nic dost dobré, takže je mi jasné, že si ze mě dneska udělá oblékací panenku."
Dimitrij se zasmál a smířlivě ji pohladil po koleni.
"Rozo, uklidni se. Budu tě chránit."
Rose se usmála a stiskla mu ruku.
"Myslím, že to budu potřebovat. Dneska určitě."
Když si všiml pohledu jejího otce, tak ruku zase stáhl. V centru strávili několik hodin než jí vybrali šaty. Její otec si vydupal dlouhé i přes její protesty. Když nakonec vyšla, tak její otec byl spokojený a ihned je odsouhlasil. K jejímu sklamání ji Dimitri neviděl, protože on si zase skoušel oblek. Když už konečně k velké spokojenosti Rose odjížděli, tak bylo pozdě odpoledne.
"Tati, slib mi, že k tomuhle mě už nikdy nedonutíš."
"Copak, Kiz? Jsi unavená?"
"K smrti utahaná."
Oba se na ni usmáli, ale ona je ignorovala. Poté k Dimitriho překvapení skončila její hlava na jeho rameni. Spala tak tvrdě, že ji musel vynést z auta a uložit ve své postely. Ihned, jak se dotkla polštáře, tak se k němu přitulila a spokojeně vydechla. Nikdy tomu nepřišel na kloub, proč se vždy tak tulí k jeho polštáři. Jednou se jí na to bude muset zeptat.
ooOoo
Další den byl jak na trní, když už se pomalu blížil čas, kdy sem měli přijet, bylo to s ním skoro k nevydržení.
"Dimko, uklidni se. Je to jen ples a na ten jdeš s Rozou, tak co vyšiluješ?"
Chtěl jí něco odseknout, když se dveře otevřely a vešel Abe se svojí dcerou zavěšenou mu v rámě. Dimitrij v tu chvíli zapomněl dýchat. Byla tak krásná. Zdála se jakoby ani nebyla skutečná.
Rose přešla k děvčatům a ty obdivovaly její šaty.
"Rose, jsi tak krásná."
"Myslíš? Já nevím, Sonyo. Není to moc?"
"Ne, je to akorát. Koukni na Dimka. Ten z tebe přestal i dýchat."
Rose se váhavě podívala na Dimitrije, který tam jen nehnutě stál. Musela uznat, že v tom obleku byl nádherný. Pomalu k ní přešel a usmál se na ni.
"Rozo, jsi tak.."
"Blýskavá? To je to jediné, co mě při pohledu na ty šaty napadá."
"Měl jsem na mysli nádherná."
Sklopila zrak a začervenala se, což přitáhlo jeho pozornost.
"Přeháníš."
"Jak myslíš."
Nabídl jí rámě a vedl jí k autu. Rose se ještě rychle se všemi rozloučila a už jeli ke dvoru. Tam na Rose dopadl stres, ale jen jí pohladil po ruce, kterou měla na něm položenou. Usmála se a s hlubokým nádechem vešla s nimi do velkého sálu.
Všiml si, že mnoho královských nemohlo z Rose odtrhnout zrak, ale jeden jediný jeho pohled je odradil. Abe měl pravdu. Když byla s ním, tak si na ni žádný královský nedovolil. Nikdo z nich ji neoslovil. Nikdo kromě Ivana samozřejmně.
"Krásný večer, že, malá bojovnice?"
"Ivane."
Rose se mu vykroutila a pevně Ivana objala.
"Taky tě rád vidím. Musím uznat, že se nedivím, že si tě Dimko, tak moc hlídá."
Jen se začervenala a nic neřekla.
"Jak roztomilé. Sluší vám to spolu."
"Ivane..."
"Klid, Dimitrij, dýchej. Nebude ti vadit, když pozvu tvoji společnici na parket?"
"Ivane, to není dobrý nápad. Neumím moc dobře tančit a tyhle šaty nejsou zrovna vhodné."
"Proč by nebyli?"
"Protože jsem ráda, že se v nich jakš takš pohybuju."
"Neboj, malá bojovnice. Nenechám tě upadnout. Dimitrij by mi to neodpustil."
Dimitrij si povzdychl a vložil její ruku do jeho. Věděl, že když si Ivan něco umane, tak je hrozný. Ten se spokojeně usmál a už vedl trochu nervózní Rose na parket, kde dodržel slovo a tančil s ní pomalu a opatrně.
"Dnes jsi naprosto okouzlující, Rose."
"Děkuju."
"Je to pravda. Žádná žena v tomto sále se ti nevyrovná a každý muž by tě chtěl pro sebe. Cítím jejich lačné a vražedné pohledy."
"Zajímavá kombinace."
"Lačné pohledy na tebe a vražedné na mě."
Zasmála se a Ivan se pousmál.
"Kdyby z tebe nebyl Dimitrij tak vedle, zkusil bych to na tebe."
"O čem to mluvíš?"
"To je tajemství."
"Ivane.."
"Nedívej se, tak na mě, malá bojovnice. Dimitrij je přítel a tohle tají a tak to jako jeho přítel budu tajit taky dokud se nerozhoupe."
"Dobře, nebudeme se o tom bavit. Povídej mi o sobě. Dlouho jsem tě neviděla."
"Na to bych se měl spíš ptát já tebe, ale vzhledem k tomu, že o všem co děláš vím, bylo by to zbytečné."
"Jakto že víš?"
"Dimitrij. Vyzvídá u tvého otce, jak se ti daří a mě to pak tlumočí."
"Takže mě sledujete. Hezké."
"Jsem rád, že to bereš takhle. U mě nic zajímavého není. Přítelkyni nemám a nudnýma královskýma povinnostma tě zatěžovat nebudu."
Spolu se zasmáli a dál tančili. To z dálky sledoval Dimitrij, kterému se nelíbilo, jak spokojeně spolu ty dva vypadali, když tančili a povídali si spolu. Všiml si lačných pohledů královských, kteří se chystali přebrat ji Ivanovi, protože viděli šanci. Odvést ji od něj si nedovolili, ale od Ivana jim to nepřipadalo tak těžké. Několik odvážlivců, co se na něj podívali odradil pohledem a zbytek odradil její otec, který si ji od Ivana převzal na další tanec.
Cestou k němu si Ivan převzal od číšníka skleničku a přešel k němu.
"Dneska je Rose královnou večera. Musíš být pyšný, že je tu s tebou."
"Dělám jí jen ochranku, za což ti mimochodem děkuju. Víš, že nemám tyhle akce rád. Raději bych stál mezi ostatními Strážci."
"A to zase ne. Měl by ses jednou za čas bavit a vím, že ve společnosti malé bojovnice se cítíš šťatný, ikdyž to nepřiznáš."
"O čem jste se bavili?"
Ivan se na něj se širokým úsměvem otočil a přestal sledovat Rose, která se ve společnosti svého otce bavila s nějakým jeho známým.
"To se mi snad jen zdá. Velký Dimitrij Belikov žárlí."
"Ivane, neříkej mi tak."
"Dobře, dobře. Nic závažného. Ptala se jak se mám, já se zase ptal jí jak se má a takový věci."
Dimitrij přikývl a napil se. Na to čekal Ivan a ve chvíli, kdy pil řekl : "Ptala se i na tebe."
Dimitrij vyprskl pití a podíval se po něm.
"Cože?"
"Jak říkám. Ptala se na tebe a snažila se nečervenat. Mimochodem neúspěšně."
"Co jsi jí řekl?"
"Co by? Že se máš dobře, že už jsi zabil tři Strigoje a tak."
"A ona?"
"Teď se dostáváme k tomu zajímavému. Víš jak se najednou rozmohla tvoje přezdívka s ruským bohem?"
"Co to s tím má společného?"
"No, řekl sem Rose o těch Strigojích a ona na to, že vždycky říkala, že když bojuješ, tak jsi bůh a pak se začervenala a snažila se tvářit jakože nic neřekla. Tak mi to došlo. Ta přezdívka se rozmohla díky ní. Pro ni jsi bůh, Dimitrij."
Rychle se od něj odvrátil, aby nevěděl, jak ho to rozhodilo.
"Tady vás dva mám. Neřešíte doufám nic vážného, že ne?"
Oba jí odsouhlasili, že ne a Rose spokojeně vydechla a schovala se u Dimitriho boku. Ten jí k sobě přitiskl a věnoval jí tázavý pohled.
"Otec řeší se svým známým nějaké nudné věci a tak jsem se zdejchla a vydala se vás dva hledat a toho využilo pár odvážlivců, aby mě oslovili. Slušně jsem se vymluvila a utekla. Ještě chvilku a někoho bych někam kopla."
"Koho a kam?"
"To bys rád věděl, Ivane."
"Rád bych to viděl. V těchto šatech si nechtěla tančit, ale někoho nakopnout by jsi chtěla? Jak by jsi to udělala?"
"Normálně. Povytáhla je a pak...prásk!"
Ivan se rozesmál a Dimitrij zadusil smích v jejích vlasech.
"Tvůj otec měl pravdu. Opravdu tu dnes kromě tvého doprovodu dělám i ochranku."
"Mě chráníš před nimi?"
"Spíš jak na to tak koukám, tak je před tebou."
"Velmi vtipné, Dimitri."
Hravě ho plácla do hrudi, ale nejevila žádnou snahu se od něj odtáhnout.
"Podívejme se na ně. Škádlí se jak manželé. Rozkošné."
Zatímco se Ivan smál, tak se oba odvrátili, aby na nich nešly vidět rozpaky.
"Co tu ještě stojíte? Vždyť vy jste spolu ještě ani nebyli tančit! Takhle to nejde! Šup šup, ať už jste tam!"
"Ivane,..."
"Pokud to nepůjde po dobrým, půjde to po zlým."
"Ty by jsi nám to chtěl přikázat? Ivane, nemůžeš nás s Dimitrijem nutit, abychom šli tančit. Až budeme chtít, tak půjdeme."
"Moje malá bojovnice, něco o mě nevíš. Když něco chci, dostanu to. Teď mi udělejte radost a jděte tančit."
Rose se začervenala a snažila se tvářit, že tam není.
"Malá bojovnice se červená? Jak roztomilé."
Dimitrij si povzdychl.
"Rose, smím prosit?"
Jen přikývla a chytila se jeho ruky. Odvedl jí na parket a pustili se do tance.
"Nemusel jsi to dělat. Ivan tě neměl nutit."
"Vlastně já jsem chtěl. Celý večer přemýšlím, jak tě vyzvat k tanci."
"Proč jsi to neudělal?"
"Chtěl jsem, ale nedokázal jsem se vymáčknout."
"Škoda, mohli jsme tančit už mnohem déle."
Spokojeně se usmál a přitáhl si ji blíž. Po zbytek večera už se nevrátili ani k Ivanovi ani k jejímu otci. Když ples končil, tak jí odvedl k autu a všichni společně se vydali na cestu domů.
"Ivan vypadal jakoby se něčím sjel, jak moc se usmíval. Jsi si jistý, že si nic nedal?"
"Toho svinstva by se Ivan nedotkl."
"A nevypil toho moc?"
"Ne víc než obvykle. Má větší výdrž. Tím to nebylo."
"Tak to pak naprosto netuším, proč se tak šklebil."
Dimitrij věděl, proč má Ivan takovou radost, ale nehodlal jí to říct. To si s Ivanem ještě vyřídí...
Najednou se auto zastavilo.
"Co se děje? Ještě tam nejsme."
"Zůstaň v autě."

Osudové setkání 1

22. dubna 2015 v 12:00 | RozaBellaBelikov |  Osudové setkání
Březen 1995, Baia, Rusko
Ibrahim Mazur spokojeně kráčel v doprovodu svých strážců směrem k domu jeho dobré přítelkyně Oleny Belikov a na své ruce držel svou milovanou dceru Rose, která se mu tiskla k ohybu krku.
"Ty se bojíš, Kiz?"
"Ne."
"Nemusíš se stydět. Teta Olena se ti bude líbit. Je moc hodná a má čtyři děti. Tři z nich jsou dívky a ta nejmladší je stejně stará jako ty. Můžete si spolu hrát."
Dívka jen přikývla a dál se spokojeně držela svého otce. Ibrahim zaklepal a čekal až mu příjde Olena otevřít.
"Abe."
"Ahoj, Oleno. Můžeme dovnitř?"
"Ach, jistě. Omlouvám se. Jen pojďte dál."
Kývl na své strážce ať počkají venku a i s dcerou vešel dovnitř.
"Dáš si něco?"
"Chvilku se zdržím, takže pokud by si byla tak hodná, dal bych si kávu."
"Jistě. A kohopak to tu máš?"
"To je moje dcera. Rosemarie. Tak, Rose, ukaž se."
Dívka se pomalu odtáhla od svého otce a zadívala se na ženu před sebou.
"Ach, Abe, je nádherná. Má tvoje oči a tvoje vlasy."
"Ano, jinak je to celá Janine."
"Jak se vůbec Janine má?"
"Hlídá teď lorda Szelského. Jinak se má dobře. Vlastně tě mám od ní pozdravovat. Ta moje hlava děravá.."
Oba se zasmáli a Olena před něj postavila kávu.
"A ty by sis něco dala, Rose?"
Rose jen zakroutila hlavou a váhavě se na ženu před sebou usmála.
"Božínku, ta se tak krásně směje. Jednou bude s tímhle úsměvem lámat mužská srdce."
"Pokud bude po matce, tak nejen mužská srdce, ale taky ega. Chce být jako maminka a dokonce si vybrala i svěřence."
"Koho?"
"Malou Vasilisu Dragomirovou. Skamarádily se ve školce a Rose je z ní úplně nadšená."
"Lissa."
Olenu převapilo, když Rose promluvila.
"Co si říkala?"
"Lissa. Líbí se jí, když jí říkám Lisso. Vasiliso nemá ráda."
Olena se na ni usmála a pohladila jí po vlasech.
"Dobře, budu si to pamatovat. A Lissa je tvoje kamarádka?"
"Jo a já budu její strážce až budu velká a nedovolím nikomu, aby jí ubližoval."
"To jsi hodně statečná, Rose."
Dívka se jen usmála a už se tolik nebála a tak se přestala schovávat a pohodlně se usadila na jeho klíně.
"Proč jsi sem přišel, Abe?"
"Kvůli Dimitrijovi. Mohla by jsi ho zavolat? Chtěl bych to probrat s vámi oběma."
"Abe, on mě chtěl jenom chránit."
"To je jen dobře. Víš, že jsem ti říkal, že se nezmění. Dostal jen, co si zaloužil. Neboj se a zavolej Dimitriho."
"Dobře, věřím ti. Dimitri!"
Během chvilky se tam objevil mladý chlapec.
"Volala jsi?"
"Ano. Tady Abe by si s tebou chtěl promluvit."
Teprve teď si chlapec všiml muže, co byl v jejich kuchyni.
"Dobrý den, pane Mazur."
"Ahoj, Dimitrij. Posaď se, prosím."
Dimitrij si ho obezřetně prohlédl, ale pak se posadil a se zájmem se podíval na malou dívenku, kterou měl na klíně.
"To je moje dcera Rose. Rose, to je Oleny jediný syn, Dimitrij."
"Ahoj," pípla směrem k němu a začervenala se. Nad tím se pousmál : "Ahoj, Rose."
"Dimitri, asi víš proč jsem tu."
"Vím. Kvůli němu, že ano?"
"Ano."
"Budu mít průšvih?"
"Ne, nebudeš. Postaral jsem se o to. To, co ti teď řeknu zůstane jen tady mezi námi, ano?"
Dimitrij přikývl a se zájmem se podíval na muže před sebou.
"Nebudu lhát. Randall Ivashkov podal stížnost na tebe coby budoucího Strážce za napadení Moroje. Jelikož vím, že to není dobrý člověk a bez ohlášení tvé matky jsem měl svázané ruce, nemohl jsem nic udělat. Až do nedávna. Podnikl jsem jisté kroky a řekněme, že se stížnost "ztratila" a Randall Ivashkov už nepodá žádnou jinou. Takže dál jsou tvoje záznamy bez poskvrnky. Navíc jsem se postaral o to, aby už neměl chuť se tady objevovat. Od teď od něj budete mít pokoj."
"Děkuji."
"Ach, Abe, to je od tebe hezké. Jak ti to jen oplatíme?"
"Nech to být."
"Ale to přece nejde. Musím se vám nějak odvděčit."
"Teď to nech být, Dimitri. Pokud na tom stále trváš, tak jednou si tu laskavost vyberu."
"Dobře, stačí požádat."
"Teď by jsi, ale mohl vzít Rose za děvčaty. Nemá tady v Rusku kamarádky se kterými by si mohla hrát a určitě uvítá změnu oproti nudným setkáním svého otce."
"Baba.."
"Jen jdi, Kiz."
Rose přikývla a opatrně sklouzla z jeho klína a váhavě došla až k Dimitrijovi. Ten se na ni usmál a podal jí ruku.
"Děvčata jsou nahoře."
Chytla se ho a nechala se odvést nahoru ke dveřím od neznámého pokoje. Dimitrij zaklepal a počkal na vyzvání.
"Co potřebuješ, Dimko?"
"Posílá mě máma. Máme si chvilku hrát s naší návštěvou."
Karolina si teprve teď všimla malého děvčátka, které se schovávalo za Dimitrijovýma nohama.
"Kdo je to?"
"Rose Mazurová."
"Dcera Abeho Mazura?"
"Ano."
"Ahoj, Rose. Já jsem Karolina, támhle to je Sonya a ta malá je Victoria. Chtěla by sis s námi hrát?"
Rose se zahleděla na Dimitrije a když se na ni povzbudivě usmá,l tak se chytla Karolininy ruky a šla si s nimi hrát.
"Tak já vás tu chvilku nechám o samotě nebo mě ještě zatáhnete do nějaké holčičí hry."
Karolina se Sonyou se zasmály a začaly se hnedka věnovat Rose. Ta si s nimi hrála jen chvilku, pak si šla sednou k oknu a takhle ji našel později Dimitri.
"Proč si s ní nehrajete?"
"Viděla odejít svého otce a od tý doby si hrát nechce."
"Kam šel její otec?"
"Někdo mu volal a on musel na rychlo odejít. Rose tu nechal, aby byla v bezpečí."
"Co se stalo?"
Karolina se zvedla a došla k němu.
"Strigojové. Napadli jejího strýčka a jeho strážce. Měl by být v pořádku, ale Abe se chtěl ujistit."
"Dobře. Rose? Nemáš hlad?"
Rose se na něj podívala a jen zakroutila hlavou. Přešel k ní a sedl si u ní.
"Ty by jsi chtěla svého otce, viď?"
Rose jen nešťastně přikývla.
"Ale on se pro tebe vrátí. Jen musel něco rychle vyřídit a nechtěl tě rušit, když sis tak krásně hrála. On tě má rád a chce pro tebe jen to nejlepší. Uvidíš. Za chvilku tu je jako na koni."
Rose se na něj váhavě usmála a přikývla.
"Chceš si znovu hrát s holkama?"
Jen zakroutila hlavou.
"A co by jsi chtěla dělat?"
Jen pokrčila ramínky a se zájem se na něj zadívala.
"V pokoji mám knížky. Chtěla by jsi něco číst?"
Rose nadšeně přikývla a společně s ním odešla. Posadil jí na postel a pustil se do čtení jeho oblíbených knížek. Během půl hodinky už spokojeně spala zavrtaná do jeho polštáře.

Červenec 1999, Baia, Rusko
Sedmiletá Rose seděla v kuchyni rodiny Belikovových, kde měla strávit celý víkend. Její babička Mihrimah Mazur, která žila v Turecku, ležela momentálně v nemocnici a její otec se šel ujistit, že bude v pořádku a nic nepotřebuje.
"A jak se ti líbí na akademii?"
"Hodně se mi tam líbí, teto Oleno. S Lissou jsme pořád spolu a mám tam pár dhampířích kamarádů. Masona a Eddieho. Občas trávíme čas i s jejím bratrem, ale André si z nás pořád dělá legraci."
"To kluci rádi dělají. A jak ti to jde ve škole?"
"Docela dobře, když nepočítám matiku. Tu nemám ráda."
"Proč? Protože ti nejde?" smála se Karolina.
"Přesně. A pak taky Teorii boje."
"A tu nemáš ráda proč?"
"Ten předmět mi nevadí, nemám ráda toho učitele. Je to blbeček."
"Rose!"
"Omlouvám se."
Všichni byli její prořízlou pusou pobaveni. Ona se zatím tvářila jako největší neviňátko na světě.
"Opravdu jsi jako Janine. Každý den se jí podobáš víc a víc, ale tohle..to bylo jako kdyby promluvil tvůj otec. Ten taky neví, kdy má držet pusu."
Večer už spokojeně ležela v Dimitriho postely a poslouchala další jeho čtení. Po nějaké době si Dimitri všiml, že zase usnula s tváří v jeho polštáři. Pobaveně zakroutil hlavou a šel taky spát. Ráno se probudil zase jako první. Pobavilo ho, že Rose se za ty roky nezměnila a pořád se jí nechtělo ráno vstávat. Snažil se jí probudit, ale nešlo to. Skoušel z ní strhnout peřinu, ale jen se skroutila do klubíčka a dál objímala jeho polštář. Nakonec jí chytil za kotník a vytáhl z postele, ale ani to že spadla jí neprobudilo a dokonce ani polštáře se nechtěla vzdát.
Nakonec se mu podařilo jí ho vytrhnout a tím jí probudil.
"Co se děje?"
"Je ráno."
"A?"
"Musíme na snídani nebo nás babuška po snídani zaměstná, abychom si zapamatovali v kolik je snídaně."
Po tomhle se Rose probrala a rychle se oblékla. Během chvilky už seděla u snídaně.
"Nějaké problémy, Dimko?"
"Ne, jako obvykle se Rose nechtělo vstávat."
Všichni se zasmáli a pustili se do jídla.
"Co budeš dnes dělat, Rose?"
"Chtěla jsem Dimitriho přesvědčit, aby mi ukázal zase nějaký triky co se naučil ve škole, abych zase mohla Masona s Eddiem dostat na lopatky. Využívám sice toho, že jsem malá a pružná, ale oni jsou větší, silnější a hlavně těžší. Když se jim podaří mě zalehnout, tak jsem v háji a nemám sílu je schodit nebo se jim vykroutit."
"Dimitrij ti určitě rád pomůže a vysvětlí, co a jak. Učitelé si ho chválí."
"Vím. Táta mi to už stihl povědět. On mi taky poradil ať se Dimitrije zeptám."
Olena se usmála.
"A co pak budeš dělat?"
"Nevím. Nepotřebuješ s něčím pomoct?"
"Rose, proboha. Jsi na návštěvě. Ty nemusíš nic dělat."
Rose to odmávla ve známém gestu Abeho Mazura. "To nech být. Ráda pomůžu."
"Pokud na tom trváš, tak bychom spolu mohly odpoledne upéct tvůj oblíbený chleba."
"Super!"
Dopoledne pak trénovala s Dimitrijem a pak si během přestávky povídali. Rose si s ním ráda povídala, protože si s ním skvěle rozumněla a on jí povídal zajímavé věci a Dimitrijovi se líbilo, že někdo tak mladý je tak rozumný, i přesto, že má tak výbušnou povahu a že je mu povahově podobná. Přesto ho pořád šokovalo, jak v něm mohla tak snadno číst. Nikdo kromě Ivana kterého vídal dennodenně se v něm tak nevyznal a to Rose potkával jen jednou za čas, když přijela za otcem na prázdniny.

Květen 2003, akademie sv. Basila, Rusko
Dnes byl den, kdy skládal zkoušky a byl trochu nervózní. Všichni do něj vkládali velké naděje a on je nechtěl sklamat.
"Dimitri!"
Překvapeně se otočil, ale to už mu do náruče vpadla Rose. Překvapeně vydechl a obejmul jí nazpátek.
"Rose, co tu děláš? Neměla by jsi být teď ve sv. Vladimírovi?"
"Baba mluvil s Kirovou a protože jsem díky tobě nejlepší v ročníku a mám slušný náskok proti ostatním, tak mě bez řečí pustila. Přišla jsem se na tebe podívat a popřát ti hodně štěstí."
Jen se usmál a pohladil jí po vlasech. Za ten rok, co jí neviděl jí zase povyrostly.
"Děkuju, Rozo."
"Abych nezapomněla. Mám tě pozdravovat od Lissy. Někdy by tě ráda poznala a přeje ti taky hodně štěstí a André říkal, že pokud si tak skvělej, jak říkám, tak by si s tebou rád dal panáka."
Dimitrij se usmál a konečně ji pustil. Pak si všiml dvou strážců, co stáli kousek za ní.
"Od kdy potřebuješ své vlastní Strážce?"
Rose se zatvářila otráveně a protočila oči.
"Ti jsou tátovo, asi má strach, že bych se tady ztratila a nebo, že by se mi něco stalo a tak mi dělaj chůvy."
Dimitrij se rozesmál.
"Copak to tady máš, Belikove? Malou fanynku?"
"Sklapni, Volkove."
Rose se pohrdavě zadívala na mladého dhampíra před sebou.
"A co je ti do toho, chudáčku? Žárlíš snad?"
"Cos to řekla, ty jedna mrňavá..?"
Co chtěl říct se už nedozvěděl, protože mu vztekle dupla na nohu a pak mu vrazila loket mezi žebra. Všiml si, že její Strážci se připravili k útoku, ale když viděli, že je nakonec vše v pořádku, tak se stáhli.
"To bylo úchvatné. Kdopak jsi?"
Otočil se za hlasem svého kamaráda.
"Ivane, co tu děláš?"
"Přišel jsem ti popřát hodně štěstí, příteli. Ale teď by mě docela zajímalo, kdo je tahle malá bojovnice."
"To je Rose Mazurová, Ivane. Rose, tohle je princ Ivan Zeklos."
Rose se ihned narovnala a lehce se poklonila.
"Princi.."
"Mazurová říkáš?" zeptal se a se zájmem si ji prohlédl.
"Přesněji Mazur-Hathawayová. Tady kovboj rád vynechává moje druhé příjmení."
Ivan se rozesmál a podíval se na Dimitrije.
"Tak kovboj, jo?"
"Tak mi říká od doby, co zjistila, že rád čtu westerny."
Ivan se rozesmál.
"Hezké. Tak, Rose, budeš mi dělat společnost při sledování našeho úchvatného přítele?"
"Moc ráda. Hodně štěstí, Dimitrij."
"Hodně štěstí, Dimko."
Sledoval jak Rose odchází zavěšená do rámě jeho přítele a v závěsu za nimi byli její Strážci a v tu chvíli zacítil něco, co nečekal. Žárlivost. Žárlil na to, že Rose odešla ve společnosti jeho přítele. Věděl, že Ivan by si na ni nedovolil nic nevhodného, protože s ohledem na její věk byla ještě dítě a i kdyby byla stejně stará, protože každý tu znal jejího otce. Proto ji vždycky představoval jako Mazurovou, aby si na ni nikdo nedovoloval jako před chvilkou Volkov. To si s ním pak ještě vyřídí.
Nakonec dopadl lépe než čekal a byl rád, že nikoho nesklamal. Rose se mu hned po skončení vrhla kolem krku a gratulovala mu.
"Já jsem to věděla! Byl jsi nejlepší!"
"Rose má pravdu, Dimko. Celou dobu nadšeně poposkakovala na sedačce, jako kdyby s ní šily všichni čerti."
"S ní šijou pořád."
"Hej!"
K jeho překvapení k němu došel i její otec.
"Blahopřeju, Dimitrij. Já jsem vždycky věděl, že v tobě je velký potenciál."
"Děkuju."
"Tak pojď, Kiz. Musíme jít a informovat Olenu."
"Myslím, že babuška Yeva už jí to pověděla."
"To je fakt. Tak se hezky rozluč, počkám támhle bokem. Princi...Dimitrij..."
Rose se na Dimitriho zářivě usmála a znovu ho objala.
"Ráda jsem tě viděla. Doufám, že se zase brzo uvidíme a společně to oslavíme a taky doufám, že až budu mít zkoušky já, tak se na mě přijedeš taky podívat."
"To bych si nenechal ujít."
"Přijedeme oba, malá bojovnice."
"To budu moc ráda, princi."
"Jen Ivane."
"Dobře,.... Ivane. Budu se těšit. Teď už, ale musím. Takže zatím ahoj."
"Opatruj se."
"Neboj, budu. Ráda jsem tě poznala, Ivane. Zase někdy a pokud budete mít náhodou cestu kolem sv. Vladimíra, tak se stavte."
"Jistě. Už teď se na tebe těším, malá bojovnice."
Věnovala jim úsměv a Dimitrije na rozloučenou políbila na tvář. Poté se rozeběhla k otci, který ji objal kolem ramen a společně odcházeli.
"Až jednou vyroste, tak z ní bude nádherná žena. Už teď je krásná."
"Je to ještě dítě."
"Zatím, ale tím nebude navěky. Má ten nejkrásnější úsměv, co jsem kdy viděl."
"To má."
"Jednou jí budou muži ležet u nohou."
Věděl, že má Ivan pravdu, ale dokud na to nemyslel, tak ho to neštvalo. Nelíbila se mu představa, že by Rose měla mít kolem sebe nějaké muže. Konkrétně jiné než jeho. Kde se tohle vzalo netušil.

Osudové setkání info

20. dubna 2015 v 20:30 | RozaBellaBelikov |  Osudové setkání
téma: Vampýrská Akademie
pairing: Rose Hathaway / Dimitri Belikov
postavy: Rose Hathaway, Dimitri Belikov, Ibrahim Mazur, Lissa Dragomir, Janine Hathaway, Olena Belikov, Sonya Belikov, Viktorie Belikov, Karolina Belikov, Yeva Belikov, Ivan Zeklos, Christian Ozera, Mason Ashford, Eddie Castile, Natalie Dashkov, Viktor Dashkov....

Každý ví, že se Rose a Dimitrij do sebe zamilovali poté, co ji a princeznu přivedl zpět na akademii. Co kdyby to, ale bylo úplně jinak? Co kdyby se setkaly už o pár let dříve?
Rosemarie Mazur-Hathawayová už od malička jezdí na prázdniny k otci, Ibrahimovi "Abeovi" Mazurovi a ten jí bere vždy sebou a pyšně se s ní chlubí. Několikrát ji sebou vezme i k rodině Belikov, kde Rose poznává otcovu známou Olenu a její čtyři děti. Karolínu, Dimitrije, Sonyu a Victorii. Nejvíc si Rose rozumí s Dimitrijem, protože jsou povahově hodně podobní.
Během let proběhne ještě několik setkání Dimitrije a Rose při kterém se toho ještě hodně stane. Poslední je chvíli před autonehodou při které zahyne skoro celá rodina Dragomirů. Abe se to dozvídá ve chvíli kdy je u Belikovových. Je tam i Dimitrij, který se vzpamatovává po smrti jeho svěřence Ivana Zeklose. Představa, že Rose může být mrtvá ho hluboce zasáhne, ale k jeho velké radosti je Rose v pořádku. Nakonec se vrací k práci a hned dostává zajímavý úkol. Přivést dvě uprchlice zpět na akademii sv. Vladimíra.

Princeznu Vasilisu Sabinu Rheu Dragomirovou a Rosemarii Mazur-Hathawayovou...

Školní ples 3/3

20. dubna 2015 v 19:24 | RozaBellaBelikov |  Školní ples
v minulém díle se událo:
Přikývly a daly se na odchod. Jen Edward ne.
"Edwarde, musíš jít."
"Opravdu jsi v pořádku?"
"Ano, ale musíš jít. Nechci, aby ti vymazaly paměť, nechci, abys na mě zapomněl."

"Nikdy bych na tebe nezapomněl."

"Edwarde, ty nevíš čeho je nátlak schopný. Vím, že pokud to zjistí, tak budu mít průšvih, ale jsem ochotná to riskovat. Pokud to zachrání tvoje vzpomínky na mě."
Edward viděl její zoufalou tvář a proto jen přikývl, rychle jí políbil a pak se i on vydal pryč než si ho ostatní všimnou.
Bella nakonec musela vypovídat taky. Když bylo vše zapsáno a odklizelo se, tak se Bella nechala rodiči odvést s tím, že si jede zabalit věci a přitom jen její rodiče věděli, kde je a co má v plánu. Ti jí odvezly a pak se vrátily s tím, že má hodinu. Pak, že se pro ni vrátí až jí zabalí a pak ji odvezou na akademii.
Počkala až jejich auto opustí příjezdovou cestu a s hlubokým povzdechem vešla do domu Cullenových. Ti už na ni čekaly v obýváku. K jejich překvapení už byla Bella převlečená do černých upnutých kalhot a černé kožené bundy. Na stehnu měla připevněné pouzdro a v něm stříbrný kůl. Vlasy měla vyčesané a tak byla její tetování vidět.
"Viděl vás někdo?"
"Ne."
"Díky bohu."
"Bello, dlužíš nám všem vyvětlení. Co se tam stalo? Kdo jsou ti Strážci, Dhampíří, Morojové, Alchymisti a Strigojové? A kdo jsi vlastně ty?"
Bella si povzdychla a zadívala se na všechny. Hezky jednoho po druhém a pak se dala do řeči.
"Jak už jistě víte. Nejsem Isabella Marie Swanová a nejen z Phoenixu. Moje matka se nejmenuje René, můj táta není policejní šerif v Seattlu a nemám nevlastního tátu baseballistu. Jinak můj věk a datum narození sedí. Před skoro osmnácti lety jsem se narodila na soukromé morojské klinice v Novosibirsku, v Rusku. Mé pravé jméno je Isabella Vasilisa Belikov a jsem dhampír."
"Kdo to jou dhampíři?"
"Napůl morojové a napůl lidé."
"Tomu nerozumím."
"Ani nemůžeš, Carlisle. S někým jako jsme my jsi se nemohl setkat. Žijeme v uzavřené komunitě. Která se dělí na tři kategorie. Morojové, Dhampíři a Strigojové. Morojové stejně jako jiní tvorové s tesáky se živí krví, nemění se v netopýry, nejsou nesmrtelní, nespí v rakvích a slunce je obtěžuje, ale nezabíjí. Na slunci se jako vy netřpytí a nejsou jedovatí, takže když pijou z dárců, nemůžou je proměnit na jednoho z nich. Jejich sliny, ale obsahují veliké množství endorfinů a jsou vysoce návykové. Krmí se díky programu lidských dárců. Je to roční služba při které mají všemožný komfort a po které jim vymažou vzpomínky, takže si nic za uplynulý rok nepamatují. Morojové mohou používat živelnou magii. Dlouho se mělo za to, že jsou pouze čtyři prvky. Oheň, voda, vzduch a země. Až před lety se zjistilo, že ti, co plně neovládají jeden z těchto čtyřech základních prvků nejsou divní nebo tak, ale že ovládají pátý, již zapomenutý prvek. Velice vzácný Éter. Uživatelé éteru ovládají mnoho různých zajímavých a neskutečných věcí. Nebudu zabíhat do detailů, ale jsou to například...sledování aur, vstupování a ovlivňování snů nebo léčení. Je to, ale mnohem náročnější a uživatele éteru obklopuje temnota a oni upadají do depresí a tak. To by bylo na dlouho.
Mezi Moroji jsou normální rodiny a pak taky dvanáct královkých rodin: Dragomir, Conta, Badica, Zeklos, Ivashkov, Ozera, Drozdov, Lazar, Szelsky, Tarus, Voda a Dashkov.
Z nich se pak vybírá budoucí král nebo královna. Momentální královnou je jedna z posledních žijích členů rodiny Dragomirů. Královna Vasilisa Sabina Rhea Dragomirová, moje kmotra."
"Tvoje kmotra je královna?"
"Ano. Moji rodiče jsou její strážci a máma je s tetou Liss nejlepší kamarádka už od malička."
"Takže už víme kdo jsou Morojové, ale kdo jsou dhampíři jako jsi ty?"
"Dhampíři jsou děti morojů a lidí nebo morojů a dhampírů. Dhampír s dhampírem nikdy neměly děti spolu. Proto dhampíři potřebují moroje stejně jako oni potřebují nás. Díky nim náš rod nevyhynul, protože díky nim se můžou rodit nové a nové dhampíři děti a my je na oplátku chráníme před Strigoji, kteří je vraždí. Protože jejich krev jim dává sílu."
"Ten Strigoj, ale říkal, že ve vaší kultuře jsi Božím zázrakem. Jediné dítě které se narodilo dvoum dhampírům."
"To je pravda."
"Jak je to, ale možné?"
"To netušíme. Myslíme si, že to má něco společného s tím, že teta Liss přivedla moji matku před lety ze světa mrtvých pomocí svých léčivých schopností a tak ji uzdravila asi víc než se předpokládalo a pak taky pomocí své magie zachránila mého otce před strigojstvím, čímž ho taky vyléčila a pak příroda už vykonala svoje. Po mě už žádné dítě rodiče neměly a mít ani nebudou. Tohle byl ojedinělý úkaz."
"Kdo jsou ti Strážci?"
"Dhampíři. Studujeme na speciálních akademiích společně s moroji. Cvičíme se v boji a v plnoletosti skládáme zkoušky a slib věrnosti. Poté nám ho vytetují na krk a dostáváme přidělení. Za každého zabitého Strigoje dostáváme novou značku."
"Co to je za značky?"
"Znak slibu vypadá něco jako takové divné S, Molnijká značka za zabitého Strigoje vypadá jako dva malé skřížené blesky a Zvjezda jako malá hvězdička. Ta je za veliký počet Strigojů."
"A ty už jsi nějaké zabila, že ano?"
"Ano," řekla tvrdým hlasem a nijak blíž to nekomentovala.
"Kolik?"
"Všehovšudy tak...s těmi z dneška...čtyřicetsedm."
"Čtyřicetsedm?!"
"Co se tváříte tak šokovaně? Přece jste mě viděly v akci. Od malička dostávám ten nejlepší možný trénink. Moji rodiče jsou nejlepší strážci historie. Mluví o nich jako o bozích, tak proč bych neměla být tohohle schopná?"
"Ale vždyť vypadáš, a teď se neuraz, jako malá bezmocná holčička," pousmál se Jasper.
"Já vím a to je na tom to nejlepší. Myslí si, že jsem slabá a než jim dojde, že tomu, tak není, tak je po nich."
Jasper po tomhle zase zmlkl a ani její pohled ho nevyzval, aby pokračoval.
"Co chcete vědět dalšího?"
"Víc o těch Strigojích."
Povzdychla si a zadívala se z okna.
"Zatímco dhampíři a morojové jsou ti dobří...strigojové ne. Jsou dva způsoby jak se stát Strigojem. U dhampírů je to jednoduché. Nás musí proměnit strigojové, jinak to nejde, ale morojové...ti buď promění oni nebo se promění sami."
"Jak?"
Pomalu se na ně otočila a věnovala jim nehezký úsměv. "Zabijí svého dárce."
"Cože?"
"Pokud během krmení zahubí svého dárce, tak se stanou Strigoji, tvory noci lačnící po krvi a navždy příjdou o svoji magii. Ta jim pak taky ubližuje. Jsou tři způsoby, jak zabít Strigoje. První je useknout jim hlavu, velice náročné na sílu a hodně nepraktické. Druhé je oheň. Strigojové oheň nesnáší, spálí je na prach. Pro dhampíra též moc nepraktické, ale pro moroje s ohnivou magií zase tolik ne. A třetí způsob je stříbrný kolík. Je nabitý morojskou magií a pouhé škrábnutí je pro ně bolestivé. Nemohou ho vzít do ruky, takže nás o něj můžou připravit jen během boje, když se jim ho podaří nám vyrazit dřív než jim tím probodneme srdce. Nejlepší obrana je slunce. Denní světlo je promění na prach. Proto neútočí ve dne a proto jedeme všichni na morojský režim. Ve dne spíme a v noci žijeme a studujeme. Strigojové stejně jako morojové mají schopnost nátlaku, který je mnohem silnější než morojský a taky jejich kounutí je asi tisíckrát návykovější."
"Co je to ten nátlak?"
"V podstatě je útok na myšlení. Cvičený odborník na nátlak vám vnutí svoji vůli. Třeba jako se to děje teď se všemi studenty. Prostě je donutí, aby jejich mozek na to zapomněl. Jako kdyby se to nikdy nestalo."
"Proto jsi nechtěla, abychom zůstaly?"
"Ano. Proti nátlaku není obrana. A obzvlášť pokud ten nátlak provádí uživatelé éteru. Ti mají nátlak nejsilnější."
Nechala jim chvilku na zpracování informací a mezitím sledovala dění za oknem.
"Co tam vidíš?"
"Nic a to je jen dobře."
"Co ti Strigojové dělaly u nás ve škole?"
"Večeře."
"Co?"
"Ano. Byli se krmit. Takhle velká skupina potřebuje hodně krve a jelikož nemůžou útočit přes den, vybraly si školní ples, aby mohly své oběti sehnat jako stádo ovcí a pozabíjet."
"To je odporné."
"To je, ale nejhorší je, že takhle velkou skupinu jsem ještě nikdy neviděla. Slyšela jsem o větších skupinách, ale těchhle bylo dohromady přes pětadvacet a to nám mohli nějací utéct. To není normální."
"Proč ne?"
"Jsou to vzteklý, impulzivní zabijáci, kterým stačí sebemenší záminka k tomu, aby se mezi sebou začaly vraždit. Proto jsou jen v malých skupinkách. Dříve byli skupinky víc jak pěti strigojů raritou, ale poslední dobou dělají větší a větší skupiny. Něco se musí v jejich světě dít. Vůbec se mi to nelíbí."
"Ale strážci si s nimi poradí ne?"
"Děláme, co můžeme, ale je nás beznadějně málo. A dívek ještě míň. Mnoho z nich raději zůstane mimo službu a stará se o děti a některé dokonce nechtějí ani svoje děti pouštět na akademie. Navíc ty schopné se snaží změnit na jedny z nich. Jako to jednou udělaly mému tátovy. Stalo se to před tím než jsem se narodila, ale i tak. Je to hrozná představa. Můj otec, ikdyž to nedává najevo, je velice milující a laskavý člověk pevně dodržující zásady a pravidla. Jeho morální kodex je velký jako celé Rusko. Proto je hrozné si představit, že zabíjel nevinné lidi jen pro zábavu a kvůli krvi."
"Nemáš značku slibu, takže jsi ještě nedokončila své studium, správně?"
"Máš pravdu, Rosalie. Nedokončila."
"Takže to znamená, že se na jednu z těch akademií musíš vrátit, že?"
"Ano. Na akademii sv. Vladimíra v Montaně."
Najednou jí začal zvonit mobil a ona ho bez váhání zvedla.
"Belikovová."
"Tak je to pravda."
"Princi..."
"Bell! Jsem rád, že jsi naživu."
"Snad sis nemyslel, že bych dala svou kůži zadarmo nebo snad ano, Alexi?"
"Samozřejmně že ne, ale nemusela jsi utíkat."
"Víš, že kdyby to nebylo důležité, neudělala bych to."
"Nebyla to tvoje vina. Nemusela jsi utíkat. Russell by to tak nechtěl."
"O tom už jme se bavily, Alexi! Byla to moje vina! Mojí vinou zemřel můj bratr! Jak jsem se asi měla s tím smířit?! Zabila jsem ho!"
"To jsi nebyla ty, ale strigojové a ty to moc dobře víš!"
"Kdybych ho nepřemluvila k těm lovům, tak by tu byl s námi!"
"Víš moc dobře, že by tě v tom nenechal!"
"Měl mě tam nechat! Měl jít a nechat mě tam! Objetoval svoji budoucnost s Becky jen kvůli mně!"
"Zbláznila ses?!"
"Ne. Neměl se obětovat pro mě! Měl mě tam nechat zemřít! Komu bych chyběla?!"
"Bello, ty jsi naprosto zešílela! Nic takového už nikdy nevyslovuj! Hanobíš památku svého bratra!"
"Jako kdyby na tom záleželo. Nic to nezmění na faktu, že kdybych ho k tomu nepřesvědčila, byl by naživu."
"Jak myslíš. Promluvíme si o tom až se vrátíš. Vrátíš se, že ano?"
"Je to moje povinnost."
"Nemluv takto. Dřív jsi to chtěla nebo to už nechceš?"
"Stále to chci a ty to víš. Moc dobře víš, že žiju jen proto, abych tě chránila vlastním životem."
"Jenom proto?"
"Zapomínáš na jednu věc."
"Na jakou?"
"Oni mají přednost."
"Jdi do háje s mantrou strážců!"
"Je to pravda."
"Ty jsi tam venku zešílela."
"To není pravda a ty to víš! Vrátím se, dostuduju a položím za tebe život bude-li třeba, tak co po mě ještě chceš?!"
"Chci starou Bellu."
"Ta zemřela."
"Ne, nezemřela. Jen si ji pohřbila hluboko do sebe."
"To je jedno. Stará Bella zemřela společně s Russellem."
"Bello, chceme tě zpátky. To čím sis prošla je hrozné, ale nesmíš přestat žít. On by to tak nechtěl."
"O tom si promluvíme později, Vaše královská výsosti."
"Bello!"
Jen se uchechtla a zavěsila mu. Poté konečně čelila šokovaným Cullenům.
"Co?"
"To, co jsme slyšely..je to pravda?"
"Co konkrétně?"
"To, že se cítíš vinná za smrt tvého bratra. A neříkala jsi, že tvoji rodiče měli jenom tebe?"
"Měli. Russell Swan nebyl mým pokrevním bratrem, ale stejně jsem se k němu tak chovala. Byl mým nejlepším přítelem, nejbližším člověkem...někým, kdo mi rozumněl a bral mě takovou jaká jsem byla. Pro něj jsem nebyla vyjímečná, pro něj jsem byla jenom Bella."
"Co se mu stalo?"
"Strigojové."
"Proč se, ale cítíš vinná ty?"
"Protože kdybych ho do toho nezatáhla, nebyl by tam. Protože kdyby se pro mě neobětoval, tak by nezemřel namísto mě."
"Pak by, ale zabily tebe."
"Ale on by byl naživu."
Edward to už nevydržel a přešel k ní, aby jí pevně objal.
"Takhle nemluv."
"Proč ne? Zemřel jenom kvůli mně. Objetoval svoji lásku, svoji budoucnost, své šťastně až do smrti.."
V dálce zaslechla blížící se auto a sáhla k pouzdru. Napjatě čekala, ale když viděla své rodiče, tak se uklidnila.
"Je čas. Musím jít."
"To jen tak odejdeš? Všechno zahodíš?"
"A co mám podle tebe dělat?"
"Zůstat tady s námi, zůstat tady se mnou."
"Ani nevíš, jak moc je to lákávé a jak moc bych to chtěla, ale nemůžeš plně pochopit rozsah mých povinností. Pro tohle jsem byla zrozena, k tomuhle jsem byla vycvičena. Je to můj osud."
"Pak já půjdu s tebou."
"Nemůžeš opustit rodinu."
"Bello, ale já tě miluju."
"Já tě taky miluju, Edwarde, ale musí to tak být. Nemůžu tě jen tak vtáhnout do mého světa, stejně jako nepatřím do toho tvého. Teď už to vím."
"To mě jen tak opustíš?"
"Bello! Musíme jet!"
"Sám to slyšíš, Edwarde. Já musím jít."
Dala mu poslední polibek a na rozloučenou se se všemi objala.
"Nikdy na tebe nezapomenu."
Se skloněnou hlavou odcházela, když ji ve dveřích zarazil jeho hlas.
"Nevzdám se tě. Já si tě najdu."
Otočila se na něj a on mohl spatřit slzy v jejích očích.
"Budu na tebe čekat. Klidně celý život."
Tiše za sebou zavřela a ještě jim věnovala poslední zamávání než nastoupila do auta a navždy odjela z Forks...

Školní ples 2/3

17. dubna 2015 v 19:22 | RozaBellaBelikov |  Školní ples
v minulém díle se událo:
Jeden jí chtěl kousnout zezadu do krku, ale vymrštila nohu do vzduchu a kopla ho do obličeje, pak ze šatů vytáhla lahvičku s jakousi tekutinou a chrstla jim to do tváře. Zasáhla tři a ty se v ukrutných bolestech zhroutily na zem.

"Co jsi jim to provedla?"

"Dárek od Alchymistů. V té lahvičce byla látka na rozpouštění těl Strigojů. Právě teď umírají ve velkých bolestech, protože to se používá na mrtvá těla, ale jste chodící mrtvoly...takže je to ve finále jedno."
Věděla, že tohle množství na jejich rozpuštění stačit nebude a tak je rychle zabila. Začínala být zadýchaná, ale nemohla si dovolit polevit. Během chvíle už stála jen proti veliteli.
"Nebudeš si muset pamatovat moje jméno, protože nebudeš žít dost dlouho, abys ho někde mohl vyprávěl."
"Právě ses postarala o to, abych si své rozhodnutí rozmyslel."
"Děláš jako kdybych se starala."
Vrhl se na ní a strhl se boj. Byl dobrý, to musela uznat. Bylo znát, že dříve byl dhampýrem.
"Máš dobrý výcvik. Dimitrij tě vycvičil dobře."
"To víš, nejdřív matka a na mě svoje znalosti pak už jen vybrousil do dokonalosti. Mám to nejlepší z obou."
"To ti, ale nepomůže, protože znám jeho styl boje. Konec konců jsme měly stejnou učitelku. Věděla jsi to? Jmenovala se Galina a na jedné misi v Praze nás dva společně proměnily, ale jak jistě víš, tak ona už je mrtvá. Tvoji rodiče jí zabily."
Překvapeně se po něm podívala a pak se proletěla po ráně, kterou od něj schytala.
"Netvař se tak šokovaně. Znám všechny tvoje pohyby, protože znám jeho. Sám je ovládám."
Zvedla se ze země a utřela si krev, která jí tekla ze rtu. Všimla si, že stojí blízko závěsů a tak se k nim začala pomalu přesouvat a přitom na něm prováděla výpady. Sehla se a otočkou u země mu podrazila nohy, ale rychle se zvedl. Musela na to tedy jinak. Když se dostala k němu, tak na něj skočila a několika hlavičkami ho srazila k zemi.
"Ovšem tohle je novinka."
Nenápadně couvla trochu dozadu zatímco se zvedal s naprosto nepříčetným výrazem. Poté, když to nečekal, tak mu omotala šňůru od závěsu kolem krku a zatáhla vší silou. Zády byla o něj zapřená a lano se jí zařezávalo do rukou, ale nepolevila.
"Kdo je teďka šokovanej?"
Lapal po dechu a snažil se osvobodit, ale držela ho pevně a pak když už byl docela dost přidušenej, tak udělala kolem něj otočku a vrazila mu kůl do srdce.
"Do svidaniya."
Strigoj padl mrtvý k zemi a Bella se rozhlédla. Nikde nikdo. Poté povolila postoj a dovolila si vydechnout. Během okamžiku u ní byl Edward a podpíral ji.
"Jsi v pořádku?"
"Jsem. Jen jsem unavená. Doplním trochu cukru a po tom, co se to tady dořeší, tak si dám sprchu a pořádně dlouhý spánek. Budu v pořádku."
"Co se to tu vlastně stalo?"
"Vysvětlím vám to později. Mohl by mi někdo z vás prosím přinést mobil ze skříňky?"
Alice jí ho už předávala.
"Věděla jsem, že ho budeš chtít."
"Tvoje vize jsou fakt dost užitečný."
Alice se na ni usmála, ale nijak to nekomentovala. Bella vytočila nějaké číslo a napjatě čekala.
"Horká linka Alchymistů. Jak vám můžu pomoci?"
"Zdravím. Tady Isabella Belikov. Potřebovala bych nějakého Alchymistu na odklizení těl."
"Kolik těl?"
"17."
"17?!"
"Ano. Je s tím problém?"
"Ne. Jaká adresa?"
"Střední škola ve Forks."
"Pošleme k vám nějakého Alchymistu. Počkejte prosím na místě kvůli protokolu."
"Děkuji."
Zavěsila a hned vytočila další číslo. Další hovor byl přijatý během okamžiku.
"Bello!"
"Ahoj, tati."
"Holčičko moje, já jsem tak rád, že ses ozvala. Jsi v pořádku? Kde jsi? Ihned za tebou přijedeme."
"Ano, jsem. Mohl by jsi pro mě něco udělat?"
"Jistě. Co potřebuješ?"
"Schovala jsem se na jedné škole daleko od dvora a během plesu to tu přepadly Strigojové."
"Jsi v pořádku?"
"Jsem. Pár škrábanců, modřin a jsem utahaná, ale nic vážného. To samé se nedá říct o nich."
"Jsem rád, že jsi v pořádku."
"Mohli by jste vzít sebou nějaké strážce a moroje? Kvůli nátlaku. Viděli to všichni studenti, byli jsme prozrazeni. Už jsem volala k alchymistům a o těla bude postaráno."
"Jasně. Nasedneme do letadla a přiletíme. Kde jsi?"
"Střední škola ve Forks."
"Počkej tam. Jsme docela blízko. Za chvíli už jsme na cestě."
"Počkám tady. S útěkem jsem skončila. Už jsem utíkala dost."
Zavěsila a napila se coly kterou jí přinesla Rosalie.
"Děkuju."
Váhavě se postavila a podívala se po všech přítomných.
"Poslouchejte mě všichni. Vím, že co jste viděly bylo stresující a vy chcete vysvětlení, ale budete muset chvíli počkat. Oprávněné osoby jsou už na cestě. Prozatím vám bude muset stačit, že už vám nic nehrozí. Jste v bezpečí."
Ostatní se uklidnily a tak napjatě čekaly. Emmett s Jasperem přitáhly mezitím zbytek těl Strigojů a vyskládaly je na zem do řady. Trvalo pár hodin než se otevřely dveře a dovnitř vešla celá skupinka lidí. Dominoval jí vysoký muž s tmavými vlasy a dlouhým kabátem.
"Tati!"
Bella se zvedla ze židle a přeběhla celou tělocvičnu, aby svého otce objala.
"Holčičko moje."
"Bello!"
"Mami!"
Objala ženu, která stála vedle něho a zabořila jí obličej do vlasů. Vypadaly úplně stejně k velikému překvapení všech okolo. Stejná barva vlasů, postava, výška. Dokonce i způsob držení těla.
"Omlouvám se, že jsem utekla. Nemohla jsem to tam vydržet, ne po tom, co se stalo."
"Hlavně, že jsi v pořádku. Bály jsme se o tebe."
"Co by se mi s vaším výcvikem mohlo stát?"
Oba se pousmály a znovu jí objaly.
"Přivezly jsme překvapení."
"Překvapení?"
"Tím asi myslely mě," ozval se hlas za nimi, který patřil pohlednému chlapci s postavou podobnou Emmettovi. Dívky v okolí zavzdychaly.
"Matty!"
"Co? Já si nezasloužím obětí, prcku?"
Edward se musel držet, aby toho drzého kluka neroztrhal. Jak se vůbec opovažoval?
Bella se usmála a rozeběhla se k němu. Poté po něm skočila a nohama ho objala kolem pasu.
"Já tě tak ráda vidím!"
"Všiml jsem si. Koukám, že ty si zkrátka nemůžeš užít chvíli klidu a zase se vrháš do akce. Jsi magnet na potíže."
Bella z něj slezla a pobaveně ho praštila pěstí do ramene.
"Sakra, na tak malou holku máš docela páru."
"Sklapni, Matty."
Jen se zasmál.
"Ale teď vážně. Myslel jsem, že jsme s lovy přestaly."
"Taky, že jo, ale oni si začaly."
"Já ti to nevyčítám, ale taky si mi jich měla pár nechat. Souboje na akademii jsou oproti tomu nuda. Občas si připadám jako závislák."
"Jasně a sama přijít o zábavu..."
Odtáhl jí od sebe na délku paží a pořádně si ji prohlédl.
"Máš na sobě šaty."
"Očividně."
"Šokuješ mě."
Rozesmála se a luskla mu před obličejem.
"Matty, zíráš mi na prsa."
"Na moji obhajobu, ony zíraly na mě."
"Jsi sprosťák. Najdi si ženskou."
"Na co? Ženská je jako chřipka. Po pár dnech v posteli se jí zbavíš."
"Řekla bych, že si moje duše právě trochu ublinkla."
Jen se uchechtl a povytáhl obočí.
"Nedívej se tak. Myslíš taky na něco jiného než na sex? Třeba na výcvik? Na boj?"
"Instinkty pro boj a sex nejsou zas až tak odlišné. Obojí vychází ze zvířete v nás. Což mi něco připomíná...ty jsi pěkně divoký zvířátko a já bych potřeboval zahřát postel. Přidáš se?"
"Už jsi někdy sbíral zuby zlámanejma prstama?"
Pobaveně se uchechtl a pro jistotu trochu odstoupil.
"Jak jsi pokročil se Stellou?"
"Nijak zvlášť."
"Proč ta zdrženlivost? Tak už na ni konečně skoč! Vždyť je to lehké. Klukovi se líbí holka, holce líbí se kluk, sex."
"Hlubokomyslné."
"To je tvoje fylozofie, ne moje."
Jejich rozhovor přerušil jiný Strážce.
"Pár jich uprchlo do lesa."
"Vidíš? Ty sis stěžoval, že jsem ti nic nenechala. Tak co, ty "velký lovče"? Jdeme si ulovit něco k večeři?"
"Jako za starých časů? S tebou? Kdykoliv."
"Tak jdeme."
"Počkej. Co takhle sázka?"
"Tebe to ještě nepřešlo? Nedám ti šanci. Jako vždycky."
"Budeš mrkat na drát. Zatímco ses tu flákala, tak já cvičil. Jsem lepší. Chceš vidět, jak ti nakopu?"
"Matty, oba dobře víme, že bych tě dokázala složit a ještě si u toho udělat manikúru."
"Bello, ty jsi tak komlikovaná. To na tobě zbožňuju."
"Každý ví, že "komplikovaná" znamená "mrcha"."
"Ale ty jsi mrcha, prcku, a to na tobě máme všichni rádi. Tak co? Kdo vyhraje, bude tím druhým obletovaný jako královský moroj."
"Platí. Asi bych si měla pomalu zvykat na oslovení princezno."
"Zapomeň. Tři..dva..jedna..."
"Počkej."
"Co je?"
Napřáhla k němu ruku. "Ať vyhraje ten lepší."
Matty se usmál a její ruku přijal. Najednou ho k Edwardově radosti přehodila přes záda a rozeběhla se pryč.
"Tím jsem měla na mysli samozřejmně sebe!"
Matty se rozesmál a běžel za ní.
"Nehraješ fér!"
"To jsem nikdy netvrdila!"
Napjatě čekaly zatímco se Bella hnala lesem s Mattym v patách. Trvalo jim to docela krátkou dobu vzhledem k tomu, že to tady Bella znala. Spokojeně se vracely a Matty za sebou tahal dvě mrtvá těla.
"Ani slovo, princezno."
Rodiče Belly tam stály v obětí a usmívaly se na ni.
"Zase jsi vyhrála?"
"Jasně, že jo. Matty, přitáhni ten zbytek."
"Jistě, princezno Belikov," řekl kousavě a uklonil se.
"Na to bych si mohla zvyknout."
"Vše je připraveno. Můžeme začít vyslýchat svědky."
"Dobře. Udělejte to."
"отец?" (Tati?)
"Да, дорогой?" (Ano, holčičko?)
"Мой друзья..Я хочу, чтобы помнить...Я хочу, чтобы вы меня помните..." (Moji přátelé..chci, aby si to pamatovaly...chci, aby si pamatovaly mě...)
"Bella, Вы знаете, что люди могут не знать о нас." (Bello, víš, že lidé o nás nesmějí vědět.)
"Я знаю, но они не как их. Они похожи на нас. Я обещаю объяснить это тогда." (Vím, ale oni nejsou jako oni. Jsou nám podobní. Slibuju, že to pak vysvětlím.)
Zadíval se na ni a pak jí dal uvolněný pramen za ucho.
" Хорошо. Если то, что вы хотите." (Dobře. Pokud to tak chceš.)
"Спасибо, что ты лучший." (Děkuju, jsi nejlepší.)
Objala ho a odešla ke Cullenovým.
"Bello, co to má všechno znamenat?"
"Všechno vám vysvětlím. Slibuju. Jen musíte teď zmizet. Nevím, jak to uděláte a je mi to jedno, jen si vás nesmí nikdo ze Strážců všimnout. Pokud vás chytí. Vymažou vám vzpomínky. To teď dělají ostatním. Zeptají se jich na to, co se tady stalo a pak jim vymažou nátlakem paměť. Nic si nebudou pamatovat. Jděte domů, hned jak budu moct, tak přijedu a vše vám vysvětlím."
"O čem ses bavila s otcem?"
"Mluvila jsem rusky, protože nikdo z těch strážců neumí rusky a chtěla jsem, aby mi dal svolení nechat vás odejít. On s mámou tomu velí. Teď už, ale jděte. Nemáme moc času. Já budu v pořádku a pak si promluvíme."
Přikývly a daly se na odchod. Jen Edward ne.
"Edwarde, musíš jít."
"Opravdu jsi v pořádku?"
"Ano, ale musíš jít. Nechci, aby ti vymazaly paměť, nechci, abys na mě zapomněl."

"Nikdy bych na tebe nezapomněl."

Školní ples 1/3

15. dubna 2015 v 19:10 | RozaBellaBelikov |  Školní ples
Nenáviděla školní plesy a vůbec plesy celkově. Za celý svůj život si jich užila až až, ale z tohohle se vykroutit nemohla. Chtěla udělat Edwardovi radost a tak nakonec souhlasila, že půjde. Nohu měla po střetu s Jamesem stále v ortéze. Ne, že by byla ještě zraněná, ale nechtěla riskovat, že by musela tancovat. To radši bude hrát nešikovnou zraněnou malou holku než, aby musela tančit. Jednu výhodu to aspoň mělo. Mohla si do ní schovat svůj kůl, protože ta kabelka, co jí vnutila Alice byla miniaturní a kůl se do ní nevešel.
Nepředpokládala, že by ho potřebovala, ale bez něj se cítila jako bez ruky. Vše probíhalo v klidu a nakonec se nechala Edwardem přesvědčit na jeden tanec, když koutkem oka zachytila podezřelý pohyb u dveří.
"Omluvíš mě, Edwarde? Potřebuju si odskočit."
"Je ti dobře?"
"Ale ano, jen si vážně potřebuju odskočit."
"Jistě. Počkám tady na tebe."
"Hned jsem zpátky."
Věnovala mu úsměv a vydala se směrem k toaletám. Začínala mít nepříjemný pocit, ale rozhodla se ho prozatím ignorovat a obhlédnout situaci. Protáhla se dveřmi z tělocvičny a za sebou slyšela zavření dveří. Nakoukla dovnitř a její obavy se naplnily. Strigojové.
Viděla velitele jak poslal několik z nich do chodeb, aby prohledaly školu a přivedly ty, co se zatoulaly, aby náhodou nepřivolaly pomoc.
Zavrčela a rychle odběhla ke skřínkám. Tam si hodila kabelku a strčila tam nepotřebnou ortézu a vzala si tenisky na tělocvik. Slyšela za sebou pohyb a proto skřínku rychle zavřela a kůlem se škrábla do ruky. Poté se jakoby překvapeně podívala na muže za sebou.
"Díky bohu. Mohl by jste mi prosím pomoci? Byla jsem nešikovná a pořezala jsem se o skleničku. Snažila jsem se najít toalety, ale nevím kde jsou. Nejsem místní a tak tady trochu bloudím. Můj přítel je v sále a mě přišlo hloupé se ptát na cestu."
Věnovala mu nevinný úsměv a ukázala mu krvácející ruku. Strigoj zaujatě sledoval její ruku a tak si ani nevšiml kůlu, co měla schovaný za zády...
Mezitím v sále byli všichni šokovaní výjevem před sebou. Cullenovi se schromáždily u sebe a vymýšlely, co udělat a neprozradit se.
"Kde je Bella?"
"Musela si odskočit. Každou chvíli by se měla vrátit. Doufám, že si všimla, co se děje a schovala se."
"Co ale budeme dělat? Nevíme, kdo to je ani co tu chtějí."
Vůdce té skupiny se zákeřně usmíval na vyděšené studenty. Pár se jich sice pokusilo utéct, ale když viděly, že nemají šanci tak tam čekaly, jak ovce na porážku.
"Strigojové...bratři a sestry...není nač spěchat. Již brzy se vrátí zbytek a pak se můžeme pustit do naší hostiny. Je tu dost krve pro všechny a žádní strážci nás nevyruší."
Cullenovi se po sobě zmateně podívaly. Strigojové? Co jsou zač? A o jakých Strážcích to mluvil?
Pár z těch, co odešlo se vrátilo. Ještě chvíli čekaly, ale další už nepřišly. To se veliteli nelíbilo.
"Kde je zbytek?" jeho ruský přízvuk se nezapřel.
"Už tu měli dávno být."
"Najděte je!"
Dva Strigojové se vydaly pryč a za pár minut se jeden z nich vrátil.
"Kde je zbytek?! Poslal jsem vás pro ně."
"Jsou mrtví."
Cullenovi se po sobě zmateně podívaly. Jak mohli být mrtvý? Kdo je zabil?
"Jak mrtví?"
"Zabiti."
"Kdo je zabil?"
"Strážci."
"Je nesmysl, aby tu byl nějaký Strážce. V okolí není žádný Moroj a tudíž žádný Strážce!"
"Byli zabiti kůlem. Musel to být nějaký strážce."
"Najděte mi toho dhampíra a přiveďte ho sem! Živého nebo mrtvého!"
Najednou se vrátil ten druhý.
"Hledal jsem ji, ale nikde jsem ji nenašel. U těla Nikolaye je trocha krve. Musela ho vylákat na vůni své krve a že to byla vůně..."
"Ji?!"
Edward ztuhl, protože poznal tu vůni v paměti toho Strigoje. Ta patřila Belle!
"Je to žena, spíš dívka. Cítil jsem dívčí parfém."
"V tom případě ji přiveďte živou! Ta mrcha má, co vysvětlovat!"
Několik Strigojů se rozeběhlo do chodeb školy, ale nikde ji nenašly a přišly o další dva.
"Můžete mi vysvětlit, jak může malá holka zabít pět dospělých a určitě v boji skušenějších Strigojů?!"
Edwardovi se to nelíbilo. Stále jich bylo něco kolem dvanácti a oni nevěděly, jak je zabít. Natož, jak je zabít a sami se neprozradit. A nejhorší bylo, že Bella se stále nevrátila.
"Ivane, jdi do kanceláře a rozhlasem vyhlaš, že pokud se do pěti minut neukáže, tak že budeme tyhle mrzké lidi zabíjet jednoho po druhém."
Jeden ze skupiny se oddělil a za chvilku se už po celé škole rozléhal jeho hlas.
"Víme o tobě, dhampírko. Máš pět minut na to, aby ses dostavila do tělocvičny nebo začneme ty děcka zabíjet."
Bella slyšela jejich výzvu a bylo jen otázka vteřiny než se rozhodla. Nemůže jim dovolit to udělat. Proto se tajně vplížila do tělocvičny.
Pět minut uběhlo, ale nikdo před něj nevystoupil.
"Pořád čekám, dhampírko! Máš poslední možnost!"
Bella se zhluboka nadechla a prošla kolem skoprnělých spolužáků. Ti ji šokovaně pozorovaly. Měla potrhané šaty a byla od krve. Vlasy měla v jednoduché culíku a díky tomu bylo vidět tetování na jejím krku. V ruce se jí leskl stříbrný kůl.
Cítila v zádech pohledy Cullenů, ale na to teď nebyl čas. Byla vychovaná k boji a před tím nemohla utíkat. Žáky to zašumnělo.
"To je přece Swanová."
"Bella?"
"To je Isabella Swanová."
"Takže to jsi ty? Chceš mi tvrdit, že ty sama jsi zabila pět mých Strigojů?"
"Chceš se přesvědčit na vlastní kůži?" provokativně blýskla kůlem v její ruce.
"Jsi pěkně drzá na takhle malou holku."
"To už jsem párkrát slyšela."
Ostražitě sledovala každý jejich pohyb. Ostatní vyčkávaly a v pohybu byl jen jejich velitel.
"Jak se jmenuješ?"
"Isabella. Copak jsi neslyšel? Jak jsi vůbec starý? Víš docela by mě zajímalo jestli Strigojové můžou od určitého věku ohluchnout. Možná by nebylo na škodu, aby sis pořídil naslouchátko. Docela užitečná věcička."
Naprosto je šokovala. Její postoj byl jiný, sebejistý a bojovný. Její chování nebylo zakřiknuté, ale byla pěkně drzá.
"Slyšel jsem. Hluchý nejsem."
Přešel k ní blíž a zadíval se na ni.
"Znám tvou tvář, Isabello."
"To je možné."
"Někoho mi připomínáš."
"I to je možné."
Obezřetně ho sledovala a pevně svírala svůj kůl.
"Připomínáš mi jednu dívku, kterou jsem před lety potkal. Stejný obličej...povaha...vlasy...vypadáš jako Rose Hathawayová, víš o tom?"
"Překvapuje mě, že si pamatuješ její jméno."
Usmál se a ukázal na ošklivou jizvu na jeho tváři.
"To mám od ní. Řekla mi, že si budu pamatovat její jméno a já si ho i po těch letech pamatuju..."
"Je hezké vědět, že Strigojové netrpí senilitou. Myslím, že bych ji pak měla informovat. Jsem si jistá, že strážkyně Belikov ráda uslyší s jako "láskou" na ni vzpomínáš."
"...Řekni mi, Isabello. Kdo doopravdy jsi a co tu děláš? Trochu daleko od dvora, nemyslíš?"
"Co tu dělám, do toho ti nic není a pokud ti tak moc jde o to, kdo jsem, tak bych se asi měla představit..."
Všimla si, jak ji obchází a obezřetně ho sledovala.
"Stále máš moji plnou pozornost, novicko. Zajímavé, že už máš Molnijské značky, ale nevidím znak slibu...takže ještě nemáš svého svěřence? Škoda. Docela jsem dostal chuť na morojskou krev."
"Nech si zajít chuť."
"Budu se muset spokojit s tvojí."
"Nech si zdát. Počkat! Nemrtví vlastně nespí. Smůla."
"A copak to tam ještě je? Ty máš Zvjezdu, novicko?"
"A co má být?"
"Nezdáš se. Tak jaké je tvé ctěné jméno? Abych věděl, co ti mám napsat na hrob."
"To by jsi mě nejdřív musel zabít, ale jelikož ty hrob mít nebudeš, tak mě tvoje jméno ani trochu nezajímá."
Strigoj se jen uchechtl a čekal.
"Mé jméno je Isabella Vasilisa Belikov. Dcera Rose a Dimitrije Belikovových. Jsem novicka z Akademie sv. Vladimíra a budoucí strážkyně prince Alexandra Dragomira," řekla a posměšně se uklonila. Jednu ruku měla nataženou od těla a druhou položenou na srdci.
Strigojovi zmizel, k překvapení všech, úsměv z tváře a mezi Strigoji to zašumnělo.
"Ticho! Ty mi chceš říct, že jsi dcera Dimitrije Belikova? Jediného známého dhampíra, který byl probuzen ve Strigoje a posléze proměněn zpět? Docela by mě zajímalo jak se jim tenhle kousek povedl."
"Vidím, že ho znáš. Mého otce zachránila láska mé matky, která riskovala vše, svůj životní sen, svůj výcvik a svůj život, jen proto, aby ho zachránila. A taky morojská magie nynější královny Vasilisy Dragomirové, mé kmotry."
"A tvoje matka je Rose Belikov říkáš?"
"Za svobodna Hathawayová...ano, to je."
Všichni na ni překvapeně koukaly. Takže místo nemotorné Isabelly Swanové, to byla jakási bojovnice z jakési podivné akademie? Cullenovi nestačily zírat.
"V Rusku jsi velice známá."
"To bude tím, že můj otec je rus jak poleno. Taky by to mohlo být tím, že to byl nejlepší absolvent v historii Akademie sv. Basila v Rusku. Nebo možná tím, že moje máma obrátila celé Rusko naruby, když ho hledala a přitom mnoho z vás poslala tam kam patříte....nebo možná tím, že jsem tam párkrát byla za svým mafiánským dědečkem a každýmu, kdo se mi postavil jsem nakopala prdel."
"To taky. V celé naší kultuře jsi známá. Podívejte, bratři a sestry, dhampíří "Boží zázrak" je tu dnes s námi."
Strigojové se smály, ale jí do smíchu nebylo.
"Neříkej mi tak. Je to docela otravné."
"Copak? Nelíbí se ti to? Jsi přece dcera "Zázračných Strážců", "Boha a Bohyně" mezi strážci, jediná dhampírka splozena dvěmi dhampíry. Podle nich jsi boží zázrak. Víš moc dobře, že normálně se to neděje. Dhampír s dhampírem nikdy v historii před tím nesplodil dítě. Proto jsi tak ojedinělá."
"Tak možná jsou oba moji rodiče dhampíři a možná jsem jediná v historii, ale zázrakem bych se nenazvala. Jsem kdo jsem. Jsem dhampír a jsem Strážce."
"Jsi novic."
"Zatím."
Jen se usmál a přejel jí pohledem. Poté jí pohladil po vlasech. Ohnala se po něm a škrábla ho kůlem do tváře. Vztekle zasyčel. Rukou si zakryl ošklivý krvácející šrám a raději ustoupil.
"Líbí se mi tvoje vlasy. Překvapuje mě, že nejsi jako jiné Strážkyně."
"Proč? Protože nemám krátké vlasy? Na co je stříhat, když je můžu vyčesat."
"Nevěděl jsem, že dhampíři své značky vystavují."
"Nevystavují, ale já nejsem jako jiní. Nechlubím se jimi ani je nevystavuji. Schovají se."
Přestal kolem ní kroužit a důkladně si prohlédl celé její tělo.
"Možná bych tě nemusel zabíjet. Mohl bych si z tebe udělat svoji krvavou děvku a sexuální hračku, co říkáš? A až by jsi mě omrzela, tak bych tě probudil."
"Kape ti na mozek??"
"Pročpak? Jsi dost dobrá na to, abych se s tebou zahazoval. Tvoje tělo je dobře vyvinuté. Chceš mi říct, že o tebe chlapci tvého věku nejeví zájem?"
"To jsem nikdy neřekla. Vlastně jsem mezi svými vrstevníky docela žádaná. Některé chlapce neodolatelně přitahuje můj vzhled, můj styl, můj šarm a moje schopnost poslouchat písně Taylor Swift," řekla pobaveně.
"Zábavné. Co tu vlastně děláš?"
"V nebi mě nechtějí, v pekle se mě bojí, tak jsem tady."
"Jsi docela roztomilá, když jsi drzá. Líbí se mi, jak jsi bojovná. Máš jejich povahu. Hlavně povahu tvojí matky. Nevzdáváš se."
"Ne, nikdy."
"Překvapuje mě, že tak malá holka má v sobě tolik síly...tolik vůle...jak dokážeš stát přes veškerou bolest, kterou cítíš. Překvapená? Vidím tvůj třas, ale jakákoliv slabost, kterou trpíš..neukazuješ ji."
"Jsem dhampír, jsem strážce a hlavně...pokud jsi to neslyšel. Jsem i lovec. Dostala jsem desítky takových jako jsi ty. K tomu jsem byla vycvičena a to je moje povinnost. Co je pár modřin, šrámů nebo zlomených kostí proti pocitu, když stvůry noci jako jsi ty půjdou tam kam patří?"
"Něco jsem o tom zaslechl. Překvapuje mě, že se novici jako ty vydaly na lov. Tohle většinou dělají nestudovaní dhampíři v Rusku."
"Když je člověk dost dobrej, nepotřebuje značku slibu, aby mohl posílat Strigoje do pekel."
"Je to adrenalin, že ano? Stejně jako pro nás, když lovíme moroje. Nejopojnější je, když je k smrti vyděsíš a pak je teprve vysaješ. Je to opojné a vzrušující. Jsi ochotná se toho vzdát pro ochranu prince Dragomira? Toho vzrušení z lovu jen proto, aby si byla jeho stínem a nudila se."
"Když budu chtít vzrušení, dám si zuřivou líbačku na mužském klíně."
"Vzrušující představa. Přesto jsi mi nevysvětlila svůj důvod k lovu."
"Nejlepší obrana je útok. Nesmím čekat na záblesk minulosti, musím nasadit obličej hráče. Sázky jsou vysoké."
"Opravdu se mi líbíš. Chci tě."
Jen se zasmála a naoko polevila v postoji.
"Kdybych dostala dolar pokaždý, když to slyším, tak jsem milionář."
"To je jistě pravda, ale můžu ti nabídnout víc."
"Víc než syn královny?"
"Takže je to pravda. Mladý Dragomir je tebou celý popletený. Co by s ním udělala tvoje smrt?"
"To by jsi musel být dostatečně silný na to, abys mě dostal."
"Přesvědčila si mě. Nechám si tě na hraní."
"To bych ti to musela nejdřív dovolit."
Postavila se do bojové pozice a věnovala mu škodolibej úsměv.
"Vyřídíme si to hezky po námořnicku. Kdo první zemře, prohrál."
Najednou se na ni vrhla skupinka tří Strigojů a ona se pustila do boje. Všichni šokovaně sledovaly, jak jeden po druhém postupně padají k zemi.
"Nic lepšího neumíte?"
Další se do ní pustily, ale velitel tam pořád jen stál a sledoval to. Cullenovi se tam chtěli vrhnout, ale Alice je uklidnila, že Bella to zvládne takže se nemusí prozradit. Jen jí musí věřit.
Jeden jí chtěl kousnout zezadu do krku, ale vymrštila nohu do vzduchu a kopla ho do obličeje, pak ze šatů vytáhla lahvičku s jakousi tekutinou a chrstla jim to do tváře. Zasáhla tři a ty se v ukrutných bolestech zhroutily na zem.

"Co jsi jim to provedla?"