Strážkyně může zemřít, ale její duše kráčí dál.

Osudové setkání 1

22. dubna 2015 v 12:00 | RozaBellaBelikov |  Osudové setkání
Březen 1995, Baia, Rusko
Ibrahim Mazur spokojeně kráčel v doprovodu svých strážců směrem k domu jeho dobré přítelkyně Oleny Belikov a na své ruce držel svou milovanou dceru Rose, která se mu tiskla k ohybu krku.
"Ty se bojíš, Kiz?"
"Ne."
"Nemusíš se stydět. Teta Olena se ti bude líbit. Je moc hodná a má čtyři děti. Tři z nich jsou dívky a ta nejmladší je stejně stará jako ty. Můžete si spolu hrát."
Dívka jen přikývla a dál se spokojeně držela svého otce. Ibrahim zaklepal a čekal až mu příjde Olena otevřít.
"Abe."
"Ahoj, Oleno. Můžeme dovnitř?"
"Ach, jistě. Omlouvám se. Jen pojďte dál."
Kývl na své strážce ať počkají venku a i s dcerou vešel dovnitř.
"Dáš si něco?"
"Chvilku se zdržím, takže pokud by si byla tak hodná, dal bych si kávu."
"Jistě. A kohopak to tu máš?"
"To je moje dcera. Rosemarie. Tak, Rose, ukaž se."
Dívka se pomalu odtáhla od svého otce a zadívala se na ženu před sebou.
"Ach, Abe, je nádherná. Má tvoje oči a tvoje vlasy."
"Ano, jinak je to celá Janine."
"Jak se vůbec Janine má?"
"Hlídá teď lorda Szelského. Jinak se má dobře. Vlastně tě mám od ní pozdravovat. Ta moje hlava děravá.."
Oba se zasmáli a Olena před něj postavila kávu.
"A ty by sis něco dala, Rose?"
Rose jen zakroutila hlavou a váhavě se na ženu před sebou usmála.
"Božínku, ta se tak krásně směje. Jednou bude s tímhle úsměvem lámat mužská srdce."
"Pokud bude po matce, tak nejen mužská srdce, ale taky ega. Chce být jako maminka a dokonce si vybrala i svěřence."
"Koho?"
"Malou Vasilisu Dragomirovou. Skamarádily se ve školce a Rose je z ní úplně nadšená."
"Lissa."
Olenu převapilo, když Rose promluvila.
"Co si říkala?"
"Lissa. Líbí se jí, když jí říkám Lisso. Vasiliso nemá ráda."
Olena se na ni usmála a pohladila jí po vlasech.
"Dobře, budu si to pamatovat. A Lissa je tvoje kamarádka?"
"Jo a já budu její strážce až budu velká a nedovolím nikomu, aby jí ubližoval."
"To jsi hodně statečná, Rose."
Dívka se jen usmála a už se tolik nebála a tak se přestala schovávat a pohodlně se usadila na jeho klíně.
"Proč jsi sem přišel, Abe?"
"Kvůli Dimitrijovi. Mohla by jsi ho zavolat? Chtěl bych to probrat s vámi oběma."
"Abe, on mě chtěl jenom chránit."
"To je jen dobře. Víš, že jsem ti říkal, že se nezmění. Dostal jen, co si zaloužil. Neboj se a zavolej Dimitriho."
"Dobře, věřím ti. Dimitri!"
Během chvilky se tam objevil mladý chlapec.
"Volala jsi?"
"Ano. Tady Abe by si s tebou chtěl promluvit."
Teprve teď si chlapec všiml muže, co byl v jejich kuchyni.
"Dobrý den, pane Mazur."
"Ahoj, Dimitrij. Posaď se, prosím."
Dimitrij si ho obezřetně prohlédl, ale pak se posadil a se zájmem se podíval na malou dívenku, kterou měl na klíně.
"To je moje dcera Rose. Rose, to je Oleny jediný syn, Dimitrij."
"Ahoj," pípla směrem k němu a začervenala se. Nad tím se pousmál : "Ahoj, Rose."
"Dimitri, asi víš proč jsem tu."
"Vím. Kvůli němu, že ano?"
"Ano."
"Budu mít průšvih?"
"Ne, nebudeš. Postaral jsem se o to. To, co ti teď řeknu zůstane jen tady mezi námi, ano?"
Dimitrij přikývl a se zájmem se podíval na muže před sebou.
"Nebudu lhát. Randall Ivashkov podal stížnost na tebe coby budoucího Strážce za napadení Moroje. Jelikož vím, že to není dobrý člověk a bez ohlášení tvé matky jsem měl svázané ruce, nemohl jsem nic udělat. Až do nedávna. Podnikl jsem jisté kroky a řekněme, že se stížnost "ztratila" a Randall Ivashkov už nepodá žádnou jinou. Takže dál jsou tvoje záznamy bez poskvrnky. Navíc jsem se postaral o to, aby už neměl chuť se tady objevovat. Od teď od něj budete mít pokoj."
"Děkuji."
"Ach, Abe, to je od tebe hezké. Jak ti to jen oplatíme?"
"Nech to být."
"Ale to přece nejde. Musím se vám nějak odvděčit."
"Teď to nech být, Dimitri. Pokud na tom stále trváš, tak jednou si tu laskavost vyberu."
"Dobře, stačí požádat."
"Teď by jsi, ale mohl vzít Rose za děvčaty. Nemá tady v Rusku kamarádky se kterými by si mohla hrát a určitě uvítá změnu oproti nudným setkáním svého otce."
"Baba.."
"Jen jdi, Kiz."
Rose přikývla a opatrně sklouzla z jeho klína a váhavě došla až k Dimitrijovi. Ten se na ni usmál a podal jí ruku.
"Děvčata jsou nahoře."
Chytla se ho a nechala se odvést nahoru ke dveřím od neznámého pokoje. Dimitrij zaklepal a počkal na vyzvání.
"Co potřebuješ, Dimko?"
"Posílá mě máma. Máme si chvilku hrát s naší návštěvou."
Karolina si teprve teď všimla malého děvčátka, které se schovávalo za Dimitrijovýma nohama.
"Kdo je to?"
"Rose Mazurová."
"Dcera Abeho Mazura?"
"Ano."
"Ahoj, Rose. Já jsem Karolina, támhle to je Sonya a ta malá je Victoria. Chtěla by sis s námi hrát?"
Rose se zahleděla na Dimitrije a když se na ni povzbudivě usmá,l tak se chytla Karolininy ruky a šla si s nimi hrát.
"Tak já vás tu chvilku nechám o samotě nebo mě ještě zatáhnete do nějaké holčičí hry."
Karolina se Sonyou se zasmály a začaly se hnedka věnovat Rose. Ta si s nimi hrála jen chvilku, pak si šla sednou k oknu a takhle ji našel později Dimitri.
"Proč si s ní nehrajete?"
"Viděla odejít svého otce a od tý doby si hrát nechce."
"Kam šel její otec?"
"Někdo mu volal a on musel na rychlo odejít. Rose tu nechal, aby byla v bezpečí."
"Co se stalo?"
Karolina se zvedla a došla k němu.
"Strigojové. Napadli jejího strýčka a jeho strážce. Měl by být v pořádku, ale Abe se chtěl ujistit."
"Dobře. Rose? Nemáš hlad?"
Rose se na něj podívala a jen zakroutila hlavou. Přešel k ní a sedl si u ní.
"Ty by jsi chtěla svého otce, viď?"
Rose jen nešťastně přikývla.
"Ale on se pro tebe vrátí. Jen musel něco rychle vyřídit a nechtěl tě rušit, když sis tak krásně hrála. On tě má rád a chce pro tebe jen to nejlepší. Uvidíš. Za chvilku tu je jako na koni."
Rose se na něj váhavě usmála a přikývla.
"Chceš si znovu hrát s holkama?"
Jen zakroutila hlavou.
"A co by jsi chtěla dělat?"
Jen pokrčila ramínky a se zájem se na něj zadívala.
"V pokoji mám knížky. Chtěla by jsi něco číst?"
Rose nadšeně přikývla a společně s ním odešla. Posadil jí na postel a pustil se do čtení jeho oblíbených knížek. Během půl hodinky už spokojeně spala zavrtaná do jeho polštáře.

Červenec 1999, Baia, Rusko
Sedmiletá Rose seděla v kuchyni rodiny Belikovových, kde měla strávit celý víkend. Její babička Mihrimah Mazur, která žila v Turecku, ležela momentálně v nemocnici a její otec se šel ujistit, že bude v pořádku a nic nepotřebuje.
"A jak se ti líbí na akademii?"
"Hodně se mi tam líbí, teto Oleno. S Lissou jsme pořád spolu a mám tam pár dhampířích kamarádů. Masona a Eddieho. Občas trávíme čas i s jejím bratrem, ale André si z nás pořád dělá legraci."
"To kluci rádi dělají. A jak ti to jde ve škole?"
"Docela dobře, když nepočítám matiku. Tu nemám ráda."
"Proč? Protože ti nejde?" smála se Karolina.
"Přesně. A pak taky Teorii boje."
"A tu nemáš ráda proč?"
"Ten předmět mi nevadí, nemám ráda toho učitele. Je to blbeček."
"Rose!"
"Omlouvám se."
Všichni byli její prořízlou pusou pobaveni. Ona se zatím tvářila jako největší neviňátko na světě.
"Opravdu jsi jako Janine. Každý den se jí podobáš víc a víc, ale tohle..to bylo jako kdyby promluvil tvůj otec. Ten taky neví, kdy má držet pusu."
Večer už spokojeně ležela v Dimitriho postely a poslouchala další jeho čtení. Po nějaké době si Dimitri všiml, že zase usnula s tváří v jeho polštáři. Pobaveně zakroutil hlavou a šel taky spát. Ráno se probudil zase jako první. Pobavilo ho, že Rose se za ty roky nezměnila a pořád se jí nechtělo ráno vstávat. Snažil se jí probudit, ale nešlo to. Skoušel z ní strhnout peřinu, ale jen se skroutila do klubíčka a dál objímala jeho polštář. Nakonec jí chytil za kotník a vytáhl z postele, ale ani to že spadla jí neprobudilo a dokonce ani polštáře se nechtěla vzdát.
Nakonec se mu podařilo jí ho vytrhnout a tím jí probudil.
"Co se děje?"
"Je ráno."
"A?"
"Musíme na snídani nebo nás babuška po snídani zaměstná, abychom si zapamatovali v kolik je snídaně."
Po tomhle se Rose probrala a rychle se oblékla. Během chvilky už seděla u snídaně.
"Nějaké problémy, Dimko?"
"Ne, jako obvykle se Rose nechtělo vstávat."
Všichni se zasmáli a pustili se do jídla.
"Co budeš dnes dělat, Rose?"
"Chtěla jsem Dimitriho přesvědčit, aby mi ukázal zase nějaký triky co se naučil ve škole, abych zase mohla Masona s Eddiem dostat na lopatky. Využívám sice toho, že jsem malá a pružná, ale oni jsou větší, silnější a hlavně těžší. Když se jim podaří mě zalehnout, tak jsem v háji a nemám sílu je schodit nebo se jim vykroutit."
"Dimitrij ti určitě rád pomůže a vysvětlí, co a jak. Učitelé si ho chválí."
"Vím. Táta mi to už stihl povědět. On mi taky poradil ať se Dimitrije zeptám."
Olena se usmála.
"A co pak budeš dělat?"
"Nevím. Nepotřebuješ s něčím pomoct?"
"Rose, proboha. Jsi na návštěvě. Ty nemusíš nic dělat."
Rose to odmávla ve známém gestu Abeho Mazura. "To nech být. Ráda pomůžu."
"Pokud na tom trváš, tak bychom spolu mohly odpoledne upéct tvůj oblíbený chleba."
"Super!"
Dopoledne pak trénovala s Dimitrijem a pak si během přestávky povídali. Rose si s ním ráda povídala, protože si s ním skvěle rozumněla a on jí povídal zajímavé věci a Dimitrijovi se líbilo, že někdo tak mladý je tak rozumný, i přesto, že má tak výbušnou povahu a že je mu povahově podobná. Přesto ho pořád šokovalo, jak v něm mohla tak snadno číst. Nikdo kromě Ivana kterého vídal dennodenně se v něm tak nevyznal a to Rose potkával jen jednou za čas, když přijela za otcem na prázdniny.

Květen 2003, akademie sv. Basila, Rusko
Dnes byl den, kdy skládal zkoušky a byl trochu nervózní. Všichni do něj vkládali velké naděje a on je nechtěl sklamat.
"Dimitri!"
Překvapeně se otočil, ale to už mu do náruče vpadla Rose. Překvapeně vydechl a obejmul jí nazpátek.
"Rose, co tu děláš? Neměla by jsi být teď ve sv. Vladimírovi?"
"Baba mluvil s Kirovou a protože jsem díky tobě nejlepší v ročníku a mám slušný náskok proti ostatním, tak mě bez řečí pustila. Přišla jsem se na tebe podívat a popřát ti hodně štěstí."
Jen se usmál a pohladil jí po vlasech. Za ten rok, co jí neviděl jí zase povyrostly.
"Děkuju, Rozo."
"Abych nezapomněla. Mám tě pozdravovat od Lissy. Někdy by tě ráda poznala a přeje ti taky hodně štěstí a André říkal, že pokud si tak skvělej, jak říkám, tak by si s tebou rád dal panáka."
Dimitrij se usmál a konečně ji pustil. Pak si všiml dvou strážců, co stáli kousek za ní.
"Od kdy potřebuješ své vlastní Strážce?"
Rose se zatvářila otráveně a protočila oči.
"Ti jsou tátovo, asi má strach, že bych se tady ztratila a nebo, že by se mi něco stalo a tak mi dělaj chůvy."
Dimitrij se rozesmál.
"Copak to tady máš, Belikove? Malou fanynku?"
"Sklapni, Volkove."
Rose se pohrdavě zadívala na mladého dhampíra před sebou.
"A co je ti do toho, chudáčku? Žárlíš snad?"
"Cos to řekla, ty jedna mrňavá..?"
Co chtěl říct se už nedozvěděl, protože mu vztekle dupla na nohu a pak mu vrazila loket mezi žebra. Všiml si, že její Strážci se připravili k útoku, ale když viděli, že je nakonec vše v pořádku, tak se stáhli.
"To bylo úchvatné. Kdopak jsi?"
Otočil se za hlasem svého kamaráda.
"Ivane, co tu děláš?"
"Přišel jsem ti popřát hodně štěstí, příteli. Ale teď by mě docela zajímalo, kdo je tahle malá bojovnice."
"To je Rose Mazurová, Ivane. Rose, tohle je princ Ivan Zeklos."
Rose se ihned narovnala a lehce se poklonila.
"Princi.."
"Mazurová říkáš?" zeptal se a se zájmem si ji prohlédl.
"Přesněji Mazur-Hathawayová. Tady kovboj rád vynechává moje druhé příjmení."
Ivan se rozesmál a podíval se na Dimitrije.
"Tak kovboj, jo?"
"Tak mi říká od doby, co zjistila, že rád čtu westerny."
Ivan se rozesmál.
"Hezké. Tak, Rose, budeš mi dělat společnost při sledování našeho úchvatného přítele?"
"Moc ráda. Hodně štěstí, Dimitrij."
"Hodně štěstí, Dimko."
Sledoval jak Rose odchází zavěšená do rámě jeho přítele a v závěsu za nimi byli její Strážci a v tu chvíli zacítil něco, co nečekal. Žárlivost. Žárlil na to, že Rose odešla ve společnosti jeho přítele. Věděl, že Ivan by si na ni nedovolil nic nevhodného, protože s ohledem na její věk byla ještě dítě a i kdyby byla stejně stará, protože každý tu znal jejího otce. Proto ji vždycky představoval jako Mazurovou, aby si na ni nikdo nedovoloval jako před chvilkou Volkov. To si s ním pak ještě vyřídí.
Nakonec dopadl lépe než čekal a byl rád, že nikoho nesklamal. Rose se mu hned po skončení vrhla kolem krku a gratulovala mu.
"Já jsem to věděla! Byl jsi nejlepší!"
"Rose má pravdu, Dimko. Celou dobu nadšeně poposkakovala na sedačce, jako kdyby s ní šily všichni čerti."
"S ní šijou pořád."
"Hej!"
K jeho překvapení k němu došel i její otec.
"Blahopřeju, Dimitrij. Já jsem vždycky věděl, že v tobě je velký potenciál."
"Děkuju."
"Tak pojď, Kiz. Musíme jít a informovat Olenu."
"Myslím, že babuška Yeva už jí to pověděla."
"To je fakt. Tak se hezky rozluč, počkám támhle bokem. Princi...Dimitrij..."
Rose se na Dimitriho zářivě usmála a znovu ho objala.
"Ráda jsem tě viděla. Doufám, že se zase brzo uvidíme a společně to oslavíme a taky doufám, že až budu mít zkoušky já, tak se na mě přijedeš taky podívat."
"To bych si nenechal ujít."
"Přijedeme oba, malá bojovnice."
"To budu moc ráda, princi."
"Jen Ivane."
"Dobře,.... Ivane. Budu se těšit. Teď už, ale musím. Takže zatím ahoj."
"Opatruj se."
"Neboj, budu. Ráda jsem tě poznala, Ivane. Zase někdy a pokud budete mít náhodou cestu kolem sv. Vladimíra, tak se stavte."
"Jistě. Už teď se na tebe těším, malá bojovnice."
Věnovala jim úsměv a Dimitrije na rozloučenou políbila na tvář. Poté se rozeběhla k otci, který ji objal kolem ramen a společně odcházeli.
"Až jednou vyroste, tak z ní bude nádherná žena. Už teď je krásná."
"Je to ještě dítě."
"Zatím, ale tím nebude navěky. Má ten nejkrásnější úsměv, co jsem kdy viděl."
"To má."
"Jednou jí budou muži ležet u nohou."
Věděl, že má Ivan pravdu, ale dokud na to nemyslel, tak ho to neštvalo. Nelíbila se mu představa, že by Rose měla mít kolem sebe nějaké muže. Konkrétně jiné než jeho. Kde se tohle vzalo netušil.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kelpie Kelpie | E-mail | 27. června 2017 v 20:10 | Reagovat

Páni, našla jsem tvůj web až teď a vypadá to zajímavě :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama