Strážkyně může zemřít, ale její duše kráčí dál.

Osudové setkání 4

27. dubna 2015 v 9:40 | RozaBellaBelikov |  Osudové setkání
v minulém díle se událo:
"To už jako fakticky musíme? Nemůžeme se tu zdržet ještě chvilku?"
"Dnes bohužel ne, ale můžu si promluvit s tvojí matkou a možná se mi jí podaří přesvědčit, aby si tu o letních prázdninách strávila více času."
"Fakticky?"
"Slibuju."

"Dobře, tak to budu největší svatoušek z celé akademie vampírů."

"Neříkej tomu tak."
"Mluvíš jako Lissa."
"Hezky se rozluč, vem i věci a pojedeme. Ty taky, Dimitrij."
"Cože? Proč já?"
"Na letišti se sejdeme s Ivanem. Chce se s Rose taky rozloučit. Je proto zbytečné, aby si jel do jeho domu a pak na letiště. Už je to domluvené."
"Dobře."
O půl hodiny později už byli na cestě na letiště. Rose byla celou dobu podezřele ticho. Na letišti už čekaly Ivan s jeho strážci. Rose se k němu ihned přihnala a objala ho.
"Taky tě rád vidím, malá bojovnice. Slyšel jsem o tom, co se stalo."
"Možná je dobře, že si vybraly nás a ne třeba vás. Mohlo se ti něco stát."
Ivan se rozesmál a pohladil ji po vlasech.
"Tvá starost o mou bezpečnost je pozoruhodná, ikdyž nejsem tvůj chráněnec."
"To sice ne, ale jsi můj přítel. Byla bych smutná, kdyby se ti něco stalo."
"Co by se mi tak mohlo stát? Nejsem zase tak křehký moroj, jak si myslíš."
"Neříkám, že nejsi a Dimitrij má pravdu, když říká, že ani můj otec není, ale u něj má přesvědčivý argument. Otec ovládá oheň."
"A já vzduch. Pokud by se o něco pokusily, tak je můžu zabavit tím, že jim seberu vzduch z plic a strážci ho pak dorazí. Neboj se o mě pořád. Jsi stejná jako Dimitrij."
Po tomhle se začervenala a snažila se tvářit, že tam není.
"Něco mi uniklo?"
"Ne, vůbec ne."
Jen se usmál a rozhodl se, že to vytáhne z Dimitrije, protože mu bylo jasné, že se něco určitě stalo a on chtěl vědět, co. Hlavně jestli se Dimitrij odhodlal a ukradl si aspoň polibek.
"Mám pro tebe překvapení, malá bojovnice."
"Překvapení? Jaké?"
"Příští měsíc za tebou přijedeme na akademii."
"Fakticky?"
"Jasně."
"To je úžasný."
"Věděl jsem, že ti to udělá radost."
"Rose, budeš muset jít."
"Ano, baba."
Naposledy objala Ivana a zabořila mu obličej do jeho obleku.
"Slib mi, že na sebe budete oba dávat pozor."
"Slibuju. Za měsíc jsem na akademii jako na koni a do té doby si můžeme psát, když ti to udělá radost. Aspoň budu vědět novinky hned z první ruky."
Zasmála se a lípla mu pusu na tvář.
"To si piš. Napíšu hned, jak budu zpátky. Jsem si jistá, že za tu dobu, co jsem tam nebyla se tam toho hodně událo."
"To určitě."
"Měj se, Ivane. Brzy se zase uvidíme."
"Dřív než se naděješ, malá bojovnice."
Poté přešla k otci a taky ho objala.
"Zavolej až dorazíš, ať vím, že jsi v pořádku dorazila."
"Spolehni se."
Poté přešla k Dimitrimu a taky ho objala.
"Děkuju, Dimitri. Ty víš za co."
"Kdykoliv."
"Slib mi, že na sebe budete dávat s Ivanem pozor."
"Slibuju."
"Dobře, tak se tedy uvidíme za měsíc."
"Za měsíc?"
"To ti poví Ivan. Je to překvapení."
Usmála se na něj a znovu mu zabořila obličej do kabátu.
"Bude se mi stýskat. Všechny pozdravuj."
"Budu, ale už musíš jít."
Dala mu pusu na tvář a pak si vzala zavazadla. Naposledy jim zamávala a poté se jim ztratila z dohledu.
"Užil sis svoje volno s Rose?"
Dimitrij se netypicky zakuckal a zadíval se na Ivana.
"Co je?"
"Teď se o tom nebudeme bavit."
Rozloučily se s jejím otcem a on nasedl do auta naproti Ivanovi.
"Tak co se stalo, Dimitrij?"
"Bavily jsme se na plese a cestou nás přepadly strigojové. Abe mi nakázal, abych ji odvezl k nám domů a postaral se o ni dokud si pro ni nepřijede. To je celé."
"A to si ho jen tak poslechl?"
"Dlužil jsem mu laskavost a on mi řekl, že si svoji laskavost vybírá tím, že po mě chce, abych odvezl z boje jeho jedinou dceru."
"Tím myslíš, jak tě zachránil z toho maléru, co jsi mohl mít kvůli němu?"
"Ano."
"Předpokládám, že malé bojovnici se to nelíbilo."
"Nelíbilo. Kdybych ji nezamkl v autě, tak by byla schopná vyskočit za jízdy."
"Je to bojovnice. Z boje by neutekla."
"To ne. Hrozně se vztekala. Mám štěstí, že ji nenapadlo napadnout mě, abych zastavil."
"Myslíš, že by to udělala?"
"Udělala. Naštěstí se mi jí podařilo sklidnit než ji to napadlo."
"To bylo tvoje štěstí a co bylo dál?"
"Co by? Odvezl jsem ji k nám. Půjčil jí něco na spaní a poslal jí spát."
"Nic víc?"
"Co by jsi chtěl slyšet?"
Ivan byl neodbytný a Dimitrij věděl, že to z něj nakonec stejně vytáhne, ale nechtěl mu to dát zadarmo.
"Neříkáš mi všechno, Dimitri. Já to na tobě poznám. Jsme přece přátelé už několik let. Ono se něco stalo, že ano? Políbil jsi ji?"
"Cože? Ne."
"A chtěl jsi, že ano?"
Dimitrij mlčel a tím to jen přítelovi potvrdil.
"Věděl jsem to. Jseš do ní zblázněnej už od malička. Tak co se stalo? Nikomu to nepovím."
"Nepolíbil jsem ji jestli tě to zajímá."
"Proč ne?"
"Proč ne? Ivane, zbláznil ses?"
"Proč bych se měl podle tebe zbláznit? Rose není díťe jestli sis toho nevšiml. Viděl jsi ji na tom plese? Pomalu se z ní stává žena a pokud se budeš držet zpátky, tak by jednoho dne na tebe mohla přestat čekat."
"Nevím o čem to mluvíš."
"Myslím, že Rose je do tebe stejně zblázněná jako ty do ní, jen si to ještě neuvědomila. Ale její tělo to ví. To jak se k tobě podvědomě tiskne a užívá si tvoje objetí...pokud to nepokazíš, tak jsem si jistý, že jednoho dne půjdu na vaši svatbu."
"Nepřeháněj."
"Nepřeháním a teď mi laskavě a bez vytáček řekni, co se stalo."
"Požádala mě, abych u ní zůstal přes noc."
"Tím jako mylíš...?"
"Ne. Jen chtěla, abych si vedle ní lehl, aby neměla takový strach. Bylo to její první opravdový setkání se strigoji a díky rozhodnutí jejího otce ani nevěděla jestli je v pořádku."
"A ty jsi ji poslechl?"
"Slíbil jsem jí, že ji budu chodit pravidelně kontrolovat. Když jsem přišel, tak měla noční můru. Chtěl jsem ji vzbudit, ale jen co jsem se jí dotkl, tak se pomalu uklidnila. Chtěl jsem zase odejít, ale zase sebou začala škubat a tak jsem se nakonec podvolil."
"Já jsem to věděl, že se něco stalo."
"No jo, ale nedělej z toho vědu. Nic nebylo."
Chvilku jely tiše, když to Ivanovi najednou došlo.
"Tak moment. Neřekl jsi mi všechno."
"Cože?"
"Vyklopil jsi to nějak podezřele snadno, proto je mi jasné, že jsi mi neřekl všechno. Stalo se ještě něco a ty to nechceš říct. Proto jsi mi řekl o tom spaní, abych se dál nevyptával. Řekl jsi, že ty jsi jí nepolíbil...políbila ona tebe?"
"Co? Ne."
"Tak co se stalo? Nechtěj, abych na tebe použil nátlak."
"To by jsi udělal?"
"Je to pro tvoje dobro, příteli. Vidím na tobě, že se s tím chceš svěřit."
Dimitrij chvíli váhal, ale Ivan byl jeho nejlepší přítel. Bral ho jako svého bratra. Možná do něj bude lehce rýt, ale nikdy to nebylo nic, co by se nedalo vydržet a chtěl mu udělat radost.
"Dobrá...chtěla po mě, abych jí rozepnul šaty...nic pod nimi neměla a já měl, co dělat, abych se ovládl...já..málem jsem se neovládl. Pohladil jsem ji po holých zádech a chtěl jsem ji k sobě otočit a políbit, ale nakonec jsem se ovládl a utekl ze svého vlastního pokoje."
Přeně jak očekával, tak se Ivan začal spokojeně culit.
"Věděl jsem to. Jsi z malé bojovnice celý popletený. S ní jde celé tvé sebeovládání do háje. Tvůj povětný klid mizí, když je ve tvé blízkosti a vaří se ti z ní krev. Vy budete tak roztomilý páreček."
"Ivane..."
"Co je, příteli?"
"Měl by si nám přestat kreslit vzdušné zámky. Stejně si nemyslím, že to má šanci."
"Jednoho dne budete spolu a já ti pak řeknu, že jsem ti to říkal."
Už ho neposlouchal a zadíval se na krásu ruské krajiny.
"Jednoho dne bude tvoje, Dimitrij, i kdybych se o to měl postarat osobně. To ti slibuju."

Červen 2007, Akademie sv. Vladimíra, Montana, USA
Rose s Lissou kráčely do učebny a bavily se o brzké návštěvě Ivana a Dimitrije. Rose byla nadšená a Lissa je moc chtěla poznat. Podle Rose byli přímo skvělý a ona se chtěla přesvědčit na vlastní oči. Moc často se nestávalo, aby na Rose někdo udělal takový dojem.
Hodina byla v plném proudu, když vešla ředitelka Kirová a netvářila se zrovna moc šťastně.
"Hathawayová!"
Rose se lekla a přemýšlela, co mohla provést, ale Kirová nevypadala naštvaná. Spíš smutná.
"Pojďte sem."
Rose za hlasitého šuškání zvedla a došla k ředitelce.
"Ano?"
"Volal váš otec. Je to důležité. Měla by jste mu ihned zavolat."
"Stalo se něco?"
"Bude lepší, když vám to řekne on sám."
"Takže se něco stalo. Co se stalo?"
"Zavolejte mu ihned. Pro dnešek jste z výuky uvolněná. Až se na to budete cítit, tak za mnou přijďte, abychom projednaly uvolnění z výuky."
Rose stále šokovaná pozorovala ředitelku, jak odchází. Poté si posbírala své věci a během odchodu vytočila otcovo číslo.
"Ahoj, holčičko."
"Ahoj. Co se děje, tati? Proč ten smutný tón? Stalo se něco?"
"Jde o prince Zeklose."
"O Ivana? Co je s ním?"
"Je mi to líto, Kiz. Je mrtvý."
Ruka, kterou zvedala k otevření dveří se zastavila v pohybu, ona zalapala po dechu a telefon jí vypadl z ruky. Celá třída napjatě poslouchala, ale jí to bylo jedno. Šokovaně zírala před sebe a pak rychle zvedla telefon ze země a dala si ho k uchu.
"Jak to myslíš mrtvý? Ivan přece nemůže být mrtvý! Slíbil, že na sebe bude dávat pozor. Dneska mi od něj dokonce dorazil dopis a po škole jsem mu chtěla odepsat. Já to vůbec nechápu. Co se vlastně stalo?"
"Strigojové. Bylo jich moc, neměli žádnou šanci."
"Kolik jich bylo?"
"To nikdo neví jistě. Podle stop na místě víc než deset."
"Pane bože."
"Mluvil jsem s ředitelkou a vše je domluvené. Ona ti toho řekne víc. Pošlu pro tebe své strážce a ti tě přivezou, abys mohla na pohřeb."
"Dobře...a co Dimitrij? On je taky...?"
"Ne, nebyl tam."
"Jak to?"
"Yevě nebylo dobře a nevypadalo to dobře a tak Ivan poslal Dimitriho do Baii, aby se na ni mohl podívat a když tak..."
"Se rozloučit. Jak je na tom? Je v pořádku?"
"Po zdravotní stránce je zdravý, ale nevypadá moc dobře. Dost ho to sebralo."
"Musím za ním. Musím s ním mluvit."
"Vlastně jsem momentálně v Baie u Belikovových."
"Je tam taky?"
"Ano, ale nechce s nikým mluvit."
"Dej mi ho k telefonu."
"Kiz, nemyslím si, že..."
"Dej mi ho k telefonu, tati, a nedohaduj se."
Chytla za kliku a bez jediného rozloučení opustila třídu a vyšla na chodbu. Slyšela hlas svého otce hodně zkresleně, protože nedržel telefon v ruce, ale šlo poznat, že mluví s Dimitrim.
"Nechce s tebou mluvit."
"Prostě mu dej ten telefon do ruky."
Slyšela šramot a pak hluboký povzdych.
"Dimitrij?"
Nic se neozývalo, ale slyšela jeho dech.
"Je mi to tak líto, Dimitrij."
Hlas se jí začal lámat, když šok pomalu opadával a jí začínalo s konečnou platností docházet, co se stalo.
"Přijedu hned, jak to bude možné. Slibuju, že spolu to zvládneme. Jen buď prosím silný, ano?"
"...Rozo..."

"Jsem tady, Dimitrij, a brzy budu u tebe. Jen vydrž, ano?" Na konci se jí hlas zlomil úplně a ona začala plakat.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama