Strážkyně může zemřít, ale její duše kráčí dál.

Dhampíří vzdor 4/5

16. května 2015 v 11:25 | RozaBellaBelikov |  Dhampíří vzdor
v minulém díle se událo:
"Proč na tom královně tak záleží? Nemá Rose ráda, aby se starala o její dobrou pověst."
"Vy to nevíte?"
"Co nevíme?"
"Vy to fakt nevíte. Po tom včerejšku a po Rosiině uchvacující vystoupení, které na mě udělalo mimochodem dojem."
"Děkuji."

"Mnoho strážců a strážkyň usoudilo, že Rose je za jejich práva připravená bojovat do krve, jak se říká a mnoho z nich vyslovilo přání, aby se Rose stala dhampíří královnou."

"CO?!"
"Nechápu proč jsi tak šokovaná. Postavila ses za nás za všechny a ve všem jsi měla pravdu. Mnoha z nás jsi otevřela oči. Musím přiznat, že by se mi líbilo kdyby to vyšlo a ty nám vládla."
"Kvůli protekci?" zeptala se s úsměvem.
"Vidíš. To mě nenapadlo. Nemusíš se ničeho bát. Pokud opravdu vyberou tebe, tak budeš skvělá. Navíc budeš mít po svém boku Dimitrije a poradce které si sama vybereš. Všechno bude dobré."
"Když to říkáš. Pořád tomu nemůžu uvěřit."
"Bude to v pořádku, Rozo, neboj se."
Zkoušky probíhaly celý měsíc a Rose s Lissou byli jak na trní. Lissa byla ráda, když slyšela, že Rose byla nominována a tak se tolik nebála, že kdyby se jí nějakým zázrakem podařilo vyhrát, tak že se bude muset dohadovat s nějakým starým protivným strážcem a že na to budou s Rose společně, ale Rose její nadšení nesdílela.
"Liss, byla jsem vychovaná k boji. Vůbec nevím jak bych se měla chovat."
"Buď sama sebou a nenech si nic líbit. Na všechno budeme spolu. Já budu diplomat a ty budeš tvrdý bojovník."
"Není to tak lehké, že ne?"
"Bude to takové, jaké si to uděláme?"
"Ale co když jedna z nás vyhraje a ta druhá ne?"
"Pořád budeme spolu a budeme si pomáhat. Nic na tom nezmění."
"Dobře."
"Rose, jsi celá napjatá. Uvolni se."
"To se lehko řekne."
"Víš co? Zatím si pořád oficiálně moje strážkyně, ne?"
"Ano."
"Tak ti dávám volno. Jdi domů a odpočívej. Uvidíme se zítra."
"Dobře."
Rose odešla do jejich apartmá a tam se svalila na sedačku.
"Rozo? Už jsi doma?"
"Dimitri?"
Z kuchyně se vynořil Dimitrij v domácím oblečení a na uvítanou jí políbil.
"Koukám, že jsi taky dostala volno."
"Jak...? Oni se na nás domluvily!"
"Vlastně to byl nápad Christiana. Obě jste vypadaly, že každou chvíli od nervů zkolabujete a tak já mám na jiné myšlenky přivést tebe a on Lissu."
"Takže jinak. Vy chlapi jste se domluvily na chudinky ženský...to je od vás hezký."
Políbila ho jako poděkování a nechala e obejmout.
"Poslední dobou je toho na nás moc. Ani si tě neužívám, tak moc jak bych chtěla."
"Mě to nevadí. Chápu to. Stačí mi jen vědět, že tvoje srdce patří mě."
"Ty víš, že ano."
"Pak nic jiného nepotřebuju."
Spokojeně vydechla a nechala se objímat.
"Mám pro tebe překvapení."
"V tom případě, proč jsi pořád oblečený?"
Jen se zasmál a odvedl jí do kuchyně, kde už byla prostřená večeře.
"Dimitri, to jsi nemusel."
"Vím, ale já chtěl. Pojď se najíst, pak si dáme koupel a zalezeme do ložnice odkud do zítřka nevylezeme."
"To zní jako dobrý plán. Miluju tě, Dimitrij Belikove, a nic a nikdo na světě to nezmění."
"Taky tě miluju, Rozo. Od první chíle, co jsem tě spatřil. Snažil jsem se s tím bojovat, ale nelituju toho, že jsem nakonec prohrál. Protože ve skutečnosti jsem vyhrál a moje výhra jsi ty."
"Hmmm..hezky řečeno, ikdyž jsem si jistá, že ve skutečnosti jsem vyhrála já."
"Vážně? O tomhle se chceš dohadovat?"
Pro jistotu ji políbil, aby jí umlčel a pak se šly věnovat svým plánům na večer. Když po nějakém čase spolu ležely v postely, tak se Dimitrij najednou natáhl a něco vyndal z nočního stolku.
"Rozo, původně jsem to chtěl udělat jinak a za jiných okolností, ale prostě nemůžu déle čekat."
"Co se děje, Dimitri?"
"Rozo, zaujala jsi mě hned jak jsem tě poprvé. I v tom špatném světle pouličních lamp jsi byla nádherná - přímo vražedně krásná - a to mě zasáhlo plnou silou. Viděl jsem tvoje fotografie, ale ani jedna z nich tě nedokázala plně vykreslit. Byla jsi krásná a zuřivá. Byla jsi armáda jedné ženy, která by udělala vše proto, abys ochránila princeznu za tvými zády. Vyzařovala z tebe vášeň a intenzita téměř jako hmatatelná věc. Svým postojem jsi mě varovala před jakýmkoliv pohybem, byla jsi evidentně v oslabení, ale i přesto stále vzdorná, jako bych byl ten v nevýhodě. V okamžicích, jako byl tento, jsem byl rád, že moji staří instruktoři v Rusku mě naučili skrývat své emoce - protože jsem byl překvapený. Přímo zaskočený. A když jsem viděl tebe, silnou a sebejistou dhampýrskou dívku, náhle jsem naprosto přesně chápal, jak jste nám mohly unikat tak dlouho. Ovládala tě zuřivost, kterou jsem neočekával. Uvědomil jsem si, že to nikdo neočekával. Nejspíš proto, že nikdo nečetl ve spisech tvoje poslední prohřešky. Ale v tvých očích bylo znamení, že tohle není žádný vtip, že by jsi klidně umřela tisíckrát, jen aby nikdo neublížil princezně za tvými zády. Připomínala jsi mi soustředící se kočku, uhlazenou a krásnou - ale připravenou mi poškrábat obličej, když ji vyprovokuju.
Tvoje oči byli v tu chvíli plné nenávisti, ale přesto byli stále svůdné - což ti jedině přidalo na nebezpečnosti. Možná jsi byla neozbrojená, ale vlastnila jsi spoustu zbraní.
Nechtěl jsem s tebou bojovat, ale byl jsem stále ve střehu, ale přesto mě šokoval tvůj pokus mě napadnout. Když jsi padala, tak jsem si vzpomněl, že jsi předtím byla nějaká slabá a tak jsem tě zachytil.
Poté, co jsem viděl tvůj krk, tak jsem pochopil. Proto jsi byla tak slabá a byl jsem naprosto šokovaný. Tvoje oddanost kamarádce neznala mezí. Ránu is zakryla, ale i přesto jsem měl linii tvého krku vypálenou do mysli a několikrát v noci jsem snil o tom, jak bych tě políbil na místo té ranky, jak rád bych ochutnal chuť tvé kůže a jak rád bych ti tam udělal značku, aby celý svět věděl, že jsi moje.
Když tě Liss požádala, aby ji přestala, tak jsem napjatě čekal na tvoji reakci, ale ty ses uvolnila všechno to napětí a nenávist zmizelo. Tedy, ne všechno, ale většina. V tvých očích byl stále nebezpečný pohled, který mě střežil. Zbytek tvého těla napověděl, že i když jsi zcela nepřijala porážku, svolila jsi k příměří - tak dlouho, dokud ti nedám důvod pro poplach.
Neměl jsem to v úmyslu. Pamatuju si, že jsem si pomyslel: Taky tě neplánuju ještě někdy takhle podceňovat, divoká dívko, zahleděn do tvých očí. A ujistím se, aby tě už nikdo další také takhle nepodceňoval.
Když tě ředitelka chtěla vyhodit, tak jsem se rozhodl, že to nesmím dovolit. Nechtěl jsem, abys mě opustila, nechtěl jsem, abys opustila Lissu, protože oddanějšího strážce by už nikdy nezískala. Věděl jsem, že pokud nezasáhnu zmizíš z mého života a to jsem nechtěl. Snažil jsem se svoje pocity skrývat, rozmlouvat si to, nesledovat tě, když jsem měl příležitost, ale nešlo to.
Při tom Victorově kouzle jsem si připadal jako kdybych vyhrál hlavní cenu, Dotýkal jsem se tě, líbal tě, svlékal tě...byla jsi moje a chtěl jsem, aby tomu tak bylo napořád. Chtěl jsem tě pomilovat tak silně až by jsi křičela moje jméno, dost nahlas, aby celý svět věděl, že jsi moje, tak moc až by ses další den nemohla pořádně pohybovat....Dodnes nechápu, jak se mi vlastně podařilo ovládnout se.
Když bylo po všem a ty jsi odešla k celám. Tak jsem si pořádně zanadával, protože i přesto, že jsem věděl, že jsem udělal správnou věc, tak jsem se nenáviděl. Mohla jsi být moje, mohl jsem si konečně splnit své sny a já to zkazil. Byl jsem odhodlaný to aspoň z části napravit a tak jsem šel za tebou.
Když jsem viděl, že bojuješ se svou kamarádkou Natalie, ovládl mě vztek. Změnila se ve Strigojku, aby pomohla někomu jako je Victor, který nechal Lissu mučit a chtěl jí kvůli jejím schopnotem nechat přijít o rozum a později o život, chtěla tě změnit na jednu z nich...zranila tě. Ve chvíli, kdy jsem viděl tvoji krev, tak jsem se přestal ovládat.
Když jsi mi poté omdlévala v náručí, tak jsem byl zoufalý. Snažil jsem se tě udržet vzhůru, ale ty jsi pořád usínala a tak jsem se rozhodl a vše ti řekl. Věděl jsem, že tohle tě udrží vzhůru na dostatečně dlouhou dobu a naštěstí to zabralo.
Rozo, to co se snažím říct je, že jsi mě upoutala nejen svým vzhledem, ale i chováním. Tvoje impulzivní a výbušná povaha pro mě byla tím největším lákadlem. To jak ses vztekala...vždycky mě to přitahovalo. Tvoje vášeň ve všem, co děláš je zkrátka neodolatelná a byl jsem hlupák, když jsem se s tím snažil bojovat.
Vím, že jsi smutná z toho, že mi nikdy nebudeš moct dát dítě, ale mě to nevadí. Mám tebe a to mi stačí, tak se tím prosím netrap. Jediné, co chci jsi ty. Vždy a navždy, lásko."
Podal jí krabičku a napjatě čekal na její reakci. Uvnitř byl nádherný prsten, který jí donutil zalapat po dechu.
"Je mi jedno, co si o tom budou myslet ostatní. Chci, abys byla moje už navždy. Vezmeš si mě?"
"Ach, bože, ano!"
Pevně ho objala a zabořila mu obličej do krku. Pevněji si přitáhl její tělo do náruče a objímal ji dokud se trochu neuklidnila. Pak jí vzal krabičku a navlékl jí její prsten. Pak jí tu ruku políbil, než jí věnoval něžný polibek na rty. Když se na něj usmívala, tak si konečně dovolil úlevně vydechnout.
"Hlupáčku, ty ses bál, že bych řekla ne?"
"Vlastně ano."
"Jak bych ti mohla říct ne, Dimitri? Po tom všem jsem myslela, že víš, že tě miluju víc než vlastní život."
"Vím to, ale i přesto jsem byl nervózní."
"Neměl jsi proč, Dimitri. Byla jsem do tebe blázen od první chvíle, i když jsem si to nechtěla připustit. Připadal jsi mi a stále připadáš jako ten nejvíc sexy chlap kterého tahle země nosí. Když jsi kráčel k nám...božínku, byl jsi tak sexy, že by to člověka donutilo zastavit uprostřed silnice a nechat se srazit autem. Když jsme trénovaly...udělal jsi něco, co se nikomu před tebou nepovedlo. Zklidnil jsi moji výbušnou drzou povahu. Později si ukázal další ze svých kvalit. Dokázal jsi mě rozveselit, když jsem byla smutná.
Byl jsi vždy tím, co jsem potřebovala. Rozuměl jsi té části mě, které jsem ani já sama nerozumněla. Oba jsme stejní. Spolu jsme jednotní. Spolu se můžeme postavit celému světu. Nikdy nebudu litovat toho, že si mé srdce vybralo tebe, protože kdyby na to přišlo. Vybral by si tě i můj rozum. Jsi to nejlepší, co bych si mohla přát. Moje mysl je zaměřená jen a jen na tebe."
Spokojeně se usmál a pohledem přejel její nahé tělo, které bylo v jeho klíně.
"Myslím, že bych konečně měl pořádně splnit svoje sny."
"Chceš mi to udělat, tak silně až budu křičet tvoje jméno a celý svět bude vědět, že jsem tvoje?"
"Aspoň všichni budou vědět, že nemají šanci."
"Nemají, ale varuju tě. Chci být zítra schopná pohybu."
Jen se zasmál a zatlačil jí svým tělem do peřin.
"Budu se snažit, ale nic neslibuju. Pustila jste zvíře z klece, paní Belikovová..."

Než stihla cokoliv říct, tak se zmocnil jejích rtů a ona zjistila, že na nějaké argumenty má zoufalý nedostatek kyslíku, i provozu schopných mozkových buněk.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama