Strážkyně může zemřít, ale její duše kráčí dál.

Osudové setkání 6

1. května 2015 v 9:44 | RozaBellaBelikov |  Osudové setkání
v minulém díle se událo:
"Ta píseň je hloupá. Tradiční definice světa na blití."
"Mlč, André. Já a Roza ji chceme slyšet."
Překvapilo ji, že Liss použila její přezdívku od Dimitrije. Používala ji jen, když ji chtěla škádlit a tak čekala, co z ní zase vypadne.
"Roza a já, Lisso. Roza a já..."
"Myslím, že je to chytlavá melodie...."

Světlo protijedoucího auta je najednou oslepilo a.....PRÁSK!

Červenec 2007, Baia, Rusko
Abe se byl podívat zase na Dimitrije. Slíbil Rose, že na něj bude dávat pozor zatímco ona bude pryč. Tušil, že jeho dceři na něm záleží víc než jen na příteli, ikdyž to nepřizná a svým způsobem byl rád. Nemohla si vybrat lepšího.
Dimitrij se pomalu dostával z nejhoršího a přestal konečně pít. Stačil k tomu jediný telefonát od Rose, kde mu vynadala a dala mu dost jasně najevo, že pití mu nepomůže a že pokud nepřestane, tak ho přijede vyklepnout.
Momentálně byla na výletě s Dragomirovýma, aby přišla na jiné myšlenky. Smrt Ivana ji hodně zasáhla. Bavil se zrovna s děvčaty Belikov, když mu zazvonil telefon. To musela být Rose. Touhle dobou měla volat a on jí slíbil, že na to počká u Belikovových, aby si mohla promluvit i s nimi. Proto dal hlasitý odposlech, aby všichni, i Dimitrij, slyšeli.
"Ahoj, holčičko. Jsem rád, že voláš. Tak jak ses měla?"
"...Ibrahime..."
Uplakaný hlas jeho Janine ho zaskočil. Janine byla silná žena, nikdy ji neviděl plakat. Vlastně jen jednou. Když jí poprvé daly jejich dceru do náruče.
"Janine. Co se děje? Měla volat Rose."
Slyšel jí, jak se snaží popadnout dech, aby mu mohla přes vzlyky odpovědět.
"Janine, lásko moje. Neplakej. Budu plakat, když nepřestaneš."
"..Rose..ona..."
"Co je s Rose? Mluv, Janine! Co je s naší dcerou?!"
Její hlas se zlomil a nebyla schopná ze sebe vydat ani jediné slovo. To se nikomu z nich nelíbilo. Byl slyšet ženský chlácholivý hlas a pak se ten hlas ozval v telefonu.
"Ibrahime?"
"Alberto."
"Ráda tě slyším. Kéž by to bylo za jiných okolností."
"Co se stalo? Proč Janine pláče? A co je s mojí dcerou?"
"Měli autonehodu, Ibrahime."
Abe nehnutě pozoroval telefon před sebou a nechtěl věřit svým uším. Dimitrij se prudce postavil až židle na které seděl s hlukem dopadla na zem. Ten zvuk ho vytrhl z transu.
"A Rose?"
"Je v nemocnici, Ibrahime. Moc toho zatím nevíme, čekáme na doktory. Zatím je ona a princezna Dragomirová na sále."
"Takže je naživu?"
"Když je našly, tak měla slabý, ale stabilní pulz, stejně jako princezna, ale..."
"Ale co?"
"Viděla jsem zprávu o nehodě. Je zázrak, že to obě přežily."
"A ostatní?"
"Zbytek rodiny našly bez známek života. Vasilisa s Rose jsou jediné, co to přežily a které nám pak mohou říct, co se stalo. Vyšetřování pokračuje, ale jediné co zatím víme je, že řidič proti jedoucího auta zničeho nic vjel do protisměru a čelně se s nimi srazil. Princ Eric, princezna Rhea a jejich syn André byli na místě mrtvý. Vasilisa ležela na vozovce v bezvědomí a ze všech byla nejméně vážně zraněná a Rose musely z trosek auta vystříhat. Zatím nepropadej panice. Je naživu a určitě bude v pořádku. Je to bojovnice."
Děvčata se rozplakaly a Dimitrij je odešel obejmout. Zrak, ale nespouštěl z telefonu ležícím na stole.
"Vydrž, Ibrahime. Jde sem doktor...."
Napětí by se dalo krájet. Byl slyšet nesrozumitelný rozhovor protkaný vzlyky od Janine a pak rychlý klapot bot o nemocniční podlahu.
"Janine!"
"Mám dobré zprávy, Ibrahime. Rose je sice stále v bezvědomí, ale bude v pořádku. Nemá žádná vnitřní zranění. Jen pár zlomenin a krvavých šrámů. Dostane se z toho bez následků. Vasilisa se probrala a posílají k ní dárce. Hned jak budeme vědět víc, tak zavolám."
"Děkuju, Alberto, ale není třeba. Do pár hodin jsem tam. Nemohl bych tady zůstat jen tak sedět zatímco moje dcera leží v nemocnici. Jen mi dej adresu."

Listopad 2009, Portland, Oregon
Rose se právě vzbudila z Lissiny noční můry a ihned jí šla probudit.
"Lisso, vzbuď se. Měla jsi zlý sen."
"To nebyl sen."
"Já vím. Ta nehoda."
"Promiň. Já už nechci. Od té autonehody ses mi dostala do hlavy. Nemůžu si zvyknout. Je to divné."
"Měla bys vědět, že slovo divné na nás nestačí."
Lissa se na ni pousmála a už nevypadala tak utrápeně.
"Nemůžeš být jako normální dospívající holka a snít o nahém sexy klukovi na jednorožci?"
"Musí být na jednorožci?"
"Nemusí. Třeba na vodním skútru, mechanickému býku...proč tu máš ten šílený plakát bývalého prezidenta?" zeptala se zatímco se zvedla z její postele a ukázala na zmíněný plakát na zdi.
"Řekla jsi, že se mám víc propojit s oregonskou společností."
"Jsme v Oregonu. Jako lidská bytost jsi naprosto beznadějná."
"Zvykám si, Rose. Není to ani rok, co jsme utekly z akademie. Dva roky od srážky. Přestaneš někdy myslet na to, čím jsme prošly?"
"To dělají smolaři. Já se nás snažím udržet v pohybu a tebe v bezpečí."
"Pamatuje si na nás někdo? Opravdu se nás akademie pokouší chytit?"
"Samozřejmně....možná bychom měli jít na plastickou operaci!"
Rose se snažila Lissu rozesmát a tak začala dělat komické obličeje.
"Ne..prosím tě..."
"Ne? Ano? Ne?"
"Ne..."
"Co takhle? Bezva?"
"Rose...ne...."
Lissa se chtěla zvednout, když se jí zamotala hlava. Ihned s tím proto přestala.
"No..kdy jsi naposledy....?"
"Nemám hlad."
"Přesně tohle vždycky říkáš, když máš hlad. Pojď do kuchyně. Uvařím ti."
Odešly do kuchyně, kde se Rose napila a pak jí odhalila svůj krk.
"Jsi si naprosto jistá?"
"Dobrou chuť."
Lissa nezaváhala a napila se.
"Díky."
"Od čeho jsou přátelé?"
Zvedla se a zatímco si Lissa otírala rty, tak si došla pro ubrousek, aby si otřela krk. Lissin kocour na ni zaprskal jen co se přiblížila.
"Žárlíš, Oskare?...Na co se díváš?"
Úsměv z její tváře zmizel, když zahlédla muže snažícího se ukrýt ve stínu.
"Neměla bych ještě...?"
"Usmívej se. Sledují nás."
"Kdo je tam? Strigojové?"
"Díky bohu ne. Strážci."
"Dobře."
Během chvilky už měli svoje věci a vycházely zadním vchodem domu.
"Drž se u mě, jak jsme trénovaly."
Došly až na konec uličky a Rose obhlédla situaci. Na hlídce tam byli dva strážci a zatím si jich nevšimly. Rose se přikrčila u motorky a odšroubovala víčko k nádrži. Poté do ní vložila šátek a jiným šátkem svázala řízení a během chvilku se na oba strážce řítila zapálená motorka, která v jejich blízkosti vybouchla.
Dimitrij se mezitím vydal na stejné místo a překvapilo ho, když viděl dvě dívčí postavy, které klopýtaly ulicí. Ta jedna podpírala druhou. Předpokládal, že to Rose podpírala princeznu, ale šokovalo ho, že je tomu naopak. Znervóznilo ho to, protože se mu nelíbila představa takhle slabé jinak vždy bojovné Rose.
Rose neváhala a rychle oba strážce složila. Jakoukoliv slabostí předtím trpěla, teď zuřivě bránila princeznu. Rychle ji popadla za ruku a táhla k autu.
"Musela jsi je zranit?"
"Jestli jsem musela? Není zač. Vzpamatuj se, Ghándí. Pojedeme do Kanady...."
Začala odemykat auto, aby mohly odjet, ale to on nemohl dovolit a tak se rychle vydal za nimi. Zaslechl tlumené zamňoukání.
"Ty jsi vzala tu chlupatou kouli sebou?"
"Nemohla jsem ho opustit."
Poté zaslechly, jak se k nim blíží další strážce a Rose ho ihned složila k zemi.
"A je to."
Princezna si všimla Dimitrije a její neklid vzrostl.
"Rose...?"
Konečně se na něj Rose podívala a on skoro zalapal po dechu. Za ty dva roky, kdy ji neviděl zkrásněla ještě víc a to si myslel, že už to víc nejde.

"Princezno Vasiliso Dragomirová. Mé jméno je Dimitrij Belikov. Odvezu vás zpátky na Akademii sv. Vladimíra."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kulisek129 Kulisek129 | E-mail | 27. září 2016 v 22:03 | Reagovat

Tahle povídka člověka úplně pohltí. Líbí se mi, jak tam kombinuješ vymyšlený příběh se scénami z filmu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama