Strážkyně může zemřít, ale její duše kráčí dál.

Nechte mě zemřít 1/3

5. června 2015 v 20:57 | RozaBellaBelikov |  Nechte mě zemřít
Stále tomu nemohla uvěřit. Povedlo se to! Dimitrij byl zpátky, byl zase dhampýrem a dokonce už ho pustily z kobky, i když ještě ne do aktivní služby, ale i přesto to bylo úžasné. Jen jeden fakt jí radost kazil. Nechtěl ji vidět, nechtěl s ní mluvit, zkrátka mít s ní něco společného a to bolelo.
Nepomáhal ani fakt, že Lissa se točila jen kolem Dimitrije až to nakonec odnesl její vztah s Christianem, který s ní od té doby nechtěl mluvit. Jako by za to snad mohla ona!
Eddie byl na ni naštvaný a vyhýbal se jí bez jediného slova a Adrian dělal to samé. Sice jí řekl, že bude i nadále jejím přítelem, ale potřeboval čas, aby se z toho vzpamatoval. To ona chápala.
Věděla, že kdyby Adriana potřebovala, tak by jí pomohl, ale nemohla ho využívat. Musela se z toho dostat sama, protože přes všechno, co si kdy myslela byla sama. Nezůstala jí ani matka, která na ni byla naštvaná, že kvůli dhampírovi zahodila svoji budoucnost a ani fakt, že toho dotyčného miluje ji neobměkčil. Jediný, kdo zůstal na její straně byl její otec a i když ho měla svým způsobem ráda, tak věděla že morojský mafián by jí v tomhle asi moc nápomocný nebyl. Byla prostě sama a musela se s tím smířit.
Každý koho znala a koho milovala ji v tuto chvíli opustil. Lissa se na ni vykašlala, i když slíbila, že to nikdy neudělá. Eddie s Adrianem se někde spolu opíjeli a nadávaly na mizerný život a tutově i na ni. Matka ji nechtěla vidět a neodpovídala na žádný druh komunikace, který ji napadl.
To vše by vydržela, ale fakt, že ji Dimitrij řekl, že ji nemiluje, byl daleko horší. Cítila jak v ní něco zemřelo, když to řekl a tak si vzala příklad z kluků a šla se opít. Na jednu mizernou chvilku, která nevydrží, zapomenout na to, jak mizerný má život.
Nikdy jí nenapalo, že ta chvíle nastane, ale mrzelo jí, že u Lissy se neprojevila nějaká jiná magie. Jedno jaká, cokoliv jen ne éter. Kdyby neovládala éter, tak by ji nemohla přivést zpět. Pokojně by si zemřela a nemusela žít v takových sračkách.
Nakonec se ukázalo, že alkohol nepomáhá, jen to zhoršuje a tak se vydala domů, že to nebyl dobrý nápad se ukázalo vzápětí.
"...já tě neopustím, Lisso. Vždy tu budu pro tebe."
Vešla dovnitř a našla svoji nejlepší kamarádku uvelebenou na klíně muže, kterého její srdce milovalo víc než cokoliv na světě.
"Rose?"
"Pokračujte. Jako bych tu nebyla."
"Rose, ty jsi pila?" zeptal se Dimitrij, který ze sebe sundal Lissu a zvedl se.
"Přísahám na flašku vypité vodky, že jsem se alkoholu ani nedotkla," zasmála se.
"Rose..."
"Co je vám dvoum do toho? Ano, mami, pila jsem. Spokojenej?"
Teď už jí smích přešel. Co je jemu do toho co ona dělá? Nemusí se mu zpovídat!
"Co jsi dělala v baru?"
"Nudila jsem se. Navíc bylo pravděpodobné, že se dneska v noci zpiju pod obraz, což sice nevyřeší moje problémy, ale aspoň to bude sranda."
"Byla jsi tam sama nebo s klukama? Ti jsou tam teď taky nějak často."
"Nekecej. Ty sis všiml? Nevídané. Dimitrij Belikov vytáhl hlavu z pod sukně princezy a všiml si co se venku děje. Bravo.... Ne, kluci tam nebyli. Byli tam jeptišky. Představ si to....kruci! Kdybych věděla, co mě tady čeká, tak jsem brečela poslední třetinu cesty."
"Rose, proč jsi taková?"
"Jaká? Já jsem přece úplně stejná jako vždycky. Stejně jako ostatní. Stejně jako vy dva. Nic se přece nestalo, ne? Takže není důvod pro moje jiné chování."
"Rose, nevíš o čem mluvíš."
"Já vím. Já totiž nikdy nic nevím, nikdy nic nechápu a nikdy nic nevidím."
"Rose! Ty usiluješ o to stát se mrchou roku, co?"
"Jako šampionku tě to znervózňuje?"
Lissa se po ní nevěřícně podívala, ale Dimitrij se nechtěl nechat zaskočit. Rose byla opilá a nevěděla, co říká. Zítra jí to bude mrzet.
"Rose, kam jdeš?"
"Jdu zpátky. Na tohle nejsem dostatečně opilá. Vy klidně pokračujte v tom, co děláte. Nebudu vám tady zaclánět. Pokračujte si v tom, co jste dělaly než jsem vešla. Klidně si dál vyšukávejte mozky z hlavy. Mě je už všechno jedno."
Práskla za sebou dveřmi a bylo jí naprosto jedno, že je za sebou nechala naprosto šokovaný. Sedla si zpět k baru a lila do sebe jeden panák za druhým.
"Co tu děláš?"
"Snažím se opít do němoty, abych na chvíli zapomněla na to, jak moc nenávidím fakt, že i přeze všechno jsem na živu."
"Chceš společnost?"
"Nejsem moc dobrá společnost."
Christian si povzdechl a sedl si vedle ní.
"Mýlil jsem se."
"Ty jsi opilý?"
"Ještě ne."
"Měl jsi právo se na mě zlobit."
"Na tebe ne. Na ty dva. Ty jsi přece za nic nemohla a trpíš stejně, ne-li víc než já."
Kopla do sebe dalšího panáka a nevesele se uchechtla.
"Opatrně, Christiane. Mohla bych si začít myslet, že ti na ostatních opravdu záleží."
"A to bychom nechtěli."
Chvilku popíjeli, když zase prolomil ticho.
"Měli bychom oba na ně zapomenout. Ať jsou spolu šťastný, když to tak moc chtějí."
"Zapomenout se ti řekne lehce, ale co když moje srdce zapomenout nechce.....?"
"Rose, měla by ses tím přestat trápit. Ty vzpomínky tě jen zabíjejí."
"Na některé vzpomínky zapomenout nemůžu a na některé prostě nechci! Trápím se sama, dobrovolně, pořád a bolí to. Každá vzpomínka na něj mě bodá jako tisíc malých střepů. Vlastně jsem sama proti sobě, když ho spatřím bude to bolet, ale jestli ho nespatřím, zabije mě to. Už jen pomyšlení že by..."
"Rose, přestaň! Tohle nejsi ty!"
"Víš... Líbil ses mi mnohem víc, když jsi všechny nenáviděl."
Usmál se na ni a položil jí ruku na tu její.
"To pořád dělám. Jenom zbožňuju, jak oni zbožňují mě. Ale vážně, Rose. Neměla by ses takhle ničit. To nejsi ty. Tohle není ta neohrožená Rose Hathawayová, kterou jsem poznal. Co se s tebou stalo?"
"Něco ve mně zemřelo po jednom rozhovoru v kostele."
"A co to bylo?"
"Rose Hathawayová."
Beze slova zaplatila, odešla a nechala tam šokovaného a smutného Christiana. Ten sice teďka trpěl díky těm dvěma, ale nebylo to nic s tím, jak trpěla Rose. Její oči opravdu vypadaly mrtvé a z toho měl strach. Nikdy si nepomyslel, že ji někdy takhle uvidí. Byla silná a neohrožená a vždy schopná všechno obětovat pro ostatní a ti jí pak bodly do zad. To si nezasloužila.

Doufal jen v jednu jedinou věc...že příjde na způsob, jak jí pomoci než bude pozdě, protože tohle nemohla dlouho vydržet a děsil se toho, co by se mohlo stát až nastane chvíle, kdy jí napadne, že tady na ni nic nečeká...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama