Strážkyně může zemřít, ale její duše kráčí dál.

Přežila jsem smrt 1

26. června 2016 v 18:20 | RozaBellaBelikov |  Přežila jsem smrt
Bylo tomu rok, co od nich odjela Rose. Zatímco se všechno pomalu urovnalo a skoro všichni se s tím smířily, tak Dimitri nemohl. Věděl, že je to jeho vina a každý den se budil z noční můry, kde viděl svoji milovanou umírat rukou nějakého strigoje. Celý den pak čekal, kdy k nim dorazí zpráva, že zemřela, ale zatím k nim chodily jen samé dobré zprávy. Skupina lovců si vedla dobře a za ten rok tam byla jen jedna ztráta. Naštěstí to Rose nebyla.
Každý z lovců měl svou přezdívku. I Rose jako jediná žena ve skupině ji měla. Říkaly jí Valkýra.
Podle severské mytologie se jednalo o krásné, ale nebezpečné dívky-bojovnice jež jezdily do bitev na okřídlených koních a střežily válečníky a řídily boj. Což krásně pasovalo na Rose. Ta byla přímo vražedně hezká a stejně tak i nebezpečná. Byl na ni pyšný.
A zatímco on byl myslí převážně u jeho milované Rozy, tak ostatní trápila jiná věc. Skupina strigojů spolupracující s lidmi, aby se dostaly přes obrany a napadající královské rodiny. Nezaměřující se cíleně a tak nikdo netušil kdo je dalším cílem dokud nebylo pozdě.
"Rose je určitě v pořádku, Dimitri. Stále cítím naše pouto."
"Škoda, že není obou stranné, abys viděla, jak se má a jestli je v pořádku."
"Taky bych si to přála. S Christianem jdeme na procházku. Pojď se vyvětrat s námi, Dimitri. A tentokrát nebudeš náš stín, ale budeš s námi mluvit. Takhle to nejde."
Jen si povzdychl a kývl. Při procházce se nakonec uvolnil a cítil se mnohem lépe. Dokonce se po dlouhé době usmíval. Aspoň do doby než ji spatřil.
"Dimitri?"
Nereagoval. Kochal se pohledem na svého osobního anděla, který kráčel směrem k trůnímu sálu. Byla ještě krásnější než si pamatoval. Pohybovala se rychle a jistě. Jako kdyby tu byla pánem a vše jí tu patřilo. Relativně klidná, ale připravená kdykoliv zaútočit.
"Není to Rose?"
"Je."
"Tak jdeme za ní, ne?"
Následoval Lissu s Christianem a kochal se pohledem na její nádhernou tvář. Na její krásné dlouhé rozpuštné vlasy.
"Rose!"
Otočila se a všiml si cuknutí její ruky. Reflex vypěstovaný bojem. Po kůlu, ale nesáhla a jen je obezřetně sledovala, když se přibližovaly.
"Rose, jsem ráda, že tě vidím."
Na to nijak nereagovala. Jen ji obezřetně sledovala než se jí lehce poklonila.
"Princezno Dragomirová...pane Ozero...strážce Belikove...."
"Rose, co to..?"
"Koukám, že ses konečně naučila slušnému chování," zasmál se Christian.
"Taky jsi mi chyběl," řekla s drobným úsměvem a držení jejího těla lehce povolilo.
"To jsem rád. Co tu vlastně děláš?"
"Povinnosti."
"Jsi tu kvůli těm útokům?"
"Pokud to vážně musíš vědět, tak ano, ale víc říct nesmím. Ráda jsem tě zase viděla. Pozdravuj Eddieho a Adriana prosím. Nepředpokládám, že budu mít tolik času, abych za nimi zašla až se tohle dá pohybu."
"Spolehni se. Pokud budeš mít čas, zastav se."
"Slibuju, že pokud to budu stíhat, tak přijdu. Omluvte mě."
Bez jediného dalšího slova nebo pohledu pokračovala v cestě. Dimitri si nemohl pomoci, ale celou dobu ji sledoval. Byla nádherná a v těch upnutých kalhotách jí krásně vynikly křivky...
"O co jsem přišel?"
"Adriane!"
"Co je? Co se tady děje? Všem vám podivně září aury. Hlavně Dimitrijova. Belikove! Země volá Belikova."
"Trhni si."
"Je tu Rose."
"Cože? Opravdu?"
"Je tu pracovně, ale máme vás s Eddiem pozdravovat. Když bude mít čas, tak se zastaví."
"To je dobře.Takže aspoň máme jistotu, že je opravdu v pořádku."
"Jo, ale chová se tak chladně.."
"Divíš se jí? Pojďte, počkáme na ni."
Čekaly na ni skoro celé odpoledne a když si myslely, že asi nedorazí, tak zaslechly klepání na dveře.
"Rose, už jsem se bál, že nedorazíš."
"Slíbila jsem, že se pokusím dorazit. Jednání s královnou se bohužel protáhlo."
"Všichni tu na tebe čekají. Pojď je aspoň pozdravit."
Vešla dovnitř a hned jak se objevila, tak Eddie vstal a pevně ji objal.
"Já tě tak rád vidím!"
"Pomalu, chlape. Tolik lásky neunesu."
Rychle ji pustil a zadíval se na ni.
"Co je s tebou? Ty jsi zraněná, že jo?"
"Nic to není. Budu v pohodě. Sice mě trochu bolí sebemenší pohyb, ale pořád můžu bojovat, takže si neztěžuju."
"Co se ti vlastně stalo?"
"Při poslední akci si jeden strigoj hrál na architekta."
"Architekta?"
"Myslel si, že by jídelna potřebovala ještě jedny dveře do kuchyně."
"Chceš říct, že tě hodil na zeď?"
"Abych byla přesná tak skrz. Nebýt to jen příčka, bylo by to horší. Takhle jsem jen dva dny vykašlávala zbytky omítky."
"A to říkáš jen tak?"
"Eddie, měla jsem i horší zranění. Je to jen pár naražených žeber. Můžu tě ubezpečit, že to pěkně olitoval než zemřel."
"Tak si sedni a vyprávěj nám."
"Klídek. Hezky po pořádku..." Adrian k ní přišel a vtáhl jí do opatrného obětí. "....jsem rád, že tě vidím, malá dhampírko."
"Taky tě ráda vidím."
Nakonec si sedla do křesla odkud měla dobrý výhled na všechny. Jen Lisse a Dimitrimu se vyhýbala.
"Tak povídej. Jak se máš? Kde žiješ a tak..."
"Jsem naživu, takže se mám asi dobře. Ostatní informace podléhají přísnému utajení. Je mi líto."
"Ani naznačit nemůžeš?"
"Ne. Jsme tak tajná skupina, že o místě našeho momentálního pohybu ví jen královna. Stěhujeme se z místa na místo podle potřeby."
"A tady jsi kvůli těm útokům?"
"Ano. Já dorazila jako předvoj, abych informovala královnu a získala potřebné informace k naplánování akce."
"Kolik vás přijelo?"
"Celá skupina, ale jen já jsem u dvora. Ostatní čekají na pokyny."
"Jak dlouho budeš u dvora?"
"Nevím, jak bude potřeba. Jsem jediný známý člen, takže v rámci utajení působím jako spojka..."
Najednou se jí rozezvonil mobil.
"Valkýra."
"Došlo k dalšímu útoku."
"Kolik?"
"Pět morojů a čtyři strážci."
"Pošli mi adresu. Nikdo nevkročí dovnitř dokud neřeknu. Nenechám si zničit další místo činu nějakým břídilem."
"Rozkaz."
Zavěsila a otočila se k nim.
"Pokec končí. Povinnosti volají."
Podívala se na mobil a zamračila se. Proč vybíraly tak náhodně? Aby jim znesnadnily práci?
Rychle se zvedla, jako by vůbec neměla zraněná žebra a vydala se ke dveřím.
"Kdo to byl?"
"Jeden od nás."
"Ne, koho napadly?"
S rukou na klice se zastavila, ale neotočila se. "Tarusovi."
Odešla a nechala je tam. Ke dvoru dorazila až o několik hodin později. Zjistily to náhodou, když jí slyšely křičet na jednoho moroje ze zajišťování stop.
"Takový neschopný tupce jsem v životě neviděla! Zvoraly jste vyšetřování! Kdyby jste to tak kolosálně neposraly, tak jsme v tuto chvíli mohly být na lovu a nemusely jsme napravovat vaše chyby! Do tří vteřin mi zmizte z očí nebo vás donutím litovat dne, kdy se vaše matka rozhodla mít děti!"
Moroj rychle utekl a ona podrážděně vypustila vzduch, který v plicích zadržovala.
"Teď jsem měl z tebe fakt strach, malá dhampírko."
Otočila se k nim čelem a prohrábla si vlasy.
"Teď nemám na pokec náladu. Jsem unavená."
"A v bolestech."
"Prosím?"
"Tvoje aura. Vidím, že trpíš bolestmi."
"Léky přestaly účinkovat....před pár hodinama...dám si sprchu, vezmu si léky a zalehnu. Bude mi fajn. Neměj strach. Něco takového mě nepoloží."
"Nebo by tě Lissa mohla vyléčit."
"Adriane, jsem v pořádku. Není nutné, aby se princezna Dragomirová namáhala pro někoho podřadného. Teď, když mě omluvíte..."
Rychle odkráčela než stihne udělat nějakou hloupost. Jako třeba vrhnout se do Dimitriho náruče pro útěchu. Byla naštvaná na sebe, že jí tyhle pocity ještě neopustily, když už myslela, že to má za sebou, ale očividně se spletla. Neulehčoval jí to ani fakt, že Dimitri vypadal jako zpráskaný pes kdykoliv ji uviděl a když zjistil, že je zraněná a teď ještě, že má bolesti...mohla se na to vykašlat! Pitomí strigojové! Až se jí dostanou do rukou, tak budou litovat, že kvůli nim musela zase ke dvoru...o to se osobně postará....!
Probuzení bylo bolestivé, ale zvykla si už na to a bolest už nebyla tak silná jako ten první den. Nabídka vyléčení éterem byla lákavá, ale ještě neklesla tak hluboko, aby nechala svoji bývalou přítelkyni na sebe použít magii. Nic od ní nechce, jen, aby jí dala pokoj. Měla co dělat, aby si neelegantně neodfrkla, když se chovala jako by se nic nestalo a nesnažila se přijít k ní, aby jí objala. Jedině její pohled jí zmrazil na místě. Pokud si myslí, že se bude chovat jako by jí nikdy nenazvala děvkou, tak se plete!
Ozvalo se zaklepání a tak šla otevřít. To, že byla jen v ručníku jí nijak nevadilo. V Rusku si brzy zvykla, že ve skupině plné mužů něco jako soukromí neexistuje. Za dveřmi byl k jejímu překvapení Dimitri, který z ní momentálně nemohl spustit oči.
"Co potřebuješ?"
"Můžeme si promluvit?"
Povzdechla si a výsměšně ho úklonou pozvala dál. Nebyl to dobrý nápad, protože její bolest se znovu ozvala, ale pohled na jeho tvář stál za to. Založila ruce pod prsy a ignorovala pomalé rozvazování její osušky. O něm se to samé říct nedalo.
"Vyklop to. Mám ještě moc práce."
"Mluvil jsem s Lissou. Dala mi volno, abych se mohl s vámi účastnit lovu...."
"Ani náhodou."
"Rose, prosím. Opravdu chci jít s vámi."
"Proč?"
"Chci mít jistotu, že se ti nic nestane."
"Co by se mi tak mohlo stát?"
"Mohly by tě zabít a obvzlášť teď, když jsi zraněná...."
"Jednu věc si opomněl, strážce Belikove."
Viděla jak sebou škubl a věděla proč. Nikdy dřív mu neřekla tak oficiálně. To až teď, poté, co se vrátila ke dvoru.
"Rose Hathawayová, kterou jsi znal je mrtvá. Zabily jste ji. Teď před tebou stojí Valkýra, strážkyně Rosemarie Hathawayová. Zabila jsem pět strigojů s rozdrceným zápěstím a otevřenou zlomeninou nohy. Opravdu si myslíš, že taková prkotina mě zastaví v boji?"
"Ty..cože?"
"Ano. Už nenahlížím na bolest jako dřív a tak mohu vydržet víc než kdokoliv jiný. Teď se vrať do práce, já mám taky své povinnosti."
"Já vím, že jsem to zvoral, ale nech mě to napravit, Rozo."
Vnitřně sebou škubla, ale nedala to na sobě znát.
"Už mi tak nikdy neříkej."
"Proč ne? Vím, že se ti vždycky líbilo, když jsem ti tak říkal."
"Líbilo se to staré Rose. Té, která byla tak naivní a věřila, že jí nikdy neublížíš a že ji budeš milovat až dokonce. Já nejsem ona. Ona je mrtvá."
Nevšimla si, že stáhla ruce a ručník jí zklouzl z jejího těla.
"Odejdi. To, co jste udělaly už nejde napravit."
Cítila jeho pohled na svém těle, ale nedovolila si začervenat. Jeho pohled byl stejně zbožňující jako tu noc v chatce a ona se zase cítila jako sedmnáctiletá dívka, která chce věnovat své pannenství muži, kterého miluje víc než vlastní život.
Přešel k ní a zlehka přejel po jejích modřinách. Jeho pohled jí zneklidňoval a tak se mu otočila zády, že to nebyl dobrý nápad jí potvrdilo jeho zalapání po dechu. Chystala se ho poslat ke všem čertům a konečně se obléknout, když cítila jak jí jemně klouže po jejích zraněních, která v místech, kde se jich dotkl už nebolela. Zvláštní.
"Bolí to?"
"Co myslíš?"
"Rozo, mě je to tak strašně líto, kdybych nebyl takový pitomec, tak se tohle všechno nemuselo nikdy stát."
"Nechci o tom mluvit. Už nikdy. Odejdi, prosím."
"Odejdu, ale nemysli si, že to teď vzdám. Už jednou jsem tě nechal odejít, podruhé to nedopustím."
"Nalhávej si, co chceš, ale tvoje Roza zemřela před víc jak rokem na pozemkách kostela ve chvíli, kdy si jí vyrval její srdce. Já nejsem ona."
"Ale ano, jsi. Někde tam hluboko uvnitř jsi pořád moje Roza a já udělám cokoliv proto, aby tomu zase tak bylo. Slibuju."
"Slibuješ? Pak se nemám čeho bát. Tvoje sliby nic neznamenají. Nedodržuješ je."
Odešla do ložnice, kde se začala oblékat, když jí najednou překvapily pevné paže, které jí přirazily na její skříň a než stihla tomu odvážlivci vynadat, tak jí umlčely rty, které se přitiskly na její. Mysl jí vypověděla službu a jediné, co dokázala rozeznat bylo, kdo jí to tak vášnivě líbá. Dimitri.
Po chvilce se odtrhla a vrazila mu tak silnou facku, jak jen dokázala.
"Jak ses vůbec mohl opovážit?! Jakým právem?!"
"Rozo.."
"Zmlkni!"
"Rozo..."
"Neměl si žádné právo něco takového udělat! Vůbec žádné!"
"Rozo..."
"Vypadni a už mi nikdy nelez na oči!"
"Přestaň se vztekat. Ten polibek si mi vracela."
Poslušně zavřela pusu a šokovaně na něj hleděla.
"To bych nikdy..."
"Ale udělala jsi to."
"Lžeš."
"Proč bych to dělal?"
"Chceš si se mnou zase jen hrát, aby si mě mohl dorazit, když se vám to s Vasilisou posledně nepovedlo. Na to vám já, ale neskočím. Znovu ne."
"Rozo, promluvme si o tom. Není to tak, jak to vypadá."
"Není o čem mluvit, Dimitri Belikove. Vybral sis a teď mě nech jít."
"Ne, dokud si o tom nepromluvíme."
"Pusť mě, Belikove. Tohle je moje varování, jediné co ti dám. Čekají na mě."
"Ty chceš jít do akce v tomhle stavu?"
"Nejsem nemocná, ani jednou nohou v hrobě a neumírám, tak o co ti jde?"
Trhl sebou, když si vzpomněl kdy naposledy tuhle větu vyslovila.
"Chci, abys byla v pořádku a v bezpečí. To je to tak hrozné?"
"Nevím proč by jsi něco takového měl chtít."
V klidu si zapínala opasek a do pouzdra si dávala pistoli a kůl.
"Posloucháš se vůbec?"
"Ano, ale ty mě ne. Odejdi."
"Teď odejdu, ale promluvíme si ještě. Ať budeš chtít nebo ne. Slibuju, že to tak nenechám."
"Víš že to nedodržíš, tak proč znova slibuješ?"
"Rozo..."
Ignorovala ho a vydala se na cestu pryč, vydal se za ní, ale ignorovala ho a v klidu si nasazovala bezprsté rukavice.
"Ahoj, Rose."
"Princezno..Christiane..."
"Někam se spolu chystáte?"

"Se strážcem Belikovem jsme měli stejnou cestu, ale když už je u své chráněnkyně, tak mě nebude doprovázet. Ráda jsem vás viděla, ale budu muset už jít."

Tak, co? Líbilo?
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 petra petra | 29. června 2016 v 20:31 | Reagovat

Fantastické, že v tom opäť pokračuješ už som si myslela, že si to s blogom zabalila. Inak príbeh začal výborne, len tak ďalej! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama