Strážkyně může zemřít, ale její duše kráčí dál.

Červenec 2016

Narozeninové povídky

30. července 2016 v 13:13 | RozaBellaBelikov |  Oznámení
Tak, Veru, všechno nejlepší! Jsem ráda, že jsi moje věrná čtenářka a doufám, že ti dřívější zveřejnění další kapitoly Morojky udělá radost. Ber to jako dárek, který se ti doufám bude líbit.
Všem ostatním fanouškům děkuji za přízeň a pokud i vy si přejete nějakou kapitolku k narozeninám, tak neváhejte a pište.
Jinak děkuji za komenty pod povídkami, dělají mi velkou radost. Každý jeden jediný. I když poukazujete na moje chyby v gramatice :) Co dodat..čeština nikdy nebyla moje silná stránkaNevinný

Bojovná morojka 9

30. července 2016 v 13:08 | RozaBellaBelikov |  Bojovná morojka
Dimitri Belikov
Užasle jsem sledoval promítané video a už jsem chápal, jak to Rose myslela. Bylo to přímo dokonalé. Už jsem se bál, že to vzdala, ale ona zase našla sílu bojovat a ze svazku se vyvlíknout.
Celý sál sborově zalapal po dechu, když slyšely, co na videu Hasad říká. Podíval jsem se na Rose, ale ta měla na tváři ďábelský úsměv a sledovala překvapeného Hasada. Ten se snažil utéct, ale v cestě mu stála Valide. To bude ještě něco zajímavého.
"Primitivně jednoduché? Já ti ukážu, co je primitivně jednoduché."
"Není to tak, jak to vypadá, já vám to vysvětlím..."
"Mlč! Odveďte ho! Už ho nikdy nechci vidět!"
Její strážci ho popadly a vlekly pryč. Rose mu jen s úsměvem zamávala a pak přešla k té dívce z videa.
"Tvoji sexuální hračku už odsud vyhodily, co kdybys ho následovala?"
"Co si o sobě myslíš?"
"To tebe nemusí zajímat a teď by jsi fakt měla odejít nebo ti pomůžu."
Lesk v jejích očích byl odstrašující a dívka zamrzla na místě.
"Bu!"
Utekla s křikem zatímco se Rose rozesmála. "Myslím, že teď je jasné, že žádná svatba nebude, ale to nám nebrání v zábavě. Pusťte hudbu!"
Bylo to pozdvižení, ale během chvilky se všichni vzpamatovaly a jako by se tu vůbec nic nestalo.
Najednou jsem cítil stisk nad loktem a když jsem se otočil, tak jsem hleděl do její rozzářené tváře.
"Jaká jsem byla?"
"Fantastická."
Na to mi věnovala široký úsměv. "Už dlouho jsem se necítila, tak úžasně. Jako kdybych měla dokázat cokoliv."
"Stačí si jen věřit."
"Dobře. Tak pojď tančit."
"Cože? Rose, asi by jsme neměly."
"Proč ne? Ty neumíš tančit? Pokud ne, nebudu tě nutit."
"O to nejde, umím tančit. Jen to není vhodné. Měla by jsi vyzvat k tanci někoho vhodnějšího."
"Proč ne? Protože jsi strážce a já morojka? To je blbost a ty to víš! Chci s tebou tančit. S tebou a s nikým jiným..nebo ty nechceš tančit se mnou?"
"Tak to samozřejmně není."
"Dobře, tak jdeme."
Zatáhla mě za ruku a než jsem se nadál, tak jsem s ní byl na parketě. Povzdychl jsem si a podvolil se.
"Vidíš? Není to tak hrozné, ne?"
Její úsměv mě připravil o veškeré protesty a taky jsem to chtěl, i když bych to nepřiznal. Navíc jsem měl radost z toho, že na mě tak naléhala. Když jsme dotančily, tak jsem jí odtáhl bokem.
"Dosáhla si svého, tak mě už prosím nemuč."
"Nejsi rád středem pozornosti, co?"
"To opravdu ne."

Rosemarie Mazurová
Když jsem byla takhle vedle Dimitriho, tak jsem se cítila jako kdybych mohla dokázat cokoliv a bylo to příjemné. Držela jsem ho nad loktem a byla k němu přitisklá. Díky jeho strašidelné výšce a jeho pohledu mě nikdo nepřišel otravovat a z toho jsem byla nadšená. Nejlepší ples vůbec.
"Rosemarie."
Pustila jsem Dimitriho a přešla jsem k babičce.
"Nerada to přiznávám, ale měla jsi pravdu."
"Nerada to říkám, ale já ti to říkala."
"Nebuď drzá. Možná tvoje svatba nebyl dobrý nápad a možná máš pravdu, že by ses měla vdávat až sama budeš chtít, ale pokud se nebudeš chovat slušně, tak víš co tě čeká."
"Chtěla jsi mě provdat, i když už jsem se polepšila, takže je jedno, jak se budu chovat. Ale budu to mít na paměti. Ještě něco?"
"Myslela jsem to dobře."
"Jo, to už jsi mi ukázala před lety. Když mě teď omluvíš, tak jdu oslavit, že jsem měla pravdu a ty ne. Měj se."
Cítila jsem se jako kdybych měla létat. Vyhrála jsem nad ní! Po všech těch letech!
Bolin ke mně přiběhl a pevně mě objal.
"To bylo naprosto geniální! Zbavila ses slizouna! Přechcala jsi bábinku! A to všechno za jeden večer! A ještě ke všemu jsi vypadala fantasticky. Jako víš co myslím. Takový to: "Podívejte se na mě. Jsem super mrcha a vy všichni by jste mě chtěly mít." Bylo to naprosto luxusní a taky zákeřný. Ani nevíš jak jsem na tebe pyšný. Rostou tak rychle, viď, Aishe?"
S úsměvem jsem mu dala pěstí do ramene, když předváděl utírání neviditelné slzy.
"A víš, co je na tom nejlepší? Můžu využít jejího pocitu viny, abych mohla jet pro Mehmeda. Je mi jasné, že se pokusí to zastavit. Otec už je na stopě a hned, jak bude vědět kde je, tak tam s Dimitrim pojedu a přivedu ho domů."
"To jako vážně?"
"Ano. Já ho přivedu, Boline. Jen dej na Jihangira do té doby pozor a neříkej mu to. Chtěl by jet s námi a Mehmed by mě zabil."
"Slibuju. Teď pojď slavit. Překecal jsem toho DJ-e, aby tam pustil něco pro nás mladý."
Už dlouho jsem se tak nebavila. Tančila jsem, smála se a všechny starosti nechala za hlavou.

Dimitri Belikov
Byla tak nádherná, když se uvolnila a byla sama sebou. Jakoby jí toto vítězství dodalo novou odvahu a sebevědomí. Bolin si jí posadil na rameno a společně skotačily. Když jsem ji takhle viděl, vlasy poskakující kolem rozzářené tváře, s širokým úsměvem na tváři a rozzářenýma očima, nikdy jsem se necítil šťastnější.
Když jsme konečně seděly v autě, tak byla utahaná jako kotě.
"Mě tak bolí nohy. Jak já nenávidím boty na podpatku, obvzlášť když je musím nosit celou noc."
Vyhrnula si sukni ke kolenům, skopla boty a natáhla si nohy.
"To je lepší."
Než jsem si to stihl rozmyslet, tak jsem ji chytil za nohy. Překvapeně vypískla a když si všimla, že jsem jí je složil k sobě do klína, tak zčervenala. Když jsem ji začal promasírovávat chodidla, tak potěšeně zasténala a stálo mě velké sebeovládání, abych se po ní nenatáhl a nestáhl si jí do klína.
Další den Lissa s Christianem za doprovodu strážců, které jim přidělila Rose, odjely za Tashou. Byl jsem rád, že já s nimi nejedu. Tasha byla kamarádka, ale ráda by byla víc a to já nechtěl a ona to nechtěla pochopit. Aspoň jsem měl klid.

Rosemarie Mazurová
Před odjezdem jsem se stavila u babičky. Ať byla jakákoliv, byla to rodina.
"Za chvilku odjíždím."
"Vím. Máš všechno?"
"Ano."
"Dobře."
"Babi, vím, že jsi to myslela dobře a že jsi byla tak vychovaná, ale dneska se to už tak nedělá. Já si chci sama vybrat koho si vezmu a chci si vzít jen toho koho budu milovat. Měla by jsi to přijmout."
"Máš pravdu, budu se s tím muset smířit. Teď bych ti něco chtěla dát."
Zvedla se a došla ke svému stolu ze kterého sundala malou zdobenou truhličku.
"To je pro tebe. Je to k tvé plnoletosti. Vím, že je to trochu dopředu, ale přijedeš až v létě a já chtěla, abys ho měla dřív. Všechno nejlepší."
Pomalu jsem truhličku otevřela a překvapeně zalapala po dechu. Byl tam smaragdový prsten ve tvaru slzičky. Dost velký prsten.
"Ale to je.."
"Je to na zakázku vyrobená replika od rodinného klenotníka. S originálem byla Haseki Hürrem sultan samozřejmně pohřbena. Tenhle jsem nechala vyrobit speciálně pro tebe."
"Ale proč?"
"Aby ti ji připomínal, abys při pohledu na něj dostala sílu. Ona se postavila všem nepřátelům, kteří ji chtěly srazit na dno a vyhrála. Snad se to podaří i tobě."
"Děkuju. Je nádherný."
Dala jsem si ho na ruku a objala ji. Měla jsem ji ráda. Ať byla jakákoliv, byla to rodina.
"Vážně už musím, babi. Brzy se zase uvidíme."
Když jsme konečně dorazily na akademii, tak jsem si oddychla. Dimitri mi vzal kufr, abych se s ním netahala. Jen co jsem vešla dovnitř, tak jsem skočila do postele.
"Ach, už nikdy tě neopustím. Chybělas mi."
Za sebou jsem zaslechla smích a narovnala jsem se. Dimitri stál v našem pokoji a smál se.
"Je tu něco vtipného?"
"Jo. Chováš se jako kdyby si celé měsíce spala na tvrdé zemi někde venku."
Vzala jsem polštář a mrskla ho po něm. Uhnul.
"Pitomé dhampíří reflexy."
"Tak se nečerti."
V klidu si sedl na Lissy postel a dál se na mě šklebil. Jen počkej!
"Nejsi tak vtipnej, jak si myslíš."
Dělala jsem jakoby uraženou a že si budu vybalovat a pak jsem ho povalila a začala jsem ho mlátit polštářem. Chvilku mě se smíchem nechal, ale pak mě spacifikoval. Snažila jsem se vykroutit, ale měl moc velkou sílu.
"Holčička se zlobí, jo?"
"To není fér, soudruhu! Jseš větší!"
"Ano, to jsem. Máš prostě smůlu, maličká."
"Nejsem malá!"
"Ach ano, jsi."
Loktem jsem ho zasáhla do žeber, jak mi to ukázal a on překvapeně vydechl a snažil se přestat smát. Jelikož mu to nešlo, tak se trochu dusil. Díky tomu se mi podařilo na loktech zvednout a přetočit se na záda. Že to nebyl dobrý nápad mi došlo vzápětí. Byla jsem na posteli přišpendlena Dimitriho velkým svalnatým tělem. Seděl na mě obkročmo a neuvědomoval si, co to se mnou dělá. Jeho to asi taky nenechalo chladným protože jeho oči doslova žhnuly. Stačil jeden jediný pohled a neudržela jsem se, i když jsem si slíbila, že to bez jeho souhlasu neudělám.
Chytla jsem ho za krk, přitáhla ho k sobě a než jsem si to stihla rozmyslet, tak jsem přitiskla svoje rty na jeho a bylo to úžasné. Chvilku mě nechal a pak se ode mě rychle odtáhl a slezl ze mě. Najednou mi byla zima a došlo mi, co jsem provedla a cítila jsem se provinile.
"Rose, o tom jsme se už bavily."
"Já vím. Omlouvám se, neměla jsem to dělat. Nevím, co to do mě vešlo."
"Neomlouvej se, jen už to nedělej."
"Já vím. Asi se půjdu provětrat."
Rychle jsem od tamtud utekla. Kde je sakra Lissa, aby mě krotila? Kde je, abych se u ní mohla vyplakat?

Dimitri Belikov
Sledoval jsem jak cíp její sukně mizí za dveřma a cítil jsem se jako zpráskaný pes. Proč nikdy nedržím pusu? Už tak se kvůli tomu cítila špatně a já ještě nasypal sůl do rány. Měl bych se jí omluvit.
Hledal jsem ji všude, ale nakonec jsem ji našel u ní v pokoji. Musela se tam vrátit někdy po tom, co jsem odešel. Seděla na koberci, ruce měla pozvedlé dlaněmi k sobě, oči zavřené a očividně se modlila.
"Promiň."
"To je dobrý. Stejně jsem už končila. Děje se něco?"
"Chtěl jsem mluvit o tom, co se stalo předtím."
"A co se stalo? Tak nějak nevím o čem to mluvíš."
Překvapeně jsem se na ni podíval, ale tvářila se, že se vážně nic nestalo. Jen její oči ji prozrazovaly, ale nehodlal jsem jí to ztěžovat.
"Vlastně nic. Kdybys něco potřebovala víš kde mě hledat. Lissa dorazí během následující hodiny."
Rychle jsem odešel a šel jsem cvičit, abych zapomněl. Věděl jsem, že bude dělat, že se nic nestalo a že je to tak i lepší, ale bolelo to. Několik dalších dní se mi vyhýbala a sváděla to na učení. Chtěl jsem s ní mluvit, ale měl jsem taky dost práce s rostoucím počtem útoků na morojské rodiny. Jako by toho nebylo málo, tak přijela Tasha. S Lissou si báječně rozumněla, ale s Rose to trochu vázlo. Nejen s Tashou, ale i s námi ostatními mluvila míň a míň. Jen sledovala svoji pravou ruku na které se jí od odjezdu z Turecka třpytil nádherný prsten.
"Rose, nejsi nemocná? Jsi nějaká bledá."
"Ach ne, nejsem. Jen je toho na mě teď trochu moc. To nic není, Tasho, vážně."
"Proto s námi nechceš mluvit?"
"Není o čem. Brzy to bude dobré."
"Ten prsten, který si furt prohlížíš je krásný. Od koho je? Od nějakého chlapce?"
"Od babičky. Na moji plnoletost se neuvidíme a tak mi ho dala dopředu."
"A kdy ten slavný den nastane?"
"V březnu."
"To je hezké. Konečně z tebe bude dospělá žena. Těšíš se viď? Ach, kde jsou ty časy kdy nám bylo taky tolik, viď, Dimko?"
Jen jsem kývl a nenápadně setřásl její ruku.
"Omluvíte mě? V noci jsem málo spala a jsem trochu unavená. Asi bych si měla jít lehnout. Ty tu, ale zůstaň s ostatními, Dimitri. Určitě si toho chceš s Tashou hodně říct."
"Tak to si pořádně odpočiň. Snad ti bude brzy líp."
"Děkuji, Tasho, snad máš pravdu. Zatím se všichni mějte."
Rychle se dala na odchod. "Dojdu se ujistit, že je v pořádku. Hned jsem zpět."
Za sebou jsem slyšel, jak Lissa říká, že ji asi trápí její nezvěstný bratranec Mehmed. Doběhl jsem k ní, ale nevnímala mě. Už od odjezdu jsem si všiml, že tu šálu měla pořád kolem krku, stejně jako ji nosil i Mehmed. Jeden konec na levé straně hrudi, jedno obtočení přes ramena a druhý konec na levé lopatce.
"Ty se mnou nemluvíš?"
"Jsem vážně unavená, Dimitri. Co se děje?"
"Proč se nám vyhýbáš? Často jsi unavená a říkáš, že si jdeš lehnout, ale ve skutečnosti spíš hodně málo. Všiml jsem si toho."
"No a co? Nemusím se ti svěřovat. Pokud stojíš o svěřování, tak požádej někoho jiného. Třeba Tashu, dlouho jste se neviděly."
"Rose, co je to s tebou?"
"Se mnou? Se mnou není nic v nepořádku. Jen mám trochu problémy se spaním. S tím mi ty nemůžeš pomoct, tak mě nech být a jdi tam kde o tebe momentálně stojí."
Chytil jsem ji za ruku a otočil ji k sobě.
"Proč mě od sebe odháníš?"
"Nevím o čem to mluvíš."
"Dřív to bylo soudruhu sem, soudruhu tam. Mluvila jsi se mnou o všem. Chodila sis ke mně pro rady ohledně úkolů z ruštiny a teď nic. Vidím, že tě něco trápí a chci ti pomoct. Jenže ty mi to nedovolíš. Nechceš mi to dovolit. Co tě trápí?"
"Co mě trápí? Nic, co by tě zajímalo takže se do toho nepleť. Jsem v pořádku."
Vytrhla se mi ze sevření a odešla a já už na ni nenaléhal. Když mi to nechce říct, nemůžu ji nutit.

Rosemarie Mazurová
Seděla jsem v knihovně a dělala úkoly, když si ke mně přisedla Tasha. Neměla jsem ji ráda. Něco mi na ní vadilo a nemohla jsem přijít na to, co. Nevěřila jsem jí, na tohle jsem měla čuch po tátovy.
"Copak, Tasho? Jestli hledáš Dimitriho, tak nevím kde je. Možná bys měla zkusit tělocvičnu."
"Nehledám Dimku, přišla jsem za tebou."
To mě překvapilo. Od jejího příjezdu byla pořád u Dimitriho jako zatoulané štěně.
"Proč za mnou?"
"Mluvila jsem s Christianem. Ukazoval mi něco z toho, co se u tebe naučil. Mrzelo mě, že nemohl nějaké knihy přivést, abych se taky mohla podívat..."
"Jsou velice cenné a staré. Jsou to rodinné památky."
"Naprosto tomu rozumím. Když Christian přijel, tak nemohl přestat mluvit o tvém souboji s tvými bratranci a sestřenicí. Znělo to fakt úžasně. Naučíš mě to? Už léta bojuju za to, aby morojové se cvičily v boji, ale nikdo mě neposlouchá. Pokud bych mohla ukázat, že to funguje, tak by to šlo."
"Je mi líto, ale ne."
To ji překvapilo.
"Proč ne?"
"Christianovi jsem ukázala něco málo ze základu z jednoho prostého důvodu. Kvůli Lisse. Nebudu nikoho nic dalšího učit. Tady v americe nemáte potřebnou zodpovědnost."
"Zodpovědnost? Nad čím prosím tě?"
"Skutečnost, že se ptáš ti musí být dostatečnou odpovědí. S velikou mocí přichází veliká zodpovědnost. Není to pro zábavu a předvádění. Jak tak koukám, tak jsem Christianovi nic ukazovat neměla. Už s ním cvičit nebudu, stejně na to teď nemám čas."
"Jen kvůli nějakému bratranci? Sám si vybral, měla bys ho nechat být. Tohle je důležité. Zapomeň na něj. Ale tohle...změní to spoustu životů. To je důležitější."
"Ne, to není a ještě jednou vyslov takovouhle sprostost a zabiju tě. Mehmed je moje rodina a nenechám ho urážet. Nikým. Co jsem řekla platí. Nikoho nic učit nebudu."
Vzala jsem si učebnice a dala jsem se na odchod ve dveřích jsem se střetla s Dimitrim.
"Vezmi si to zatoulané štěně, co mě otravuje a odveď si ji."
"O čem to mluvíš?"
"Dimko!"
Jediný pohled na mě a pochopil. Já jsem odkráčela a poutem jsem si našla Lissu. Bezva, je s ní Christian.
"Nerada ruším, ale potřebuju s tebou ihned mluvit, Christiane."
"Co se děje?"
"Chápu, že jsi byl nadšený tím, co ses naučil a že ses musel předvádět. Taky chápu, že tím byla tvoje teta nadšená a chtěla by to taky umět. Ale čemu jsi na: "Nikdo o tom nesmí vědět nerozumněl."? Právě proto jsem tě to nechtěla učit. Jediný důvod proč jsem ti půjčila ty knihy a trénovala s tebou bylo kvůli Lisse. Protože mě o to požádala, protože to mělo být na její ochranu. Já nebudu dělat cvičenou opičku, která bude dělat představení pro královské moroje na povel."
"Nerozumím. Co se děje?"

"Tvoje teta Tasha. Líbila se mi a přišla mi milá, ale po tom, co předvedla jsem názor na ni změnila. Chápu, jak to myslí, ale to ji neomlouvá. Budu se k ní chovat, jak nejlépe umím, ale kamarádit se s ní nebudu. Teď mě omluvte, jdu dělat to, co je podle ní zbytečné. Pátrat po mojí rodině. Tréninky se do odvolání ruší. Až se trochu uklidním budu uvažovat jestli v nich vůbec budu někdy pokračovat. Můžeš jí za to poděkovat."

Bojovná morojka 8

29. července 2016 v 20:01 | RozaBellaBelikov |  Bojovná morojka
Rosemarie Mazurová
"Takovou neúctu máš po své matce, ale jsem si jistá, že si tě Hasad zkrotí."
"Pokud mě k sňatku donutíš, tak ho zabiju dřív než nastane svatební noc."
"Vezmeš si ho ať chceš nebo ne. Nechceš přece, abych tě k tomu donutila, že ne?"
"Chceš mi vyhrožovat?"
"Vzpomeň si, co se stalo, když jsi mě před tím neposlechla s tím prašivým čoklem."
Cukla jsem sebou a zmlkla.
"Tak se mi líbíš. Doufám, že se večer krásně oblečeš a že se na ten ples oblečeš, jak se sluší a patří."
Kývla jsem a rychle odešla. Na chodbě všichni čekaly, ale neměla jsem sílu jim cokoliv vysvětlovat a tak jsem beze slova odešla, abych se zamkla ve své komnatě. Nezapomněla jsem zamknout i dveře z Dimitriho pokoje, aby ke mně ani jeden z nich nemohl.
Co jsem komu provedla, že musím tak trpět? Já přece nechci Hasada! Já chci Dimitriho!
Vešla jsem na terasu a podívala se do dáli. Proč nemůžu být dhampírka jako moje matka? Já jsem tohle nikdy nechtěla. Kdybych byla dhampírka, třeba by o mě Dimitri stál. Proč by měl chtít morojku jako jsem já, když může mít kohokoliv? I když to by se nestalo. Našel by si nějakou morojku, která by mu mohla dát děti. Kdybych byla dhampírka, nikdy bych mu je nemohla dát. Jenže to je jedno. Jsem morojka a jsem o sedm let mladší. Jsem pro něj děcko.
Svezla jsem se po mramorovým sloupu, o který jsem byla opřená, na zem. Počasí odrazilo moji náladu a začalo pršet. Jako kdyby nebe chtělo plakat se mnou.

Dimitri Belikov
Nevím, co se uvnitř stalo, ale když Rose vyšla ven. Byla bledá jako smrt, ani se na nás nepodívala a beze slova odešla. Vypadala jako kdyby v ní něco umřelo a to mě ničilo. Snažil jsem se za ní dostat, ale byla zamčená.
Asi chce být chvilku sama.
Po dvou hodinách ticha u ní v pokoji jsem na ní zkoušel klepat, ale nikdo mi neodpovídal. Nelíbilo se mi to, ale třeba jen spí.
Další hodinu jsem trpěl jako zvíře, když jsem přemýšlel jestli si něco neudělala. Nikoho nepustila dovnitř a už se tu dokonce byli ptát její dvě služky jestli mohou projít mými dveřmi, ale byli zamčené a tak zase odešly.
Byl jsem na nervy a tak jsem přešel k oknu. Venku zuřila bouřka jako ta která zuřila v mém nitru. Věděl jsem, že s ní být nemůžu, ale představa, že někdo jiný ano mě ničila. Obvzlášť pokud to byl takový hnusák, jak řekla Rose.
Z okna u kterého jsem stál jsem viděl na její terasu. Překvapilo mě, že má otevřené dveře a pak jsem si toho všiml. Cíp bledě modrých šatů, co měla dneska na sobě a stříbrná lodička vyčuhující z nich. Roza!
Na nic jsem nečekal a vykopl jsem dveře. Hluk přilákal služky, které hned běžely pro pomoc. Já vběhl na balkon, který bičoval déšť a sklonil se k jejímu nehybnému tělu. Byla ledová, ale nahmatal jsem jí tep. Žádné zranění jsem na ni nenašel a tak musela jen prochladnout. Zvedl jsem ji do náruče a chtěl se s ní zvednout, když na mě promluvila.
"Dimitri...jsem mrtvá?"
"Nejsi. Nedovolím to."
"Ale já jsem mrtvá."
"Nejsi."
"Jsem, jinak bys tu nebyl."
Vůbec jsem tomu nerozumněl. O čem to mluví?
Vešel jsem s ní do ložnice a položil ji na postel. Pak jsem ustoupil, aby jí mohla doktorka prohlédnout.
"Bude v pořádku, jen prochladla. Usušte ji a zahřejte. Ach, dítě, co jsi tam v tomhle nečase dělala?"
Odešel jsem, aby mohly udělat vše potřebné. Přišla za mnou Lissa s Christianem, kteří se doslechly, co se stalo. Hned chvilku na to přiběhly i Bolin s Aishe a Jihangirem.
"Bude v pořádku? Co se stalo?" strachoval se Bolin.
"Chce ji provdat," řekla Lissa a popotáhla.
"Ne."
"Ano. Rose to nevzala dobře, strašně vyšilovala a pak nás vaše babička poslala pryč. Co se stalo pak nevíme, ale když Rose vyšla, tak..."
"Lisso, mluv."
"Bude v pořádku, Lisso, neboj. Já jim to vysvětlím." Christian jí podal kapesník a pak se na Bolina podíval a dal se do vysvětlování.
"Když vyšla, tak byla divná. Ani se na nás nepodívala. Prošla kolem nás jakoby nás ani neviděla, jako bychom tam nebyli a zamkla se v pokoji. Nikdo se na ni nemohl dobouchat a pak si Dimitri z okna všiml, že leží na terase v tom dešti. Slyšel jsem, že to bylo o vlásek. Být tam déle, tak by zmrzla. Prej byla jako led."
"Je to pravda, Dimitri?"
"Ano. Byla tak strašně studená, měla modrý rty a vypadala jako mrtvá. V jednu chvíli jsem si fakt myslel, že mrtvá je."
A přál si být mrtvý taky, ale to jim nepovím.
"Kdo je to? Třeba to není tak hrozné."
"Hasad," zašeptala Lissa a Bolin vybuchl. Nadával víc jak půl hodiny aniž by se s nadávkami opakoval.
Dveře v jejím pokoji se otevřely a v místnosti najednou bylo hrobový ticho. Musela vejít Valide.
"Jak je jí?"
"Před chvilkou se na chvilku probrala. Zahříváme ji podle pokynů doktorky. Večer by už měla být relativně v pořádku."
"Výborně. Dejte ji do pořádku a pak ji připravte na dnešní večeři. Musí být nádherná. Nepřejte si mě pokud to zvoráte."
To snad nemyslí vážně?!
Celou dobu jsem čekal, že se to nakonec zruší, ale nestalo se tak. Stál jsem u zdi, naproti Rose a sledoval ji. Stále byla bledá, ale jinak na ni nešlo skoro poznat, že jí něco bylo. Zaměřil jsem se na ni a všiml si jen nepatrných chybiček v jejím chování. Nepatrně se jí třásly rty a prsty, takže jí asi ještě byla zima. Seděla tam s rovnými zády, ale hlavou skloněnou. Ten koho si měla vzít tu byl taky a měl jsem, co dělat abych mu nevrazil. Na živo byl ještě odpornější než ho Rose popisovala.
"Rosemarie, proč nic neříkáš? Ty nejsi nadšená? Já jsem byl šťastný, když jsem slyšel, že si mě chceš vzít."
Podívala se na něj vražednýma očima, ale jediný pohled její babičky stačil, aby ten vražedný lesk zmizel a ona poraženě sklopila hlavu. To se mi nelíbilo. Co se stalo, že ji během chvilky dokázala zlomit?
"Omluvíte mě? Celý den se necítím dobře. Asi bych si měla jít lehnout."
"Chceš, abych tě doprovodil? Dal bych na tebe pozor."
"Ne, děkuji. Na to mám svého strážce."
Zvedla se a dala se na odchod. Když bylo jasné, že je Rose na odchodu, tak Hasad začal hučet do Liss. Měl jsem sto chutí mu vrazit, ale když jsem viděl Christiana, rozmyslel jsem si to. Nic, co bych mu udělal by nebylo horší než to, co mu Christian udělá pokud nepřestane obtěžovat Lissu.
Rose se k němu při odchodu lehce naklonila. "Je mi jasné o co ses snažil. Do své postele tě nepustím nikdy. Pokud nám s Vasilisou nedáš pokoj. Zabiju tě. S tímhle jsem nesouhlasila a souhlasit nebudu a nepřeji si, abys nadále obtěžoval moji kamarádku. Zamysli se nad tím pokud chceš ještě někdy spatřit světlo světa. Můžu se tě zbavit a nikdy mi nikdo nic nedokáže."
Takže měla Ibrahimovu povahu. Nad jeho výrazem jsem se pousmál. Když jsme kráčely chodbama, tak na mě konečně promluvila.
"Děkuju, že jsi mě zachránil, Dimitri."
"Jsi v pořádku? Měl jsem strach. Co tě to propána napadlo?"
"Já vlastně ani nevím. Potom, co jste odešly je moje mysl zamlžená. Nemůžu si vybavit, co se tam dělo. Asi jsem musela být v šoku a tak jsem ani necítila vlhko a chlad. Pak už jen vím, že ležím v posteli a Mahidevran s Nigar na mě mluví. Už ani nevím, co říkaly."
To mi moc nepomohlo. Chtěl jsem vědět, co se tam stalo, ale nepamatovala si to. Tedy spíš to tvrdila, ale pokud mi to nechtěla říct. Nemohl jsem ji nutit.
"Jak jsi věděl, že tam jsem?"
"Dělal jsem si starosti, ale nemohl jsem tě zkontrolovat, protože jsi byla zamčená. Pak jsem se podíval z okna. Shodou okolností z toho, ze kterého je vidět na tvoji terasu a viděl jsem tě tam ležet. No a tak jsem vykopl dveře a běžel pro tebe."
"Děkuju, Dimitri. Nechtěla jsem tě vyděsit."
"Jen už to nikdy nedělej."
"Nebudu."
Váhavě se usmála a zmizela za svými dveřmi. Další den jsem ji vůbec neviděl. Lezlo mi to na nervy. Všechny ty nesmysly okolo díky kterým jsem s ní nemohl mluvit nebo ji vidět. Když jsem ji konečně viděl, tak se mi skoro zastavilo srdce. Byla nádherná. Jako kdyby z nebe slétl anděl. Když jsem ji takhle viděl, tak mi konečně byl jasný rozdíl mezi hezký a krásný.
"Rose, vypadáš nádherně,"vydechla Lissa, když jí spatřila.
"To doufám, protože jestli harpyje nebude spokojená, je po mě."
Nasedly jsme do aut a vyrazily jsme. Ples se konal v nádherném městském plesovém sále. Kráčel jsem za Rose a doufal jsem, že ten její pohřební výraz opustí její krásnou tvář.
"Rosemarie Meryem Mazurová."
Rose vešla do sálu a všichni se po ní okamžitě podívaly a sborově vydechly. Nedivil jsem se, sám jsem měl, co dělat, abych se ovládl a nevzal ji do naručí a nelíbal tak dlouho dokud by...ne. Tak to nemá být. Ona je královská morojka. Měl bych o ní přestat snít. Brzy bude vdaná...za toho největšího hajzlíka na světě.
"Dimitri, omluvíš mě na chvilku? Musím si odskočit."
"Jistě. Počkám tu na tebe."
"Hned jsem zpět."
Vytratila se ze sálu a najednou už mi nepřipadal tak jasný a třpytivý jako předtím. Jakoby to, co mu dodávalo krásu a jas odešlo spolu s Rozou.

Rosemarie Mazurová
Odešla jsem ze sálu, protože jsem měla pocit, že nemůžu dýchat a že brzy omdlím.
"...vždyť víš, že pro mě Rosemarie nic neznamená."
Hasad?
"Jasně a to ti mám věřit? Je to Mazurová, tu chce každý."
"Ale já ne."
Tohle by se mohlo ještě hodit. Vytáhla jsem mobil a dala se do natáčení.
"Jasně, nechceš ji a to ti to mám věřit?"
"Byl to taky tvůj plán! Neděláme to poprvé. Vezmu si Rosemarie, získám si její a celý její rodiny důvěru a pak jim vybílíme účty a přepíšeme na sebe jejich majetek a budeme si žít jako králové. To přece chceš, tak si přestaň stěžovat, kočičko. Vždyť víš, že jsi pro mě jediná."
"Důvěru Nilüfer Mazurové jsi už získal, ta byla nejdůležitější. Každý ví, že rodinu řídí ona. Nemůžu uvěřit, že to bylo tak lehké."
"Bylo to snadné. Stačilo říct, co chce slyšet a už mi zobala z ruky. Myslel jsem si, že to bude těžší vzhledem k tomu, co se o ní povídá. Je vidět, že zvěsti o její moudrosti bylo poněkud přehnané. Je tak tupá až je s podivem, že o ní někdy někdo řekl, že je chytrá. Podvést ji bylo tak primitivně jednoduché."
Hasad se s tou blonďatou husičkou začal líbat, tak zuřivě až to vypadalo, že ji chce vytáhnout mandle jazykem. Vypla jsem to a potichu odběhla. Nemohla jsem uvěřit svému štěstí. Tohle bylo přímo dokonalé, lepší to ani nemohlo být. Poslala jsem němé díky nebesům a běžela zpět do sálu za Dimitrim.
Doběhla jsem k němu a věnovala mu úsměv. Ještě širší, když jsem viděla jeho zmatený pohled.
"Dneska je tak krásně, že ano?"
"Stalo se něco o čem bych měl vědět?"
"Právě se stalo něco úžasného. Počkej až to uvidíš. No dobré pro mě, méně dobré pro slizouna."
Usmála jsem se a proplížila se k DJ-ovi. Tomu stačilo věnovat úsměv a vysvětlit mu o co jde. Naštěstí neměl Hasada rád stejně jako já a taky měl moc rád pozdvižení.
Pak jsem došla k muži, co měl naše zasnoubení oznámit a řekla jsem mu o svém malém videu. Samozřejmně jsem mu neřekla pravdu o tom, co na něm je a on tím byl nadšený.
Když se blížil čas vyhlášení, tak tam už byl Hasad a byl náležitě upravený. Dobře pro něj.
"Nesnaž se spálit oheň, popálíš se."
Věnovala jsem mu zákeřný úsměv a než mohl zareagovat, tak jsem ho nenápadně postrčila do centra dění.
"Dnes mám tu čest, abych mohl vyhlásit zasnoubení dvou mladých lidí. Hasada Atatürka a Rosemarie Meryem Mazurové."
Ozval se potlesk a já se na všechny zdvořile usmála.
"Než však bude pronesen připitek a bude se moct slavit, tak si snoubenka připravila pro svého milého překvapení."
Přešla jsem nahoru a převzala si mikrofon. Je čas hrát hloupou naivní holčičku, abych pak mohla ukázat, že si se mnou není radno zahrávat.
"Děkuji a všechny vás zdravím. Jsem tak strašně šťastná, že je vás tu tolik. Moc se omlouvám, že vás okrádám o čas, ale chtěla jsem svému snoubenci ukázat, jak moc se těším na naši svatbu a tak jsem mu natočila video o které se chci s vámi všemi podělit. Nejlepší je ten konec...mohu tedy poprosit?"
Udělala jsem ten nejsladší úsměv, který jsem svedla a pozorně se po všech podívala. To bude úžasný zmatek.

Bojovná morojka 7

27. července 2016 v 20:01 | RozaBellaBelikov |  Bojovná morojka
Dimitri Belikov
Byla tak nádherná, když bojovala. Nemohl jsem z ní celou dobu spustit zrak. Natáhla obě ruce vzhůru, pak si stáhla helmu, radostí poskočila s otočkou a pak pravou máchla směrem do leva i s helmou v ruce a pak s ní švihla o zem.
"Ženská síla, cucáci!"
Zadusil jsem v sobě smích, když jsem ji viděl. Byla jako děcko, které vyhrálo první cenu.
"Kdo chce ještě nakopat zadek?!"
"Ty, pokud neupravíš svůj slovník."
"Tati!" Otočila se tak rychle až její vlasy jí zavlály kolem obličeje. Byla nádherná.
"Konečně jsi postoupila na novou úroveň. Ale Bílý plamen jsem nečekal. Neviděl jsem ho nikdy naživo. Jsem si jistý, že ho nikdo neovládl několik desítek let. Jsem pyšný."
"To bys měl. Nebylo to těžké. Stačil správný spouštěč."
Po plošině přešla k nám a objala se se svým otcem a pak mu zapíchla prst do hrudi.
"Máš parádní průser, Ibrahime Mazure."
Zněla jako kárající matka a vzhledem k tomu koho peskovala to znělo vážně vtipně. Měl jsem co dělat, abych se nerozesmál.
"Co jsem provedl?"
"Za prvé: Nechal jsi mě tu napospas líté sani. Za druhé: Neřekl jsi mi o Mehmedovi."
"No jo, omlouvám se."
"Chci slyšet všechno."
"Neznám detaily."
"Nezájem."
"Můžu ti, ale říct vše, co vím."
Rose se posadila vedle mě a zaujatě poslouchala.
"Jednoho dne asi před pěti měsíci tady v paláci byla Nurbanur a mluvila s mojí matkou. Nevím, co se stalo, ale matka byla rozčílená a Nurbanur řekla Mehmedovi, že jestli se jí pokusí někdy v životě kontaktovat, tak udělá všechno proto, aby to olitoval. Hned na to odjela ze země. Kam to nevím. Chtěl jsem to pro něj zjistit, ale bohužel se mi to nepovedlo. Mehmed se kvůli tomu hrozně trápil a když slyšel, co se tady stalo, tak přijel a vyzvídal. Když slyšel, co se stalo, tak vybouchl. Hrozně křičel a když odcházel, tak ještě na Valide zakřičel, že už ji nikdy nechce vidět a že za to, co provedla se bude smažit v pekle a pokud na něj ještě v životě promluví, tak jí tam pošle osobně."
"To se Mehmedovi nepodobá. Na to jak ohnivou má povahu je to vždycky on, kdo krotí mě. Co se stalo tak hrozného, že se tak neovládl?"
"Nevím. Bylo to před třemi měsíci. Hned na to si vybral z účtu nějaké peníze, zabalil si pár věcí a odjel ze země. Od té doby o něm nemáme zprávy. Pokoušel jsem se ho najít, ale neměl jsem štěstí."
"Tati, našel si strážce, co dokázal najít mě a Lissu. Netvrď mi, že něčeho takového je schopný jen Dimitri. Musí být strážce, co dokáže najít i Mehmeda."
"Snažil jsem se, Kiz."
"Já ho najdu. Znám ho nejlíp ze všech."
"Nepustím tě lítat po světě v marné snaze najít ho."
"Já jsem se neptala, oznámila jsem ti to. Jdu si promluvit s babičkou. Pojď, Dimitri. Potřebuju někoho, kdo mě zastaví kdybych chtěla použít magii."
"Kiz, teď to nech být. Chtěla jsi přece vzít přátele na prohlídku města. Dojdi se převléknout a k dárci a až budete připravení, tak vyrazíte."
"Ale, Baba, ..."
"Nepustím tě za matkou, když stěží ovládáš svůj vztek. Mohla by jsi nechtěně vyvolat svůj bílý plamen, ještě ho neumíš pořádně ovládat."
"Kdo říká, že nechtěně," zamumlala a mě bylo jasné, že jeho řešení bylo to nejlepší možné.
"Má Mehmed ještě věci v paláci?"
"Ano, vzal si jen část věcí. Zbytek tady nechal."
"Dobře. Uvidíme se později, tati."
Odcházely jsme s ní a jen, co jsme byli z doslechu, tak se otočila na Lissu s Christianem.
"Netvař se, tak nadšeně, Christiane."
"Netvař se, tak nadšeně? To, co jsi předvedla, bylo naprosto famózní."
"Něco je trénink a něco instinkt a náhoda."
"Rose, ty jsi letěla."
"To byl takovej nápad, který jsem před časem dostala během vyučování. Teď jsem konečně dostala šanci to vyzkoušet, ale je to namáhavé a ani nevíš jaké soustředění k tomu potřebuješ."
"Koukaly jsme s Liss do těch knih, co jsi nám nechala poslat a je to neuvěřitelné. Píše se tam i o éteru."
"Vážně? Nikdy jsem je pozorně nečetla. Jen ty věci o vládcích ohně."
"Rose, to s Mehmedem mě mrzí."
"Děkuju, Lisso. Vůbec nevím, co to do něj vjelo. Vím, že Nurbanur miloval víc než cokoliv na světě, ale nikdy by se nepostavil proti svojí rodině. Pokud to, ale bylo pro Nurbanur, tak mu to nemůžu vyčítat."
"Věděla jsem, že rodina Nurbanur nemá vás Mazurovi ráda, ale doufala jsem, že kvůli dceři na staré křivdy zapomene."
"To já taky. Napadá někoho, co se tu mohlo stát?"
Přemýšlel jsem o tom a jediné, co mě napadlo bylo, že si ji Mehmed chtěl vzít a jejich rodiny to nedovolily.
"Nechtěl si Mehmed vzít Nurbanur?"
Rose se po mě šokovaně podívala a přikývla. "To by dávalo smysl. Dimitri, jsi génius."
Jen jsem pokrčil rameny a nic neřekl.
"Připravte se na turistickou exkurzi. Ukážu vám krásy Istanbulu. Vyzvednu si vás dva v Lissy komnatách."
"Co budeš dělat ty?"
"Dojdu si za dárcem a do Mehmedova pokoje."
"Dobře. Víš, kde nás hledat."
Vedla mě chodbama a já si zase užíval chvíli kdy jsem si ji mohl prohlížet. V tom bojovém obleku byla nádherná a ještě jsem byl úplně omráčený z toho, jak bojuje. Nic podobného jsem nikdy neviděl. Před jedněma dveřma se najednou zastavila a vyzkoušela kliku. Bylo otevřeno.
Chytla mě za ruku a vtáhla dovnitř. Byl jsem překvapený.
"Pomoz mi, Dimitri. Jak znám Mehmeda, nechal mi tu vodítko."
Hledaly jsme už víc jak dvacet minut, když jsem si všiml, že v knihovničce byla jedna kniha vzhůru nohama. To mě překvapilo. Všechny byli pedantsky urovnané podle názvu a s nápisy odzhora dolů, ale tahle byla opačně. Vytáhl jsem ji a za ní jsem našel flash disk.
"Rose? Něco jsem našel."
Podal jsem ji flash disk a ona radostí vypískla a dala mi pusu na tvář. Hned na to se přesunula k notebooku na stole jakoby se nic nestalo. Naštěstí si nevšimla, co to udělalo se mnou a tak jsem se uklidnil a přesunul se za ní.
"Sakra, má tam heslo."
"Podívej se do nápovědy. Pokud chtěl, aby ses na to podívala ty, tak tam musel dát něco, co uhodneš jenom ty."
V nápovědě bylo její jméno. Z toho jsem nebyl moudrý, ale ona na to chvilku nepřítomně koukala a pak něco rychle nacvakala a byla tam.
"Co jsi tam napsala?"
"Tak mi říkal, když jsem byla malá."
"A to bylo?"
"Prťavá voprsklá opička," zamumlala a já se rozesmál. To nemělo chybu.
Vložila disk a našla tam jediné video pojmenované jednoduše pro Rose. Pustila ho a naskočil tam obraz hezkého mladíka s tmavýma vlasama a stejnýma očima jako má ona.
"Ahoj, Rose. Pokud jsi tohle našla tak si znovu dokázala, že jsi prťavá voprsklá opička. Je mi jasné, že teď prskáš a slibuješ mi pomstu, ale teď na to není čas. Chci ti vysvětlit, co se stalo a proč jsem odešel. V první řadě jsem rád, že jsi v pořádku a jsem si jistý, že je v pořádku i Liss. Nikdy by jsi nedovolila, aby se jí něco stalo. Pozdravuj ji. Je mi líto, že ji nemůžu pozdravit sám osobně.
Tak tedy k tomu, co se stalo. Jak jistě už víš s Nurbanur to nedopadlo dobře. Pohádaly jsme se, ale nebyla to jen tak obyčejná hádka," prohrábl si vlasy a povzdychl si. "Kdybych věděl, co jí Valide řekla, nikdy bych se jí nezastal. Měl jsem ji věřit. Nikdy si to neodpustím. Proto ji musím najít, nemůžu to takhle nechat. Musím to napravit. Něco jsem ti, ale nechal na památku. Nevím jestli se někdy vrátím, jestli se vůbec vrátím..."
Všiml jsem si, že jí začaly slzet oči a přiložila prsty na jeho usměvavou tvář na obrazovce. "Mehmede..."
"Ty jsi jedna z mála dobrých věcí, co naši rodinu potkala. Nenech se od nich zničit, hvězdičko. Ty musíš zářit v temnotě naší rodiny a neboj se o mě. Vzpomínka na tvůj úsměv mi dává sílu. Věřím, že to zvládnu a že tě s Nurbanur zase někdy uvidíme. Buď silná a nevzdej to. Nikdy to nevzdej a najdi si někoho, kdo uvidí, že nejsi dokonalá, ale bude se k tobě chovat jako kdybys byla. Někoho, kdo by pro tebe i umřel, protože nikoho lepšího si ani nezasloužíš. On tam někde je a čeká až tě objeví, až mu ukážeš krásu noční oblohy..."
Dala si ruku před pusu a snažila se neplakat. Cítil jsem se nesvůj, když jsem tohle poslouchal.
"Někdy takový člověk je blíž než si myslíš. Možná stojí právě vedle tebe a ty to ani netušíš. Nikdy to nevzdej a teď se podívej pod stůl, je tam malá truhla. Něco jsem ti tam nechal..."
Sehla se pod stůl a vytáhla starou zdobenou truhlu. Položila ji na stůl a uvnitř našla červenou kašmírovou šálu a fotku. Ona, Mehmed a Bolin.
"Vždy jsme byli nerozlučná trojice a ať budeme každý kdekoliv na světě, tak pořád budeme spolu. Nejsme sice sourozenci, každý máme jiné rodiče, ale jsme si blíž než si kdy nějací sourozenci kdy byli. Nechal jsem tam svůj šál, abys měla památku a přinesl ti štěstí. Pokud je moje tušení správné, budeš ho potřebovat. Nezapomeň na mě, protože já na tebe nezapomenu nikdy. Protože my dva jsme plamen, který nikdy neuhasí."
Ruku, co měl v pěst rozevřel a v ní hořel jasný plamen. Ona to zopakovala a sledovala jak v její ruce hoří plamen.
"Dokud hoří, jsme stále spolu."
Ruku zase sevřela v pěst a oheň zhasl. Video skončilo a já si všiml, že Rose pláče.
"Rozo?"
"Nebyla jsem tu, když mě potřeboval. Už od mala byl jako můj brácha, vždy jsem chtěla bratra nebo sestru...prostě sourozence. Chápeš?"
"Rozumím ti."
"Tuhle šálu nikdy nesundal. Na všech fotkách ji má. Má ji od malička. Je to jediné, co mu zůstalo po matce. Dala mu ji předtím než umřela."
"Nevěděl jsem, že.."
"To jsi nemohl. Nemluvíme o tom. Byla to hrdinka. Obětovala se, aby zachránila svoje děti. Přepadly je strigojové a pozabíjely strážce. Teta Mihrimah byla vládce ohně stejně jako Mehmed. Schovala svoje děti a Mehmedovi dala kolem krku svoji oblíbenou šálu, kterou dostala od jejich otce v den kdy se potkaly. Byla zima a on jí její šálu nechtěně polil kávou, tak jí dal svojí a pozval jí na kávu. Mehmed tu šálu miloval, protože mu připomínala mámu. Když dorazily posily, tak byli strigojové mrtvý, Mehmed s Jihangirem v pořádku a teta Mihrimah měla ošklivé zranění. Umřela na celkové vyčerpání organismu a vykrvácení. Jihangir si to nepamatuje, protože byl miminko, ale Mehmedovi byli čtyři. Stál tam nad mrtvou matkou a v náruči držel svého bratra..."
Pevně jsem ji objal a nechal jsem ji plakat, tak dlouho jak potřebovala. Poté si kolem krku uvázala šál. Truhlu vrátila a flash disk si vzala. Poté odešla za dárcem a převléknout se. Napodobil jsem ji a pak jsme jely do města.
Všechno nám vyprávěla a byla lepší než jakákoliv průvodkyně. Vyprávěla nám kde co bylo. Jako tržiště s otroky, které nechala Hürrem sultan zničit a postavit tam chudobinec s nemocnicí. Slavné mešity a tak podobně. Pečlivě jsem si vše ukládal do paměti, ale hlavně ji. Jak vždy nepatrně pohodila vlasy, když se otáčela. Jak se lehce kousla do rtu, když nevěděla jak se přesně vyjádřit. Drobný úsměv na tváři, když nám vyprávěla, jak jako malá utekla otci a on ji pak dvě hodiny hledal po celé mešitě, aby ji pak našel spát pod náhrobkem jejího prapředka prince Mehmeda, který zemřel na neštovice a který měl po sultánovi nastoupit na trůn.

Rosemarie Mazurová
Stále jsem nechtěla mluvit s Valide, protože jsem byla na ni naštvaná a věděla jsem, že pokud budeme spolu sami v jedné místnosti, tak na ni bez milosti použiju magii a vážně ji ublížím. S Christianem jsme si daly několik cvičných bojů, kdy se snažil proti mně použít, co se naučil, ale moc mu to nešlo.
"Soustřeď se, Christiane. Jsi vládce ohně, je tvoji součástí. Jsi plamen, který nikdy neuhasne. Rozumíš mi?"
"Chápu to, ale nejde mi to."
"Snaž se."
"Snažím se."
"Ne dost, musíš se snažit víc."
"Ale já se snažím."
"Promiň, neměla bych na tebe být tak tvrdá. Půjdu se projet na koni. Dimitri, zůstaň prosím s Liss. Do hodiny maximálně dvou jsem zpátky. Pak si vás najdu."
Lehce jsem si klepla na spánek a Lissa pochopila.
"Jen běž. Pročistíš si tím mysl."
"Jen se dojdu převléct. Ochranku mi bude dělat někdo z palácových strážců."
Za dvacet minut jsem už seděla v sedle a cválaly jsme lesíkem u mramorového zámečku. Přemýšlela jsem, kde by mohl být, ale nic mě nenapadalo.
"Kam by jsi jel, kdybys mohl jet kamkoliv?"
"To by záleželo na osobě kterou miluju. Jel bych tam, kde by byla ona."
To je ono!
"Kde by ses schovala, aby tě nikdo nenašel?"
"Přemýšlíš o tom, že bys od všeho utekla?"
"Někdy jo."
"Nedivím se. Kdyby se to týkalo mě, tak bych jela někam kde by mě nikdy nehledal. Třeba o mě každý ví, že absolutně nenávidím zimu, tak bych jela někam kde je zima. Tam by mě nikdo nehledal. Kde by tebe nikdo nehledal?"
"Na místě, kde málo svítí slunce. Protože já slunce přímo miluju, i když jsem morojka."
Zastavila jsem koně a vydala rozkazy. Hned na to jsme se řítily mezi stromy, co našim koním síly stačily. Prudce jsem zastavila od ostatních, co šly kolem stájí. Lissa ze mě málem měla infarkt.
"Kdo ti na to zvíře dával řidičák?!"
"To jsi mě ještě neviděla řídit auto."
Seskočila jsem dolů a prudce ji objala. "Vím kde je Mehmed. Nechápu, proč mě to nenapadlo dřív."
"Fakticky? To je bezva. Kde tedy je?"
"Je s Nurbanur. Můj otec ho naučil, jak cestovat, tak aby tě nemohly sledovat, ale nenaučil to Nurbanur."
"No jo, ale tvůj otec ji přece hledal a nenašel ji."
"Protože nehledal na správném místě."
"Tomu nerozumím."
"Hledal na místech, kde je teplo, protože všichni věděly, že Nurbanur absolutně nenávidí zimu."
"Chápu. Jela tam, kde je zima, protože věděla, že tam by ji nikdo nehledal."
Usmála jsem se na Dimitriho. Pochopil to rychle.
"Jsem tak nadšená. Nechám ji najít a pak tam s Dimitrim můžu zajet a přivést oba zpátky."
"To je bezva, tak teď když máš tak dobrou náladu, tak ti to můžu říct."
"Říct mi co?"
"Volala Christianova teta Tasha a pozvala nás k sobě. Neřekly jsme ještě jo, protože jsme tě tu nechtěly nechat samotnou, ale pokud pojedeš za Mehmedem, tak na cestování budete s Dimitrim víc nenápadní a nebudeš si muset o nás dělat starosti. Ve dvou vám to půjde líp."
"A taky budete mít větší soukromí, co?"
"Rose!"
"Klid, já to myslela dobře. Co si myslíš ty, Dimitri? Ty jsi strážce a rozumíš těmhle věcem. Myslíš, že bude bezpečnější cestovat ve dvou?"
"Rozhodně bude bezpečnější, když budu mít na starosti jednoho moroje místo tří. I když ten jeden umí bojovat."
"A udělal bys to pro mě? Bez tebe mi to táta nedovolí."
Upřela jsem na něj oči a čekala. Po chvilce si povzdychl a přikývl.

Dimitri Belikov
Nemohl jsem jí říct ne, když se na mě takhle koukala. Navíc by to mohlo být příjemné. Jen sami dva. Bez omezení a pravidel.
"Děkuju."
Pevně mě objala a už zvesela kráčela do paláce. Byla si promluvit s otcem a dědečkem a ti se hned pustily do pátrání po Nurbanur. Pak si s Lissou promluvily s Valide sultan a ta byla smutná, že Lissa tak brzy odjede, ale slíbila jí, že určitě zase přijedou. Třeba po promoci a tak si ani moc nestěžovala.
Velice rychle jsem se naučil, že téhle ženě je lepší vyhovět.
"Když jsme tady takhle všichni, tak bych ti něco ráda oznámila, Rosemarie."
Všiml jsem si, že se napjala a nelíbilo se mi to. Zmocnila se mě zlá předtucha.
"Vím, že se ti to nelíbilo, ale našla jsem ti vhodného moroje na manželství. Dnes dorazí na večeři a pozítří na plese bude veřejně oznámeno vaše zasnoubení."
Rose se vymrštila na nohy a vztekle se po ní podívala. Já jsem nemohl dýchat. Rose se bude vdávat? Chtěl jsem, aby byla šťastná, ale doufal jsem, že by se mohlo stát, že by byla šťastná se mnou.
"K tomu mě nikdy nedonutíš!"
"Pozor na jazyk, Rosemarie. Večer se před Hasadem budeš chovat slušně nebo si mě nepřej."
"Hasadem? To jako Hasadem Atatürkem?!"
"Ty ho znáš?"
"Jestli ho znám?! Je to slizoun první kategorie, který si myslí, že srdce ženy získá vyhrnutím sukně. Vojel půlku turecka a ty po mě chceš, abych s ním byla v jedné místnosti?! Zešílela jsi?! Je to nechutné prase a pokud na mě promluví, tak mu upeču ksicht do křupava! To ti nestačí, co už jsi provedla?! Vyštvala jsi Mehmeda! Jednoho z mála normálních z naší rodiny! Jsi harpyje!"
"To odvoláš."
"A neodvolám!"
"Ani nevíš o čem mluvíš."
"To mě nezajímá! Jediné důležité je, že si svojí touhou po manipulaci s cizími životy vyhnala Mehmeda."
"Omluvíte nás?"
Lissa se ihned zvedla a Christian jejího příkladu následoval. Vyšly jsme na chodbu, ale ani jeden si nebyl jistý jestli bychom tam Rose měly nechat samotnou.
"Tak co je tak důležitého, že jsi mi to nemohla říct před nimi?! Stejně jsi mi už vrazila kudlu do zad! Provdat mě?! Zešílela jsi?! To se radši zabiju!"

Její hlas se roznesl po chodbách paláce. To snad nemyslí vážně?

Bojovná morojka 6

25. července 2016 v 20:00 | RozaBellaBelikov |  Bojovná morojka
Rosemarie Mazurová
Od příjezdu a odchodu z dědečkovi pracovny to byla katastrofa a slibovalo to být ještě horší. Nejen, že si Valide myslí, že mě provdá, ale ještě mi chce dělat ze života peklo jen proto, protože nemá ráda moji matku. Fajn. Tuhle hru můžou hrát dvě. Nenechám si od ní organizovat život. Kde je ten Mehmed, když ho člověk potřebuje? On by mě podpořil a pomohl by mi jí to zatrhnout. Zapípala mi sms od Liss. Jihangir přijel.
"Pospěš, Dimitri. Jihangir je tu."
Bylo mi jedno, co bude říkat babička. Už mě její názory nezajímají. Ne, po tom včerejšku. Dimitri mi byl v patách.
"Jihangire!"
Vběhla jsem mu do náruče a pevně ho objala.
"Sestřenko, vypadáš krásně."
"Ty jsi zase vyrostl."
"To už tak bývá, když dospíváš."
"Nedělej si ze mě srandu. Kde je Mehmed?"
Zatvářil se divně. Co se tu děje? Kde je Mehmed?
"Co se stalo? Kde je tvůj bratr?"
"Je v pořádku, jen není v Turecku. Trochu se pohádal s Valide a odjel pryč, aby si mohl odpočinout. Nevím kdy přijede, zatím to neví ani on sám."
"Chápu. Kdy odjel?"
"Před třemi měsíci."
"Před třemi...jdeme. Tohle jen tak nenechám."

Dimitri Belikov
Když zjistila, že její bratranec není v zemi a všichni to věděli a nikdo jí to neřekl, tak vylítla jak čert z krabičky. Konečně se jí začal vracet její bojovný duch.
Odtáhla svého bratrance zpátky. Valide už tam nebyla a Bolin s Aishe taky ne.
"Kde jsou?"
"Povídaly něco o tréninku. Proč?"
"Rose, nemyslím, že by jsi s nimi měla mluvit v téhle náladě."
"Ti ať se těší. Jdeme! Jihangire, ty jdeš taky, tak se nesnaž odplížit."
Pobavilo mě, že i když k němu byla zády, tak o tom věděla. Lissa s Christianem šly s námi taky.
"To bude sranda."
"Jak pro koho, Liss. Jak pro koho."
Kráčela rychle a my jí následovaly. Zavedla nás do veliké haly v lese. Bolin s Aishe tam už byli, oba převlečení a bojovaly spolu. Nikdy jsem nic takového neviděl.
"Neříkala jsi, že voda není dobrá zbraň?"
"Ona ji neumí pořádně ovládat. Není pořádný vládce vody jako Aishe."
Oba si jí všimly a přestaly bojovat.
"Počkejte tady a nezasahujte."
Zmáčkla tlačítko u zábradlí a najednou se vysunula lávka po které přešla k nim. Hala to byla obrovská, lemovaná stovkami sedaček. Uprostřed byla prohloubená, s plošinou obklopenou vodním příkopem a se skalnatým povrchem.
"Nejsi oblečená na boj. To chceš bojovat takhle?"
"Už jsem se bála, že se ani nezeptáš.."
"Boline, ne-"
To už se ozvalo zadunění a ze země, kde stála Rose se vysunul kus země a vymrštil ji do vzduchu, ale ta jako by to čekala se od vršku odrazila a saltem ho přeskočila, prudce se otočila a poslala mu plamen do zad.
"Zasraný podpatky."
Na poslední chvíli před sebou udělal bariéru ze země.
"Proč jsi mi neřekl o Mehmedovi?!"
Trhl sebou a ona toho využila, aby ho srazila k zemi. Posílala útoky v rychlém sledu za sebou, ale Bolin už neútočil jen se bránil.
"Doufal jsem, že přijede. Telefon mi nezvedá celou dobu, ale má ho pořád u sebe a tak mu píšu zprávy i když odpoví jen málokdy. Napsal jsem mu o tobě a že přijedeš. Doufal jsem, že přijede, že dostane rozum, ale napsal ať na něj nečekám, že nepřijede."
Rose přestala útočit a s hlavou skloněnou se vydýchávala.
"Ani kvůli mně?"
"Je mi to líto."
"Mluvil jsi s Nurbanur? Pokud někomu řekl kam jede nebo kde je, tak je to ona."
"Zkoušel jsem to. Nevím, co se stalo, ale ona odjela mnohem dřív než Mehmed. Ptal jsem se její rodiny, ale ta se chovala jako kdyby vůbec neexistovala a pak mě vyhodily."
"Fajn. Promluvím s Valide, ale nejdřív si dáme souboj. Jsem moc naštvaná na to, abych s ní teď mluvila."
S Jihangirem odešly do šaten, kterých jsem si předtím ani nevšiml a vrátily se za deset minut. To, co měla na sobě...nikdy jsem nic takového neviděl.
"Teď se dívej, Christiane, teď ti Rose ukáže něco, co jsi ještě nikdy neviděl. Do toho, Rose!"
Rose na nás mávla a pak se všichni rozmístily po ploše a nasadily si ochranné helmy.
"Znáte pravidla! Poslední na nohou nebo na plošině vyhrává! Ať vyhraje ten nejlepší vodní vládce!"
"Aishe!"
Dívky se rozesmály a všichni se postavily do bojové pozice.
"Teď krásně uvidíte, jak se jejich vládcovství projevuje v jejich povahách. Už od malička byla Rose temperamentní jako oheň. Aishe klidná jako voda, Bolin tvrdý jako skála a Jihangir jako tichý větřík, který se může změnit v tornádo, když se pořádně vytočí."
"Už začaly?" ozval se vedle nás hlas Ibrahima Mazura.
"Budou začínat."
"Tak jsem o nic nepřišel."
V klidu se vedle nás posadil a sledoval dění na plošině.

Rosemarie Mazurová
Stály jsme v bojových pozicích. To čekání mě nebavilo a poslala jsem první útok na Bolina, který se vyhnul a vrhl proti mně kus skály. Lehce jsem vytočila nohu a udělala otočku čímž jsem se vyhla. Udělala jsem klamný výpad levačkou na Jihangira, ale zaútočila jsem pravačkou na Bolina. Ten musel zvednout bariéru. Hned na to jsem pozvedla levou ruku a pravou natáhla k zemi, obloukem jsem je prohodila a vytvořila tak ohnivý šťít, který mě ochránil před útokem od Aishe. Šlehla po mě vodním chapadlem, ale stočila jsem svoje tělo, odrazila se do zadu na ruce, celé mé tělo se prohlo a když jsem švihla nohami zpět, tak plamen vypařil její vodu. Na nic jsem nečekala a rozeběhla se proti ní. Posílala na mě vodu, ale uhýbala jsem jí. Už jsem byla blízko!
Sklonila jsem se a botama sklouzla po podlaze. Proud vody mi proletěl nad hlavou, ale můj plamen jí zasáhl do břicha a schodil na zem dva metry ode mě. Hned na to mě zasáhl balvan do břicha a odrazil do zadu takovou silou až jsem chvilku válela sudy než jsem se zastavila.
Všimla jsem si, že Jihangir zaútočil na Bolina a připravil ho o vzduch, vzdušným proudem kolem jeho hlavy. Aishe se zvedla a zaútočila na Jihangira. Měla nechráněný bok a tak jsem jsem natočila svoje tělo. Pravou nohu jsem nechala na zemi, levou odrazila od země a udělala otočku. Takže jsem pak zůstala stát na levačce a znovu pohyb zopakovala. Zasáhla jsem Aishe dvakrát a ta spadla z plošiny do vody. Věděla jsem, že je to jen na chvilku a taky, že jo. Udělala sloup vody a nechala se vynést nahoru. Zasáhl mě proud vzduchu a tak jsem nestihla uhnout jejímu sloupu vody, co mě uvěznil a potom zamrzl. Do háje! Zapomněla jsem, že tohle vládci vody dokážou.
Ihned jsem nechala vzplanout ruce i nohy a led se rozpustil. Další dva proudy do mě postupně narazily než jsem se vzpamatovala, abych je mohla odrážet. Ta chvilka rozptýlení stačila, aby mohl Jihangir zaútočit zatímco jsem zabavila Bolina, aby ji nemohl chránit. Oni dva se po sobě podívaly a bylo mi jasné o co tu jde. Spojily se.
"Hej! Boline! To ti musí pomoct holka, abys byl schopný mě trefit?!"
Najednou se od jeho pasu odmotalo ocelové lano a tak jsem udělala přemet dozadu a potom ještě jeden.
"Doprdele, kdy ses to naučil?!"
"Když sis válela šunky ve světě lidí!"
"Fajn. Přestanu tě šetřit."
Rozeběhla jsem se na něj, odrazila se a kopem na něj poslala další plamen. Ukryl se za sloup skály a pak se země proměnila ve žhavou lávu.
"A do pr-"
Nedá se nic dělat, stále jsem byla ve vzduchu a místo kam jsem měla dopadnout bylo pekelně rozpálené. Ve vzduchu jsem udělala salto, abych dostala svoje nohy pod sebe a pak jsem se soustředila na silný a rovnoměrný plamen. Zabralo to a vymrštilo mě to dost daleko, abych mohla přistát na vrcholu Bolinovi schovky.
"Musíš se víc snažit, bratránku. Pořád jsem o krok před tebou."
Našeho souboje využil Jihangir, který omráčil Aishe a jediný pohled na pohyb jeho rukou a zvedající vítr mi prozradil, co má v plánu. Během chvilky se zvedlo silné tornádo, které do sebe natáhlo žhavou lávu a ve svém víru ji uhasilo, takže vznikla bizardní socha. Věděla jsem, co musím udělat a tak jsem skočila salto dozadu a nechala se strhnout proudem vzduchu. Zaslechla jsem křik od Lissy, ale nebrala jsem ho v úvahu. Vím, že o mě má strach, ale k tomuto jsem byla zrozena.
"Jsem Rosemarie a jsem vládce ohně. Já jsem plamen. Oheň mě nespálí, protože JÁ jsem oheň."
Z mých rukou a nohou vyšlehly silné plameny a popohnaly mě dopředu. Vítr byl pořád dost silný a tak jsem kroužila dokola a dokola. Cítila jsem, jak teplota roste a najednou vír celý vzplanul. Jihangir se sice snažil schovat ve své vzdušné kouli, ale sklidil, co si zasel a spadl do vody. Byl ze hry. Vyletěla jsem na vršek a udržovala se ve vzduchu za pomoci hoření. Viděla jsem, jak na to Bolin kouká s otevřenou pusou a že se Aishe probírá. Přidala jsem teplotu a vyletěla z víru saltem vzad. Padala jsem po hlavě k zemi. Natáhla jsem ruce a soustředila se. Vír se přesunul k Bolinovi a když se snažil krýt, tak musel nakonec ustoupit. Přetočila jsem se a dopadla na nohy, hned na to jsem se odrazila na ruce a poté zpět na nohy čímž jsem uhla proudu vody od Aishe.
"Nakopej jim, Rose!"
Už na mě útočily oba. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla a poté jsem natáhla obě ruce s pokrčenými lokty před sebe. Levou víc dopředu než pravou. A pak to začalo. Létaly proti mně kameny a kusy ledu. Otočila jsem nohou a začala jsem se otočkama vyhýbat překážkám. Takhle to, ale pořád nešlo. Strávily by jsme tu klidně hodiny. Sehla jsem se, udělala otočku na pravé noze a levou jsem kopla směrem k Bolinovi. Musel se krýt a tak neútočil. Připravila jsem si pěsti a několik ker jsem ranou rozdrtila. Aishe to překvapilo, ale to už jsem ji srazila do vody. Dala znamení, že to vzdává a tak to zůstalo jen mezi námi s Bolinem.
Jeho lano se mi omotalo kolem obou zápěstí a spoutalo mi ruce k sobě, na to s ním švihl a zvedlo mě to ze země a mrštilo to se mnou na záda. Takhle se mnou nevyběhne. To tedy ne! Cítila jsem jak ve mně sálá vztek na všechno. Na Mehmeda, který nechce zahodit svoji zahořklost kvůli tomu, aby mě aspoň viděl. Na Dimitrije, který si myslí, že jsem malé děcko. Na matku, která raději opustila otce než, aby se postavila jeho matce. Na otce, který sklonil hlavu místo toho, aby bojoval za svoji lásku. Ale hlavně na moji babičku, která si myslela, že může všem včetně mě organizovat život.
A pak se to najednou stalo. Z mých rukou vystřelil plamen s tak vysokou teplotou, že byl skoro bílý. Lano se v půlce přetavilo a šokovaný Bolin se nezmohl na slovo. Osvobodila jsem se, švihla nohama dozadu a vyskočila na nohy. Hned poté jsem dala ruce k levému boku. Levou dospod a pravou nad ní. Mezi nimi byl prostor kde jsem nechala vzplát bílý plamen a poslala ho k Bolinovi. Ten část útoku vykryl, ale stejně ho ta síla srazila dolů.
Rozhlédla jsem se okolo a pak mi došlo, že jsem tu zůstala jediná.
"Kdo je nejlepší vládce teď, co?!"

Bojovná morojka 5

22. července 2016 v 20:00 | RozaBellaBelikov |  Bojovná morojka
Rosemarie Mazurová
Pásku z ruky mi sundaly a já si naposledy upravila oblečení, co jsem měla na sobě. Uhladila jsem si sukni ke kolenům a přitáhla si svetřík blíž k tělu, uhladila jsem vlasy a překontrolovala líčení.
"Lepší už to nebude."
Ozvalo se zaklepání a po vyzvání vešel otcův strážce Mustafa.
"Sultánko..."
"Můžeme jít."
S pokývnutím mi otevřel dveře a jen co jsem prošla, tak je za mnou zavřel a odvedl mě k autům, která nás měla odvést na letiště, kde na nás čekalo soukromé letadlo. Lissa s Christianem už seděli v předním voze a Dimitri na mě čekal u toho druhého. Pořád jsem se vedle něho cítila nesvá, ale nechtěla jsem to dávat najevo. Nechce mě a musím s tím žít. Prostě budu dělat, že se nic nestalo a snad se mi to povede.
Otevřel mi dveře a nechal mě nasednout. Jen, co jsme byli usazení, tak jsme vyrazily. Jen, co jsme seděly v letadle, tak si vzal slovo Mustafa a začal jim vše vysvětlovat. Jak se mají chovat, co a jak. Jak bude přibližně probíhat denní program, co vše se bude dít a tak. Já jsem vypla a jen pozorovala mraky.
"Vypadáš na míle daleko."
S úsměvem jsem se na něj podívala a přikývla. Když mám být jen jeho přítel, tak musím začít.
"Bude to v pořádku. Sám jsi mi to říkal."
"To ano. Na konci cesty tam čeká tvoje rodina."
"A co tvoje rodina?"
"Dlouho jsem je neviděl."
"Třeba by jsi mi ji někdy mohl ukázat, aby to bylo fér. Ty moji uvidíš. Navíc jsi mi slíbil, že mi ukážeš Rusko."
Jen se usmál a přikývl. "Někdy ti ho ukážu."
Všimla jsem si, že souhlasil jen s Ruskem.
"A svoji rodinu?"
"Tu taky. Neboj."
"Třeba z tvojí rodiny dostanu nějaké zahanbující informace, soudruhu. Třeba, že sis jako malý hrál s panenkama a podobně."
"Mám tři sestry. Co myslíš?"
To mě rozesmálo. "Být tak moucha na zdi a vidět to."
Rozesmál se se mnou a já byla ráda, že to divné napětí mezi námi opadlo. Bylo téměř nesnesitelné být u něj, když mezi námi vládlo napjetí.

Dimitri Belikov
Už to mezi námi přestalo být divné a zase jsme si dokázaly spolu povídat. Když jsme dorazily k limizíně čekal tam další strážce.
"Sokolu!"
"Sultánko, tak rád vás vidím."
Přešla k němu a chytla ho za ruce.
"Ráda tě vidím. Jak se ti daří? Co dědeček?"
"Mám se výtečně, děkuji za optání. Váš dědeček se už vás nemůže dočkat. Mám vám vyřídit, že vás chce vidět okamžitě jen co dorazíte."
"Tak ho nenechme čekat."
Nabídl ji ruku a odvedl ji k autu kam ihned nastoupila a my s ní. Mustafa si sedl dopředu k Sokolovi, který řídil. Istanbul bylo krásné město a Rose o něm spoustu věděla. Vyprávěla nám toho hodně a já ji zaujatě sledoval. Jak jí zářily oči, její úsměv, jak si pořád odhrnovala neposlušný pramen vlasů, který jí pořád lechtal na tváři. Všiml jsem si toho už dávno. Několikrát mě napadlo, že by se jí hodila nějaká sponka, která by ten pramen zkrotila.
Už z dálky jsme viděli veliký palác ke kterému jsme očividně směřovaly. Rose si povzdychla a pohladila sklo auta.
Dal jsem jí ruku na její a lehce stiskl. Věnovala mi děkovný úsměv a dala se do řeči s Lissou a Christianem. Moji ruku držela a nepustila dokud jsme nebyli u cíle. Když auto zastavilo, tak už u něj byl sluha a podával jí ruku, aby jí pomohl vystoupit. Poté pomohl i Lisse zatímco mi jsme vystoupily bez pomoci. Byl to obrovský palác z mramoru. Byl nádherný a hodně zdobený. Šlo poznat, že je taky hodně starý.
Seřadily jsme se podle pokynů Mustafy. Strážci poslední, před nimi Lissa s Christianem a Rose jako první. Všiml jsem si, že byla napjatá a pak to najednou zmizelo a byl tam zase ten arogantní výraz, který jsem tak neměl rád. Neslušel jí, jí slušel úsměv.
Vypadala přesně jako tehdy než vešla do školní jídelny. Arogantní princezna. Neomylně nás vedla chodbama a najednou se ozval něčí hlas: "Povstaňte! Přichází ctěná Rosemarie sultan!"
V půlce cesty se zastavila a pohlédla do otevřených dveří, potom pokračovala v cestě. Když jsme procházely kolem, zahlédl jsem, že je tam skupina děvčat v dlouhých šatech seřazené do řady z obou stran široké uličky. Šaty byli obyčejné a tak jsem předpokládal, že to budou služky. Při pohledu na mě si začaly šuškat a hihňat se. Bezva.
Rose nám ukázala pokoje a šla se převléknout. O něco později mi na dveře zaklepala její služka, že Rose už je připravená. Vešel jsem tedy do jejího pokoje a ve dveřích jsem se zastavil. Byla nádherná. Jako turecká princezna z pohádek.
Měla vyčesané vlasy, v nich měla ozdobné šperky a průhledný závoj stejné barvy jako šaty, který jí zakrýval vlasy a splýval po zádech až k jejímu krásnému zadečku, který byl díky šatům zvýrazněn. Rychle jsem se podíval jinam, aby mě nenachytala.
Jestli tohle bude tady nosit, tak jsem si jistý, že nebudu mít klidné spaní. Už nikdy, protože i když jsem se snažil myslet na něco jiného, tak můj mozek si dokázal přesně vybavit, jak vypadá a s radostí mi to přehrával zas a znova.
"Můžeme? Představím tě dědečkovi. Bude se ti líbit."
Podle pokynů jsem kráčel metr za ní a když jsem viděl, co má na sobě bylo mi to jasné. Abych jí neponičil šaty.
Vedla mě krásnou chodbou zdobenou zlatem až ke dveřím u kterých čekaly dva sluhové.
"Ohlaste mě."
Jeden přikývl a po zaklepání vešel.
"Pane, je tu vaše vnučka Rosemarie sultan."
"Ať vejde."
Rose na mě kývla a společně jsme vešly. Já se zastavil kousek za dveřma a Rose přešla k muži, který do té doby seděl za mohutným mahagonovým stolem.
"Rosemarie, sluníčko, měsíčku můj. Tak rád tě vidím živou a zdravou."
"Dědečku."
Nechala se vtáhnout do objetí a při jediném pohledu mi bylo jasné, že ty krásné tmavé oči má po svém dědečkovi.
"Budeš mi muset všechno povyprávět, ale nejdřív kdo je to s tebou?"
"Ach, omlouvám se, dědečku. Tohle je můj strážce. To on nás s Lissou našel a přivedl. Dědečku, tohle je Dimitri Belikov. Dimitri, tohle je můj milovaný dědeček. Ahmed Mazur."
"Rád vás poznávám, pane."
"Já rád poznávám tebe, Dimitri. Děkuji ti, že jsi mi přivedl moji milovanou vnučku. Dám ti cokoliv si budeš přát."
"Jen konám svoji povinnost. To nic nebylo."
Měla pravdu, že se mi bude líbit. Vůbec nezapadal do obrazu který jsem si o jejich rodině díky jeho synovi udělal. Zřejmně měl Ibrahim povahu po matce, což bylo znepokojivé.
Rose se s ním posadila na terasu a vyprávěla mu, co všechno s Lissou zažily. Všiml jsem si, že před ním neměla žádné tajnosti. Vyprávěla mu všechno, i to co svému otci neřekla.
"Koukám, že jste se nenudily."
"To ne. Psala jsem ti, ale nevím jestli..."
"Všechna tvoje psaní dorazila. I všechny dárečky. Děkuji ti."
"To jsem ráda."
"Já jsem rád, že jsi v pořádku. Během dneška a zítřka dorazí zbytek rodiny, tak se připrav na dlouhé rozhovory. Pozdravuj Vasilisu. Pozdravím se s ní později."
"Jistě, budu."
"A poslední věc než půjdeš. Líbí se ti nějaký mladý muž? Věk už na to máš."
"Dědečku!"
Její tváře získaly roztomilý růžový nádech.
"Na to jsem ještě mladá."
"Jak myslíš. Teď by sis, ale měla po dlouhé cestě odpočinout. Dojdi ještě za babičkou. Netrpělivě tě očekává."
"Ano."
Opustily jsme jeho pracovnu a Rose mě vedla směrem k její babičce. Došly jsme zase k harému, jak jsem byl informován. Nahoře na balkoně stála přísně se tvářící žena s tmavými vlasy a zelenýma očima. Zlehka se uklonila a já sehnul hlavu na znamení úcty. Žena se otočila a zmizela za dveřmi.
"No, zatím to šlo dobře. Musím tě požádat, ale aby si pak počkal raději na chodbě."
"Jsi si jistá?"
Nelíbilo se mi ji tam pustit samotnou. Obvzlášť po tom, co jsem viděl jakou hrůzu z toho setkání měla.
"Budu v pořádku."
Jak po mě chtěla, tak jsem udělal. Počkal jsem venku, ale nelíbil se mi její pohled, který mi věnovala předtím než se za ní zavřely dveře.

Rosemarie Mazurová
Vešla jsem do jejích komnat a znovu mě přepadl ten nepříjemný pocit jako kdybych vlezla do klece se lvem, který má hlad a jen čeká, kdy zaútočit. Přešla jsem před ni a zlehka se poklonila, abych ji uctivě pozdravila.
"Valide..."
"Rosemarie, jsem moc ráda, že jsi v pořádku. Posaď se."
Nepříjemný pocit vzrostl, ale poslechla jsem a posadila se vedle ní. Úsměv, který mi věnovala mě znepokojil.
"Jaká krásná mladá dáma z tebe vyrostla."
"Děkuji. Omlouvám se, že jsem ti přidělala starosti."
Jen nad tím mávla rukou.
"Hlavně, že jsi v pořádku. Tak se mi ukaž."
Chytila mě za bradu a důkladně si mě prohlížela.
"Opravdu jsi moc krásná. Stejně jako tvoje prapra-nevím-kolik-prababička Hürrem."
Srovnává mě s Hürrem sultan? Propána proč?
"Víš, že ve tvém věku měla tvého praprapradědečka Mehmeda?"
Snad nemyslí...?
"Proč mi to říkáš, babičko?"
"Brzy budeš plnoletá. Měla by jsi přemýšlet o manželství."
"To ano, ale já se na to ještě necítím, babičko. Jsem ještě malé dítě."
"Nejsi dítě, jsi mladá dívka."
"Dobře, tak jsem mladá dívka, ale to na věci nic nemění. Ještě nějakou dobu nechci o svatbě ani slyšet."
"A to je jak dlouho?"
"Dokud si sama nevyberu manžela."
"Víš, že to takhle nefunguje."
"Proč mě chceš, tak moc provdat?"
"Ty se ptáš? Děláš svému otci ostudu. Měla by jsi mít někoho, kdo na tebe dohlédne."
"O to se otec už postaral. Mám už strážce, kterého mám věčně za zadkem. Pokud s tebou otec už nemluvil, tak ti to řeknu sama. Od doby, co mě strážce Belikov přivedl zpátky na akademii, tak už se chovám slušně. Nebyla jsem v ředitelně ani jednou."
"Už jsem mluvila s Vasilisou a s tím jejím okouzlujícím přítelem. I když si mohla vybrat lépe. Někoho s vyšším postavením."
"Jmenuje se Christian, babičko. Je z královského rodu stejně jako ona, je to Ozera."
"Mohla si vybrat nějakého jiného. Třeba Zeklos nebo Ivaškov. Mají vyšší postavení a pokud chce dobré postavení v královské radě..."
"V jejím věku je jen Jesse Zeklos a je to nevychované nadržené prase, který to zkouší na každou holku bez ohledu na to jestli už vztah má nebo ne. Jde mu jen o sex. Ivaškova neznám, ale taky nemá dobrou pověst."
"Je to, ale synovec královny."
"Který nedokáže zůstat střízlivý. Myslela jsem, že máš Lissu ráda a tohle bys jí přála?"
"Mám ji ráda. Je to slušně vychovaná mladá dáma, jak se na Dragomirovou sluší a patří. To se o tobě říct nedá. Všechno to máš po své nevychované matce."
"Matku do toho netahej. Je to stejná povaha jako ty. NE ona je lepší, protože jí záleží na tom, abych byla šťastná."
Zvedla jsem se a dala se na odchod.
"Ještě jedna věc, Rosemarie."

Dimitri Belikov
Když vyšla, tak měla slzy na krajíčku. Nevěděl jsem, co se tam stalo, ale asi to nebylo hezké. Nic neřekla jen kráčela pryč a do svých pokojů. Následoval jsem ji, ale nebyl jsem si jistý jestli se mnou chce mluvit a tak jsem mlčel. Nechala mi otevřené dveře a tak jsem vešel a zavřel za námi.
"Bylo to tak zlé?"
"Bylo to horší než jsem myslela. Bylo to příšerné."
Přešla ke mně a zabořila mi obličej do hrudi. Objal jsem ji pažemi, aby se mohla uklidnit. Pak jsem ji pustil a ona přešla k zrcadlu, aby zamaskovala svoje slzy. Ozvalo se zaklepání a dovnitř vešla služka.
"Co se děje, hatun?"
"Před chvíli do paláce dorazil váš bratranec princ Bolin a jeho sestra Aishe sultan."
Rose se zářivě usmála a ihned spěchala z pokoje pryč. Přidržovala si šaty, aby neupadla. Zastihla je až u harému kolem kterého jsme procházely, když jsme přijely.
"Boline!"
"Rose!"
Vběhla mu do náruče a on ji k sobě pevně přitiskl. Byl o hlavu vyšší a byl bledší než Rose, měl krátké tmavé vlasy a zelené oči. Jeho ruce byli na moroje znepokojivě svalnaté. Mezi moroji vypadal jako kulturista.
"Dusíš mě..."
"Promiň. Jsi tak drobná, že se špatně odhaduje síla stisku."
"Nebuď drzý."
Se smíchem ji zvedl a zatočil ji ve vzduchu.
"Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi v pořádku."
Pustil ji, aby se mohla obejmout s dívkou vedle něj. Měla dlouhé tmavé vlasy jako Rose, ale její kůže byla bledší než Rosina, taky měla zelené oči a byli stejně vysoké.
"Aishe, tobě to tak sluší."
"Tobě víc, Rose. Byla jsi dva roky na útěku mezi lidmi a přesto vypadáš, tak nádherně."
"Děkuju. Musíte mi toho oba tolik vyprávět. A kde je Mehmed? Většinou je pořád s tebou, Boline. Jste spíš jako bratři než bratranci."
S Aishe si vyměnil rychlý ustaraný pohled, kterého si Rose nevšimla.
"Bohužel nemohl."
"To je škoda, ale jsem si jistá, že zítra tu už bude. Dědeček říkal, že zbytek rodiny během dneška a zítřka dorazí."
Večer jsme všichni večeřely u Rose v komnatách. Bylo zajímavé sedět na velkých polštářech místo židlí. S Bolinem byla sranda a hlavně si dělal legraci z Rose, která se pak roztomile vztekala.
"Počkej zítra. Nakopu ti."
"To bych chtěl vidět. Co kdybychom to pak udělaly zajímavější?"
"Počkejme až tu bude ještě aspoň Jihangir. Pak budou zastoupeny všechny elementy. Bude to zajímavější. Všichni proti všem."
"Beru, ale ty nevyhraješ."
Christian se zeptal, takže já nemusel.
"Jak všechny elementy? Jste rodina, tam jsou většinou maximálně dva různé elementy. U nás převažuje oheň."
"Máš pravdu, Christiane, ale my musíme být zkrátka něco extra."
"Sklapni, Boline."
"Jak okouzlující prosba. Náš bratranec Mehmed je, jak to říkáte vy, uživatel ohně. Rose taky, což je hodně zajímavé, protože celý náš národ jsme většinou zemní a větrné typy, pak je tu docela dost vodních, i když ne tolik jako zemních nebo větrných, ale ohnivých je tu po čertech málo."
"Ty se v tom vyžíváš co? Prostě mu řekni, co chce slyšet než ti upeču ksicht do křupava."
"Nemáš to dostat, že jsi tak protivná?"
"Ty sprosťáku!"
Poslala na něj plamen, ale v půlce cesty zhasl. Vztekle se podívala na Aishe, ale znovu se usadila.
"Jak jste viděly, tak moje sestra je uživatel vody. Mehmedův mladší bratr Jihangir, je uživatel vzduchu a já země. Na každého uživatele ohně připadá asi sto..stopadesát uživatelů země, asi padesát až sto uživatelů vzduchu a tak dvacet až padesát uživatelů vody. Dva ohnivci v rodině jsou rarita, ale vzhledem k jejich ohnivým povahám se není čemu divit."
Rose našpulila pusu a vypadala jako malá holčička. Bylo to roztomilé a měl jsem chuť ty její rty zlíbat.
Po večeři si mě zavolala její babička a tak jsem se odebral ihned za ní, aby nemusela dlouho čekat. Cestu jsem si sice pamatoval, ale byl jsem rád, že mě vede její služka, protože všechny chodby vypadaly stejně. Po vyzvání jsem vešel dovnitř a předstoupil před ní. Měl jsem nepříjemný pocit jako když jsem lovná zvěř a ona lovec. Zlehka jsem se jí poklonil.
"Sultánko..."
"Ty jsi tedy ten strážce mojí vnučky Rosemarie?"
"Ano. Jmenuji se Dimitri Belikov."
"Slyšela jsem toho o tobě spoustu, Dimitri. Přezdívají tě "ruský bůh Belikov", věděl jsi o tom?"
"Něco jsem zaslechl."
"Ty s tím snad nesouhlasíš?"
"Neposlouchám, co si lidi šuškají. Soustředím se na svoji práci."
"To ráda slyším."
Vůbec nevypadala, že je ráda.
"Slyšela jsem, že máš velkou zásluhu na změně nevhodného chování mojí vnučky."
"Nevím jestli změně, protože před jejím útěkem jsem ji neznal, ale od doby, co ji znám se nechová nevhodně na mladou morojku. Chová se lépe než některé její spolužačky, ale jak jsem řekl. Nedám na povídačky."
"Má nějakého chlapce?"
"Žádného k sobě nepustí. Jediný se kterým jsem ji viděl bavit kromě přítele její kamarádky Christiana, je dhampýrský novic Mason se kterým se baví jen když mají spojené hodiny nebo když se spolu s Vasilisou a Christianem učí v knihovně. Takže můžete být klidná, nechová se nevhodně. Dávám na ni pozor."
"To jsem ráda. Ibrahim vybral dobře. Dávej na ni stejný pozor jako do teď."
Bral jsem to jako znamení k odchodu a proto jsem přikývl, uklonil se a rychle odešel. Ten nepříjemný pocit zmizel, jen co jsem opustil ty komnaty. Divné.
Ráno jsem se podle pokynů Mustafy oblékl a jedna ze služek mě informovala, že se bude snídat v zahradě a že nemám na Rose čekat, že dorazí o chvilku později a tak jsem šel za Lissou a společně s Christianem jsme se vydaly do zahrady.
"Proč Rose dorazí až za chvilku?"
"Uvidíš za chvilku. Rose nemá ráda šaty. Včera je měla jen kvůli dědečkovi, ale jinak je nesnáší a radši by nosila něco podle svého. Ale to kromě cesty mezi normální lidi nesmí a tak má s otcem dohodu. Pokud se jí podaří dostat do mramorového zámečku, který je na druhé straně téhle obrovské zahrady, tak si může obléknout, co chce. Tohle absolvuje každé ráno. Proto jsou její služky nejhezčí ze všech. Jsou ve skvělé formě díky nahánění Rose."
Připojil se k nám i Bolin s Aishe a společně jsme kráčely zahradou až k altánu, kde bylo vše připraveno.
"Kdo myslíš, že ji chytí, Vasiliso?"
"Jelikož netrénovala, tak si myslím, že ji chytí a že to bude strážce Mustafa."
"Viděla jsi vůbec Mahidevran? Sázim na ni."
"Blbost, Boline. Chytne ji Nigar...."
Nic dalšího říct Aishe nestihla, protože kolem ní prosvištěla Rose. Byla pekelně rychlá.
"Ta ty šaty musí ze srdce nenávidět,"usmál jsem se.
"Slabý výraz, kámo," zasmál se Bolin a když jsem viděl Rose, tak jsem musel souhlasit.
"Proč nepoužije magii?"
"Proti pravidlům, Christiane. Pokud to udělá, tak automaticky prohrála."
Za deset minut už kráčela ve svojí teplákovce vedle usmívajícího se Mustafy. Bylo jasné, kdo ji chytil a že si svoji teplákovku dlouho neužije.
"Takže dneska šaty, Rose?"
Když o dvacet minut později dorazila, tak na ni žádný běh nebyl poznat. Byla načesaná, v šatech a jak už jsem si stihl všimnout tak s závojem, jako ostatní ženy tady. Když vycházely z paláce, tak neměly odkryté vlasy a v paláci ho nosily jen služky.
Při snídani se k nám připojila i její babička. Všiml jsem si, že Rose byla podivně napjatá. Možná následek včerejšího rozhovoru nebo to tak prostě bylo vždycky.
"Jsem ráda, že víš, co se sluší a patří. Nerada tě vidím nevhodně oblečenou."
Rose nic neřekla, ale všiml jsem si, že ruku, co měla v klíně sevřela v pěst.
"Co vlastně budete dělat dnes, Boline?"
"Půjdeme trénovat pokud to nevadí."
"Ale jistěže ne. Půjdete všichni?"
"Ano, čekáme už jen na Jihangira, aby to bylo zajímavější. Všichni proti všem."
"Hlavně se nezraňte a žádné modřiny. Za týden bude ples a my se před lidmi nemůžeme nevhodně ukázat."
"Co je to za ples?"
"Nech se překvapit."
"Jako včera?"
Ty dvě se propalovaly pohledem, ale nikdo z nás nechápal proč.
"Co se děje?"
"Nic, Boline."
"Rose..."
"Mě se neptej, já jsem totiž ta nesvéprávná za kterou musí všichni rozhodovat."
"Zase se chováš jako malá holka."
"Budu se chovat jak chci, obvzlášť po tom, co jsi předvedla včera."
"Bylo to pro tvoje dobro."
"Dobro? Bylo to ponižující a odporné. Tohle jsem si o tobě nemyslela. Nechat mě prohlídnout od doktorky jestli jsem pořád panna je sprostý. Pokud mě omluvíte, jdu se projít."
Ihned jsem se vydal za ní. Byla to moje povinnost, ale hlavně jsem ji chtěl utěšit. Chytil jsem ji až vzadu v zahradách.
"Rose, počkej."
"Poslala tě ona?"
"Ne, přišel jsem z vlastní vůle. Jsi v pořádku?"
"Ne, nejsem. Ona mě tak strašně ponížila."
"Určitě to nemyslela zle."
"Potom, co mi řekla včera mi je jasné, jak to myslela a to mě na tom strašně štve. Nemůže za mě rozhodovat. Sama si vyberu, jak chci žít svůj život."
"Máš pravdu, nikdo tě nemůže nutit žít vlastní život podle toho jak chtějí oni."
"Přála bych si, aby to chápala stejně jako ty."
"Kdy tam vůbec byla doktorka? Nevšiml jsem si jí."
"Večer. Poslala jsem Nigar hlídat ke dveřím kdybys náhodou chtěl vejít, aby tě nepustila dokud doktorka neodejde."
"Aha. To nebylo třeba, tvoje babička myslela na vše. Neexistovala šance, že bych přišel nevhod, protože v tu dobu jsem byl u ní. Zavolala si mě."

"Na výslech, že jo? Mrcha jedna. Jako by mi nemohla věřit, že jsem s nikým nic neměla. Ne, ona se musí přesvědčit a ještě vyzvídat jestli to náhodou nemám v plánu."

Bojovná morojka 4

21. července 2016 v 20:01 | RozaBellaBelikov |  Bojovná morojka
Rosemarie Mazurová
Když mě objal, tak jsem se ničeho nebála a věřila jsem, že to bude v pořádku. Když mě držel byla jsem šťastná. Když byl u mě, byla jsem úplná.
"Dimitri? To, co se stalo předtím..."
"Bylo to jen kouzlo, takhle se o tebe nezajímám. Nechme to být."
Au. To bolelo. Sklonila jsem hlavu a o krok ustoupila. Musím být nad věcí.
"Máš pravdu, jenom kouzlo. Co jiného by to taky mělo být, že? Asi bych si vážně měla lehnout. Pořád se necítím dobře."
Cítila jsem se jako kdybych umírala, ale bylo to tak lepší. Nesmím si dělat naděje. Nikdy jsem nedostala to, co jsem doopravdy moc chtěla. Proč by tomu teď mělo být jinak?
"Jistě. Dobrou noc."
"Dobrou noc."
Jen co se za ním zavřely dveře, spolkla jsem vzlyk. Poté jsem se zhroutila na postel a dala se do pláče jako malá holka. Jen, co jsem se uklidnila jsem se trochu upravila. Nechci vypadat jako zpráskaný pes až se Lissa vrátí. Vyptávala by se a to nechci.
Ozvalo se zaklepání. "Dále."
Vešel jeden ze strážců. "Chce vás vidět ředitelka Kirová."
"Och. Tak pojďme."
Kráčela jsem za tím strážcem a když jsme procházely kolem Dimitriho pokoje, srdce se mi sevřelo.
Nemysli na to, Rose. Nemysli.
V kanceláři ředitelky se mě ptala, co se stalo a co si pamatuju a pak mi řekla, že si Viktor přeje se mnou mluvit. Věděla jsem, že by se to Dimitrimu nelíbilo a možná právě proto jsem řekla, že tam půjdu. Stejně jsem s ním chtěla mluvit.
Strážce mě odvedl dolů k celám.
"Vypadáte dobře, Viktore. Což je ironie, budete hnít ve vězení delší dobu."
"Neber to špatně, Rose, ale zřejmně jsem tě měl zabít."
"V tom je jistě nějaký kompliment."
"Za to kouzlo jsem dal hodně peněz. Jen nefungovala jak mělo. Škoda."
"Fungovalo dobře, protože muž, který mě nechce mi spálil šaty. Takže.."
"Jsi tak tvrdá, tak ojedinělá, ale přitom děvče. To všechno se stalo a ty se ptáš "jestli mě má Dimitri opravdu rád". Je to silné kouzlo, ale ne tak silné. Musel tam být jistý stupeň náklonosti a přitažlivosti už předtím. Jsi šťastná?"
Takže mu nejsem úplně lhostejná?
"A Stíny políbená?"
"Máš pravdu. Dlužím ti to. Nezačal jsem Vasilisu sledovat kvůli tomu havranovi. Ne, sledoval jsem ji dlouho předtím. Viděl jsem záznamy o nehodě a neexistoval absolutně žádný způsob, jak bys to mohla přežít. To neštěstí vzbudilo její kouzlo éteru, hlavně její strach, že tě vidí mrtvou. Dostalo se na povrch a dovolilo jí léčit, vytvořit pouto. Rose, byla jsi políbena stíny, už jsi kráčela do smrti, na druhou stranu a vrátila ses. Nemyslíš, že tohle zanechá někde na duši znamení? Proto se nebojíš ukázat své pocity, Rose. Svou vášeň, svůj hněv. Proto jsi tak pozoruhodná. Ano, ale je to ironie. Bereš v úvahu....?"
"Co beru v úvahu?"
Slyšela jsem chrčení za svými zády a prudce jsem se otočila. Strážce, co mě sem dovedl lapal po dechu a pak padl mrtvý k zemi. Za ním stála Natalie celá od krve, bledá a s rudýma očima.
"Že tě budu muset zabít."
"Natalie? Udělal jste z vlastní dcery strigoje?"
"Jak myslíš, že můžu přelstít venkovní ochranku?"
"Pro tátu bych udělala všechno."
Postavila jsem se do bojové pozice a poslala proti ní plamen, ale vyhnula se mu a ranou do tváře mě odhodila na zem.
"Vidíš? Natalie nebyla, tak nevinná. Vlastně to byla ona, kdo mi dodával informace. Pozorovala tebe, Dimitriho a Vasilisu."
Pomalu jsem se zvedala zatímco kráčela ke mně.
"Ta kočka byla můj nápad, táta chtěl jinou kočku. Tati, koukni. Rose se před strigojem třese."
"Nechápu to. Zabilas někoho?"
"Ano, vybrala jsem si Raye, aby byl můj první. Zabít ho byla mnohem větší zábava než přijít s ním o panenství."
"A bylo u toho víc krve. Tak brzy..."
Vztekle na mě zasyčela a já ji věnovala úšklebek. Možná mě zabije, ale nedám se tak snadno. Podrazila jsem jí nohy a zvedla se. Nedovolila mi použít magii, tak jsem na ni použila několik chvatů, co mě naučil Dimitri. Chytila mě za nohu a odhodila mě vedle schodiště po kterém už kráčel volný Viktor.
"Viktore, nebojíte se, že vaše strigojská dcera neodolá vašim morojským žilám?"
"Nebuď směšná. Natalie, dokonči to. Počkám na tebe venku."

Dimitri Belikov
Měl jsem neodbytný pocit, že je něco špatně, že je Rose v nebezpečí a tak jsem se vydal do jejich pokoje. Nikdo tam nebyl. Lissa asi byla pořád v nemocnici, ale kde je tedy Rose? Tvrdila, že si půjde lehnout.
Zavolal jsem Albertě a ta mi řekla, že ji viděla jít s jedním strážcem k ředitelce, proto jsem se tam vydal. Nepříjemný pocit narůstal a když jsem se dozvěděl kam šla, tak byl skoro neúnosný. Rozeběhl jsem se za ní a doufal, že se pletu a nic jí není.
Sjel jsem výtahem do řídícího střediska a hned po otevření dveří jsem se díval do tváře velmi překvapeného Viktora. Pokusil se na mě poslat kámen z obložení stropu, ale odrazil jsem ho na něj a tím ho omráčil. Jediný pohled okolo mi stačil, abych zjistil, že všichni strážci jsou po smrti. Mým směrem přilétl plamen a musel jsem se mu vyhnout. Pohlédl jsem dolů a oněměl jsem. Rose tam bojovala se svojí kamarádkou ze které byla strigojka.
"Možná tě zabiju, možná tě udělám stejnou jako já. Tak budeme nejlepší kamarádky navždy a navěky. NKN."
Vrhla po ní další útok, ale vyhla se a odhodila ji ke dveřím otevřené Viktorovi cely. Seskočil jsem ze zbytku schodiště a vrhl se na ni. Nedovolím jí, aby Rose ublížila.

Rosemarie Mazurová
Vrhala jsem se po ní zas a znova, ale pořád mi uhýbala. Když se mi podařilo dostat ji do úzkých, tak jsem nemohla. Nemohla jsem jí ublížit. Vždyť to byla malá hodná Natalie. Najednou jsem byla na zemi a ona ke mně kráčela zatímco jsem se snažila od ní odplazit.
"Nevíš jaká je střední škola pro ty, co prohrávají. Celou dobu jsem byla, tak vyděšená, tak slabá, tak smutná, tak...chabá. Teď mám perfektní zrak, má pleť je čistá a zrovna tak mysl. Možná jsem mrtvá, ale nikdy jsem nebyla, tak živá."
Vzpomněla jsem si na baterku, kterou mi před časem dal Dimitri.
"To je smutné. Řekni: "Sýr."."
Zasvítila jsem jí do očí a postavila jsem se. Ihned jsem na ní začala znovu útočit, ale ještě jsem nebyla úplně v pořádku. Sakra! Měla jsem si dojít k dárci. Nabrala bych sílu a rozředila sedativa, co mám stále v krevním oběhu a které moji magii dost tlumí.
"Možná tě zabiju, možná tě udělám stejnou jako já...."
Co? Ne, to nikdy!
"....Tak budeme nejlepší kamarádky navždy a navěky. NKN."
Zaútočila jsem, ale odhodila mě a já narazila do mříží. Stále se přibližovala a tak jsem se plazila směrem od ní do cely. Najednou se tam objevil Dimitri a pustil se do Natalie. Nikdy jsem ho neviděla radši. Rychle jsem si vytáhla opasek z kalhot a když byla dost blízko, tak jsem ho protáhla mřížemi a za krk jí přitlačila k mřížím.
"Tak kdo je těďka šokovanej?"
Dimitri neminul a zasadil smrtící ránu, což bylo jedině dobře, protože mě opustila síla a já se sesunula k zemi. Ihned byl při mně a chytil mě za hlavu.
"Rozo..moje Rozo..."
Cítila jsem jeho dlaň na mé tváři, jeho prsty v mých vlasech, ale nedokázala jsem na něj pořádně zaostřit. Cítila jsem jak mě opatrně zvedl a nesl pryč. Snažila jsem se zůstat vzhůru, ale teplo jeho těla, bezpečí u něj v náruči, tlukot jeho srdce a jeho vůně, to vše mě uspalo.
Když jsem se probrala, tak byl u mé postele. Spal. Snažila jsem si nalhávat, že je tu kvůli tomu, že o mě má starost jako přítel, jako o někoho o koho si chce dělat starosti a ne jen povinnost. Práce. Nic jiného jsem pro něj nebyla a nikdy nebudu. Jsem malá morojka, děcko. Proč by mě měl někdo jako on chtít?
Najednou jsem cítila kolem sebe dvě drobné paže.
"Ach, Rose, jsem tak ráda, že jsi v pořádku. Cítíš se dobře?"
Vzpomněla jsem si na Natalie a moje srdce zabolelo. Byla to kamarádka. Sice ne tak dobrá jako Lissa, ale byla. Měla jsem ji ráda. Chtěla jsem, aby byla šťastná, aby měla toho po kom bolestně toužila, když já toho svýho mít nemohla...a pak jsem ji pomohla zabít a Ray...já ho za ní poslala. Bože! Je to moje vina, že je mrtvý. Kdybych ho za ní neposlala, byl by naživu.
"Ne."
"Něco tě bolí? Dojdu pro doktory."
"To ne. Ray...já ho za ní poslala. Myslela jsem, že bude mít radost. Vždyť do něj byla zblázněná, chtěla s ním přijít o panenství a ona mi pak řekla, že ho zabila a jaká to byla zábava..."
"Nemohla si za to. Natalie si sama zvolila."
Poté přišel Christian a já se pousmála. "Páni. Má na sobě jinou barvu než černou."
"Dělá pokroky," pousmála se Lissa.
"Ahoj, Rose. Jsem rád, že jsi v pořádku. Stýskalo by se mi po tobě, kdyby se ti něco stalo. Kdo by mě vytáčel svýma řečma, když ne ty?"
"Díky. Je milé být doceněna."
Dimitri se probral, když dorazila Lissa a od té doby mě pozoroval, ale nic neřekl. Bylo to docela nepříjemné a bolelo to. Ještě jsem se nesmířila s tím, že mě nechce a na tohle jsem se ještě nestihla psychicky připravit. Všechno mělo tak hrozné načasování.
"Bože, odveď si ho. Rozesmívá mě, když se chci utápět v depresi a sebelítosti."
"A z čeho jsi v depresi prosím tě?"
"Že jsem upoutána na lůžko a musím poslouchat tvoje vtipy."
"Ha ha. Velmi vtipné. Co se děje doopravdy?"
"Měla jsem být schopna ji zastavit, ale nebyla jsem. Zeslábla jsem a nevím proč. Trápí mě to."
"Byla jsi vyčerpaná a měla jsi ty sračky v krevním oběhu. Fascinuje mě, že jsi byla schopná vůbec nějaké magie."
"Možná máš pravdu."
"Slyším dobře? Přiznala jsi, že bych mohl mít pravdu? Kam si to mám zapsat? Tuhle historickou událost. Jsem si jistý, že se opakovat nebude."
"Sklapni."
"Tady je naše Rose, kterou s láskou milujeme a nesnášíme. Kde jsi byla?"
"Nevím, ale přála bych si, abych tam zůstala. Z pohledu na tebe mě bolí oči."
"Dost, vy dva! Máte se rádi, tak si to přiznejte a dejte s tím pokoj. Kvůli mně."
"Zdá se, že má pravdu, Ozero. Opravdu nejsi tak velká osina v zadku, jak jsem si myslela."
"A ty nejsi, jak vzteklý pes."
"Pokračuj a vstanu z postele a nakopu ti."
"Návštěvy končí. Pacientka prodělala ošklivý otřes mozku, musí odpočívat."
Doktor Lissu s Christianem vyhnal, ale Dimitrimu dovolil jako mému strážci zůstat. Seděla jsem na posteli a zírala na povlečení.
"Přestane to někdy bolet?"
"Ne, ale naučíš se s tím žít."
"Zabila jsem je. Oba dva."
"Nezabila."
"No, dobře. Ne fyzicky, ale moje činy tomu dost pomohly."
"Proč myslíš?"
"Natalie jsem ti přidržela. Vím, že by jsi to zvládl sám, ale ten pásek kolem krku jsem jí dala já, ty si zasadil smrtelnou ránu."
"Ano, proto jsem to já, kdo je vinný její smrtí."
"Spoluúčast. A za Raye taky můžu."
"Jak to?"
"Masonovi se podařilo zjistit, že on s Jessem a Miou mohly za ty krvavé nápisy a ten náhrobek v kostele. Chtěla jsem ho praštit, tak moc jsem chtěla. Ale pak jsem si to rozmyslela..."
Nebudu mu říkat, že to bylo kvůli tomu, že mě Mason předběhl. Zasloužily si daleko víc.
"...viděla jsem Natalie, jak po něm zase pokukuje a chtěla jsem jí pomoct. Byla do něj zblázněná, ale on na ni byl hnusný. Prosil mě, abych mu za to neubližovala a tak jsem ho poslala, aby s ní šel tančit. Myslela jsem, že když s ní chvilku bude, tak pozná, že ta její nesmělost a nešikovnost je vlastně svým způsobem roztomilá...a ona ho pak zabila. Kdybych ho tam neposlala, neměla by k tomu příležitost."
"Rose, za to jsi nemohla. Zabila ho ona a pokud by to nebyl on, byl by to někdo jiný."
"Ale..."
"Nebyla to tvoje vina."
Zakryla jsem si oči a chtěla jsem se rozbrečet, když mě překvapily dvě pevné paže, co mi objaly hrudník. Celá jsem se začervenala, protože tohle sevření mi přitlačilo ruce z boku na prsa a ty tak vypadaly větší a víc se tiskly na jeho košily. Obličej měl zabořený v mém krku a já cítila jeho dech, který mě hřál na kůži. Bylo to příjemné, to jak mě pevně držel, jako kdybych se měla rozpadnout a on tomu chtěl zabránit.
Snažila jsem se popadnout dech, ale pak jsem to vzdala a prostě se rozbrečela. Nebylo to fér. Proč jsem se zamilovala do něj? Do někoho, kdo mě nechce?

Dimitri Belikov
Plakala mi v náručí než nakonec upadla do neklidného spánku. Nedivil jsem se jí. Po tom všem, co se stalo. Chvilku jsem si užíval, že jí můžu takhle držet, ale pak jsem ji položil a odhrnul jí pramen vlasů z její překásné tváře.
Ach, Rozo, nerad tě vidím takhle nešťastnou.
Když jí propustily, tak pořád měla ruku v pásce, aby s ní moc nehýbala do odjezdu na prázdniny. Měla ji i když přišla za mnou zatím co jsem venku cvičil.
"Ta je za Natalie, co? Vypadá čerstvě."
Rychle jsem si rozpustil vlasy, abych jí novou značkou nepřipomínal mrtvou kamarádku.
"Nemusíš ji schovávat, už jsem se s tím smířila. Sama si vybrala, tamto byl jen následek jejího rozhodnutí."
Přešla ke mně a odhrnula mi vlasy z krku. Vůbec si neuvědomovala co to se mnou dělá. Prstem lehce přejela po značkách až mi poslala mrazení dolů páteří.
"Bolí to?"
"Ze začátku je to nepříjemné, ale dá se to vydržet a pak to štípe. Teď už to skoro nebolí a už to ani neštípe. Proč se ptáš?"
Přestala mi přejíždět prsty po krku a jakoby si teprve teď uvědomila, co dělala a začervenala se.
"Promiň. Jednou jsem o tetování přemýšlela..."
To mě překvapilo.
"Opravdu? Morojky by to nenapadlo. Co tě k tomu vedlo?"
"Ani nevím. Viděla jsem mnoho dívek s nějakým tetováním, když jsme byli na útěku. Vypadaly vždycky tak krásně..."
"Ale jsou trvalá."
"V tom je ta krása. Mít něco trvalého o čem víš, že budeš mít už navždy. Něco jako lásku milovaného muže. To já, ale neznám a jsem si jistá, že ani nepoznám."
"Proč ne?"
"Protože by mě určitě nechtěl."
Její chování poslední dobou mě děsilo. Když jsem ji poznal, tak byla silná a energická. Vzdorovala snad proti všemu a byla tak bojovná jako žádná jiná. A teď? Křehká skořápka jejího bývalého já.
"To si myslíš?"
"A ne snad? Jen se na mě podívej. Kdo by mě chtěl?"
Třeba já.
"Rozo, jsi víc než úžasná. Každý muž by se přetrhl jen proto, aby tě mohl mít."
Pomalu se zvedla ze země na které jsme do teď seděly a oprášila si sukni.
"Jsem jen malá holka, proč by mě měl kdokoliv chtít?"
Sledoval jsem, jak ode mě odchází a s každým jejím krokem ode mě jsem trpěl víc a víc. Mohl jsem si za to sám a navíc je to tak lepší. Je mladá, vzpamatuje se rychle. Bylo to jen kouzlo a nic ke mně necítí. Brzy vyprchá a pak by mě opustila kdybychom byli spolu a to jsem nechtěl. Nemohl bych ji pořádně chránit, kdybych se kvůli tomu utápěl v sebelítosti.


Bojovná morojka 3

21. července 2016 v 20:00 | RozaBellaBelikov |  Bojovná morojka
Rosemarie Mazurová
Sledoval mě a vypadal, tak krásně mimo až mě z toho zahřálo u srdce. Líbím se mu!
S Lissou jsme se daly do tance a když jsem viděla Christiana, tak jsem mu ji elegantně poslala do náruče. Poté jsem se vzdálila a chtěla si promluvit s Dimitrijem. Chtěla jsem ho požádat o tanec, ale asi měl obchůzky, protože byl na odchodu.
"Rose?"
Překvapeně jsem se podívala po zdroji hlasu a poznala Masona. Vedle něj stál Jesse a Ray.
"Co se děje?"
"Tak mluvte. Nemáte jí co říct?"
"Omlouváme se. Nic z toho, co se říkalo jsme neudělaly."
"Říkáte, že co se nikdy nestalo, se nestalo? Díky."
"Mia s námi spala, když ji poslechneme."
Co?!
"Já napsal ten nápis v kostele a odpálil ten náhrobek. Co si říkala na ten spořič obrazovky? Dalo nám to docela zabrat."
Kdyby mu Mason nedal záhlavek, praštila bych ho sama.
"A taky to s tou krví. Mysleli jsme, že by byla sranda sejít se u princezen a napsat to z ruky. Doslova."
Jess mi ukázal své zápěstí. O co tu jde?
"Je to krvavý skandál. Krvestřik. Otevřeš si zubama zápěstí a stříkáš."
"Dost. Na té posteli spím. A co ta kočka?"
"To nebyla liška?"
"Ubližovat zvířatům je..nechutné."
"Říká hrůzný sprejer krve."
"Prosím, Rose, neubližuj mi."
Zamyslela jsem se a všimla si opodál stojící Natalie. "Běž tančit s Natalie." Podíval se stejným směrem a pak na mě. Natalie si všimla našeho pohledu směrem k ní a byla zmatená. "Běž. Hned." Přikývl a hned odešel. Natalie překvapeně přikývla a podívala se mým směrem. Věnovala jsem jí úsměv a když ho viděla, tak se rozzářila. Aspoň bude mít svůj vysněný večer. Poté jsem se podívala na Jesse. Dřív jsem uvažovala, že bych s ním chodila, ale rozmyslela jsem si to. I když jsem si občas říkala jestli jsem neudělala chybu. Teď jsem věděla, že ne.
"Ach, Jesse."
Smutně se na mě podíval a raději rychle odešel.
"Kdo je muž?"
"Ty jsi pravý muž."
Zazubila jsem se na něj šťastná, že je odhalil a objala ho a dala mu pusu na tvář. Poté jsem se šla podívat na tu roztomilou dvojici, když jsem si všimla Mii, která se do nich začala navážet.
"Dovolíš, Ozero? Já to vyřídím."
"Rose, slyšela jsem, co se stalo. Copak? Tvoje psychopatická kamarádka tě napadla?"
Chytla jsem ji za ruku a strhla ji náramek kterým zakrývala obvaz.
"Máš prosáklý náramek. Tvý otroci mi všechno řekly. Chudák Aaron nemá ponětí jaký jsi psychopat. Ty jsi zabila tu kočku."
"Oskara? Ošetřila jsem ho. Kočce bych neublížila."
"Óó, chudinko. Celou dobu si myslím, že jsi hlavní viník a ty jsi přitom nejistá malá holka s potřebou pozornosti."
Vystartovala po mě a tak jsem použila to, co mě Dimitri naučil a vrazila jí.
"Pokud to nebyla ona, pak je tu větší hrozba a Lissa zmizela. Nevím kde je."
Viděla jsem sbíhat se strážce, aby situaci uklidnily.
"A není na tajném místě kam chodí, když chce být sama?"
"Jasně."
"Chytráku."
"Princezno."
Nechala jsem se Albertou vést a kráčela za ní.
"Jste v pořádku, princezno?"
"Ano, jsem."
"Proč jste vyvolala rvačku?"
"Já? To Mia si začala. Navážela se do nás a když jí došly argumenty, tak se mě pokusila napadnout. Byla to sebeobrana."
"Dobře, ale raději vás doprovodím do vašeho pokoje."
Nehádala jsem se. Tam se aspoň budu moct v klidu podívat Liss do hlavy a ujistit se, že je v pořádku.
Jen, co jsem za sebou zavřela dveře, tak mě dvě ruce popadly a umlčely. Další dvě mě chytily za ruku a během chvilky jsem cítila píchnutí jehly do ruky. Během chvilky jsem nevěděla o sobě.
O něco později mě vtáhlo pouto. Lissa s Christianem. Najednou se Christian skácel a Lissa pak už nic víc neviděla a po chvilce ztratila vědomí ze stejného důvodu jako já. Ten šok trochu otupil účinky sedativ. Pomalu jsem se roztřeseně postavila a vydala se pro pomoc. Dimitri. On je jediný, kdo mi teď může pomoct.
Přidržovala jsem se zdi dokud jsem nedošla k jeho pokoji. Klepala jsem, ale nikdo neotevíral. Je možné, aby tam nebyl? Vyzkoušela jsem kliku a ta povolila, dveře se otevřely a já spadla na zem. Dvě mužské paže mě zvedly ze země a já se okamžitě ztratila v jeho pohledu.
"Co se děje, Rose?"
Co se děje? Jo, co se děje? Proč jsem sem přišla?
"Já..si nemůžu vzpomenout."
Posadil mě na postel a ustaraně se na mě podíval. Pak si všiml mojí ruky.
"Co se ti stalo?"
Překvapeně jsem koukala na modřinu na ruce a pak jsem si všimla drobného vpichu na ruce. Lissa!
Než jsem stačila cokoliv říct, tak mě zlehka políbil na modřinku a já v tu chvíli na vše zapomněla. Sklonila jsem se k němu a než jsem se stačila zastavit, tak jsem ho políbila.
"Rose, co to děláme?"
"Všechno."
Nepoznávala jsem se. Co to dělám? Líbilo se mi to a bylo těžké se soustředit, ale nevěděla jsem proč a tak jsem se poddala.
"Líbí se mi tvoje šaty. Spálíme je."
Dimitri mi rozepl šaty a hodil je do ohně, ale bylo mi to jedno. Líbal mě a jeho velké ruce na mé kůži krásně hřály. Mozek se mi rozpouštěl do kaše, ale pořád tam byl ten otravnej neodbytnej hlásek který mi říkal, že něco není správně. Najednou mi Dimitri sundal náhrdelník a bylo to jako studená sprcha. Pane bože Lissa! Dimitri ho vyhodil z okna a pak se na mě podíval.
"V tom náhrdelníku bylo kouzlo. Já bych nikdy.."
"Zapomeň na to. Lissa má potíže. Bože, jak jsem na ni mohla zapomenout? To mi nikdy neodpustí."
"Nemysli na to. Zachráníme ji."

Dimitri Belikov
Vyhlásil jsem poplach zatímco se Rose šla převléknout. Snažil jsem se myslet na cokoliv jiného, ale stále jsem ji měl před očima. Do háje!
"Jedeme! Nemáme čas!"
Vyrazily jsme a Rose se pohodlně opřela.
"Lissa je v pořádku, ale nevidím kde je. Nemůžu se dostat přes tu pásku, ale ten strážce.."
Strážce? Kdo je v tom zapletený?
"To ne. Ten zloduch je Viktor Daškov."
Daškov? Co chce od Liss? Najednou Rose vykřikla a srdce se mi zastavilo.
"Nezastavuj! Mučí ji!"
Přikývl jsem a šlápl jsem na to. Už jsme věděly, že neopustily pozemky akademie a tak když jsem věděl, kdo v tom má prsty, tak jsem jel do jeho domu.
"Zůstaň v autě, Rose."
"Ale.."
"Musím ti připomínat co se stalo, když jsi mě posledně neposlechla?"
"Máš pravdu. Úplně ti rozumím."
Věnoval jsem jí úsměv a s dalšími strážci jsem se vydal do domu, kde se strhla bitka. Po chvilce jsem zahlédl pohyb nahoře a jeden ze strážců spadl přede mě. Rose!

Rosemarie Mazurová
S Christianem jsme se vplížily na patro a vydaly jsme se za Liss. Christian mi dělal "vodícího psa" a já ho naváděla díky poutu.
"Rose."
"Jdi dál."
"Rose..."
"Co je?!"
Všimla jsem si přibýhajícího strážce a bylo rozhodnuto. Postavila jsem se do bojové pozice. Christian se na mě překvapeně podíval, ale to už jsem se odrazila, udělala boční salto a kopem jsem proti strážci poslala plamen. Odhodilo ho to do zadu, ale to už jsem udeřila a z mých pěstí k němu letěly ohnivé koule. Vrazil do zdi a přiblížil se k zábradlí. Udělala jsem pravý spodní hák a plamen ho srazil dolů. Všimla jsem si Dimitriho pohledu. Sakra! Mám průser!
S Christianem jsme se rozeběhly k jejímu pokoji.
"Co to bylo, Rose?"
"To poslední, co jsem ze sebe dokázala dostat. Ty sedativa co mi píchly pořád účinkují. Musíš to udělat ty. Udělej oheň kolem zámku, aby povolily a já je vykopnu."
"Vykopneš?"
"Zvládnu to. Věř mi."
"Ale já nikdy mimo školu nekouzlil."
"Zapomeň. Není tam. Nesnaž se zachránit, Lisso. Blbý jednosměrný pouto."
Vyběhly jsme zase ven a zaslechly vytí Psychopsů. Bezva. Když se to má pokazit, tak pořádně a já nemůžu použít magii. Do háje!
Když jsme se blížily, tak přistávala helikoptéra. To nesmíme dovolit. Jak ji pak budeme hledat? Spacifikovala jsem pilota a Christian se pokusil o magii.
"Vážně? Na víc se nezmůžeš?"
Vzpomněla jsem si na lekce od Dimitrije a omráčila toho pilota. Bez pilota nepoletí.
"Rose, viděla jsi Viktora? Nikdy bych nevěřila, že-"
"Ano, já vím."
"Dámy, nechci rušit, ale pokud s tím neumíte létat, měly bychom-"
Ozval se výstřel a Christian spadl k zemi.
"Christiane!"
Schovala jsem Liss za sebe a propalovala Viktora pohledem, ale najednou byla Liss přede mnou.
"Mě zastřelit nechce."
"Liss, neper se se mnou."
Už to vypadalo, že mě fakt zastřelí, abych mu nebránila v odvedení Lissy, když se objevil Dimitri a odzbrojil ho. Nikdy jsem ho neviděla raději.
"Víš, co se mi na těch psech líbí? Jsou vycvičení k hlídání, jsou taky skvělý v zabíjení. Útok!"
Moje magie mě pořád neposlouchala a tak jsem strhla Liss k zemi pod sebe. Najednou se stalo něco úžasného. Christian z posledních sil použil svoji magii a zapálil dva psi, co se na nás vrhly.
"Tak tohle je ohnivá magie."
Lissa se k němu okamžitě vrhla.
"Rose, musím mu pomoct, ale nevím jak. Victor mi vzal veškerou energii."
"Moje magie by ti nepomohla, ale vím co ano."
Klekla jsem si vedle ní a natáhla před ní svoje zápěstí.
"Jsi si jistá?"
"Zachraň ho."
Cítila jsem endorfiny ve své krvi a jen co Liss přestala pít, celý svět zčernal. Když jsem otevřela oči, tak jsem byla v autě. Byla jsem opřená o mužské rameno. Pomalu jsem zamrkala a zhluboka se nadechla. Dimitri...
Lissa! Prudce jsem se narovnala až se mi zamotala hlava. Přidržel mě, abych zase neztratila vědomí.
"Opatrně."
"Kde je Lissa? A co Christian?"
"Jsou v bezvědomí, ale v pořádku. Díky tobě."
"Díky bohu. Trochu se mi motá ještě hlava, to bude kombinace těch sedativ a ztráty krve."
"Odpočívej."
"Musím na ni dávat pozor."
"Dám pozor na vás obě. Jen spi."
Neměla jsem sílu mu odporovat, takže jsem se uvelebila na jeho rameni a upadla do spánku. Když jsem se znovu probrala, tak jsem byla v nemocnici. Doplnila jsem krev a bylo mi líp. Lissa byla v pořádku a Christiana brzy propustí.

Dimitri Belikov
Sledoval jsem Rose, jak sedí s Lissou u Christiana. Byl jsem tak rád, že ti tři byli v pořádku.
"Rose, to co jsi předvedla tam v tom domě. To bylo úžasný. Nikdy jsem nic takového neviděl."
"Jsem si naprosto jistá, že nevim o čem mluvíš. Možná si měl nějaké bludy po té ztrátě krve a myslel sis, že se stalo něco, co se nestalo."
Viděl jsem, že lže jen jsem nevěděl proč.
"Vím, co jsem viděl."
"Tak dobře, ale nesmíte o tom nikomu říct."
"Slibujeme."
Podívala se po mě a já přikývl.
"Naučila jsem se to doma, v Turecku. Před lety babička mojí babičky, ctěná Hürrem sultan, prosadila, že morojové budou využívat svoji magii v boji a tak se taky stalo. Pořád máme strážce, takže proti strigojům jsme chránění, ale využíváme magii v obraně proti jiným morojům. Tedy dřív tomu, tak bylo teď už spíš pro zábavu. Už dlouho se nestalo, že by jsme to používaly proti sobě a myslely to vážně. Takže to bylo to co jsi viděl. Nikdo to nesmí vědět. Tady to nikdo nechápe"
"Až tohle uvidí moje teta bude nadšená. Ani nevíš jak dlouho bojuje za to, aby se morojové tohle učily a ty to umíš."
"Christiane, ty neposloucháš. Viděl jsi, co se stalo. Viktor na mě poslal strážce, aby mi podaly sedativa, abych nemohla svoji magii použít k ochraně Lissy, protože zjistil, co umím. Ne všichni budou reagovat takhle. Mohlo to být i horší. Mohl mě nechat zabít, abych mu nebránila v plánech. Nebudu riskovat, že někdo použije moji magii proti mně."
"Máš pravdu. Mohla by jsi mě to naučit?"
"Naučit? Učila jsem se to roky. V pěti letech jsem ohněm sice dokázala srazit otcova strážce na zem, ale měla jsem za sebou spoustu tréninků. To není něco, co se naučíš za chvilku."
"Rose, ale mohl by jet s námi na prázdniny a tam by jsi mu mohla něco ukázat. Když mu to nepůjde, tak ti dá s tím pokoj. Slibuji."
"Lisso, to není dobrý nápad."
"Rose, prosím."
"Liss..."
"Prosím."
"Tak dobře. Zavolám otci a nechám pro vás připravit komnaty. Ty jim zatím vysvětli pravidla."
"Děkuju."
Skočila jí kolem krku, ale Rose se netvářila šťastně, jak jsem čekal. Odešla na chodbu a já pokývnul na strážce na chodbě, aby na ni dal pozor. S pokývnutím se vydal za ní.
"Bude v pořádku? Jaká pravidla?"
"Je to složité. Rose svůj život nenávidí. Tady může být sama sebou, ale doma...nemá to tam ráda. Doma v Istanbulu žije jako opravdová princezna z tureckých pohádek. Má armádu služek, co pro ni dělají první poslední. Upravují, češou, oblékají...všude jsou za ní. Jakmile přichází, ví o tom všichni. Nezná soukromí. Musí poslouchat na slovo."
"Ale proč?"
"Protože je potomkem královského rodu jehož kořeny sahájí až do dob sultána Sulejmana chána. Sultána, který dobil skoro celou Evropu. Její praprababička je ctěná Haseki Hürrem sultan, která zavedla používání magie, jediná právoplatná manželka sultána v historii. Sultánka, která věnovala celý život charitě. Nechala stavět chudobince, sirotčince, nemocnice a mešity. To už něco znamená. I přes moderní dobu se k nim lidé chovají jako k vládcům a oni se musejí podle toho chovat. Proto u nich v paláci platí různá pravidla. To přesněji uvidíte na místě. Všechny ženy nosí šaty. Vyjímku mají během cvičných bojů. Mají sebou minimálně dvě služky. Její strážce za ní kráčí metr daleko. Nikdo se jí nesmí dotýkat, nikdy. Muž, co by ji viděl nahou a nebyl její manžel bude bez milosti popraven. Žádné projevy lásky na veřejnosti. Takže žádné líbání mimo pokoje, Christiane. Pokud by ji někdo chtěl navštívit v její komnatě musí se ohlásit u sluhů u dveří. Pokud si dobře pamatuju, tak ty, Dimitri, budeš mít komnatu sousedící s její, které jsou propojeny dveřmi."
"Je to tak. Jako můj blízký strážce máš komnaty vedle mých. Je to z hlediska bezpečnosti."
"Rose!"
"Mluvila jsem s otcem a babičkou. Oba jsou moc nadšení z vyhlídky, že k nám přijedeš, Lisso."
"Vždy jsem jezdila."
"Ano, to ano. Taky se těší až poznají tvého přítele."
Všiml jsem si, jak Christian po tom prohlášení zbledl. Vzhledem k tomu, co slyšel jsem se nedivil.
"A babička se těší až tě pozná, Dimitri."
"Mě?" zeptal jsem se šokovaně.
"Ano. Jak ji znám, čeká tě výslech."
"Výslech?"
"Ano. Bude se to týkat samozřejmně mě, neboj se. Jestli se chovám, tak jak se na mladou dámu sluší. Jestli nevyhledávám potíže, nedělám průsery a podobně. Je to hledání záminky k mému potrestání."
Zlehka jsem ji položil ruku na tu její.
"Já se tam tak netěším. Bude to hrozné. Dokud tam byla Lissa, dalo se to přežít, ale když odjela zpátky za rodinou, byl to děs. Ke všemu jsem tam dva roky nebyla. Já tam nechci. Odjeďme někam daleko, prosím. Někam kde nás nenajdou."
"Nemůžeš se tomu vyhýbat. Budeme tam s tebou a podpoříme tě. Teď bys, ale měla jít odpočívat. Vezmu tě do tvého pokoje."
Sledoval jsem, jak se rozloučila a potichu jsme kráčely do jejího pokoje. Pořád vypadala sklesle, tak jsem počkal dokud jsme nebyli u ní v pokoji a objal ji. "Bude to v pořádku."
Když jsem ji držel, cítíl jsem se šťastný. Když byla u mě, cítil jsem se úplný.
"Dimitri? To, co se stalo předtím..."
Věděl jsem o čem mluví a co musím udělat. Neexistovala šance, aby mezi námi něco bylo. Musím to utnout dřív než se bude kvůli tomu cítit hloupě. Bylo to jen kouzlo a neměl bych si dělat naděje. Nikdy nebude moje. Ona je morojská princezna a já? Obyčejný strážce. Bude to tak lepší.
"Bylo to jen kouzlo, takhle se o tebe nezajímám. Nechme to být."
O krok ustoupila a sklonila hlavu.
"Máš pravdu, jenom kouzlo. Co jiného by to taky mělo být, že? Asi bych si vážně měla lehnout. Pořád se necítím dobře."
Její odtažitost bolela, ale bylo to tak lepší.
"Jistě. Dobrou noc."
"Dobrou noc."

Odešel jsem přímo do svého pokoje. Hlášení jsem už podal a tak mě nikdo nebude rušit. Netušil jsem jestli jsem se rozhodl správně, ale určitě to bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat.

Bojovná morojka 2

20. července 2016 v 20:01 | RozaBellaBelikov |  Bojovná morojka
Rosemarie Mazurová
Byla jsem zmatená. Cítila jsem jeho pohledy a místo, aby mě zneklidňovalo, že mě sleduje, tak se mi to líbilo. Líbilo se mi to, protože jsem si mohla nalhávat, že se mu třeba aspoň trochu líbím jako on mě.
Proč jsem z něj tak nervózní? Líbilo se mi tolik kluků a nikdy jsem se necítila takhle. Co to se mnou bylo? Co to se mnou je?
"Rose? Je ti dobře?"
Skoro jsem leknutím umřela. Málem jsem spadla ze židle, ale zachytil mě a znovu mě pečlivě i s žídlí narovnal.
"Omlouvám se. Musela jsi být kilometry daleko."
"Byla jsem."
Zavřela jsem knihu o magii, co jsem četla. "Co se děje?"
"Proč čteš o magii? Svoji přece znáš. Jde o Lissu?"
"Ano. Nemůžeme přijít na to proč už se nespecializuje. Naše učitelka sice tvrdí, že to jednou příjde, ale jen ji nechce narovinu říct, že na ni kašle. Chci jí pomoct, ale nevím jak."
To byla pravda. Hrozně mě to trápilo. Varování paní Karpové se mi taky nelíbilo. Co se kolem Liss děje? Podívala jsem se na něj a najednou jsem se cítila klidněji. Dokud máme jeho, tak se nám nic nestane.
"Bude to v pořádku."
"Věřím ti. Pojď, půjdeme za Liss. Bude mít starost, řekla jsem jí, že jdu do knihovny."
"Tak proč by měla mít starost?"
"Protože já nikdy nejsem v knihovně, tak dlouho."
Pobaveně se usmál, ale nic na to neřekl. To se mi líbilo. Vedl mě kampusem k našemu pokoji, když mě najednou vtáhlo pouto. Dívala jsem se na zeď nad postelí, kde byl krvavý nápis. Jestli zůstaneš dej si posor.
"Rose?"
Zamrkala jsem a dívala se do těch nejkrásnějších očí na světě, které se na mě starostlivě dívaly.
"Musíme rychle za Liss."
Bylo mi jedno, co si o mě kdo pomyslí a rozeběhla jsem se do našeho pokoje. Vtáhla jsem Liss do objetí a pevně ji držela.
"Jsem tady, Liss. Nikdo ti neublíží. Nedovolím to."
"Zase to začíná, Rose."
Podívala jsem se po Dimitrim a než jsem stihla cokoliv říct, tak vešla Natalie. Bezva.
"Ahoj, holky, chtěla jsem se zeptat jestli...ou. Co je to?"
"Nic, Natalie. Blbý vtip."
"Vtip? Je to krev na zdi, to není vtip."
"Proto říkám, že je to blbý vtip. Ten kdo za to může to pěkně schytá. O to se postarám."
A já tuším kdo v tom má prsty. To si holčička pěkně sežere.

Dimitri Belikov
Nechápal jsem proč po mě chtěla, abych mlčel, ale podle jejího pohledu tušila kdo za to může. Právě teď jsem ji hledal, protože mi vyklouzla. Jestli se jí něco stane, její táta mě zabije.
"A dobrá nálada je pryč. Dej si pozor se píše se "Z"."
Blonďatá dívka se na ni vztekle podívala a beze slova odcházela.
"Dej Lisse pokoj nebo tě přinutím zaplatit. Nic ti neudělala; ale pokud ne, udělám ti něco já. Pamatuj si to."
Přešel jsem k ní a když se otočila, tak se vyděsila. Pobavilo mě to.
"Sakra, Dimitri, to mi nedělej! Málem jsem na tebe zaútočila!"
Ukázala mi plamen na její ruce než ho zhasla.
"Pak mám štěstí, že jsi to neudělala. Vyřízeno?"
"Ano. Snad jí to konečně dojde."
"Proč mám pocit, že to není poprvé?"
"Párkrát na nás použila magii. Nic vážného, ale lepší ji utnout dřív než udělá nějaký opravdu ošklivý žertík."
"Tak pojď. Pokud sis toho nevšimla, tak ti pípá ta tvoje krabička. Máš hlad."
"Proto jsem tak podrážděná."
Usmála se na mě a vyrazily jsme. "Můžu mít na tebe otázku?"
"Ptej se."
"Můžeš mě trénovat?"
"Trénovat?"
"Sebeobranu. Nějaké chvaty, které se vy dhampíři učíte. Chci se umět bránit i jinak než magií."
"Na to máš mě."
"Já vím. Vím, že by si nikomu na světě nedovolil, aby mi ublížil. Já jen..necítím se dobře, když si připadám slabá. Cítíla bych se klidněji, kdybych se dokázala bránit bez magie. I kdyby to mělo být aspoň trochu."
Chvilku jsem nad tím uvažoval.
"Nejsi na to stavěná. Jsi morojka."
"Zvládnu víc než si myslíš. Prosím dovol mi to, Dimitri."
"Rose..."
"Prosííííím."
"Můžeme to zkusit."
"Děkuju."
Než jsem se nadál, tak jsem ji měl kolem krku. Bylo to příjemné, ale brzy to skončilo.
"Já se omlouvám. Nevím co to do mě vjelo."
Otočila se a odcházela. Šel jsem ihned za ní a všiml jsem si, že její tváře jsou zarudlé. To mě pobavilo.

Rosemarie Mazurová
Co jsem to provedla? Já jsem ho jen tak objala! Skočila jsem mu kolem krku! Bylo to příjemné, ale neměla jsem to dělat. Co si o mě pomyslí? Tolik jsem chtěla, aby ve mně viděl dospělou mladou ženu a přitom se chovám jako děcko. Jsem hrozná.
"Proč se červenáš?"
Dech se mi zadrhl.
"Nečervenám."
"Ale samozřejmně, že jo."
"To teda ne."
Usmál se a dělal jakoby nic. Svůj slib, ale plnil a učil mě. Bylo to úžasné. Mohla jsem s ním trávit čas a díky němu jsem se z pouta dostávala rychle a tak jsem neviděla Liss, co dělala s Christianem. Byl to sice kamarád, tak trochu, ale stejně jsem ho nerada viděla u Liss. I když nerada musím přiznat, že byl nejlepší z těch, co si mohla vybrat, ale nikdy bych mu to neřekla. Nevadil mi kvůli tomu, že se jeho rodiče rozhodly být strigoji, ale protože jsme si byli podobný. Dvě stejné povahy v jedné místnosti? Katastrofa.
"Tomu říkáš oheň, Ozero? S tím bys nikomu ani nepřipálil."
"Se předveď."
"Nerada se vytahuju."
Oba jsme se usmály a bez jediného pohledu se plamen svíčky rozrostl až ke stropu a u knotu hořel, tak jasným plamenem, že nešel sledovat.
"Hezké."
"Snažila jsem se."
Podívala jsem se jestli mě Dimitri sleduje a jeho drobný úsměv mi prozradil, že jo. Byla jsem na sebe pyšná. Najednou plamen zhasl a svíčka zasyčela. Mrkla jsem na ni a znovu hořela.
"Budeš se muset víc snažit, Mio. I když jak tak vidím voda není dobrá zbraň. Obvzlášť u tak malé holky."
Nebyla to pravda, už jsem viděla uživatele vody v boji a nebyla to taková hrůza, jak jsem naznačila Mie, ale říkat jí to nebudu. Tady v Americe se vůbec nevěnují učení používání magie v boji. Jaká škoda.
Vztekle se po mě podívala, ale ignorovala jsem ji. To má za to, že o mě prohlašuje, že jsem krvavá děvka.
"Slečno Rinaldiová, věnujte se vodní magii a nepleťte se uživatelům ohně do jejich tréninku. Princezno Mazurová, hezké ovládání ohně."
"Děkuji, trénovala jsem."
"Je to vidět. Nedivím se, že jste dokázala použít oheň v boji."
"Ten strigoj neměl nejmenší šanci."
"Přesto by jste měla přenechat boj zkušenějším."
"Když myslíte."
Rozhodně jsem jí nehodlala říkat, že toho umím daleko víc. Kleplo by ji a s ní víc jak půlku třídy. Kdybych předvedla, co všechno umim kleplo by většinu morojské kultury.
"Po zbytek hodiny máte volno a můžete se připravovat na další hodinu."
To jsem v plánu neměla, ale volno se mi líbilo. Přemýšlela jsem o tom, co se poslední dobou děje. Zničený náhrobek Dragomirů. Krvavé výhružné nápisy. Mrtvá zvířata. Někdo se snaží, aby se Lissa zbláznila, ale proč? Aby neusilovala o trůn? Je pravda, že královna Taťána má problémy, ale tohle? To přece ne.
Lisse jsem zakázala používat tu její zvláštní magii éter. Nic o něm nevíme a to co víme se mi vůbec nelíbí. Lissa teď bere sedativa a ty její magii utlumí a to je dobře. Aspoň už je klidnější.
Po vyučování mě Lissa s Christianem doprovázela na trénink s Dimitrijem. Dělala si ze mě a mých tréninků legraci, ale chápala mé pocity a moji touhu ji chránit a tak neprotestovala. Aspoň se necítila špatně, že mě nechává samotnou kvůli Christianovi. A taky jsem podle ní pak neměla čas na lumpárny. I otec, když mi volal mě chválil. Ředitelka mu totiž už stihla volat a informovat ho, že na mě má můj strážce dobrý vliv. Toho zase chválil můj otec, jak se Dimitri neochotně přiznal.
"Tak tady se od vás odloučím, aby jste se mohly zabavit po svém. Nedělejte nic, co bych nedělala já."
Udělala jsem krok a pak už jen vím, že jsem padala a slyšela křupnutí.
Když jsem se probrala, tak u mé postele seděl Dimitri.
"Co se stalo?"
"Nedávala jsi pozor a upadla jsi."
"Upadla?"
"Ano, ale kromě drobné rány do hlavy ti nic není."
Nic mi není? Vždyť jsem slyšela křupnutí v noze a viděla kost....Lissa!
"Kde je Lissa?"
"Vedle, je u ní dárce. Je trochu v šoku. Měla o tebe hrozný strach."
"Musím za ní."
"Půjdeš. Přivedou ti dárce."
"To může počkat. Chci vidět Liss."
Strhla jsem ze sebe přikrývku a bosá jsem se vydala za Liss. Ta si zrovna otírala pusu do kapesníčku.
"Rose!"
"Liss."
Přešla jsem k ní, abych ji mohla obejmout.
"Děkuji, Liss. Neměla jsi to dělat."
"Když jsem viděla tvůj kotník...."
"Jsem v pořádku. Vůbec nebolí, ani hlava. Mám tvrdou palici."
"Jsi tvrdohlavá, to není to stejné."
"Skoro jo."
Dimitri mi přinesl věci a tak jsem si pod jeho přísným pohledem obula boty a vzala sáčko. V tom tam přišel Viktor Daškov s Natalií a ředitelkou Kirovou.
"Rose, slyšel jsem, co se stalo. Jsi v pořádku?"
"Ano, jsem. Děkuji. Jen jsem byla trochu nešikovná."
"Jsem ráda, že vám nic není. To s éterem nás všechny překvapilo. Dokud nedorazí poradce z Rumunska, budeme vás izolovat v bunkru daleko od všeho vzrušení, žádné vyučování a samozřejmně, že se dnes večer neúčastníte tance rovnodenosti."
"To je nesmysl."
"Prosím. Musíte jít."
"Vlastně na tohle mám s ředitelkou Kirovou stejný názor, princi Daškove."
Všichni se na mě překvapeně podívaly až jsem měla sto chutí říct "co je?".
"A zapomněly jsme na to nejdůležitější, nemáme co na sebe."
"V tom se na nás Bůh usmál. Dnes bude celý den zataženo a já jsem zorganizoval malou nákupní výpravu."
"Prosím. Víte, jak moc potřebuju vaši pomoc a navíc, kdy naposledy ti kupování neudělalo radost, Lisso?"
Podívala se po mě a já si po chvilce vzdychla.
"Dimitri? Že to není bezpečné? Že tu musíme zůstat?"
"Proč?"
"Rose nemá ráda nakupování," rozesmála se Lissa.
"Liss!"
Všichni se rozesmály a já si útrpně povzdychla. To bude mučení.
Bylo to horší. Ty dvě maniačky mě tahaly z obchodu do obchodu, aby vybraly ty nejlepší šaty. Doslova tahaly. Viktor je v tom podporoval a Dimitri na to nic neřekl. Jen se s drobným úsměvem coural za námi.
"To jsou ony, šaty pro který ses narodila."
"Lisso! Máme na práci důležitější věci!"

Dimitri Belikov
Celou cestu zpět byla nabručená a bylo to hrozně roztomilé. To jsem jí, ale nehodlal říkat. Přetrhla by mě.
Odešly se upravit a já jsem se převlékl do uniformy a šel do sálu. Když to začalo, tak se najednou otevřely dveře a ony vešly. Byli krásné, ale já stejně nemohl spustit oči z Rose. Měla na sobě krátké přiléhavé černé šaty bez ramínek. Na krku se jí houpal náhrdelník s přívěskem růže, který svým leskem upoutal moji pozornost, ale rychle jsem se jí podíval znovu do obličeje, protože jsem ji nechtěl moc očumovat.

Přesně v tuhle chvíli jsem si uvědomil, že to nemůžu dál popírat. Jsem do ní beznadějně zamilovaný.

Bojovná morojka 1

18. července 2016 v 20:00 | RozaBellaBelikov |  Bojovná morojka
Dimitri Belikov
Stál jsem ve stínu domu a sledoval jejich okno. Konečně jsme ty dvě uprchlice našly a zdá se, že si jedna z nich nás všimla. Podle popisu to byla Zmejova dcera. Musel jsem s ní jednat opatrně jestli jsem nechtěl proti sobě poštvat jejího otce. A to jsem nechtěl.
Pokusily se o útěk, ale s tím jsme počítaly a tak jsme je obklíčily. Rosemarie hned za sebe ukryla Vasilisu čímž mě překvapila.
"Ani se jí nedotknete! Nevím co po ní chcete, ale nedovolím nikomu z vás ublížit jí!"
Pomalu jsem k nim vykročil a sledoval je ostřížím zrakem.
"Zastav se nebo tě přinutím!"
Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Rosemarie byla ještě krásnější než ji popisovaly. Přirozeně jsem věděl, že je krásná, ale překvapilo mě jak moc. Hodně mě taky překvapilo, jak byla bojovná. Očekávaly jsme, že až je najdeme, tak budou prosit a plakat, ale tohle jsme nečekaly.
"Princezno Mazurová, mé jméno je Dimitri Belikov. Přišel jsem, abych vás společně s princeznou Dragomirovou odvezl zpátky na akademii sv. Vladimíra."
"Sni dál, soudruhu."
Překvapila mě a ještě víc, když se jí dva strážci pokusily chytit a ona na ně zaútočila magií. Věděl jsem o ní, že ovládá oheň, protože její otec mě o tom informoval, když mě najal, abych je našel, ale vědět to a vidět to...navíc použila magii v boji..nevídané...
Záře ohně zvýrazňovala její krásné rysy, ale nemohl jsem se kochat. Podařilo se jí k zemi složit už čtyři strážce. Musel jsem zakročit.
Nevěděl jsem kde se naučila bojové chvaty, ale za pomoci její magie byla hodně nebezpečná. Musel jsem být opatrný a musel jsem taky dávat pozor, abych jí neublížil. Nechal jsem ji útočit a když měla nechráněný bok, tak jsem zaútočil a spacifikoval ji.
"Nenuťte mě použít sílu, princezno."
"Slez ze mě."
Svým tělem jsem ji držel na zemi, ruce jsem jí držel nad hlavou a tak se nemohla ani pohnout a propalovala mě vzteklým pohledem. Kdybych jí nezaklekl nohy, tak by se mě jistě pokusila dostat dolů násilím. Viděl jsem to na ni. Byla jako kočka. Krásná a nebezpečná a kdykoliv připravená vyškrábat mi oči, když jí dám důvod.
"Rose, prosím."
Viděl jsem v jejích očích ten vnitřní boj a pak si povzdychla.
"Pro tentokrát si vyhrál, soudruhu. Jen pro tentokrát."
Obezřetně jsem ji sledoval a když se opravdu o nic nepokusila, tak jsem se z ní zvedl. Teprve teď jsem si všiml, že měla na sobě šaty. Sukni měla vyhrnutou docela vysoko díky čemuž jsem si mohl prohlédnout její nohy. V tu chvíli si všimla, co má na sobě a s rudými tvářemi si stáhla sukni dolů.
Jen jsem nevěděl jestli je rudá studem nebo vzteky.
"Kam čumíš?"
Takže vzteky.
Pomohl jsem ji na nohy a jen, co pevně stála, tak si vytrhla ruku z mého sevření a začala se upravovat. Musel jsem se ovládnout, abych se neusmál. Vypadala jako malá uražená holčička s těmi našpulenými rty. Bylo to zábavné.
"Princezny, pokud by jste byli tak laskavé a nasedly do auta..."
Podívaly se po sobě a mě hned bylo jasné, že je musím rozsadit. Každou do jiného auta se dostat nepodařilo, tak jsem si Rosemarii posadil vedle sebe, abych ji měl pod dozorem, což se jí nelíbilo. Dokonce jsem ji musel pobídnout, že ji tam posadim osobně a že pokud nechce, abych si ji přehodil přes rameno, tak nastoupí sama.
"Pokud budu muset, podám vám sedativa a nebo nasadím pouta."
"Opovaž se."
"Opovážím a pokud uvažujete o magii...klidně na to zapomeňte."
Vztekle se na mě podívala, ale nic neřekla. Hlídal jsem ji celou cestu. Bylo na ni vidět, že zvažuje útěk, ale taky jí bylo jasné, že já to nedovolím.
Najednou se začala smát a otočila se na smějící se Vasilisu.
"Přesně."
Bylo by možné, aby..? Ne, to přece není možné. Pouto mají jen strážci s moroji a to je vzácné. Vlastně jsem neslyšel o nikom, že by ho měl. Kromě Oksany a Marka. Ale dvě morojky?
"Soustřeď se na cestu. Být součástí další autonehody se mi fakt nechce."
Ta malá drzá opice!
Vztekle jsem sevřel volant, ale hned jsem se uklidnil. Malá rozmazlená morojská princeznička mě přece nerozhodí.
Dorazily jsme k bráně, ale nikdo tam nebyl a nikdo se nehlásil. To se mi nelíbilo.
"Zůstaňte v autě."
"Ale.."
Tvrdě jsem se na ni podíval a ona zmlkla, ale šlo vidět, že se jí to nelíbí. Vytáhl jsem kůl a vydal se zjistit, co se děje, když se mě pokusily překvapit dva strigojové. Pustil jsem se do boje a zaslechl jsem rozbití skla a výkřik. Zahlédl jsem strigoje, který se snažil dostat k Vasilise a záblesk ohně, když se Rosemarie otočila a zapálila mu rukáv. Strigoj se svezl k zemi a řval zatím co ona zvětšila intenzitu plamene.
"Vybral sis špatnou oběť! Jako kdybych někomu dovolila jí ublížit!"
Složil jsem strigoje a ihned se vydal k nim. Rosemarie vystoupila, aby zkontrolovala ležícího nehybného strigoje za což bych ji nejraději nasekal.
"Nastup si!"
"Co je? Dostala jsem ho!"
Strhl jsem ji k sobě a na místo, kde stála dopadl strigoj.
"Nastup."
Neodmlouvala. Vyvlékla se mi a vlezla do auta. Já se pustil do boje a toho opovážlivce poslal na onen svět. Mezitím se vrátily ostatní strážci a my konečně mohly za ochranné bariéry školy.
"Co jsi naštvaný?"
"Vystoupila jsi z auta. Ten strigoj tě mohl zabít."
"Co jsem asi měla dělat? Chtěl zabít Liss. Jestli tě štve, že tvoji práci zachránila morojka, je to tvůj problém."
"Jsem naštvaný, že jsem dostal na starost malou rozmazlenou morojku, která je zvyklá dostat vždycky všecko."
"Nemluv o věcech, kterým nerozumíš."
Její reakce mě překvapila. Její bojovnost zmizela a v očích měla podivný stín. Zajímalo mě proč, ale pak jsem nad tím mávl rukou. Není to moje starost. Mám ji jenom strážit.
Vystoupily z auta a šlo vidět, že je jim to nepříjemné.
"Tak jsme zase tady...akademie vampírů...ani se mi nestýskalo."
"Musíš tomu tak říkat, Rose? Víš, že to slovo na "V" nemám ráda."
"Pojďme, ředitelka Kirová nás už očekává."
"Kirová? Ona je ještě naživu?"
"Rose! Není tak stará."
Rosemarie se jen usmála, ale nic jí na to neřekla. Vedl jsem je směrem k jídelně a viděl jsem, jak se obě napjaly a Rosemarie něco turecky zamumlala. Podle tónu nadávku. Když jsme vešly, tak se po nás všichni otočily. Jakoukoliv nervozitou předtím trpěla, tak teď ji nedávala najevo.
"Mé zbožňující publikum!" vykřikla a rozpažila ruce do vzduchu.
"Rose..."
"Jen klid."
Kráčela jako kdyby jí to tady patřilo. Tvářila se tak arogatně. Vůbec jsem její chování nechápal a pak mi to při pohledu na Vasilisu došlo. Rosemarie na sebe schválně strhávala pozornost, aby daly Vasilise pokoj. Zabralo to, protože se všichni soustředily jen na ni. Raději jsem je rychle odvedl pryč.
V kanceláři se do nich hned pustila ředitelka. Slova se opět ujala Rosemarie. Byla drzá a ředitelku jako autoritu neuznávala. Ta na ni nakonec vytáhla poslední páku.
"Je tu váš otec, princezno."
"Otec?" Překvapeně se narovnala a studovala ředitelku, jako by se chtěla ujistit, že si z ní neutahuje.
"Jistě. Informovala jsem ho hned, jak jsem dostala zprávu, že vás Dimitri obě našel živé a zdravé."
Viděl jsem jak pobledla. To se mi zdálo divné, protože podle tónu jakým o ní její otec mluvil bylo jasné, že ji naprosto zbožňuje.
Dveře se otevřely a vešel Abe Mazur. Rosemarie se ihned postavila div ne do pozoru a uctivě před ním sklonila hlavu a udělala drobnou poklonu. "Otče." Natáhl k ní ruku, kterou uchopila, políbila prsten na jeho ruce a pak si o ní opřela čelo.
Vasilisa ji napodobila a taky se postavila. "Pane Mazur."
Pan Mazur se sice tvářil přísně, ale na obě dívky se usmál a vtáhl je do objetí.
"Děvčátka moje. Jsem tak rád, že jste obě v pořádku."
Poté je pustil a na obě se přísně zahleděl. "A teď chci slyšet vysvětlení."
"Baba..."
"Nevymlouvej se, Kiz, a mluv."
"To je moje chyba, pane Mazur. Potom, co se stalo...já jsem to nezvládala a tak jsem poprosila Rose, aby mi pomohla...nelíbilo se jí to, ale nechtěla mě v tom nechat samotnou a tak řekla, že půjde se mnou a bude mě chránit. Snažila jsem se jí přesvědčit, že z toho bude mít taky průšvih, ale znáte Rose..."
Všiml jsem si, že Rose se na ni překvapeně podívala a nechápal jsem to.
"Ach, Lisso, měla jsi za mnou přijít. Víš, že bych ti pomohl."
"V tu chvíli jsem neuvažovala jasně. Omlouvám se."
"Hlavně, že jste v pořádku. Měly by jste si zajít za dárcem."
Obě přikývly a chtěly odejít, ale pan Mazur dal své dceři ruku na rameno.
"Kiz, jak jistě víš, tohle je Dimitri Belikov. Je to od teď tvůj strážce."
"Ale, Baba,..."
"Vím, že jsi strážce nechtěla do doby než dokončíš akademii a kdyby bylo po tvým tak ani po tom ne, ale po tom, co se stalo jsem musel své rozhodnutí přehodnotit. Má na starost tebe a Liss, ale hlavně tebe. Takže nechci slyšet žádné stížnosti."
"Vždyť jsem nic neřekla."
"Nemyslel jsem od tebe."
Na prázdno otevřela pusu a překvapeně ho sledovala. Musel jsem spolknout svůj smích, když jsem viděl jak se tváří. Bylo to ohromně vtipné.
"Musím už jít, ale měla by jsi co nejdřív zavolat babičce Nilüfer."
"A to musim? Nemůžeš jí zavolat ty?"
To bylo poprvé, co jsem viděl Abeho Mazura se smát. Ne ušklíbat, ale pobaveně se chechtat.
"Užij si to."
Frustrovaně zasténala a nechala se soucitně poplácat od Vasilisy. "To bude dobré."
Vyšly jsme z ředitelny a ony přesně podle pokynů kráčely k dárcům.
"Možná máš pravdu. Horší by bylo kdybych s ní musela mluvit osobně. Zaškrtila by mě."
"Budeš s ní muset mluvit o prázdninách."
"No jo, sakra! Snad se do té doby uklidní."
"Rose, mluvíme tu o tvé babičce."
"Liss, nech mi moje naivní sny."
"Snad to nebude tak hrozné." snažil jsem se ji povzbudit, abych zase viděl její úsměv. Sakra, vzpamatuj se, chlape! Co se to s tebou děje?
"Hrozné? Soudruhu, je vidět, že ses nesetkal s mojí babičkou. Je to živelná pohroma, když se rozčílí je jako hurikán nebo tak něco, a na mě si smlsne až se uvidíme. Bytostně nenávidí porušování pravidel a nekázeň. Což u mě je malinko problém, takže..."
"Jen malinko?"zeptal jsem se s úsměvem.
"Ono to i vtipkuje...možná ti nebudu dělat naschvály, soudruhu strážce."
"Možná?"
"Ano, jen možná. Uvidíme jak dlouho vydržíš. Otec do tebe vkládá důvěru, tak jsem zvědavá, jak se osvědčíš. Nesvěřil by mě jen tak někomu, na to mě moc miluje. Prokázal ti obrovskou čest, to si pamatuj. Pokus se ho nezklamat."

Rosemarie Mazurová
Rozhovor s babičkou byla dokonce ještě větší katastrofa než jsem čekala, ale díky Lisse jsem se kousla do jazyka, abych nebyla drzá a tiše a s pokorou jsem snášela babiččino kázání. Když už jsem v tom byla, tak jsem zavolala i mámě. Což bylo to samé v bledě modrém. A to si ty dvě vůbec nerozumí. Nechápu.
Když byl čas jít na vyučování, tak nás Dimitri vždy vyzvedl, aby nás doprovodil. Byl všude s námi, ale během chvilky jsem se naučila ho ignorovat a tak jsem občas zapomínala, že tam je a vždycky jsem se lekla, když promluvil.
Zrovna jsme měly spojené hodiny historie s dhampíry a já seděla v lavici s mým kámošem Masonem, nejlepším novicem v ročníku a probíhalo zkoušení.
"Vidíš to? Takový primitivní otázky a jen protože má výstřih až na břicho."
"Chlap. Co bys čekal?"
"Ticho tam. Další otázka bude na vás, pane Ashforde."
"Sakra."
Věděla jsem, že mu učitel vybere těžkou otázku, ale všechny překvapilo jak těžkou vybral.
"To je debil."
"Ticho, Rosemarie. Mason na to musí přijít sám."
Musela jsem se zakousnout do ruky, abych nevyprskla smíchy a z pravé strany jsem zaslechla tlumený smích. Letmo jsem se podívala a srdce mi poskočilo. Dimitri. Musel nás slyšet a teď se musí smíchy za břicho popadat. Nikdy jsem ho neviděla takhle se usmívat. Slušelo mu to. Raději jsem se odvrátila než si všimne, že mi začínají rudnout tváře. Do háje!

Dimitri Belikov
Pobaveně se na mě podívala a pak se její výraz změnil. Nejdřív na překvapený, pak se jemně usmála a když se odvracela, tak měla lehce zarudlé tváře. Byl jsem její reakcí potěšený, ikdyž si nejsem jistý proč.
Sledoval jsem ji od doby, co jsem ji sem přivedl. Nalhával jsem si, že je to tím, že musím dávat pozor, aby neplánovala zase útěk, ale vypadala, že to v plánu vůbec nemá.
Cítil jsem se šťastný, když se usmívala a ještě víc, když jsem za to mohl já.
"Neúcta k učiteli?"
"Soudruhu, kdyby si mou úctu zasloužil, měl by ji. Ty ses taky smál, takže ti to taky přišlo vtipný a netvrď mi, že ne."
Jen jsem se pousmál a když se k nám konečně dostala Lissa, tak jsme vyrazily k dárcům. Připojila se k nám i Natalie Dašková. Děvčata se daly do řeči a já se raději soustředil na něco jinýho, protože poslouchat starosti mladé Daškové o citům k jistém morojskému chlapci se mi poslouchat fakt nechtělo.
"Kašli na něj, Natalie. Je to ještě děcko. Měla by jsi vyzkoušet zaměřit svou pozornost na dhampýry. Chovají se kultivovaněji a abych byla upřímná...jsou mnohem hezčí."
"Táta by mě přerazil, kdybych si začala s někým jiným než s morojem."
"Myslíš, že mě ne? Ale kdyby viděl, že jsem šťastná, přijal by to."
"Tobě se líbí dhampýři?"
Zpozorněl jsem.
"No jasně. Jsou lepší než ti zženštilý morojové. Jsou to pořádní chlapi. Mé bratrance nepočítám, protože na moroje jsou překvapivě mužští. Pokud jim to vyzvoníte, podpálím vám zadky!"
"Neboj."
"Co chci říct je, že se mi líbí z jednoho prostýho důvodu. Jsou lepší než si sami o sobě myslí."
Málem jsem zapomněl dýchat. To si opravdu myslí? Je to přece morojka. Královská morojka. Mohla by mít každého kterého by chtěla, ale ona by chtěla raději někoho jako je on? Proč?
"Rose, to přece nemyslíš vážně, že ne?"
"A proč ne? Natalie, zamysli se nad tím. Celý život trénují a bojují. Nejdřív mezi sebou a potom se Strigoji. Postaví se před někoho jako my beze strachu a chrání nás svými životy."
"Někoho jako my?"
"Ano. Většina morojů se chová ke strážcům jako ke psům nebo i hůř. Jen proto, že můžou. Jen proto, protože si myslí, že kdyby nebylo nás tak jejich rasa vymře. Je to sice pravda, ale kdyby oni nechránily nás, tak jsme mrtvý první. Chráníme se navzájem. Nejsme o nic lepší než oni. Navíc oni přesně vědí kým jsou a nehrajou si na to, co nejsou. Přála bych si být víc jako oni."
"Ale proč?"
"Protože svým způsobem jsou svobodní."
"Já to nechápu."
"Svazuje je jen jejich povinnost, ale my? Takhle choď, seď, mluv, oblýkej se, chovej se, toho si vezmi a měj s ním děti...já tohle nechci. Nikdy jsem o to nestála."
"A co by jsi tedy chtěla?"
"To je jednoduché. Žít podle svého. Být sama svým pánem. Teď jsem omezována pravidly. Doma je to ještě mnohem horší."
"Jsi turecká princezna. Všichni ti tvůj život závidí. Slyšela jsem, že tvoje komnata je vykládána zlatem, tvoje koupelna mramorem. Přehozy máš z nejjemnějšího čínského hedvábí..."
"A přesto tam nejsem šťastná."
Odešla za svým dárcem a já překvapeně koukal na závěs, který za sebou zatáhla. Vůbec není taková, jak jsem si myslel. Když vyšla, tak byla upravená a bez jediné kapičky krve na svých rtech, které teď byli červenější než předtím. Lissa se k ní ihned připojila a když odcházely, tak jí dala ruku přes ramena.
"Dobrý?"
"Jo, dobrý. Já jen nechápu, proč všichni chtějí žít můj život, když bych dala nevím co, abych byla obyčejná."
"Kdyby sis mohla vybrat tak bys byla dhampýrka a nakopávala všem zadky."

"To by bylo naprosto úžasný."