Strážkyně může zemřít, ale její duše kráčí dál.

Bojovná morojka 4

21. července 2016 v 20:01 | RozaBellaBelikov |  Bojovná morojka
Rosemarie Mazurová
Když mě objal, tak jsem se ničeho nebála a věřila jsem, že to bude v pořádku. Když mě držel byla jsem šťastná. Když byl u mě, byla jsem úplná.
"Dimitri? To, co se stalo předtím..."
"Bylo to jen kouzlo, takhle se o tebe nezajímám. Nechme to být."
Au. To bolelo. Sklonila jsem hlavu a o krok ustoupila. Musím být nad věcí.
"Máš pravdu, jenom kouzlo. Co jiného by to taky mělo být, že? Asi bych si vážně měla lehnout. Pořád se necítím dobře."
Cítila jsem se jako kdybych umírala, ale bylo to tak lepší. Nesmím si dělat naděje. Nikdy jsem nedostala to, co jsem doopravdy moc chtěla. Proč by tomu teď mělo být jinak?
"Jistě. Dobrou noc."
"Dobrou noc."
Jen co se za ním zavřely dveře, spolkla jsem vzlyk. Poté jsem se zhroutila na postel a dala se do pláče jako malá holka. Jen, co jsem se uklidnila jsem se trochu upravila. Nechci vypadat jako zpráskaný pes až se Lissa vrátí. Vyptávala by se a to nechci.
Ozvalo se zaklepání. "Dále."
Vešel jeden ze strážců. "Chce vás vidět ředitelka Kirová."
"Och. Tak pojďme."
Kráčela jsem za tím strážcem a když jsme procházely kolem Dimitriho pokoje, srdce se mi sevřelo.
Nemysli na to, Rose. Nemysli.
V kanceláři ředitelky se mě ptala, co se stalo a co si pamatuju a pak mi řekla, že si Viktor přeje se mnou mluvit. Věděla jsem, že by se to Dimitrimu nelíbilo a možná právě proto jsem řekla, že tam půjdu. Stejně jsem s ním chtěla mluvit.
Strážce mě odvedl dolů k celám.
"Vypadáte dobře, Viktore. Což je ironie, budete hnít ve vězení delší dobu."
"Neber to špatně, Rose, ale zřejmně jsem tě měl zabít."
"V tom je jistě nějaký kompliment."
"Za to kouzlo jsem dal hodně peněz. Jen nefungovala jak mělo. Škoda."
"Fungovalo dobře, protože muž, který mě nechce mi spálil šaty. Takže.."
"Jsi tak tvrdá, tak ojedinělá, ale přitom děvče. To všechno se stalo a ty se ptáš "jestli mě má Dimitri opravdu rád". Je to silné kouzlo, ale ne tak silné. Musel tam být jistý stupeň náklonosti a přitažlivosti už předtím. Jsi šťastná?"
Takže mu nejsem úplně lhostejná?
"A Stíny políbená?"
"Máš pravdu. Dlužím ti to. Nezačal jsem Vasilisu sledovat kvůli tomu havranovi. Ne, sledoval jsem ji dlouho předtím. Viděl jsem záznamy o nehodě a neexistoval absolutně žádný způsob, jak bys to mohla přežít. To neštěstí vzbudilo její kouzlo éteru, hlavně její strach, že tě vidí mrtvou. Dostalo se na povrch a dovolilo jí léčit, vytvořit pouto. Rose, byla jsi políbena stíny, už jsi kráčela do smrti, na druhou stranu a vrátila ses. Nemyslíš, že tohle zanechá někde na duši znamení? Proto se nebojíš ukázat své pocity, Rose. Svou vášeň, svůj hněv. Proto jsi tak pozoruhodná. Ano, ale je to ironie. Bereš v úvahu....?"
"Co beru v úvahu?"
Slyšela jsem chrčení za svými zády a prudce jsem se otočila. Strážce, co mě sem dovedl lapal po dechu a pak padl mrtvý k zemi. Za ním stála Natalie celá od krve, bledá a s rudýma očima.
"Že tě budu muset zabít."
"Natalie? Udělal jste z vlastní dcery strigoje?"
"Jak myslíš, že můžu přelstít venkovní ochranku?"
"Pro tátu bych udělala všechno."
Postavila jsem se do bojové pozice a poslala proti ní plamen, ale vyhnula se mu a ranou do tváře mě odhodila na zem.
"Vidíš? Natalie nebyla, tak nevinná. Vlastně to byla ona, kdo mi dodával informace. Pozorovala tebe, Dimitriho a Vasilisu."
Pomalu jsem se zvedala zatímco kráčela ke mně.
"Ta kočka byla můj nápad, táta chtěl jinou kočku. Tati, koukni. Rose se před strigojem třese."
"Nechápu to. Zabilas někoho?"
"Ano, vybrala jsem si Raye, aby byl můj první. Zabít ho byla mnohem větší zábava než přijít s ním o panenství."
"A bylo u toho víc krve. Tak brzy..."
Vztekle na mě zasyčela a já ji věnovala úšklebek. Možná mě zabije, ale nedám se tak snadno. Podrazila jsem jí nohy a zvedla se. Nedovolila mi použít magii, tak jsem na ni použila několik chvatů, co mě naučil Dimitri. Chytila mě za nohu a odhodila mě vedle schodiště po kterém už kráčel volný Viktor.
"Viktore, nebojíte se, že vaše strigojská dcera neodolá vašim morojským žilám?"
"Nebuď směšná. Natalie, dokonči to. Počkám na tebe venku."

Dimitri Belikov
Měl jsem neodbytný pocit, že je něco špatně, že je Rose v nebezpečí a tak jsem se vydal do jejich pokoje. Nikdo tam nebyl. Lissa asi byla pořád v nemocnici, ale kde je tedy Rose? Tvrdila, že si půjde lehnout.
Zavolal jsem Albertě a ta mi řekla, že ji viděla jít s jedním strážcem k ředitelce, proto jsem se tam vydal. Nepříjemný pocit narůstal a když jsem se dozvěděl kam šla, tak byl skoro neúnosný. Rozeběhl jsem se za ní a doufal, že se pletu a nic jí není.
Sjel jsem výtahem do řídícího střediska a hned po otevření dveří jsem se díval do tváře velmi překvapeného Viktora. Pokusil se na mě poslat kámen z obložení stropu, ale odrazil jsem ho na něj a tím ho omráčil. Jediný pohled okolo mi stačil, abych zjistil, že všichni strážci jsou po smrti. Mým směrem přilétl plamen a musel jsem se mu vyhnout. Pohlédl jsem dolů a oněměl jsem. Rose tam bojovala se svojí kamarádkou ze které byla strigojka.
"Možná tě zabiju, možná tě udělám stejnou jako já. Tak budeme nejlepší kamarádky navždy a navěky. NKN."
Vrhla po ní další útok, ale vyhla se a odhodila ji ke dveřím otevřené Viktorovi cely. Seskočil jsem ze zbytku schodiště a vrhl se na ni. Nedovolím jí, aby Rose ublížila.

Rosemarie Mazurová
Vrhala jsem se po ní zas a znova, ale pořád mi uhýbala. Když se mi podařilo dostat ji do úzkých, tak jsem nemohla. Nemohla jsem jí ublížit. Vždyť to byla malá hodná Natalie. Najednou jsem byla na zemi a ona ke mně kráčela zatímco jsem se snažila od ní odplazit.
"Nevíš jaká je střední škola pro ty, co prohrávají. Celou dobu jsem byla, tak vyděšená, tak slabá, tak smutná, tak...chabá. Teď mám perfektní zrak, má pleť je čistá a zrovna tak mysl. Možná jsem mrtvá, ale nikdy jsem nebyla, tak živá."
Vzpomněla jsem si na baterku, kterou mi před časem dal Dimitri.
"To je smutné. Řekni: "Sýr."."
Zasvítila jsem jí do očí a postavila jsem se. Ihned jsem na ní začala znovu útočit, ale ještě jsem nebyla úplně v pořádku. Sakra! Měla jsem si dojít k dárci. Nabrala bych sílu a rozředila sedativa, co mám stále v krevním oběhu a které moji magii dost tlumí.
"Možná tě zabiju, možná tě udělám stejnou jako já...."
Co? Ne, to nikdy!
"....Tak budeme nejlepší kamarádky navždy a navěky. NKN."
Zaútočila jsem, ale odhodila mě a já narazila do mříží. Stále se přibližovala a tak jsem se plazila směrem od ní do cely. Najednou se tam objevil Dimitri a pustil se do Natalie. Nikdy jsem ho neviděla radši. Rychle jsem si vytáhla opasek z kalhot a když byla dost blízko, tak jsem ho protáhla mřížemi a za krk jí přitlačila k mřížím.
"Tak kdo je těďka šokovanej?"
Dimitri neminul a zasadil smrtící ránu, což bylo jedině dobře, protože mě opustila síla a já se sesunula k zemi. Ihned byl při mně a chytil mě za hlavu.
"Rozo..moje Rozo..."
Cítila jsem jeho dlaň na mé tváři, jeho prsty v mých vlasech, ale nedokázala jsem na něj pořádně zaostřit. Cítila jsem jak mě opatrně zvedl a nesl pryč. Snažila jsem se zůstat vzhůru, ale teplo jeho těla, bezpečí u něj v náruči, tlukot jeho srdce a jeho vůně, to vše mě uspalo.
Když jsem se probrala, tak byl u mé postele. Spal. Snažila jsem si nalhávat, že je tu kvůli tomu, že o mě má starost jako přítel, jako o někoho o koho si chce dělat starosti a ne jen povinnost. Práce. Nic jiného jsem pro něj nebyla a nikdy nebudu. Jsem malá morojka, děcko. Proč by mě měl někdo jako on chtít?
Najednou jsem cítila kolem sebe dvě drobné paže.
"Ach, Rose, jsem tak ráda, že jsi v pořádku. Cítíš se dobře?"
Vzpomněla jsem si na Natalie a moje srdce zabolelo. Byla to kamarádka. Sice ne tak dobrá jako Lissa, ale byla. Měla jsem ji ráda. Chtěla jsem, aby byla šťastná, aby měla toho po kom bolestně toužila, když já toho svýho mít nemohla...a pak jsem ji pomohla zabít a Ray...já ho za ní poslala. Bože! Je to moje vina, že je mrtvý. Kdybych ho za ní neposlala, byl by naživu.
"Ne."
"Něco tě bolí? Dojdu pro doktory."
"To ne. Ray...já ho za ní poslala. Myslela jsem, že bude mít radost. Vždyť do něj byla zblázněná, chtěla s ním přijít o panenství a ona mi pak řekla, že ho zabila a jaká to byla zábava..."
"Nemohla si za to. Natalie si sama zvolila."
Poté přišel Christian a já se pousmála. "Páni. Má na sobě jinou barvu než černou."
"Dělá pokroky," pousmála se Lissa.
"Ahoj, Rose. Jsem rád, že jsi v pořádku. Stýskalo by se mi po tobě, kdyby se ti něco stalo. Kdo by mě vytáčel svýma řečma, když ne ty?"
"Díky. Je milé být doceněna."
Dimitri se probral, když dorazila Lissa a od té doby mě pozoroval, ale nic neřekl. Bylo to docela nepříjemné a bolelo to. Ještě jsem se nesmířila s tím, že mě nechce a na tohle jsem se ještě nestihla psychicky připravit. Všechno mělo tak hrozné načasování.
"Bože, odveď si ho. Rozesmívá mě, když se chci utápět v depresi a sebelítosti."
"A z čeho jsi v depresi prosím tě?"
"Že jsem upoutána na lůžko a musím poslouchat tvoje vtipy."
"Ha ha. Velmi vtipné. Co se děje doopravdy?"
"Měla jsem být schopna ji zastavit, ale nebyla jsem. Zeslábla jsem a nevím proč. Trápí mě to."
"Byla jsi vyčerpaná a měla jsi ty sračky v krevním oběhu. Fascinuje mě, že jsi byla schopná vůbec nějaké magie."
"Možná máš pravdu."
"Slyším dobře? Přiznala jsi, že bych mohl mít pravdu? Kam si to mám zapsat? Tuhle historickou událost. Jsem si jistý, že se opakovat nebude."
"Sklapni."
"Tady je naše Rose, kterou s láskou milujeme a nesnášíme. Kde jsi byla?"
"Nevím, ale přála bych si, abych tam zůstala. Z pohledu na tebe mě bolí oči."
"Dost, vy dva! Máte se rádi, tak si to přiznejte a dejte s tím pokoj. Kvůli mně."
"Zdá se, že má pravdu, Ozero. Opravdu nejsi tak velká osina v zadku, jak jsem si myslela."
"A ty nejsi, jak vzteklý pes."
"Pokračuj a vstanu z postele a nakopu ti."
"Návštěvy končí. Pacientka prodělala ošklivý otřes mozku, musí odpočívat."
Doktor Lissu s Christianem vyhnal, ale Dimitrimu dovolil jako mému strážci zůstat. Seděla jsem na posteli a zírala na povlečení.
"Přestane to někdy bolet?"
"Ne, ale naučíš se s tím žít."
"Zabila jsem je. Oba dva."
"Nezabila."
"No, dobře. Ne fyzicky, ale moje činy tomu dost pomohly."
"Proč myslíš?"
"Natalie jsem ti přidržela. Vím, že by jsi to zvládl sám, ale ten pásek kolem krku jsem jí dala já, ty si zasadil smrtelnou ránu."
"Ano, proto jsem to já, kdo je vinný její smrtí."
"Spoluúčast. A za Raye taky můžu."
"Jak to?"
"Masonovi se podařilo zjistit, že on s Jessem a Miou mohly za ty krvavé nápisy a ten náhrobek v kostele. Chtěla jsem ho praštit, tak moc jsem chtěla. Ale pak jsem si to rozmyslela..."
Nebudu mu říkat, že to bylo kvůli tomu, že mě Mason předběhl. Zasloužily si daleko víc.
"...viděla jsem Natalie, jak po něm zase pokukuje a chtěla jsem jí pomoct. Byla do něj zblázněná, ale on na ni byl hnusný. Prosil mě, abych mu za to neubližovala a tak jsem ho poslala, aby s ní šel tančit. Myslela jsem, že když s ní chvilku bude, tak pozná, že ta její nesmělost a nešikovnost je vlastně svým způsobem roztomilá...a ona ho pak zabila. Kdybych ho tam neposlala, neměla by k tomu příležitost."
"Rose, za to jsi nemohla. Zabila ho ona a pokud by to nebyl on, byl by to někdo jiný."
"Ale..."
"Nebyla to tvoje vina."
Zakryla jsem si oči a chtěla jsem se rozbrečet, když mě překvapily dvě pevné paže, co mi objaly hrudník. Celá jsem se začervenala, protože tohle sevření mi přitlačilo ruce z boku na prsa a ty tak vypadaly větší a víc se tiskly na jeho košily. Obličej měl zabořený v mém krku a já cítila jeho dech, který mě hřál na kůži. Bylo to příjemné, to jak mě pevně držel, jako kdybych se měla rozpadnout a on tomu chtěl zabránit.
Snažila jsem se popadnout dech, ale pak jsem to vzdala a prostě se rozbrečela. Nebylo to fér. Proč jsem se zamilovala do něj? Do někoho, kdo mě nechce?

Dimitri Belikov
Plakala mi v náručí než nakonec upadla do neklidného spánku. Nedivil jsem se jí. Po tom všem, co se stalo. Chvilku jsem si užíval, že jí můžu takhle držet, ale pak jsem ji položil a odhrnul jí pramen vlasů z její překásné tváře.
Ach, Rozo, nerad tě vidím takhle nešťastnou.
Když jí propustily, tak pořád měla ruku v pásce, aby s ní moc nehýbala do odjezdu na prázdniny. Měla ji i když přišla za mnou zatím co jsem venku cvičil.
"Ta je za Natalie, co? Vypadá čerstvě."
Rychle jsem si rozpustil vlasy, abych jí novou značkou nepřipomínal mrtvou kamarádku.
"Nemusíš ji schovávat, už jsem se s tím smířila. Sama si vybrala, tamto byl jen následek jejího rozhodnutí."
Přešla ke mně a odhrnula mi vlasy z krku. Vůbec si neuvědomovala co to se mnou dělá. Prstem lehce přejela po značkách až mi poslala mrazení dolů páteří.
"Bolí to?"
"Ze začátku je to nepříjemné, ale dá se to vydržet a pak to štípe. Teď už to skoro nebolí a už to ani neštípe. Proč se ptáš?"
Přestala mi přejíždět prsty po krku a jakoby si teprve teď uvědomila, co dělala a začervenala se.
"Promiň. Jednou jsem o tetování přemýšlela..."
To mě překvapilo.
"Opravdu? Morojky by to nenapadlo. Co tě k tomu vedlo?"
"Ani nevím. Viděla jsem mnoho dívek s nějakým tetováním, když jsme byli na útěku. Vypadaly vždycky tak krásně..."
"Ale jsou trvalá."
"V tom je ta krása. Mít něco trvalého o čem víš, že budeš mít už navždy. Něco jako lásku milovaného muže. To já, ale neznám a jsem si jistá, že ani nepoznám."
"Proč ne?"
"Protože by mě určitě nechtěl."
Její chování poslední dobou mě děsilo. Když jsem ji poznal, tak byla silná a energická. Vzdorovala snad proti všemu a byla tak bojovná jako žádná jiná. A teď? Křehká skořápka jejího bývalého já.
"To si myslíš?"
"A ne snad? Jen se na mě podívej. Kdo by mě chtěl?"
Třeba já.
"Rozo, jsi víc než úžasná. Každý muž by se přetrhl jen proto, aby tě mohl mít."
Pomalu se zvedla ze země na které jsme do teď seděly a oprášila si sukni.
"Jsem jen malá holka, proč by mě měl kdokoliv chtít?"
Sledoval jsem, jak ode mě odchází a s každým jejím krokem ode mě jsem trpěl víc a víc. Mohl jsem si za to sám a navíc je to tak lepší. Je mladá, vzpamatuje se rychle. Bylo to jen kouzlo a nic ke mně necítí. Brzy vyprchá a pak by mě opustila kdybychom byli spolu a to jsem nechtěl. Nemohl bych ji pořádně chránit, kdybych se kvůli tomu utápěl v sebelítosti.


U příležitosti mých narozenin jsem vám nadělila hned dvě kapitoly Morojky, tak doufám, že se líbilo a pls komentyMrkající
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Vampyrka Vampyrka | 21. července 2016 v 20:35 | Reagovat

Takže narozky, tak to přeji hodně štěstí a zdraví. A ať ti vyjde všechno co si přeješ 🎂🎁🎈. A co se týče povídek tak super, nemám slov. Ale Dimitri mohl říct Rose , že ji miluje, tak doufám že se to dozví v Turecku. 😁

2 petra petra | 21. července 2016 v 22:08 | Reagovat

Všetko najlepšie ti prajem vo všetkých stránkach života! K dnešnej kapitole, je veľmi dobrá len sa to začína trochu zamotávať, ale verím, že tá gradácia má svoj účel! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama