Strážkyně může zemřít, ale její duše kráčí dál.

Bojovná morojka 5

22. července 2016 v 20:00 | RozaBellaBelikov |  Bojovná morojka
Rosemarie Mazurová
Pásku z ruky mi sundaly a já si naposledy upravila oblečení, co jsem měla na sobě. Uhladila jsem si sukni ke kolenům a přitáhla si svetřík blíž k tělu, uhladila jsem vlasy a překontrolovala líčení.
"Lepší už to nebude."
Ozvalo se zaklepání a po vyzvání vešel otcův strážce Mustafa.
"Sultánko..."
"Můžeme jít."
S pokývnutím mi otevřel dveře a jen co jsem prošla, tak je za mnou zavřel a odvedl mě k autům, která nás měla odvést na letiště, kde na nás čekalo soukromé letadlo. Lissa s Christianem už seděli v předním voze a Dimitri na mě čekal u toho druhého. Pořád jsem se vedle něho cítila nesvá, ale nechtěla jsem to dávat najevo. Nechce mě a musím s tím žít. Prostě budu dělat, že se nic nestalo a snad se mi to povede.
Otevřel mi dveře a nechal mě nasednout. Jen, co jsme byli usazení, tak jsme vyrazily. Jen, co jsme seděly v letadle, tak si vzal slovo Mustafa a začal jim vše vysvětlovat. Jak se mají chovat, co a jak. Jak bude přibližně probíhat denní program, co vše se bude dít a tak. Já jsem vypla a jen pozorovala mraky.
"Vypadáš na míle daleko."
S úsměvem jsem se na něj podívala a přikývla. Když mám být jen jeho přítel, tak musím začít.
"Bude to v pořádku. Sám jsi mi to říkal."
"To ano. Na konci cesty tam čeká tvoje rodina."
"A co tvoje rodina?"
"Dlouho jsem je neviděl."
"Třeba by jsi mi ji někdy mohl ukázat, aby to bylo fér. Ty moji uvidíš. Navíc jsi mi slíbil, že mi ukážeš Rusko."
Jen se usmál a přikývl. "Někdy ti ho ukážu."
Všimla jsem si, že souhlasil jen s Ruskem.
"A svoji rodinu?"
"Tu taky. Neboj."
"Třeba z tvojí rodiny dostanu nějaké zahanbující informace, soudruhu. Třeba, že sis jako malý hrál s panenkama a podobně."
"Mám tři sestry. Co myslíš?"
To mě rozesmálo. "Být tak moucha na zdi a vidět to."
Rozesmál se se mnou a já byla ráda, že to divné napětí mezi námi opadlo. Bylo téměř nesnesitelné být u něj, když mezi námi vládlo napjetí.

Dimitri Belikov
Už to mezi námi přestalo být divné a zase jsme si dokázaly spolu povídat. Když jsme dorazily k limizíně čekal tam další strážce.
"Sokolu!"
"Sultánko, tak rád vás vidím."
Přešla k němu a chytla ho za ruce.
"Ráda tě vidím. Jak se ti daří? Co dědeček?"
"Mám se výtečně, děkuji za optání. Váš dědeček se už vás nemůže dočkat. Mám vám vyřídit, že vás chce vidět okamžitě jen co dorazíte."
"Tak ho nenechme čekat."
Nabídl ji ruku a odvedl ji k autu kam ihned nastoupila a my s ní. Mustafa si sedl dopředu k Sokolovi, který řídil. Istanbul bylo krásné město a Rose o něm spoustu věděla. Vyprávěla nám toho hodně a já ji zaujatě sledoval. Jak jí zářily oči, její úsměv, jak si pořád odhrnovala neposlušný pramen vlasů, který jí pořád lechtal na tváři. Všiml jsem si toho už dávno. Několikrát mě napadlo, že by se jí hodila nějaká sponka, která by ten pramen zkrotila.
Už z dálky jsme viděli veliký palác ke kterému jsme očividně směřovaly. Rose si povzdychla a pohladila sklo auta.
Dal jsem jí ruku na její a lehce stiskl. Věnovala mi děkovný úsměv a dala se do řeči s Lissou a Christianem. Moji ruku držela a nepustila dokud jsme nebyli u cíle. Když auto zastavilo, tak už u něj byl sluha a podával jí ruku, aby jí pomohl vystoupit. Poté pomohl i Lisse zatímco mi jsme vystoupily bez pomoci. Byl to obrovský palác z mramoru. Byl nádherný a hodně zdobený. Šlo poznat, že je taky hodně starý.
Seřadily jsme se podle pokynů Mustafy. Strážci poslední, před nimi Lissa s Christianem a Rose jako první. Všiml jsem si, že byla napjatá a pak to najednou zmizelo a byl tam zase ten arogantní výraz, který jsem tak neměl rád. Neslušel jí, jí slušel úsměv.
Vypadala přesně jako tehdy než vešla do školní jídelny. Arogantní princezna. Neomylně nás vedla chodbama a najednou se ozval něčí hlas: "Povstaňte! Přichází ctěná Rosemarie sultan!"
V půlce cesty se zastavila a pohlédla do otevřených dveří, potom pokračovala v cestě. Když jsme procházely kolem, zahlédl jsem, že je tam skupina děvčat v dlouhých šatech seřazené do řady z obou stran široké uličky. Šaty byli obyčejné a tak jsem předpokládal, že to budou služky. Při pohledu na mě si začaly šuškat a hihňat se. Bezva.
Rose nám ukázala pokoje a šla se převléknout. O něco později mi na dveře zaklepala její služka, že Rose už je připravená. Vešel jsem tedy do jejího pokoje a ve dveřích jsem se zastavil. Byla nádherná. Jako turecká princezna z pohádek.
Měla vyčesané vlasy, v nich měla ozdobné šperky a průhledný závoj stejné barvy jako šaty, který jí zakrýval vlasy a splýval po zádech až k jejímu krásnému zadečku, který byl díky šatům zvýrazněn. Rychle jsem se podíval jinam, aby mě nenachytala.
Jestli tohle bude tady nosit, tak jsem si jistý, že nebudu mít klidné spaní. Už nikdy, protože i když jsem se snažil myslet na něco jiného, tak můj mozek si dokázal přesně vybavit, jak vypadá a s radostí mi to přehrával zas a znova.
"Můžeme? Představím tě dědečkovi. Bude se ti líbit."
Podle pokynů jsem kráčel metr za ní a když jsem viděl, co má na sobě bylo mi to jasné. Abych jí neponičil šaty.
Vedla mě krásnou chodbou zdobenou zlatem až ke dveřím u kterých čekaly dva sluhové.
"Ohlaste mě."
Jeden přikývl a po zaklepání vešel.
"Pane, je tu vaše vnučka Rosemarie sultan."
"Ať vejde."
Rose na mě kývla a společně jsme vešly. Já se zastavil kousek za dveřma a Rose přešla k muži, který do té doby seděl za mohutným mahagonovým stolem.
"Rosemarie, sluníčko, měsíčku můj. Tak rád tě vidím živou a zdravou."
"Dědečku."
Nechala se vtáhnout do objetí a při jediném pohledu mi bylo jasné, že ty krásné tmavé oči má po svém dědečkovi.
"Budeš mi muset všechno povyprávět, ale nejdřív kdo je to s tebou?"
"Ach, omlouvám se, dědečku. Tohle je můj strážce. To on nás s Lissou našel a přivedl. Dědečku, tohle je Dimitri Belikov. Dimitri, tohle je můj milovaný dědeček. Ahmed Mazur."
"Rád vás poznávám, pane."
"Já rád poznávám tebe, Dimitri. Děkuji ti, že jsi mi přivedl moji milovanou vnučku. Dám ti cokoliv si budeš přát."
"Jen konám svoji povinnost. To nic nebylo."
Měla pravdu, že se mi bude líbit. Vůbec nezapadal do obrazu který jsem si o jejich rodině díky jeho synovi udělal. Zřejmně měl Ibrahim povahu po matce, což bylo znepokojivé.
Rose se s ním posadila na terasu a vyprávěla mu, co všechno s Lissou zažily. Všiml jsem si, že před ním neměla žádné tajnosti. Vyprávěla mu všechno, i to co svému otci neřekla.
"Koukám, že jste se nenudily."
"To ne. Psala jsem ti, ale nevím jestli..."
"Všechna tvoje psaní dorazila. I všechny dárečky. Děkuji ti."
"To jsem ráda."
"Já jsem rád, že jsi v pořádku. Během dneška a zítřka dorazí zbytek rodiny, tak se připrav na dlouhé rozhovory. Pozdravuj Vasilisu. Pozdravím se s ní později."
"Jistě, budu."
"A poslední věc než půjdeš. Líbí se ti nějaký mladý muž? Věk už na to máš."
"Dědečku!"
Její tváře získaly roztomilý růžový nádech.
"Na to jsem ještě mladá."
"Jak myslíš. Teď by sis, ale měla po dlouhé cestě odpočinout. Dojdi ještě za babičkou. Netrpělivě tě očekává."
"Ano."
Opustily jsme jeho pracovnu a Rose mě vedla směrem k její babičce. Došly jsme zase k harému, jak jsem byl informován. Nahoře na balkoně stála přísně se tvářící žena s tmavými vlasy a zelenýma očima. Zlehka se uklonila a já sehnul hlavu na znamení úcty. Žena se otočila a zmizela za dveřmi.
"No, zatím to šlo dobře. Musím tě požádat, ale aby si pak počkal raději na chodbě."
"Jsi si jistá?"
Nelíbilo se mi ji tam pustit samotnou. Obvzlášť po tom, co jsem viděl jakou hrůzu z toho setkání měla.
"Budu v pořádku."
Jak po mě chtěla, tak jsem udělal. Počkal jsem venku, ale nelíbil se mi její pohled, který mi věnovala předtím než se za ní zavřely dveře.

Rosemarie Mazurová
Vešla jsem do jejích komnat a znovu mě přepadl ten nepříjemný pocit jako kdybych vlezla do klece se lvem, který má hlad a jen čeká, kdy zaútočit. Přešla jsem před ni a zlehka se poklonila, abych ji uctivě pozdravila.
"Valide..."
"Rosemarie, jsem moc ráda, že jsi v pořádku. Posaď se."
Nepříjemný pocit vzrostl, ale poslechla jsem a posadila se vedle ní. Úsměv, který mi věnovala mě znepokojil.
"Jaká krásná mladá dáma z tebe vyrostla."
"Děkuji. Omlouvám se, že jsem ti přidělala starosti."
Jen nad tím mávla rukou.
"Hlavně, že jsi v pořádku. Tak se mi ukaž."
Chytila mě za bradu a důkladně si mě prohlížela.
"Opravdu jsi moc krásná. Stejně jako tvoje prapra-nevím-kolik-prababička Hürrem."
Srovnává mě s Hürrem sultan? Propána proč?
"Víš, že ve tvém věku měla tvého praprapradědečka Mehmeda?"
Snad nemyslí...?
"Proč mi to říkáš, babičko?"
"Brzy budeš plnoletá. Měla by jsi přemýšlet o manželství."
"To ano, ale já se na to ještě necítím, babičko. Jsem ještě malé dítě."
"Nejsi dítě, jsi mladá dívka."
"Dobře, tak jsem mladá dívka, ale to na věci nic nemění. Ještě nějakou dobu nechci o svatbě ani slyšet."
"A to je jak dlouho?"
"Dokud si sama nevyberu manžela."
"Víš, že to takhle nefunguje."
"Proč mě chceš, tak moc provdat?"
"Ty se ptáš? Děláš svému otci ostudu. Měla by jsi mít někoho, kdo na tebe dohlédne."
"O to se otec už postaral. Mám už strážce, kterého mám věčně za zadkem. Pokud s tebou otec už nemluvil, tak ti to řeknu sama. Od doby, co mě strážce Belikov přivedl zpátky na akademii, tak už se chovám slušně. Nebyla jsem v ředitelně ani jednou."
"Už jsem mluvila s Vasilisou a s tím jejím okouzlujícím přítelem. I když si mohla vybrat lépe. Někoho s vyšším postavením."
"Jmenuje se Christian, babičko. Je z královského rodu stejně jako ona, je to Ozera."
"Mohla si vybrat nějakého jiného. Třeba Zeklos nebo Ivaškov. Mají vyšší postavení a pokud chce dobré postavení v královské radě..."
"V jejím věku je jen Jesse Zeklos a je to nevychované nadržené prase, který to zkouší na každou holku bez ohledu na to jestli už vztah má nebo ne. Jde mu jen o sex. Ivaškova neznám, ale taky nemá dobrou pověst."
"Je to, ale synovec královny."
"Který nedokáže zůstat střízlivý. Myslela jsem, že máš Lissu ráda a tohle bys jí přála?"
"Mám ji ráda. Je to slušně vychovaná mladá dáma, jak se na Dragomirovou sluší a patří. To se o tobě říct nedá. Všechno to máš po své nevychované matce."
"Matku do toho netahej. Je to stejná povaha jako ty. NE ona je lepší, protože jí záleží na tom, abych byla šťastná."
Zvedla jsem se a dala se na odchod.
"Ještě jedna věc, Rosemarie."

Dimitri Belikov
Když vyšla, tak měla slzy na krajíčku. Nevěděl jsem, co se tam stalo, ale asi to nebylo hezké. Nic neřekla jen kráčela pryč a do svých pokojů. Následoval jsem ji, ale nebyl jsem si jistý jestli se mnou chce mluvit a tak jsem mlčel. Nechala mi otevřené dveře a tak jsem vešel a zavřel za námi.
"Bylo to tak zlé?"
"Bylo to horší než jsem myslela. Bylo to příšerné."
Přešla ke mně a zabořila mi obličej do hrudi. Objal jsem ji pažemi, aby se mohla uklidnit. Pak jsem ji pustil a ona přešla k zrcadlu, aby zamaskovala svoje slzy. Ozvalo se zaklepání a dovnitř vešla služka.
"Co se děje, hatun?"
"Před chvíli do paláce dorazil váš bratranec princ Bolin a jeho sestra Aishe sultan."
Rose se zářivě usmála a ihned spěchala z pokoje pryč. Přidržovala si šaty, aby neupadla. Zastihla je až u harému kolem kterého jsme procházely, když jsme přijely.
"Boline!"
"Rose!"
Vběhla mu do náruče a on ji k sobě pevně přitiskl. Byl o hlavu vyšší a byl bledší než Rose, měl krátké tmavé vlasy a zelené oči. Jeho ruce byli na moroje znepokojivě svalnaté. Mezi moroji vypadal jako kulturista.
"Dusíš mě..."
"Promiň. Jsi tak drobná, že se špatně odhaduje síla stisku."
"Nebuď drzý."
Se smíchem ji zvedl a zatočil ji ve vzduchu.
"Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi v pořádku."
Pustil ji, aby se mohla obejmout s dívkou vedle něj. Měla dlouhé tmavé vlasy jako Rose, ale její kůže byla bledší než Rosina, taky měla zelené oči a byli stejně vysoké.
"Aishe, tobě to tak sluší."
"Tobě víc, Rose. Byla jsi dva roky na útěku mezi lidmi a přesto vypadáš, tak nádherně."
"Děkuju. Musíte mi toho oba tolik vyprávět. A kde je Mehmed? Většinou je pořád s tebou, Boline. Jste spíš jako bratři než bratranci."
S Aishe si vyměnil rychlý ustaraný pohled, kterého si Rose nevšimla.
"Bohužel nemohl."
"To je škoda, ale jsem si jistá, že zítra tu už bude. Dědeček říkal, že zbytek rodiny během dneška a zítřka dorazí."
Večer jsme všichni večeřely u Rose v komnatách. Bylo zajímavé sedět na velkých polštářech místo židlí. S Bolinem byla sranda a hlavně si dělal legraci z Rose, která se pak roztomile vztekala.
"Počkej zítra. Nakopu ti."
"To bych chtěl vidět. Co kdybychom to pak udělaly zajímavější?"
"Počkejme až tu bude ještě aspoň Jihangir. Pak budou zastoupeny všechny elementy. Bude to zajímavější. Všichni proti všem."
"Beru, ale ty nevyhraješ."
Christian se zeptal, takže já nemusel.
"Jak všechny elementy? Jste rodina, tam jsou většinou maximálně dva různé elementy. U nás převažuje oheň."
"Máš pravdu, Christiane, ale my musíme být zkrátka něco extra."
"Sklapni, Boline."
"Jak okouzlující prosba. Náš bratranec Mehmed je, jak to říkáte vy, uživatel ohně. Rose taky, což je hodně zajímavé, protože celý náš národ jsme většinou zemní a větrné typy, pak je tu docela dost vodních, i když ne tolik jako zemních nebo větrných, ale ohnivých je tu po čertech málo."
"Ty se v tom vyžíváš co? Prostě mu řekni, co chce slyšet než ti upeču ksicht do křupava."
"Nemáš to dostat, že jsi tak protivná?"
"Ty sprosťáku!"
Poslala na něj plamen, ale v půlce cesty zhasl. Vztekle se podívala na Aishe, ale znovu se usadila.
"Jak jste viděly, tak moje sestra je uživatel vody. Mehmedův mladší bratr Jihangir, je uživatel vzduchu a já země. Na každého uživatele ohně připadá asi sto..stopadesát uživatelů země, asi padesát až sto uživatelů vzduchu a tak dvacet až padesát uživatelů vody. Dva ohnivci v rodině jsou rarita, ale vzhledem k jejich ohnivým povahám se není čemu divit."
Rose našpulila pusu a vypadala jako malá holčička. Bylo to roztomilé a měl jsem chuť ty její rty zlíbat.
Po večeři si mě zavolala její babička a tak jsem se odebral ihned za ní, aby nemusela dlouho čekat. Cestu jsem si sice pamatoval, ale byl jsem rád, že mě vede její služka, protože všechny chodby vypadaly stejně. Po vyzvání jsem vešel dovnitř a předstoupil před ní. Měl jsem nepříjemný pocit jako když jsem lovná zvěř a ona lovec. Zlehka jsem se jí poklonil.
"Sultánko..."
"Ty jsi tedy ten strážce mojí vnučky Rosemarie?"
"Ano. Jmenuji se Dimitri Belikov."
"Slyšela jsem toho o tobě spoustu, Dimitri. Přezdívají tě "ruský bůh Belikov", věděl jsi o tom?"
"Něco jsem zaslechl."
"Ty s tím snad nesouhlasíš?"
"Neposlouchám, co si lidi šuškají. Soustředím se na svoji práci."
"To ráda slyším."
Vůbec nevypadala, že je ráda.
"Slyšela jsem, že máš velkou zásluhu na změně nevhodného chování mojí vnučky."
"Nevím jestli změně, protože před jejím útěkem jsem ji neznal, ale od doby, co ji znám se nechová nevhodně na mladou morojku. Chová se lépe než některé její spolužačky, ale jak jsem řekl. Nedám na povídačky."
"Má nějakého chlapce?"
"Žádného k sobě nepustí. Jediný se kterým jsem ji viděl bavit kromě přítele její kamarádky Christiana, je dhampýrský novic Mason se kterým se baví jen když mají spojené hodiny nebo když se spolu s Vasilisou a Christianem učí v knihovně. Takže můžete být klidná, nechová se nevhodně. Dávám na ni pozor."
"To jsem ráda. Ibrahim vybral dobře. Dávej na ni stejný pozor jako do teď."
Bral jsem to jako znamení k odchodu a proto jsem přikývl, uklonil se a rychle odešel. Ten nepříjemný pocit zmizel, jen co jsem opustil ty komnaty. Divné.
Ráno jsem se podle pokynů Mustafy oblékl a jedna ze služek mě informovala, že se bude snídat v zahradě a že nemám na Rose čekat, že dorazí o chvilku později a tak jsem šel za Lissou a společně s Christianem jsme se vydaly do zahrady.
"Proč Rose dorazí až za chvilku?"
"Uvidíš za chvilku. Rose nemá ráda šaty. Včera je měla jen kvůli dědečkovi, ale jinak je nesnáší a radši by nosila něco podle svého. Ale to kromě cesty mezi normální lidi nesmí a tak má s otcem dohodu. Pokud se jí podaří dostat do mramorového zámečku, který je na druhé straně téhle obrovské zahrady, tak si může obléknout, co chce. Tohle absolvuje každé ráno. Proto jsou její služky nejhezčí ze všech. Jsou ve skvělé formě díky nahánění Rose."
Připojil se k nám i Bolin s Aishe a společně jsme kráčely zahradou až k altánu, kde bylo vše připraveno.
"Kdo myslíš, že ji chytí, Vasiliso?"
"Jelikož netrénovala, tak si myslím, že ji chytí a že to bude strážce Mustafa."
"Viděla jsi vůbec Mahidevran? Sázim na ni."
"Blbost, Boline. Chytne ji Nigar...."
Nic dalšího říct Aishe nestihla, protože kolem ní prosvištěla Rose. Byla pekelně rychlá.
"Ta ty šaty musí ze srdce nenávidět,"usmál jsem se.
"Slabý výraz, kámo," zasmál se Bolin a když jsem viděl Rose, tak jsem musel souhlasit.
"Proč nepoužije magii?"
"Proti pravidlům, Christiane. Pokud to udělá, tak automaticky prohrála."
Za deset minut už kráčela ve svojí teplákovce vedle usmívajícího se Mustafy. Bylo jasné, kdo ji chytil a že si svoji teplákovku dlouho neužije.
"Takže dneska šaty, Rose?"
Když o dvacet minut později dorazila, tak na ni žádný běh nebyl poznat. Byla načesaná, v šatech a jak už jsem si stihl všimnout tak s závojem, jako ostatní ženy tady. Když vycházely z paláce, tak neměly odkryté vlasy a v paláci ho nosily jen služky.
Při snídani se k nám připojila i její babička. Všiml jsem si, že Rose byla podivně napjatá. Možná následek včerejšího rozhovoru nebo to tak prostě bylo vždycky.
"Jsem ráda, že víš, co se sluší a patří. Nerada tě vidím nevhodně oblečenou."
Rose nic neřekla, ale všiml jsem si, že ruku, co měla v klíně sevřela v pěst.
"Co vlastně budete dělat dnes, Boline?"
"Půjdeme trénovat pokud to nevadí."
"Ale jistěže ne. Půjdete všichni?"
"Ano, čekáme už jen na Jihangira, aby to bylo zajímavější. Všichni proti všem."
"Hlavně se nezraňte a žádné modřiny. Za týden bude ples a my se před lidmi nemůžeme nevhodně ukázat."
"Co je to za ples?"
"Nech se překvapit."
"Jako včera?"
Ty dvě se propalovaly pohledem, ale nikdo z nás nechápal proč.
"Co se děje?"
"Nic, Boline."
"Rose..."
"Mě se neptej, já jsem totiž ta nesvéprávná za kterou musí všichni rozhodovat."
"Zase se chováš jako malá holka."
"Budu se chovat jak chci, obvzlášť po tom, co jsi předvedla včera."
"Bylo to pro tvoje dobro."
"Dobro? Bylo to ponižující a odporné. Tohle jsem si o tobě nemyslela. Nechat mě prohlídnout od doktorky jestli jsem pořád panna je sprostý. Pokud mě omluvíte, jdu se projít."
Ihned jsem se vydal za ní. Byla to moje povinnost, ale hlavně jsem ji chtěl utěšit. Chytil jsem ji až vzadu v zahradách.
"Rose, počkej."
"Poslala tě ona?"
"Ne, přišel jsem z vlastní vůle. Jsi v pořádku?"
"Ne, nejsem. Ona mě tak strašně ponížila."
"Určitě to nemyslela zle."
"Potom, co mi řekla včera mi je jasné, jak to myslela a to mě na tom strašně štve. Nemůže za mě rozhodovat. Sama si vyberu, jak chci žít svůj život."
"Máš pravdu, nikdo tě nemůže nutit žít vlastní život podle toho jak chtějí oni."
"Přála bych si, aby to chápala stejně jako ty."
"Kdy tam vůbec byla doktorka? Nevšiml jsem si jí."
"Večer. Poslala jsem Nigar hlídat ke dveřím kdybys náhodou chtěl vejít, aby tě nepustila dokud doktorka neodejde."
"Aha. To nebylo třeba, tvoje babička myslela na vše. Neexistovala šance, že bych přišel nevhod, protože v tu dobu jsem byl u ní. Zavolala si mě."

"Na výslech, že jo? Mrcha jedna. Jako by mi nemohla věřit, že jsem s nikým nic neměla. Ne, ona se musí přesvědčit a ještě vyzvídat jestli to náhodou nemám v plánu."
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 petra petra | 22. července 2016 v 21:58 | Reagovat

No, dúfam, že Rose sa vzbúri, islamská krajina, neislamská krajina toto je v 21. storočí nonsens!

2 Vampyrka Vampyrka | 22. července 2016 v 23:15 | Reagovat

Chudák rose ma takovy "dusno". To bych asi nezvladla vsechny ty pravidla :D Ale pises fakt skvele a poutavě. 👍

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama