Strážkyně může zemřít, ale její duše kráčí dál.

Bojovná morojka 7

27. července 2016 v 20:01 | RozaBellaBelikov |  Bojovná morojka
Dimitri Belikov
Byla tak nádherná, když bojovala. Nemohl jsem z ní celou dobu spustit zrak. Natáhla obě ruce vzhůru, pak si stáhla helmu, radostí poskočila s otočkou a pak pravou máchla směrem do leva i s helmou v ruce a pak s ní švihla o zem.
"Ženská síla, cucáci!"
Zadusil jsem v sobě smích, když jsem ji viděl. Byla jako děcko, které vyhrálo první cenu.
"Kdo chce ještě nakopat zadek?!"
"Ty, pokud neupravíš svůj slovník."
"Tati!" Otočila se tak rychle až její vlasy jí zavlály kolem obličeje. Byla nádherná.
"Konečně jsi postoupila na novou úroveň. Ale Bílý plamen jsem nečekal. Neviděl jsem ho nikdy naživo. Jsem si jistý, že ho nikdo neovládl několik desítek let. Jsem pyšný."
"To bys měl. Nebylo to těžké. Stačil správný spouštěč."
Po plošině přešla k nám a objala se se svým otcem a pak mu zapíchla prst do hrudi.
"Máš parádní průser, Ibrahime Mazure."
Zněla jako kárající matka a vzhledem k tomu koho peskovala to znělo vážně vtipně. Měl jsem co dělat, abych se nerozesmál.
"Co jsem provedl?"
"Za prvé: Nechal jsi mě tu napospas líté sani. Za druhé: Neřekl jsi mi o Mehmedovi."
"No jo, omlouvám se."
"Chci slyšet všechno."
"Neznám detaily."
"Nezájem."
"Můžu ti, ale říct vše, co vím."
Rose se posadila vedle mě a zaujatě poslouchala.
"Jednoho dne asi před pěti měsíci tady v paláci byla Nurbanur a mluvila s mojí matkou. Nevím, co se stalo, ale matka byla rozčílená a Nurbanur řekla Mehmedovi, že jestli se jí pokusí někdy v životě kontaktovat, tak udělá všechno proto, aby to olitoval. Hned na to odjela ze země. Kam to nevím. Chtěl jsem to pro něj zjistit, ale bohužel se mi to nepovedlo. Mehmed se kvůli tomu hrozně trápil a když slyšel, co se tady stalo, tak přijel a vyzvídal. Když slyšel, co se stalo, tak vybouchl. Hrozně křičel a když odcházel, tak ještě na Valide zakřičel, že už ji nikdy nechce vidět a že za to, co provedla se bude smažit v pekle a pokud na něj ještě v životě promluví, tak jí tam pošle osobně."
"To se Mehmedovi nepodobá. Na to jak ohnivou má povahu je to vždycky on, kdo krotí mě. Co se stalo tak hrozného, že se tak neovládl?"
"Nevím. Bylo to před třemi měsíci. Hned na to si vybral z účtu nějaké peníze, zabalil si pár věcí a odjel ze země. Od té doby o něm nemáme zprávy. Pokoušel jsem se ho najít, ale neměl jsem štěstí."
"Tati, našel si strážce, co dokázal najít mě a Lissu. Netvrď mi, že něčeho takového je schopný jen Dimitri. Musí být strážce, co dokáže najít i Mehmeda."
"Snažil jsem se, Kiz."
"Já ho najdu. Znám ho nejlíp ze všech."
"Nepustím tě lítat po světě v marné snaze najít ho."
"Já jsem se neptala, oznámila jsem ti to. Jdu si promluvit s babičkou. Pojď, Dimitri. Potřebuju někoho, kdo mě zastaví kdybych chtěla použít magii."
"Kiz, teď to nech být. Chtěla jsi přece vzít přátele na prohlídku města. Dojdi se převléknout a k dárci a až budete připravení, tak vyrazíte."
"Ale, Baba, ..."
"Nepustím tě za matkou, když stěží ovládáš svůj vztek. Mohla by jsi nechtěně vyvolat svůj bílý plamen, ještě ho neumíš pořádně ovládat."
"Kdo říká, že nechtěně," zamumlala a mě bylo jasné, že jeho řešení bylo to nejlepší možné.
"Má Mehmed ještě věci v paláci?"
"Ano, vzal si jen část věcí. Zbytek tady nechal."
"Dobře. Uvidíme se později, tati."
Odcházely jsme s ní a jen, co jsme byli z doslechu, tak se otočila na Lissu s Christianem.
"Netvař se, tak nadšeně, Christiane."
"Netvař se, tak nadšeně? To, co jsi předvedla, bylo naprosto famózní."
"Něco je trénink a něco instinkt a náhoda."
"Rose, ty jsi letěla."
"To byl takovej nápad, který jsem před časem dostala během vyučování. Teď jsem konečně dostala šanci to vyzkoušet, ale je to namáhavé a ani nevíš jaké soustředění k tomu potřebuješ."
"Koukaly jsme s Liss do těch knih, co jsi nám nechala poslat a je to neuvěřitelné. Píše se tam i o éteru."
"Vážně? Nikdy jsem je pozorně nečetla. Jen ty věci o vládcích ohně."
"Rose, to s Mehmedem mě mrzí."
"Děkuju, Lisso. Vůbec nevím, co to do něj vjelo. Vím, že Nurbanur miloval víc než cokoliv na světě, ale nikdy by se nepostavil proti svojí rodině. Pokud to, ale bylo pro Nurbanur, tak mu to nemůžu vyčítat."
"Věděla jsem, že rodina Nurbanur nemá vás Mazurovi ráda, ale doufala jsem, že kvůli dceři na staré křivdy zapomene."
"To já taky. Napadá někoho, co se tu mohlo stát?"
Přemýšlel jsem o tom a jediné, co mě napadlo bylo, že si ji Mehmed chtěl vzít a jejich rodiny to nedovolily.
"Nechtěl si Mehmed vzít Nurbanur?"
Rose se po mě šokovaně podívala a přikývla. "To by dávalo smysl. Dimitri, jsi génius."
Jen jsem pokrčil rameny a nic neřekl.
"Připravte se na turistickou exkurzi. Ukážu vám krásy Istanbulu. Vyzvednu si vás dva v Lissy komnatách."
"Co budeš dělat ty?"
"Dojdu si za dárcem a do Mehmedova pokoje."
"Dobře. Víš, kde nás hledat."
Vedla mě chodbama a já si zase užíval chvíli kdy jsem si ji mohl prohlížet. V tom bojovém obleku byla nádherná a ještě jsem byl úplně omráčený z toho, jak bojuje. Nic podobného jsem nikdy neviděl. Před jedněma dveřma se najednou zastavila a vyzkoušela kliku. Bylo otevřeno.
Chytla mě za ruku a vtáhla dovnitř. Byl jsem překvapený.
"Pomoz mi, Dimitri. Jak znám Mehmeda, nechal mi tu vodítko."
Hledaly jsme už víc jak dvacet minut, když jsem si všiml, že v knihovničce byla jedna kniha vzhůru nohama. To mě překvapilo. Všechny byli pedantsky urovnané podle názvu a s nápisy odzhora dolů, ale tahle byla opačně. Vytáhl jsem ji a za ní jsem našel flash disk.
"Rose? Něco jsem našel."
Podal jsem ji flash disk a ona radostí vypískla a dala mi pusu na tvář. Hned na to se přesunula k notebooku na stole jakoby se nic nestalo. Naštěstí si nevšimla, co to udělalo se mnou a tak jsem se uklidnil a přesunul se za ní.
"Sakra, má tam heslo."
"Podívej se do nápovědy. Pokud chtěl, aby ses na to podívala ty, tak tam musel dát něco, co uhodneš jenom ty."
V nápovědě bylo její jméno. Z toho jsem nebyl moudrý, ale ona na to chvilku nepřítomně koukala a pak něco rychle nacvakala a byla tam.
"Co jsi tam napsala?"
"Tak mi říkal, když jsem byla malá."
"A to bylo?"
"Prťavá voprsklá opička," zamumlala a já se rozesmál. To nemělo chybu.
Vložila disk a našla tam jediné video pojmenované jednoduše pro Rose. Pustila ho a naskočil tam obraz hezkého mladíka s tmavýma vlasama a stejnýma očima jako má ona.
"Ahoj, Rose. Pokud jsi tohle našla tak si znovu dokázala, že jsi prťavá voprsklá opička. Je mi jasné, že teď prskáš a slibuješ mi pomstu, ale teď na to není čas. Chci ti vysvětlit, co se stalo a proč jsem odešel. V první řadě jsem rád, že jsi v pořádku a jsem si jistý, že je v pořádku i Liss. Nikdy by jsi nedovolila, aby se jí něco stalo. Pozdravuj ji. Je mi líto, že ji nemůžu pozdravit sám osobně.
Tak tedy k tomu, co se stalo. Jak jistě už víš s Nurbanur to nedopadlo dobře. Pohádaly jsme se, ale nebyla to jen tak obyčejná hádka," prohrábl si vlasy a povzdychl si. "Kdybych věděl, co jí Valide řekla, nikdy bych se jí nezastal. Měl jsem ji věřit. Nikdy si to neodpustím. Proto ji musím najít, nemůžu to takhle nechat. Musím to napravit. Něco jsem ti, ale nechal na památku. Nevím jestli se někdy vrátím, jestli se vůbec vrátím..."
Všiml jsem si, že jí začaly slzet oči a přiložila prsty na jeho usměvavou tvář na obrazovce. "Mehmede..."
"Ty jsi jedna z mála dobrých věcí, co naši rodinu potkala. Nenech se od nich zničit, hvězdičko. Ty musíš zářit v temnotě naší rodiny a neboj se o mě. Vzpomínka na tvůj úsměv mi dává sílu. Věřím, že to zvládnu a že tě s Nurbanur zase někdy uvidíme. Buď silná a nevzdej to. Nikdy to nevzdej a najdi si někoho, kdo uvidí, že nejsi dokonalá, ale bude se k tobě chovat jako kdybys byla. Někoho, kdo by pro tebe i umřel, protože nikoho lepšího si ani nezasloužíš. On tam někde je a čeká až tě objeví, až mu ukážeš krásu noční oblohy..."
Dala si ruku před pusu a snažila se neplakat. Cítil jsem se nesvůj, když jsem tohle poslouchal.
"Někdy takový člověk je blíž než si myslíš. Možná stojí právě vedle tebe a ty to ani netušíš. Nikdy to nevzdej a teď se podívej pod stůl, je tam malá truhla. Něco jsem ti tam nechal..."
Sehla se pod stůl a vytáhla starou zdobenou truhlu. Položila ji na stůl a uvnitř našla červenou kašmírovou šálu a fotku. Ona, Mehmed a Bolin.
"Vždy jsme byli nerozlučná trojice a ať budeme každý kdekoliv na světě, tak pořád budeme spolu. Nejsme sice sourozenci, každý máme jiné rodiče, ale jsme si blíž než si kdy nějací sourozenci kdy byli. Nechal jsem tam svůj šál, abys měla památku a přinesl ti štěstí. Pokud je moje tušení správné, budeš ho potřebovat. Nezapomeň na mě, protože já na tebe nezapomenu nikdy. Protože my dva jsme plamen, který nikdy neuhasí."
Ruku, co měl v pěst rozevřel a v ní hořel jasný plamen. Ona to zopakovala a sledovala jak v její ruce hoří plamen.
"Dokud hoří, jsme stále spolu."
Ruku zase sevřela v pěst a oheň zhasl. Video skončilo a já si všiml, že Rose pláče.
"Rozo?"
"Nebyla jsem tu, když mě potřeboval. Už od mala byl jako můj brácha, vždy jsem chtěla bratra nebo sestru...prostě sourozence. Chápeš?"
"Rozumím ti."
"Tuhle šálu nikdy nesundal. Na všech fotkách ji má. Má ji od malička. Je to jediné, co mu zůstalo po matce. Dala mu ji předtím než umřela."
"Nevěděl jsem, že.."
"To jsi nemohl. Nemluvíme o tom. Byla to hrdinka. Obětovala se, aby zachránila svoje děti. Přepadly je strigojové a pozabíjely strážce. Teta Mihrimah byla vládce ohně stejně jako Mehmed. Schovala svoje děti a Mehmedovi dala kolem krku svoji oblíbenou šálu, kterou dostala od jejich otce v den kdy se potkaly. Byla zima a on jí její šálu nechtěně polil kávou, tak jí dal svojí a pozval jí na kávu. Mehmed tu šálu miloval, protože mu připomínala mámu. Když dorazily posily, tak byli strigojové mrtvý, Mehmed s Jihangirem v pořádku a teta Mihrimah měla ošklivé zranění. Umřela na celkové vyčerpání organismu a vykrvácení. Jihangir si to nepamatuje, protože byl miminko, ale Mehmedovi byli čtyři. Stál tam nad mrtvou matkou a v náruči držel svého bratra..."
Pevně jsem ji objal a nechal jsem ji plakat, tak dlouho jak potřebovala. Poté si kolem krku uvázala šál. Truhlu vrátila a flash disk si vzala. Poté odešla za dárcem a převléknout se. Napodobil jsem ji a pak jsme jely do města.
Všechno nám vyprávěla a byla lepší než jakákoliv průvodkyně. Vyprávěla nám kde co bylo. Jako tržiště s otroky, které nechala Hürrem sultan zničit a postavit tam chudobinec s nemocnicí. Slavné mešity a tak podobně. Pečlivě jsem si vše ukládal do paměti, ale hlavně ji. Jak vždy nepatrně pohodila vlasy, když se otáčela. Jak se lehce kousla do rtu, když nevěděla jak se přesně vyjádřit. Drobný úsměv na tváři, když nám vyprávěla, jak jako malá utekla otci a on ji pak dvě hodiny hledal po celé mešitě, aby ji pak našel spát pod náhrobkem jejího prapředka prince Mehmeda, který zemřel na neštovice a který měl po sultánovi nastoupit na trůn.

Rosemarie Mazurová
Stále jsem nechtěla mluvit s Valide, protože jsem byla na ni naštvaná a věděla jsem, že pokud budeme spolu sami v jedné místnosti, tak na ni bez milosti použiju magii a vážně ji ublížím. S Christianem jsme si daly několik cvičných bojů, kdy se snažil proti mně použít, co se naučil, ale moc mu to nešlo.
"Soustřeď se, Christiane. Jsi vládce ohně, je tvoji součástí. Jsi plamen, který nikdy neuhasne. Rozumíš mi?"
"Chápu to, ale nejde mi to."
"Snaž se."
"Snažím se."
"Ne dost, musíš se snažit víc."
"Ale já se snažím."
"Promiň, neměla bych na tebe být tak tvrdá. Půjdu se projet na koni. Dimitri, zůstaň prosím s Liss. Do hodiny maximálně dvou jsem zpátky. Pak si vás najdu."
Lehce jsem si klepla na spánek a Lissa pochopila.
"Jen běž. Pročistíš si tím mysl."
"Jen se dojdu převléct. Ochranku mi bude dělat někdo z palácových strážců."
Za dvacet minut jsem už seděla v sedle a cválaly jsme lesíkem u mramorového zámečku. Přemýšlela jsem, kde by mohl být, ale nic mě nenapadalo.
"Kam by jsi jel, kdybys mohl jet kamkoliv?"
"To by záleželo na osobě kterou miluju. Jel bych tam, kde by byla ona."
To je ono!
"Kde by ses schovala, aby tě nikdo nenašel?"
"Přemýšlíš o tom, že bys od všeho utekla?"
"Někdy jo."
"Nedivím se. Kdyby se to týkalo mě, tak bych jela někam kde by mě nikdy nehledal. Třeba o mě každý ví, že absolutně nenávidím zimu, tak bych jela někam kde je zima. Tam by mě nikdo nehledal. Kde by tebe nikdo nehledal?"
"Na místě, kde málo svítí slunce. Protože já slunce přímo miluju, i když jsem morojka."
Zastavila jsem koně a vydala rozkazy. Hned na to jsme se řítily mezi stromy, co našim koním síly stačily. Prudce jsem zastavila od ostatních, co šly kolem stájí. Lissa ze mě málem měla infarkt.
"Kdo ti na to zvíře dával řidičák?!"
"To jsi mě ještě neviděla řídit auto."
Seskočila jsem dolů a prudce ji objala. "Vím kde je Mehmed. Nechápu, proč mě to nenapadlo dřív."
"Fakticky? To je bezva. Kde tedy je?"
"Je s Nurbanur. Můj otec ho naučil, jak cestovat, tak aby tě nemohly sledovat, ale nenaučil to Nurbanur."
"No jo, ale tvůj otec ji přece hledal a nenašel ji."
"Protože nehledal na správném místě."
"Tomu nerozumím."
"Hledal na místech, kde je teplo, protože všichni věděly, že Nurbanur absolutně nenávidí zimu."
"Chápu. Jela tam, kde je zima, protože věděla, že tam by ji nikdo nehledal."
Usmála jsem se na Dimitriho. Pochopil to rychle.
"Jsem tak nadšená. Nechám ji najít a pak tam s Dimitrim můžu zajet a přivést oba zpátky."
"To je bezva, tak teď když máš tak dobrou náladu, tak ti to můžu říct."
"Říct mi co?"
"Volala Christianova teta Tasha a pozvala nás k sobě. Neřekly jsme ještě jo, protože jsme tě tu nechtěly nechat samotnou, ale pokud pojedeš za Mehmedem, tak na cestování budete s Dimitrim víc nenápadní a nebudeš si muset o nás dělat starosti. Ve dvou vám to půjde líp."
"A taky budete mít větší soukromí, co?"
"Rose!"
"Klid, já to myslela dobře. Co si myslíš ty, Dimitri? Ty jsi strážce a rozumíš těmhle věcem. Myslíš, že bude bezpečnější cestovat ve dvou?"
"Rozhodně bude bezpečnější, když budu mít na starosti jednoho moroje místo tří. I když ten jeden umí bojovat."
"A udělal bys to pro mě? Bez tebe mi to táta nedovolí."
Upřela jsem na něj oči a čekala. Po chvilce si povzdychl a přikývl.

Dimitri Belikov
Nemohl jsem jí říct ne, když se na mě takhle koukala. Navíc by to mohlo být příjemné. Jen sami dva. Bez omezení a pravidel.
"Děkuju."
Pevně mě objala a už zvesela kráčela do paláce. Byla si promluvit s otcem a dědečkem a ti se hned pustily do pátrání po Nurbanur. Pak si s Lissou promluvily s Valide sultan a ta byla smutná, že Lissa tak brzy odjede, ale slíbila jí, že určitě zase přijedou. Třeba po promoci a tak si ani moc nestěžovala.
Velice rychle jsem se naučil, že téhle ženě je lepší vyhovět.
"Když jsme tady takhle všichni, tak bych ti něco ráda oznámila, Rosemarie."
Všiml jsem si, že se napjala a nelíbilo se mi to. Zmocnila se mě zlá předtucha.
"Vím, že se ti to nelíbilo, ale našla jsem ti vhodného moroje na manželství. Dnes dorazí na večeři a pozítří na plese bude veřejně oznámeno vaše zasnoubení."
Rose se vymrštila na nohy a vztekle se po ní podívala. Já jsem nemohl dýchat. Rose se bude vdávat? Chtěl jsem, aby byla šťastná, ale doufal jsem, že by se mohlo stát, že by byla šťastná se mnou.
"K tomu mě nikdy nedonutíš!"
"Pozor na jazyk, Rosemarie. Večer se před Hasadem budeš chovat slušně nebo si mě nepřej."
"Hasadem? To jako Hasadem Atatürkem?!"
"Ty ho znáš?"
"Jestli ho znám?! Je to slizoun první kategorie, který si myslí, že srdce ženy získá vyhrnutím sukně. Vojel půlku turecka a ty po mě chceš, abych s ním byla v jedné místnosti?! Zešílela jsi?! Je to nechutné prase a pokud na mě promluví, tak mu upeču ksicht do křupava! To ti nestačí, co už jsi provedla?! Vyštvala jsi Mehmeda! Jednoho z mála normálních z naší rodiny! Jsi harpyje!"
"To odvoláš."
"A neodvolám!"
"Ani nevíš o čem mluvíš."
"To mě nezajímá! Jediné důležité je, že si svojí touhou po manipulaci s cizími životy vyhnala Mehmeda."
"Omluvíte nás?"
Lissa se ihned zvedla a Christian jejího příkladu následoval. Vyšly jsme na chodbu, ale ani jeden si nebyl jistý jestli bychom tam Rose měly nechat samotnou.
"Tak co je tak důležitého, že jsi mi to nemohla říct před nimi?! Stejně jsi mi už vrazila kudlu do zad! Provdat mě?! Zešílela jsi?! To se radši zabiju!"

Její hlas se roznesl po chodbách paláce. To snad nemyslí vážně?

Jak daleko bude Rose ochotná zajít, aby se nemusela provdat za Hasada? Počkejte si na další díl Smějící se
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 petra petra | 27. července 2016 v 20:42 | Reagovat

No nejak sa to vyostruje aspoň, že sa Rose nedá! Veľmi som zvedavá ako to bude pokračovať! :D

2 emery emery | 27. července 2016 v 21:32 | Reagovat

Vážně takhle to ukončit, ach jo. Skvělá kapitola. Tvůj blog jsem objevila relativně nedávno a strašně se mi zalíbil, přímo ho miluji. Nemůžu se dočkat další kapitoly. :)

3 Jackie Jackie | 28. července 2016 v 17:52 | Reagovat

Nedaj sa Rose. Upeč tú otravu! 😁 Píšeš krásne poviedky. Tvoj blog som objavila včera a už ich mám všetky prečítané 😊 Klobúk dolu 😉

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama