Strážkyně může zemřít, ale její duše kráčí dál.

Přežila jsem smrt 5

4. července 2016 v 20:00 | RozaBellaBelikov |  Přežila jsem smrt
v minulém díle se událo:
"Pít na ty léky nebyl dobrý nápad."
"Pojď. Vezmu tě na vzduch."
Vyvedl ji ven, kde ji posadil na první lavičku poblíž.
"Je ti líp?"
"Ne. Ani netušim jestli mi někdy líp bude."
"Vezmu tě do postele."

Jen kývla a nechala se zvednout do náruče a odnést. Cestu vůbec nevnímala a ráno se celá zmatená probudila v cizím pokoji.


"Dobré ráno. Vyspala ses?"

Překvapeně se otočila za hlasem a všimla si Dimitrije, který seděl na židli vedle postele a četl si.

"Ano, děkuji. Co tu dělám?"

"Nemohl jsem najít tvoje klíče, tak jsem tě vzal k sobě. Nevadí?"

"Asi ne."

Chytla se za hlavu a přimhouřila oči.

"Jak dlouho jsem spala?"

"Dlouho."

"Jak dlouho?"

"Do baru jsme šly v neděli večer a vrátily se chvilku po půlnoci. V pondělí ráno. Teď je středa večer."

"Já jsem prospala dva dny?"

"Potřebovala jsi to."

"To mě nezajímá. Dneska jsem už chtěla trénovat."

"Rose, něco jsi nám slíbila. Dej si volno aspoň do víkendu."

"To je moc dlouho."

"Prosím."

Sledovala ho přimhouřenýma očima a nakonec přikývla.

"Budiž. Ale měla bych jít."

"Kam?"

"Půjdu si lehnout."

"Klidně tu zůstaň."

"Nemůžu ti přece zabrat postel."

"Spala jsi v ní dva dny a slyšela jsi, že bych si stěžoval?"

"Ne, ale.."

"Prostě jdi spát. Půjdu s Lissou a Christianem na vyučování a pak ti přinesu něco pořádnýho k jídlu. Dobře?"

"Ale to přece není nutné."

"Nehádej se. Dobrou noc."

Nechal ji tam samotnou a přesně jak slíbil tak udělal. Za několik hodin byl zpátky a spokojeně se usmál, když viděl, že ještě spí. Jídlo položil na stolek a znovu se posadil do židle kousek od její postele. Vytáhl knihu, kterou sice otevřel, ale nečetl ji. Nečetl ji víc jak 14 dní, vlastně od doby, co přijela, protože se na ni nedokázal soustředit. Celou dobu pozoroval spící Rose a knihu měl jen jako maskování, aby až se vzbudí nepoznala, že ji sledoval.

"Vím, že nečteš."

Překvapeně se jí zadíval do teď už plně otevřených očí.

"Dobré ráno. Přinesl jsem ti jídlo, je na stolku. Ještě pro tebe můžu něco udělat?"

"Potřebovala bych sprchu."

"Posluž si. Kdybys chtěla něco na půjčení, tak moje věci jsou támhle. Posluž si. Já budu dole s ostatními. Pak přijď za námi."

Ukázal na skříň a nechal ji tam o samotě. Rose dlouho váhala, ale nakonec poté, co se najedla, tak otevřela jeho skříň s úmyslem vzít první triko a jít do sprchy, ale nakonec to neudělala. Místo toho si sedla na dno skříně a schovala se mezi kabáty a uniformy. Nechtěla si přiznat, jak moc jí zamotal hlavu a jak moc se jí po něm stýskalo.

Schoulila se do klubíčka a nohy si držela těsně u těla. Jeho vůně byla tady tak silná až se jí z toho motala hlava. Byl pořád stejně krásný jako si pamatovala a pořád se jí z jeho úsměvu podlamovala kolena. Byla za to na sebe pěkně naštvaná. Nechtěla tyhle pocity, chtěla to už hodit za hlavu a taky si myslela, že se jí to už povedlo tak jakto, že to zase cítila? Proč ho pořád milovala, když jí tak moc ublížil? Nikdy nebyla masochistka, tak proč se teď takhle chová?

Přitáhla si jeden kabát blíž a zabořila do něj obličej. Pamatovala si tuhle vůni, pamatovala si kdy jí cítila naposledy i kdy jí cítila poprvé. Pamatovala si všechno, co s ním prožila. Každý jeho úsměv i pobavený úšklebek. Pamatovala si jeho oči, které jí rozechvívaly i hebkost jeho vlasů. Pamatovala si hebkost jeho kůže, i jaký to je pocit cítit váhu jeho těla na svém. Pamatovala si každý jeho sebemenší dotyk i každý polibek. Pamatovala si vše a nešlo zapomenout. Snažila se, ale nešlo to a tak to prostě vzdala a dál se těma vzpomínkama mučila. Chtěla mu věřit, chtěla..ale její rozum mu tak brzo uvěřit nechtěl. Cítila se jimi podvedená a zrazená a bude trvat než jim zase začne věřit. Pokud tedy vůbec začne.

Přitiskla hlavu na kolena a rozplakala se. Milovala ho, milovala je oba, ale oni jí tak moc ublížily. Mohou sice tvrdit, že to tak nechtěly, že to vůbec nebylo tak jak si myslí, ale copak jim mohla tak snadno věřit? Potom co viděla? Ne, nešlo to vymazat z paměti, protože to tak moc bolelo.

Nevěděla jak dlouho tam seděla, ale cítila se zase stejně mrtvá jako ve chvíli, kdy ji Dimitri nechal sedět v kostele poté, co jí řekl, že už ji nemiluje.

Nemysli na to. Hlavně na to nemysli.

Pomalu se zvedla na roztřesená kolena a vzala první triko, co jí padlo pod ruku a rychle utekla do koupelny, kde zalezla pod sprchu. Poté si rozčesala vlasy a natáhla na sebe triko. Ve chvíli kdy si ho přetáhla přes hlavu jí jeho vůně zasáhla silou rozjetého náklaďáku a přinutila jí klesnout na studenou podlahu, kde se znovu rozplakala.

Tak moc ho chtěla až to bolelo, ale nechtěla, aby jí znovu tak ublížil. Dokud byla v akci, tak nad tím nemusela přemýšlet, ale teď? Teď se musí šetřit a nemůže nic dělat a tak má čas přemýšlet a vzpomínat a to nechtěla. Chtěla se tvářit, že se nic nestalo. Chtěla se snažit zapomenout. Nešlo to. Pořád si dokázala živě představit jeho vůni. Pořád ji cítila.

"Rose? Rozo? Jsi v pořádku?"

Chvilku jí trvalo než se její omámený mozek vzpamatoval. Hlava jí třeštila, ale jinak se cítila dobře. Dokonce líp než poslední skoro dva roky. Pomalu otevřela oči a začala se soustředit a v tu chvíli začala vnímat i okolí. Kolem jejího těla byli obtočené dvě pevné paže, co ji vtáhly do pevného objetí a ona měla zabořenou tvář do mužské hrudi. Do jeho hrudi. Prvotní instikt jí radil Uteč!, ale nepustil ji, tak se snažila uklidnit. Panika nikdy nebyla dobrá.

"Rozo, co se stalo?"

Nebyla schopná mu odpovědět. Chtěla mu toho tolik říct. Chtěla mu říct všechno, ale copak to šlo? Nebyla schopná ze sebe vyloudit ani hlásku a tak se jen víc zabořila tváří do jeho hrudi a dovolila svému tělu propadnout záchvatu zoufalství, který potlačovala už spoustu měsíců. Nakonec se uplakala ke spánku.

Dimitri jí pevně svíral v náruči a absolutně nechápal co se stalo. Přišel ji zkontrolovat, protože jí to trvalo dlouho a přitom jí našel vzlykající na ledové zemi a absolutně nevnímající okolí. Vzal jí do náruče a snažil se jí uklidnit, ale nedařilo se mu to. Nakonec usnula a tak se i s ní v náručí zvedl a uložil jí zpět do postele.

Zajímalo ho co se stalo, ale na odpovědi si bude muset počkat až se probere. Trvalo to asi jen hodinu než se s bolestivým stenem chytila za hlavu.

"Jak se cítíš?"

"Mizerně."

"Co se stalo? Našel jsem tě na zemi celou promrzlou a neschopnou slova."

"Nechci o tom mluvit," zašeptala se skloněnou hlavou. Co mu vlastně měla říct?

Po tom všem tě stále miluju a nedokážu se s tím vyrovnat? Ne, děkuju pěkně.

Přijal to jako odpověď, ale spokojený s ní nebyl.

"Půjdeme trénovat?"

"Nemyslím, že je to dobrý nápad."

"Půjdu klidně sama. Chci přijít na jiné myšlenky a nemyslet na to.."

"Dobře. Jen se převléknu."

Začal se pomalu svlékat, ale ona raději odvrátila zrak a taky se začala převlékat. V tom do pokoje vešel po zaklepání Adrian.

"Kde jste tak...dlouho? Ouu, pardon. Doufám, že jsem nepřišel nevhod."

Cítila záblesk svého starého já. "To ty vždycky."

Dala mu letmou pusu na tvář a vydala se po schodech dolů s rukama v kapsách.

"Někdy si to zopakujeme!"

Potichu se pochechtávala při vzpomínce jak se tvářil Adrian, když vešel do Dimitriho pokoje.

"Copak tě tak pobavilo? A kde je Adrian? Šel se podívat kde se flákáte."

"Jen mě šel vystřídat."

"Při čem?"

"Zeptej se ho sám. Přece tě o ten zážitek nepřipravím," pobaveně na něj mrkla a s radostí viděla, že pochopil jak to myslela. Ušklýbla se a rychle se odešla převléknout do cvičebního a odešla do tělocvičny, kde pak vlezla s velkým zapřením Vasilise do hlavy.

Viděla Christiana, jak seděl v křesle kde měl krásný výhled na schodiště po kterém zrovna scházel Dimitri a Adrian.

"Vystřídal si Rose?"

Adrian na posledním schodě skoro zakopl a Dimitri věnoval Christianovi podezřívavý pohled než mu to došlo a pousmál se.

"To ti řekla Rose, že jo? Navedla tě. Co ti řekla?" podezřívavě přimhouřil oči.

"Všechno. Teda, Adriane, to jsem netušil..."

"To není pravda! Já jsem ne-.....Přetrhnu ji! Kam šla?!" Adrian měl rudé líce a zatínal pěsti.

"To nevím," řekl mezi záchvaty smíchu Christian. I jeho přítelkyně se smála až jí tekly slzy.

"Může se těšit na hněv boží až ji uvidim."

Všichni se smály a jí trvalo chvilku než se uklidnila natolik, aby se mohla vrátit do své hlavy. Když se rozkoukala, tak si všimla, že Dimitri mezitím dorazil a rozesmála se znova.

"Opravdu vtipné. Adrian ti sliboval bolestivou pomstu."

"Jsem si jistá, že sliboval."

Pobaveně se usmála a dál se protahovala. On ji napodobil a rozhodl se, že si ji prozkouší. Využil chvilky, kdy mu nevěnovala podle jeho mínění pozornost a zaútočil. Během chvilky ho srazila k zemi. "Mrtvý."

Byla rychlá a měla neuvěřitelné reflexy.

"Jsi rychlá."

"To jsi ještě nic neviděl."

Pustily se do sebe a Dimitri do toho dával všechno, přesto musel sklesle přiznat, že na to že byla tak malá, tak byla překvapivě silná a hlavně proklatě rychlá a mrštná. Vzduch těžkl erotickým napětím a čistou zvířecí vášní...

Nakonec na něm celá zadýchaná seděla obkročmo.

"Mrtvý," vydechla mu zadýchaná do obličeje.

Při pohledu na její zářící oči, lehce rozcuchané vlasy a zarudlé tváře...spolu s pohledem na její rychle se vzdouvající hruď se Dimitri neovládl a přetočil ji pod sebe kde ji zatlačil svým tělem na zem a než se stihla vzpamatovat, tak ji líbal jako kdyby to mělo být to poslední co v životě udělá. Mozek se jí rozpustil do kaše a tak jí ani nenapadlo ho od sebe odstrčit. Vyrušil je až její mobil, který vytrvale vyzváněl. Když ho zaslechla, tak sebou škubla a schodila muže nad sebou na zem a rychle to zvedla.

"Co je?!"

"Taky tě rád slyším."

"Odine...já...omlouvám se."

"V pohodě. Chápu, že jsi nervní z nic nedělání."

"Jasně..."

Jen ona věděla, že to není z nic nedělání, ale z toho, že je vyrušil, což by nikdy nepřiznala, ale na druhou stranu byla ráda. Naprosto netušila, co jí to popadlo.

"No nevolám jen tak."

"Co se děje?"

"Karnak."

"Co je s ním?"

"Myslím, že se nechce vzdát. Přibližuje se."

"Jsi si jistý?"

"Naprosto."

"Jen ať si něco zkusí."

"Sama dobře víš, že když se zafixuje na nějaký cíl..."

"Pokud se o něco pokusí, tak..."

"Už se jednou pokusil."

Nepřítomně si přejela rukou na hrudi v místech, kde byla skrytá připomínka toho o čem mluvil.

"Nedovolím mu to. Nikdy to nedovolím."

"Chci tě jen varovat. Dávej na sebe pozor."

"Děkuju. Budu opatrná."

"Dobře. Zase se ozvu."

"Fenrir ví?"

"Něco tuší. S Lokim se byli ptát. Karnak není tak nenápadný. Myslím, že chce abychom věděli."

"Nebojím se."

"Vím, že ne. Opatruj se. Víš, že nám všem na tobě záleží, tak se brzo uzdrav a vrať se k nám."

"Udělám, co je v mých silách."

Zavěsila a pak s jediným pohledem na Dimitrije utekla z tělocvičny. Vydal se hned za ní, ale ztratila se mu z dohledu.

Kdo je to Karnak? Čtěte další dílek a dozvíte se toMrkající Další dílek bude co nevidětÚžasný
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 petra petra | 4. července 2016 v 21:25 | Reagovat

Teda to bol koniec ani nezaspím! Každopádne neviem sa dočkať pokračovania! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama