Strážkyně může zemřít, ale její duše kráčí dál.

Srpen 2016

Bojovná morojka 28

31. srpna 2016 v 20:09 | RozaBellaBelikov |  Bojovná morojka
Rosemarie Mazurová
Nelíbilo se mi, že Adrian pokukoval po Jess. Po tom, co si prošla si nezaslouží, aby mu posloužila jako hračka a on ji pak odkopnul. Proto jsem si na něj počkala v jeho pokoji. Vešel dovnitř a rozsvítil. Překvapeně vykřikl, když mě spatřil sedět za pracovním stolem u něj v pokoji.
"Rose! Málem jsem měl z tebe infarkt!"
"Viděla jsem tě, Adriane."
"O čem to mluvíš?"
"Dneska u Jess. Zíral jsi na ni."
"Rose...."
"Adriane, jsi můj dobrý přítel a přeju ti jen to nejlepší, ale Jess je moje nejlepší kamarádka od malička a je pro mě důležitá. Chci pro ni jen to nejlepší. Pokud jí to chceš dát, nebudu ti bránit. Řeknu ti to, co jsem řekla i Christianovi. Ublížíš jí a nikdy nikdo tvoji mrtvolu nenajde.
Pokud si s ní cheš jen užít, vycouvej dokud máš šanci, protože pokud je tomu tak...zemřeš moji rukou a nikdo mi to nikdy nedokáže. Tím si můžeš být jistý."
"Nechci si s ní zahrávat. Já...nevím, co se to děje, ale když se na ni dívám...cítím se šťastný."
Spokojeně jsem se usmála a vstala jsem.
"Tomu se říká láska, Adriane."
"To je blbost! Přece jsem se nemohl...tak rychle...."
"Nemohl ses zamilovat na první pohled?"
"Přesně. To se nestává!"
"Proč ne? Pověz mi, co cítíš, když se usměje?"
"Cítím se šťastně."
"Když se smála...co to s tebou udělalo?"
"Chtěl jsem, aby se už jen pořád smála."
"Když se tvářila smutně...pověz mi. Co jsi cítil?"
"Byl jsem smutný a přemýšlel jsem, jak ji rozveselit....."
"Tak už to chápeš?"
"Ale..jak je to možné?"
"To je láska. Prostě příjde a udělá tvůj život krásným."
Odešla jsem a nechala jsem ho tam osamotě s jeho myšlenkama. Vešla jsem do svého pokoje a usmála jsem se, když jsem viděla Dimitriho sedícího na okraji moji postele a čekajícího na můj návrat.
"Kde jsi byla, že jsem u toho nemohl být?"
"U Adriana."
Zamračil se a pečlivě si mě prohlédl.
"Dimitri! Na co hned nemyslíš?!"
"Co jsi tam s ním sama dělala?"
"Chtěla jsem s ním mluvit."
"O čem?"
"O Jess. Musel sis toho všimnout."
"Jak se na ni dívá? Všiml jsem si."
"Musela jsem vědět, co s ní má v plánu. Navíc teď.."
"Rozumím."
"Dimitri, on ji miluje, ale jsem si jistá, že se bude držet zpátky po tom, co se jí stalo. Nechci, aby se trápila. Chci, aby zase žila a pokud jí k tomu pomůže Adrian...tak ať! Musíme jim pomoct."
"Pomůžeme, ale měla by sis odpočinout. Byl to dlouhý den."
"Máš pravdu."

Dimitri Belikov
Necítil jsem se ani trochu unavený, i když to byl dlouhý den. Měl jsem příliš plnou hlavu událostí posledních dní. Nakonec jsem si povzdychl a posadil se. Třeba mi čerstvý vzduch pomůže.
Chystal jsem se otevřít okno, když mě z rozjímání vyrušil pohyb u Rose v pokoji. Zaváhal jsem, ale nakonec neuškodí, když to pro jistotu zkontroluju.
Tiše jsem vklouznul do jejího pokoje.Všude bylo ticho a otevřenými balkonovými dveřmi sem pronikalo světlo měsíce. Přešel jsem k její posteli a zadíval se na ni. Nemohl jsem uvěřit vlastnímu štěstí. Tahle andělská bytost mě opravdu miluje? Čím jsem si to zasloužil?
Posadil jsem se na spodní půlku její postele a zlehka pohladil její odkrytou nohu. Mohl bych takhle vydržet roky. Jen sedět a kochat se její krásou.
Nevím jak dlouho jsem se na ni díval, ale nakonec jsem se zvedl a tentokrát se mi usnout podařilo.
Ráno mě čekala další z lekcí etikety a stolování. Dostal jsem to rozkazem od Nilüfer-sultan, abych neudělal Rose na té svatbě ostudu. Byla to velká událost, kterou žilo celé Turecko. Byl jsem z toho trochu překvapený.
"Otravné, že ano, brácho?"
"Mehmede.."
"Nemusíš se tak tvářit, víš, že mám pravdu. Měl bys být vážně šťastný."
"Proč?"
"Babička tě uznala jako Rosiina partnera. Vím, že o tom s Rose diskutovaly a pokud vím, tak je ještě jeden rozhovor čeká. Rose to chce nechat oficiálně rozhlásit, ale babička s tím zatím chce počkat. Ale s tím jak se kolem motají novináři, to nebude dlouho trvat. Docela se vlastně divím, že o vás nic nepsali."
"Na veřejnosti se nechceme předvádět. Ani jeden z nás není moc rád středem pozornosti."
Mehmed se rozesmál a poplácal mě po rameni.
"Ten byl dobrý. Chápeš, že až se to s vámi dvěmi provalí, tak toho budou celé týdny plné noviny a časopisy a já nevím, co ještě? Obvzlášť až se jí zeptáš a praskne to."
"Pak budu doufat, že to bude dobré."
"Co si tu vy dva šuškáte?"
"Rozo!"
Otočil jsem se na ni a ona mě s úšklebkem sledovala. "Když to udělá někdo jinej, tak to není taková legrace, že ano?"
"Jednou budeš moje smrt."
Usmála se a rukou mě objala kolem pasu. Povytáhl jsem na ni obočí, ale ona se jen usmála a dál se bavila s Mehmedem.
"Domluvila jsem rozlučku se svobodou pro dámy i pány."
"Vážně?"
"Jasně."
"A co jsi domluvila?"
"Víkend v Las Vegas, baby."
Mehmed se nad tímhle vyhlášením rozesmál. "Je vidět, že na tebe Amerika měla špatnej vliv."
"Hele!"
"Já to nemyslel zle. Takže Vegas?"
"Nurbanur jsem to už říkala a byla nadšená."
"Ale co..?"
"Meryem? Pojede s ní chůva a přidělila jsem k nim dva nejlepší palácové strážce."
"Přeháníš to."
"Pokud jde o moji oblíbenou holčičku, tak nepřeháním nic. Chci pro ni jen to nejlepší. Stejně jako pro moji kmotřenku."
"No jo, ty už jsi vlastně teta i kmotra. Kdy z tebe bude matka?"
Rose se zakuckala a zčervenala. "Až se k tomu s Dimitrim rozhodneme. A už to nevytahuj."
Šokovaně jsem zadržel dech. Ona chtěla-? Se mnou-? Řekla to tak v klidu jako kdyby to bylo nad slunce jasné. Měl jsem co dělat, abych se nezačal šklebit jako idiot. Takovej pocit štěstí jsem nečekal. Skoro mě to povalilo. Sevřel jsem ji pevněji, abych jí dal najevo jakou mi udělala radost. Víc se do mého objetí opřela.

Rosemarie Mazurová
Díky dědečkovu požehnání a otcovou zařizování jsme teď seděli v soukromém letadle na cestě do Las Vegas. Neuvěřitelně jsem se těšila. Podívala jsem se po Dimitrim, který se bavil na druhé straně se strážci. Dimitri zrovna stál a za pomoci gest rukou něco vysvětloval. Neslyšela jsem, co říká, ale slyšela jsem turečtinu.
Opřela jsem si ruku o opěrku a na ni si položila hlavu. Očima jsem přejížděla po jeho postavě. Měl na sobě černej oblek u kterého měl rozepnuté sako, takže mu šla vidět bílá košile, kterou měl u krku rozhalenou. Milovala jsem jeho neformální stránku. Musel cítit můj pohled, protože se pousmál a střelil po mě rychlým pohledem.
Najednou se mi v zorném pohledu objevil papírový kapesník. Zamrkala jsem a zmateně se podívala na Nurbanur, která nademnou stála. V jedné ruce držela malou a druhou měla nataženou ke mně s kapesníkem.
"Na to tvoje slintání."
Věnovala jsem jí mrzutý pohled a kapesník jsem si vzala. "Ha ha. To tvoje " děsně nenápadný" pokukování po Mehmedovi jsem taky nekomentovala."
"Ale ano, komentovala. Dost nevybíravým způsobem."
"Dobře, dobře. Vyhrálas."
Natáhla jsem se a opatrně si od ní vzala malou. Díky chování Zoyi a Katyi jsem se už nebála miminka držet.
"Ahoj, princezničko moje. Tak jak se těšíš na výlet? Naplánovala jsem dámskou jízdu i pro tebe. Co říkáš na zoo a akvárium? Těšíš se? Půjdeme jen ty a já a strejda Dimitri. Maminka zatím bude vyspávat kocovinu o kterou se jí postarám."
"To jí vyprávíš hezký věci."
Podívala jsem se na Nurbanur a věnovala jí úšklebek. "Říkám jí jen pravdu."

Dimitri Belikov
Po tom, co jsme probrali detaily celého výletu, kde jsem zjistil, že nás s Rozou čeká výlet v dopoledních hodinách o kterém jsem nic nevěděl. Ani ostatní toho moc nevěděli. Vyrazíme s Rozou a Meryem kolem desáté z hotelu odkud nás řidič odveze na jí vybrané místo. Nikdo nevěděl, co přesně to je za místo. Proto jsem byl odhodlaný to zjistit. Otočil jsem se na Rozu a oněměl jsem. Držela v rukou malou a usmívala se. Byla tak krásná a s malou vypadala, tak šťastná.
Nakonec jsem se sebral a vydal se za Rose. Nurbanur ji tam nechala samotnou i s malou. Posadil jsem se vedle ní a zlehka pohladil spící miminko po tváři.
"Jak zvládá let?"
"Nádherně. Je úplně klidná a skoro nebrečí."
"To jsem rád."
Na chvilku jsem se zarazil. S Rozou tady mluvíme jako kdyby ta nádherná holčička byla naše a přitom není. Zadíval jsem se do její dětské tvářičky a dokázal jsem si živě představit, že by to bylo možné. Dokonce jsem se na to těšil a sám bych taky takovou chtěl, ale teď to nejde. Roza je ještě mladá, má času dost. Nejdřív si ji chci vzít, pak chci, aby dokončila vysokou a pak se spolu můžeme bavit o dětech. Vím, že ona by určitě chtěla a s tím jak se o každého stará...vím, že z ní bude skvělá matka.
"Dimitri?"
"Ano?"
"Chvilku jsi byl mimo."
"To nic...ještě jsi mi nepovyprávěla o našem výletu."
"Kdo ti to řekl? Mělo to být překvapení."
"Nebuď mrzutá."
"Nejsem."
"Mluvíš jak malá holka. Netrucuj. Řekli mi to strážci, snažili jsme se řešit bezpečnost, ale když nikdo z nás neví kam chceš jít..."
"Někdy zapomínám, že jsi můj strážce."
"A to je dobře nebo špatně?"
"Nevím, ještě jsem se nerozhodla."
"Vážně?"
"Ne. Jsem ráda, že jsi můj strážce, protože kdyby mi tě otec nevybral, nikdy bych tě nepoznala, ale mnohem radši jsem, že jsi můj přítel. Nevím zda bych někdy někoho milovala tak jako tebe, i kdybych tě neznala. Vím, že to zní divně, ale opravdu tomu věřím. Je to jako kdybychom si byli souzeni. S klidným srdcem ti můžu říct, že jsem poznala hodně mužů, ale žádnej na mě nezapůsobil tolik jako ty."
"To byl skoro kompliment."
Usmál jsem se na ni a pak jsem se opatrně nahnul a líbnul ji do koutku rtů. Dával jsem si pozor, abych neublížil Meryem v jejím náručí. Nemohl jsem odolat, vidět Rozu chovat dítě byl ten nejúžasnější pohled na světě.
Později se vzbudila, tak jí předala její matce na krmení. Toho jsem využil, abych z ní vytáhl její plány. Nakonec se mi to povedlo a byl jsem nadšený. Byl to skvělý nápad. Oba jsme předpokládaly, že ani jeden z rodičů nebude mít sílu se jí věnovat a tak jí vezmeme ven, společně si užijeme hezký den a rodiče se dají aspoň trochu dohromady než se vrátíme.
"Nevím jestli jsem ti to někdy řekl, ale jsi geniální."
"Klidně mi to můžeš říkat častěji. S takovou chválou se nakonec smířím."
Když jsme přistáli, tak byla lidská noc. Vešli jsme do hotelu a Rose kráčela v čele jako sama královna a podle toho jak manažer hotelu rychle zakryl nervozitu, tak i tak vypadala.
"Princezno Mazurová, dovolte prosím, abych vás tu jménem celého hotelu přivítal."
"Děkuji. Apartmá jsou připravena?"
"Jistě. Máte k dispozici celé vrchní patro. Doufám, že se tu vy i váš doprovod budete cítit dobře. Pokud dovolíte, tak vás osobně doprovodím do vašeho patra. O zavazadla už bylo postaráno."
"Doufám, že jste mysleli i na našeho nejmladšího člena rodiny."
"Jistě. Jsem si jistý, že jsme vše zařídili k vaší spokojenosti."
"Velmi dobře. Pojďme tedy."
Manažer byl docela vlezlý, ale jsem si jistý, že to měl v popisu práce. Informoval nás o zajímavých akcích v okolí a informoval nás i o tom v kolik na nás bude čekat připravená limuzína s řidičem.
Pokoje byli přepychové. Pan Mazur nešetřil ani na nás strážcích. Trochu mě šokovalo, že jsme s Rozou měli společný pokoj s manželskou postelí, ale vystupoval jsem tu jako její přítel, takže to mělo být v pořádku. Rose to všude prošla než manažera gestem ruky propustila. Odešel se slovy, že pokud by cokoliv potřebovala, tak ať neváhá obrátit se na něho a že se o vše postará.

"Než se po dlouhé cestě odebereme na potřebný odpočinek, tak bych ráda s vámi všemi chtěla probrat nadcházející program. Páteční den je volnější program. Dopoledne se zařiďte podle sebe. Nás dívky čekají nákupy a večer vyrazíme se svými strážci na dámskou rozlučku. Meryem zuůstane zde v hotelu s Anne-Marie a dvěma strážci. Kdyby cokoliv. Budeme na telefonu a během chvilky dorazíme. Pánové mají volný program. V sobotu dopoledne vyrážím já s Dimitrim a Meryem na výlet do zoo a akvária. Po obědě asi s holkama zakotvíme u bazénu a večer se koná zase pánská rozlučka. Té se bude účastnit i Dimitri, takže jeho místo zastoupí Morgiana. Hotel neopustíme, takže by mělo být vše v pořádku. Uděláme si klidný večer. No a pak se uvidí. Program je kromě těchto akcí flexibilní a jsem otevřená veškerým návrhům. Odlétáme až ve středu v noci, takže si jsem jistá, že si to tu báječně užijeme. Pokud nejsou další dotazy, tak se uvidíme ráno u snídaně. Dobrou noc."


Bojovná morojka 27

31. srpna 2016 v 8:43 | RozaBellaBelikov |  Bojovná morojka
Rosemarie Mazurová
Kapky vody se tříštily o moji kůži a já se čelem opírala o mramor v naší koupelně. No správně jen mojí, ale nechtěla jsem, aby byl Dimitri daleko ode mě a opravdu mi nevadilo se o tuhle obrovskou koupelnu s někým dělit. Taky se musím přiznat, že jsem to dělala i ze sobeckých důvodů. Dimitri jen v ručníku byl pohled pro bohy.
Poslední dobou dělá zvláštní narážky. Nevypadá, že si toho všimnul, ale dělá to. A nejen on. Otec, dědeček..ale i Mehmed. Co se tu děje? Vědí něco, co já ne? Co myslel tím, že to chce udělat správně? Bylo tu něco, co mi unikalo, ale nedokázala jsem přijít na to co. Věděla jsem, že před časem měli Dimitri s otcem a dědečkem důvěrný rozhovor. A i když jsem vyslýchala jejich strážce, tak nevěděli. Byl to soukromý rozhovor.
Vypnula jsem vodu a ještě chvilku tam stála bez pohnutí s čelem opřeným o chladnou stěnu. Zdá se, že se nedozvím, co se děje dokud se to nestane. Grrr! To nesnáším! Vždycky jsem neměla ráda překvapení, obvzlášť ta nepříjemná. I když Dimitri by nedovolil, aby se mi stalo něco zlého, takže to bude asi hezké překvapení.
Vzala jsem si osušku a omotala jí kolem sebe. Opatrně jsem si stoupla na kluzkou podlahu a vydala se k zrcadlu, abych mohla rozčesat svoje vlasy, když se otevřely dveře a dovnitř vešel Dimitri. Očividně šokovaný tím, že mě tu vidí. Já byla taky v šoku. Pravou rukou jsem se chytila za toaletní stolek, abych nespadla a levou rukou jsem si přidržela ručník u těla. Ten pohyb ho probral z šoku a hypnotizoval pohledem moji ruku, která ručník přidržovala. Cítila jsem krev hrnoucí do tváří, ale nedokázala jsem se ani pohnout. Nakonec jsem otevřela pusu, že na něj promluvím, když se najednou pohnul. Začal kráčet směrem ke mně a rukou nepřítomně za sebou zabouchnul dveře. Než jsem stihla pořádně reagovat, tak jsem byla natisklá na jeho tělo. Myšlenky se rozutekly rychlostí blesku a jediné, co jsem vnímala byl Dimitri. Můj Dimitri, který se bez váhání sklonil a vášnivě mě políbil. V tu chvíli jsem zapomněla i jak se jmenuju. Jediné, co v tu chvíli bylo důležité byli jeho měkké rty, teplo jeho těla a pevné paže kolem mého těla.

Dimitri Belikov
Vešel jsem do jejích komnat, ale nikde nebyla ani ona, ani její služky. Pokrčil jsem rameny, že je asi zase u Liss v pokoji a tak jsem se rozhodl dát si po tréninku rychlou sprchu a jít ji najít. Otevřel jsem dveře do koupelny a všechny moje myšlenky se se skřípotem zastavily. Stál tam můj osobní anděl. Měla na sobě jen bílý ručník, který krásně kontrastoval s její mandlovou pokožkou. Tmavé vlasy jí díky vodě ještě ztmavly. Měla je vypnuté sponou do jednoduchého drdolu čímž vynikla její krásná šíje, ale přestože je spona držela na uzdě, několik pramínků jí vyklouzlo a z nich jí na pokožku kapaly kapky vody, které hned začaly klouzat po její jemné pokožce a vsakovaly se do ručníku.
Všimla si mě a rychle se chytila stolku, aby leknutím neuklouzla po podlaze. Rukou si chytila osušku a v tu chvíli jsem si uvědomil, jak je ta osuška vlastně malá. Přes prsa jí měla napnutou, kde jsem zahlédl část jejích plných prsou a končila jí těsně pod zadečkem. Hypnotizoval jsem tu jemnou pokožku, kterou byl nejraději pohladil nebo polaskal jazykem a snažil se ovládnout, ale beznadějně jsem prohrával.
Všiml jsem si, že chtěla něco říct, ale to už jsem svůj boj prohrál a vydal se k ní. Vzdáleně jsem si uvědomil, že jsem zaslechl klapnutí dveří, které jsem za sebou nepřítomně zavřel a došel až k mojí milované Roze. Pevněji jsem ji k sobě přivinul a snažil se nepřijít o rozum úplně, ale bylo to těžké. Nemohl jsem se na ni vrhnout jako zvíře, musel jsem se ovládnout. Polibek bych si, ale ukrást mohl. Hned jak mi ta myšlenka projela myslí, konal jsem. Sklonil jsem se k ní než se stihla z toho nečekaného vývoje událostí vzpamatovat a políbil jsem ji.
Překvapeně mi vydechla do úst a ihned mi začala stejně vášnivě oplácet můj polibek. Jakkoliv byla předtím překvapená, tak teď to z ní opadlo a o to, to pro mě bylo horší. Ovládání šlo do háje a já ji k sobě přivinul ještě pevněji, stále kontrolující sílu objetí, abych jí díky svojí síle neublížil. Ona si s tím hlavu nelámala a objímala mě s veškerou silou kterou v tuhle chvíli dokázala vyvinout.
Posbíral jsem zbytek sebekontroly a chystal se od ní odtáhnout, když mi rukou prohrábla vlasy na zátylku a to byl můj konec. Jednou rukou jsem jí vjel do vlasů, které jsem jí rozpustil a tou druhou jsem sjel až k spodnímu lemu ručníku a lehce vklouzl pod něj, abych jí mohl pohladit po zadečku. Zavzdychala mi do úst a měl jsem zatmění. Bez váhání jsem ji vysadil na toaletní stolek, takže jsem se k ní nemusel tolik sklánět a stoupl jsem si mezi její stehna, abych se k ní mohl těsněji přitisknout.
Líbal jsem ji tak nálehavě až jsem se bál, že ji vystraším, ale ona mi stejně oplácela.
Když už jsme nemohly dýchat, tak jsem opustil její rty a přesunul se na její krk. Nehanebně jsem se jí přisál ke krku a za uchem jsem jí udělal drobnou značku. Věděl jsem, že bych neměl, ale na tu stranu nosí sčesané vlasy a kdyby ji někdo náhodou viděl? Aspoň celý svět bude vědět, že je moje.
"Dimitri..."
Její vzrušený vzdech mě probral a šokovaně jsem od ní odskočil. Seděla tam jako ztělesnění hříchu a rozkoše. Měl jsem, co dělat, abych se tam k ní nevrátil, abych mohl pokračovat a možná to i dokončit. Sakra! Tahle ledová sprcha bude delší než všechny předchozí dohromady.
"Omlouvám se, Rozo. To jsem neměl."
Zahleděl jsem se na ni a překvapeně si všiml v odrazu zrcadla za ní, že jsem bez tréninkového trička. Kdy jsem o něj přišel?
Leželo na zemi pod jejíma nohama. Takže mi ho musela svléknout, ale to jsem byl tak mimo, že jsem to nepostřehl? To jsem díky ní, tak moc nepozorný? I když tahle chvíle nepozornosti byla nádherná.
"Máš pravdu to jsi neměl."
Zmateně jsem se zadíval na její úsměv. "Cože?"
"Máš, pravdu. To jsi neměl. Kdo ti dovolil přestat?"
"Rozo..." útrpně jsem vydechl, což jí rozesmálo.
Sklouzla na zem, jako kdyby to dělala každé ráno místo rozcvičky a chtěla se vydat ke mně, ale zapomněla na triko pod jejíma nohama a málem upadla. To jsem, ale nedovolil a zachytil jí. Držel jsem ji pevně přitisklou ke své holé hrudi, takže mohla dost jasně slyšet, jak mi ještě zběsile buší srdce.
"V pohodě?"
"Jo, jsem hrozně nemotorná."
Chtěl jsem na ni pohlédnout, když jsem si uvědomil, že to co cítím na holých nohou je měkká látka její osušky. Snažil jsem se dívat do stropu, abych jí ani v odrazu nezahlédl, ale nepovedlo se mi to tak úplně podle plánu. Jen, co jsem ten odraz koutkem oka zahlédl, už jsem se nedokázal odvrátit.
V duchu jsem zavyl. Co jsem komu udělal, že mě bůh, tak trestá? Jak se má kdokoliv chovat slušně, když má před očima tohle? Nádhernou mladou dívku o které ví, že ho miluje, ale jeho slušné vychování mu nedovolí překročit danou hranici a vzít si, co je mu nabízeno.
Rose se naštěstí z šoku rychle oklepala, sebrala osušku a rychle se do ní zabalila.
"Koupelnu máš volnou," vyhrkla s rudými tvářemi a rychle zmizela ve svém pokoji. Kdybych neměl uškvařenej mozek, tak bych se rozesmál. Takhle vtipný obličej jsem u ní ještě neviděl.

Rosemarie Mazurová
Od incidentu v koupelně uběhlo pár dní, ale pokaždý, když někdo v nějaké souvislosti zmínil koupelnu, tak jsem cítila, jak mi zrudly tváře. Dimitri se tím královsky bavil a moji kamarádi se ze mě snažily vytáhnout, co jsem v koupelně vyváděla, že jen zmínka o ní mě uvádí do rozpaků. To mi vždy vybavilo události toho večera a jak jsem to pak rozdýchávala usazená před dveřmi s zády opřenými o naleštěné dřevo zatímco jsem slyšela tekoucí vodu z koupelny za sebou.
"Adriane, to se jí nemůžeš podívat do snů a zjistit to? Ta nevědomost mě zabije."
"Raději tohle než Rose. Protože ta by nás zabila, kdybychom o tom věděli. Dostal jsem od ní přímý rozkaz nehrabat se jí do snů bez jejího povolení nebo případu nouze."
"A Dimitri to neví?"
"Kdybych to zkusil, jsem mrtvej ještě rychleji. V tom se vyjádřila dost jasně. Promiň, Masone, ale já se mám fakt rád a do umírání se nijak zvlášť nehrnu a ty bys taky neměl. Christian potřebuje svého strážce."
"Velmi dobře, Adriane."
Nadechl se k odpovědi, když se najednou ozvalo zaklepání a služky vpustily Simbila.
"Sultánko..." poklonil se a přišel blíž.
"Simbile, co se děje?"
"Poslala mě za vámi Valide sultan."
Pomalu jsem se zvedla, protože jsem tušila, že to nebude nic pěkného. Obvzlášť když jsem viděla, jak se tváři. Všimla jsem si koutkem oka, že i Dimitri se napjal.
"Mluv, Simbile."
"Došlo k dalšímu útoku. Tentokrát to dopadlo dobře. Dokázala se ubránit než přišly strážci."
"Kdo byl napaden?"
"Princezna Mihrinisa. Přepadly jí, když vyzvedávala syna z tanečních lekcí. Pokoušely se ji odvléct do dodávky se zatmavenými skly, ale princezna je jedna z morojek, která se cvičila v boji, takže se ubránila."
Cítila jsem, jak se mi zrychlil srdeční tep.
"Další útok? Co ten neschopný detektiv dělá?! Sedí na prdeli a dloube se v nose, či co?!"
Rozhodným krokem jsem se vydala ke dveřím.
"Připravte mi věci na převlečení a nechte přistavit auto!"
"Sultánko, co chcete dělat?"
"Jdu si promluvit s otcem a pak jedu seřvat jednoho líného detektiva!"
"Sultánko, ale dnes jste měla jet s princeznou Vasilisou za princeznou Jessabelle."
Vztekle jsem zaklela.
"Fajn. Připravte auta. Do deseti minut chci, aby byli připraveni k odjezdu."
"Jistě."
Všichni začaly plnit rozkazy a Merve mi podala můj mobil. "Děkuji."
Čím déle jsem poslouchala vyzváněcí tón, tím více se ve mně hromadil vztek.

Dimitri Belikov
Sledoval jsem, jak zatíná pěsti a slyšel jsem, jak jí křupají klouby. To nebylo dobré znamení.
"Pane Mitchelle, dlouho jsme se neslyšely...." Její hlas byl mrazivý a něco jako varování.
"Neplatíme vám snad dostatečně na to, aby jste byl schopen vypátrat tři muže? Žila jsem v přesvědení, že jste nejlepší ve svém oboru. Nechcete mi doufám tvrdit, že jsem se spletla, že ne? To by bylo velice nemilé....."
Zněla jako mafiánský kmotr z těch Adrianových filmů, které jsme u dvora sledovaly. Zvláštním způsobem to k ní patřilo, i když to bylo znepokojivé.
"To jsem velice ráda, ale musím podotknout, že jste mě velice zklamal, pane Mitchelle, a to nemám ráda. Jak je možné, že jste nic užitečného nezjistil a pachatelé běhají po svobodě? Víte vy vůbec, že došlo k dalšímu útoku? Rodinná přítelkyně byla napadena za bílého dne. Chci, aby jste mi v nejbližších hodinách maximálně dnech zjistil identitu těch tří pachatelů než budu nucena zakročit sama a víte, co by to pro vás znamenalo.."
Nechtěl jsem se ptát, co by to znamenalo, protože mi bylo jasné, že by se mi odpověď nelíbila.
"Jsem potěšená, že si rozumíme. Nezklamte mě."
Později jsme už seděly v salonku a čekaly jsme na Jessabelle. Rose byla napnutá a hypnotizovala dveře. O něco později vešla Jess. Byla trochu nervózní z počtu lidí, ale brzy se uvolnila. Trochu mě překvapilo, jak brzy jí na obličej zapadla nepřístupná maska královské morojky. Vídával jsem to i u Rose. Jak moc tvrdý výcvik měly v ukrývání svých emocí?
Lissa se snažila, ale stejně zalapala po dechu, když konečně pořádně viděla rozsah škod, které na ni zanechaly ti grázlové.
"Neboj se, Jess. Pomůžu ti."
I když jsem viděl její éterové léčení, tak stejně mě překvapilo sledování blednutí modřin a zatahování šrámů přímo před mýma očima. Všiml jsem si, že Adrian Jessabelle podivně zaujatě sledoval. Hned, jak si všiml, že jsem ho přistihl, tak se snažil svoje zírání zamaskovat, ale stejně jsem ho několikrát viděl dívat se na ni.
"Tak a je to. Promiň, že jsem tam zareagovala, Jess. Nechtěla jsem ti to připomínat."
"To je v pořádku, Lisso. Zažila jsem to už tolikrát, že se to snažím ignorovat."
"Teď už nebudeš muset. Tolik bolesti....neboj se. Rose je potrestá. Nenechá je, aby jim to prošlo a já taky ne. Naučila jsem se, jak i já pomoci éteru můžu bojovat."
"Lisso, ne!"
"Rose...."
"Zapomeň na to! Nikdy to nebudeš potřebovat!"
"Ale, Rose..."
"Ne."
"Rose.."
"Ne, Liss. Nepotřebuješ umět bojovat. Nikdy jsi to nepotřebovala. Měla jsi mě. Teď máš Christiana, Masona a Eddieho. Máš mě s Dimitrim. Nepotřebuješ bojovat."
"Už mě nebaví být dáma v nesnázích."
"Jen nás nech starat se o tebe. Jess si už zvykla."
"Rosie má pravdu, Lizzie. Nemá smysl se s ní hádat. Rose Mazurová je pitbul, má to prostě v krvi. Zakousne se a nepustí. Neodtrhneš ji bez rizika otrhnutí pořádného fláku masa."
"Jsem pořád tady, lidi. Pořád tady."
"To víme i bez tvého poskakování na židli."
"Sklapni, Adriane."
Brzy se Jessabelle uvolnila a s Rose vtipkovala.
"Pamatuješ na Semira?"
"Ani nemluv. Co je s ním?"
"Nedávno jsem ho potkala a málem jsem umřela smíchy."
"Co?"
"Zdá se, že tak dlouho vybíral až přebral."
"Jess! Pro pána! Už mi to řekni!"
"Aby jste pochopily pointu..."
"Jess...." Rose zaúpěla a v křesle se sesunula. Skryl jsem úsměv a sledoval Jess a čekal, co z ní vypadne.
"Když bylo mě a Rose šest let. Naše rodiny nás přihlásily do místní taneční školy. Hned, jak viděl Rose, tak se do ní okamžitě zamiloval. Tak jak jen se může deseti letý chlapec zamilovat. Vůbec mu nevadilo, že Rose je oproti němu děcko. Tvrdil, že až budou velký, tak to nebude hrát roli. Rose ho odpákovala s tím, že s ním nic nebude mít ani v důchodu natož v dospělosti.
Semir se nevzdával a pořád se jí snažil zahrnovat lichotkami, kdykoli jí viděl. Posílal jí dárky, které nerozbalené posílala zpět. Došlo to tak daleko, že před třemi roky si na něj počkaly její bratranci a ve stylu mafie ho naložily do auta a odvezly za město, kde mu dost jasně vysvětlily, že pokud jí nedá pokoj, tak si ho osobně podají. Fyzicky ho nezranily, to víme jistě, ale něco z toho, co mu řekly zabralo, protože jí dal pokoj. A tak se zaměřil na jiné dívky. Žádná mu nebyla dost dobrá a se žádnou dlouho nevydržel. Vždy šel podle jeho slov za lepší...."
"Jess, zrychli."
"Mlč už. Dostávám se k tomu. Tak, abych to dopověděla. Před několika dny jsem ho potkala ve městě. Oproti tomu na co jsem byla zvyklá, byl neupravený, neměl oblek. Jen džíny a seprané triko...."
Všiml jsem si Rose, která povytáhla obočí.
"...nejdřív jsem si nebyla jistá, ale pak si mě všiml a zbledl. Na rukou měl malé dítě a pod očima kruhy. Tak jsem mu poblahopřála a zeptala se ho, která je ta šťastná..."
"Jsem si jistá, že v té odmlce je pro mě skrytá pointa."
"Jessica "prázdná hlava" Okayová."
Rose skoro spadla z křesla kde seděla. "Starší ségra Meral?"
"Ano, přesně ta."
"Vážně? Jseš si jistá, že je to ta samá o které se bavíme. Malá, lehce při těle..."
"Teď už nejen lehce."
"...velký zadek..."
"Mamutí, monstrózní, gigantický..."
"...křivý nohy, žádný prsa...když už jsme u toho, tak i žádný rozum..."
"Jo, pořád je splachovací."
"..s vyperoxidovanou palicí do běla?"
"Vlastně už ne. Když o tom, tak přemýšlím a vidím tě takhle před sebou...tak musím říct, že má docela podobnou barvu vlasů jako máš ty."
"Ona si odbarvila vlasy na moji barvu? Proč proboha?"
"Asi ze stejného důvodu, proč si pořídila repliku tvých šatů z tý charitativní akce v nemocnici. Chce se stát tebou."
Rose přepadla přes opěrku křesla, když to slyšela. Ihned jsem jí zvedl a potichu jsem se zachechtal. Střelila po mě pohledem, ale nic neřekla.
"To není vtipné, Jess, a ty to víš."
"Není, je to smutné."
Jen, co jsem se ujistil, že znovu neupadne, tak jsem se zase přesunul za ni.
"Jak se to, ale stalo?"
"Jednoduché. Byl v baru, zpil se pod obraz a v davu zahlédl záplavu dlouhých tmavých vlnitých vlasů. Vzpomněl si na tebe a jeho opilý mozek mu vsunul tvůj obraz místo Jessicy. Vyspal se s ní a s ochranou si hlavu nelámal. Jeho problém. Když to prasklo, tak samozřejmně její otec využil nahozenou udičku, zasekl háček a přitáhl si manžela pro dcerušku, kterou by jinak horko těžko provdával."
"Nikdy jsem nevěřila, že Jessica získá manžela mimo svoji ligu."
"Nikdy jste mi nevysvětlily, holky, proč vlastně Jessica nemá Rose ráda."
Rose se zamračila a Jess se rozesmála. Potěšeně jsem sledoval, že se konečně uvolnila a dokola nevzpomíná na události posledních dní.
"Bylo to krátce předtím než Rose odešla na Akademii sv. Vladimíra...říkám to dobře?"
"Ano."
"Byli jsme ve školce. Jessica už tehdy byla..řekněme větší než ostatní a využívala to k tomu, aby mohla ostatní šikanovat. Rose měla moc hezký náramek, který ona chtěla a tak jí ho chtěla sebrat. Rose se samozřejmně nedala, podrazila jí nohy a nohou jí přidržela na zemi. Měly jste ji vidět. Měla na sobě dětské střevíčky, načechrané růžové šatičky s volánky a v dlouhých rozpuštěných vlasech mašličky...byla táááááááák moc roztomilá, že je to až k nevíře, že z ní vyrostlo tohle."
"Jen pokračuj, Oztürková. Přísahám, že tě mohu ztrapnit mnohem víc než ty mě."
"Klidni hormon, Mazurová."
"Nech ji mluvit, Rose."
"Liss..."
"Ne, Rose. Ptala jsem se několikrát. Vždy jsi jen řekla, že je to dávno a že na to nejsi pyšná."
"Taky, že nejsem."
"Tak, abych pokračovala. Prostě se stalo, že Jessica k ní přišla, chytila jí za vlasy a stáhla jí na zem s tím, že chce její náramek. Rose jí silně stiskla zápěstí a pak vymrštila nohu a kopla jí přímo do obličeje. Tím Jessice přerazila nos. No a od té doby se nemají rády. No, neměly. Pak přišla puberta a Rose rostla do krásy zatímco ona pořád zůstavala oproti ní..jak bych to řekla? Rose měla všechno, co Jessica vždycky chtěla. Taky jí děsně vadilo, že se kolem ní Semir motá, protože podle toho co vím, tak je do něj zamilovaná snad odjakživa."
"To jsem...nevěděla..."
Překvapeně jsem se koukal na šokovanou Rose. Rychle svůj výraz ovládla.
"Aspoň, že to dobře dopadlo."
Po zbytek návštěvy jsem se bavil Adrianovým pokukováním po Jessabelle.


Morojka

30. srpna 2016 v 17:59 | RozaBellaBelikov |  Oznámení
Ahojky lidičky, před pár dny jsem pod kapitolkou Morojky zveřejnila otázku ohledně místa konání rozlučky se svobodou pro Nurbanur a Mehmeda a řekla jsem, že kdo uhodne, tomu kapitolku věnuju. Proto s velikým potěšením oznamuji, že kapitolku s rozlučkou věnuju.....virbl, prosím :) ........Petře! Petruško, veliká gratulace a doufám, že se těšíš. Vy ostatní nesmutněte. Stejně jako Petrušce, tak i vám patří veliké díky za to, že můj blog navštěvujete a čtete mé výtvory. Proto nejen Petře, ale i vám patří moje povídky. Doufám, že se při jejich čtení bavíte stejně jako já při jejich psaní :)

Bojovná morojka 26

30. srpna 2016 v 7:37 | RozaBellaBelikov |  Bojovná morojka
Dimitri Belikov
Když jsme vešly, tak se Rose celá napla a šlo vidět, že jen silou vůle šokovaně nezalapala po dechu. Bylo to horší než si jeden z nás dokázal představit. Jak tohle někdo může udělat bezbranné holce?
Jessabell byla malá hubená morojka a oproti třem chlapům neměla nejmenší šanci.
Rose přešla k její postely a na stolek jí postavila plyšáka, kterého jí koupila. Byl to šedý medvídek s modrou záplatou na bříšku.
"Ahoj."
Jessabelle se na ni krátce zahleděla, ale pak se podívala jinam. Bylo jasné, že se stydí za to, co se stalo.
"Jess, vím, že se o tom nechceš bavit a abych byla upřímná, nezvládla bych to slyšet, ale prosím poslouchej. To, co se stalo..bylo to odporné a je to neodpustitelné a proto chci, abys věděla, že udělám vše co bude v mých silách a najdu ty, co ti to udělaly a donutím je zaplatit."
"Policie je už hledá."
"Pak si můžou převzít to, co z nich zbude. Slibuju, že z toho jen tak nevyváznou."
Jessabelle se na ní konečně podívala a po tvářích jí tekly slzy.
"Nedovolím nikomu, aby ubližoval někomu na kom mi záleží. Vyrostly jsem spolu, jsi jedna z mých nejlepších kamarádek, skoro jako sestra. Stejně jako Liss. Když už jsme u toho dneska přijela. Vím, že jsme chtěly jít na kafe až přijede, což byla vaše záminka pro nákupy, ale nechtěla jsem ji sem tahat. Nevěděla jsem jestli by ses na to cítila, ale pozdravuje tě a až tě pustí, ráda by se na tebe přišla podívat pokud by ti to nevadilo a pokud bys to dovolila, ráda by udělala něco s tvýma zraněníma. To ale odbýhám. Jde o to, Jess. Jsi pro mě důležitá a chci, abys byla šťastná."
Jessabelle se pohla, tak rychle jak by to v jejím stavu nemělo být možné a prudce jí objala. Rose překvapeně vydechla a opatrně jí poplácala po zádech. Víc toho nesvedla, protože jí objímala i kolem paží. Vypadala trochu nesvá.
"To je dobrý, Jess. Ty bys na mým místě pro mě udělala to samý."
Chvilku jí ještě držela, ale pak se nechala od Rose uložit.
"Nejsem v utěšování moc dobrá, ale když budeš chtít...že jsi to ty, tak ti můžu půjčit mého přítele. Ten je na utěšování přímo stvořenej. Ten, když tě obejme těma svýma svalnatýma rukama a ty cítíš jeho vůni a jeho kolínskou a to nemluvím o teple jeho těla, tak úplně zapomeneš na celej svět. Věř mi."
Musel jsem se ušklýbnout. To jsem nevěděl, že na ní takhle působím, ale určitě by to neřekla kdyby věděla, že jsem v místnosti. Určitě na to zase zapomněla.
"Ty bys mi půjčila svého přítele?"
"Samozřejmně jako takového jak bych to řekla?...Velkého plyšového medvídka. Ale jen, protože jsi to ty."
Tak plyšový medvídek?
"Ale protože tě znám, ty potvůrko, tak ti říkám ruce pryč. Vím jaká jsi šibalka, takže žádné ohmatávání. Ten je můj. A narovinu ti říkám, že jestli se mu pokusíš sáhnout na zadek, vlastnoručně ti otrhnu všechny končetiny!"
Naoko přísně se na ni podívala. Bál jsem se, že to trochu přehnala, ale Jessabelle se potichu zasmála, tak jsem si oddychl.
"Na zadek mu můžu sahat jenom já."
"Samozřejmně, Rosie."
Otočila se ke dveřím, aby na mě zavolala, ale pak si všimla, že stojím opřený o stěnu a s úsměvem ji pozoruju. Okamžitě zrudla a zatěkala pohledem k Jessabelle. Pochopil jsem a přešel jsem k nim.
"Dovolte, abych se představil, princezno. Jmenuji se Dimitri Belikov, jsem Rosiin plyšový medvídek. Moc rád vás poznávám."
Bylo trochu k popukání vidět jejich výrazy, ale snažil jsem se udržet vážnou tvář.
"Jessabelle Oztürk." Vydechla trochu šokovaně.
Z legrace jsem se jí trochu poklonil a dal si pravou ruku na rameno.
"Pokud se budete chtít vyplakat, mé rameno máte k dispozici."
Usmál jsem se na ni a ona mi úsměv váhavě oplatila. Pak jsem najednou ucítil štípnutí do zadku.
"Neflirtuj s mojí kamarádkou. Chudák z tebe nemůže dýchat."
"Pochopil jsem náznak. Nechám vám trochu soukromí a budu hned za dveřmi. Kdyby jste něco chtěly, tak křičte."
Odešel jsem na chodbu a postavil se před dveře.

Rosemarie Mazurová
"Tak to mě poser..."
"Jess!"
"Ty šťastná mrcho! Nejen, že tě chrání, ale ty se ho můžeš dotýkat a líbat ho!"
"Já vím! Bezvadný, co?"
"Příjde mi sympatický."
"On je úžasný. Miluju ho snad víc než cokoliv."
"To vidím."
Nakonec jsme si ještě chvíli povídaly než nás sestřička utnula, že Jess musí odpočívat.
"Děkuju za toho medvídka. Je krásný."
"Nemáš vůbec zač. Jsem ráda, že se ti líbí."
"Příjdeš zase?"
"Zase příjdu, neboj."
"I s tvým medvídkem?"
Usmála jsem se na ni. "I s ním."
Zvedla jsem se a ještě jí natřepala polštář než jsem jí pohladila po tváři.
"Chápu, jak jsi to myslela s tou vůní."
"Hmm?"
"Opravdu je krásná a uklidňující."
"Vím, ale je taky hrozně návyková. Připadám si jako feťák. Když jí necítím delší dobu, tak jsem jak na jehlách."
"Rose?"
"Ano?"
"Příjdeš zítra? Příjde ten detektiv a já..."
"Chceš mě u toho?"
"Pokud se na to necítíš..."
"Ne, to je dobrý. Budu tady, vždycky tady budu pro tebe. Teď spi. Potřebuješ sílu. Ten méďa na tebe dá pozor."
Vyšla jsem na chodbu a pevně objala Dimitriho kolem pasu.
"Vem mě někam pryč, prosím. Necítím se ještě na cestu domů. Potřebuju se sebrat."
Odvedl mě do nemocničního parku, kde mě usadil na lavičku šikovně skrytou před zvědavými pohledy.
"Jak ti je?"
"Je mi příšerně. Jess tam jen tak ležela a já nevěděla, co mám dělat nebo co mám říkat, abych to ještě nezhoršila a jediný, co mě napadlo bylo vtipkovat. Vtipkovat, Dimitri! Musí si myslet, že mi úplně přeskočilo!"
Cítila jsem v očích slzy a hned na to si sedl vedle mě, objal mě a do rukou mi vtiskl kapesník.
"Rozo, na to není nějaký manuál jak se máš chovat. To, co se tvojí kamarádce Jess bylo příšerné a neomluvitelné a ty jsi udělala všechno pro to, abys jí pomohla. Ty sis toho možná nevšimla, ale já ano. Nebylo to špatné. Jessabelle se usmívala. Sice trochu smutně, ale usmívala. Kdyby ses na ní koukala jako na nakopnutý štěně, tak by to možná bylo horší, ale takhle to bylo asi to nejlepší, co jsi mohla udělat."
"Asi máš pravdu. Přeci jen..kdybych byla, tak hrozná, přece by po mě nechtěla, abych sem zítra přišla, když jí bude ten detektiv vyslýchat, ne?"
"To po tobě chtěla?"
"Ano. Já jí nemohla říct ne. Vím, že to asi bude dost nepříjemné, ale..."
"Jsi statečná, Rose. Neboj se. Dobře to dopadne. Ty grázly chytí a zaplatí za to. Teď raději pojďme. Tvůj otec bude mít starosti."
"Jasně, táta! Máš pravdu. Musíme se rychle vrátit."
Chytila jsem ho za ruku a pokusila se ho vytáhnout na nohy, ale bez jeho pomoci to byl marný boj.
"Dimitri! Tak mi pomoz! Jsi hrozně těžký!"
Usmál se, zvedl se jakoby nic a políbil mě. "Vidíš to? Nebylo tak těžké přijít na jiné myšlenky, co?"
Zasekla jsem se a podívala se na něj. On mi chtěl jen zvednout náladu? No, když se nad tím zamyslím, tak se opravdu cítím lépe.
"A vezmeme to cestou zpátky přes cukrárnu?" zeptala jsem se ho nadějně načež si vzdychnul a přikývnul. Bezvadný! Věděla jsem, že mýmu štěněcímu pohledu neodolá.

Dimitri Belikov
Seděly jsme spolu v cukrárně a Rose spokojeně jedla zmrzlinový pohár. Bedlivě jsem jí pozoroval zatímco jsem popíjel kávu, ale jestli se ještě trápila kvůli Jessabelle, tak to nedávala najevo.
"Myslíš, že bych ho měla oslovit? Je tu s tou dívkou."
"Jasně. Očividně spolu nic nemají, ne? To by se chovaly jinak. Asi to jsou jen kamarádi."
V duchu jsem si povzdychl. Nebylo přeci jenom lepší, když jsem neslyšel, co si ženský kolem mě povídají?
"Dimitri?"
"Hmm?"
"Už věky se tě chci zeptat...."
"Ano?"
"Proč ti říkají Dimko?"
"To je zdrobnělina jména Dimitri. Víš jako, když ty se jmenuješ Rosemarie a všichni ti říkají Rose."
"To bych chápala. Ale Dimko přece nezní jako zkrácenina jména."
"A jak bys to prosím tě zkrátila ty?"
"Tak logicky se nabízí Dimi nebo tak něco, ale zní to příšerně a mě se stejně líbí tvoje jméno, myslím celé jméno. Neuraž se, ale Dimko zní strašně."
Rozesmál jsem se, chytil ji za ruku a políbil jí na klouby. Začervenala se, ale usmála se na mě.
"Nejsem uražený a ty mi můžeš říkat jakkoliv chceš."
"Jen kamarádi? Podívej se jak na sebe koukají."
"Pokud jsi tak zbabělá ho oslovit, tak to udělám sama. To jestli spolu něco mají ještě nic neznamená. Pořád ho můžu ulovit pro sebe a mě ještě nikdo ne neřekl."
Všiml jsem si, že vysoká brunetka v docela vyzývavém oblečení se vydala naším směrem. Podle zavrčení od Rose si jí všimla i ona.
"Ahoj, cizinče. Co říkáš na to, že by jsme si někam spolu zašly?"
"Děkuji za nabídku, ale bohužel vás musím zklamat. Jediný s kým bych někam šel je tady moje přítelkyně..."
Všiml jsem si jak se jí zúžily oči, ale nijak jsem nereagoval.
"Asi jsi mi nerozumněl..."
"Ale jistěže rozumněl. Jen o vás nemám zájem, slečno."
Celá zrudla a její pohled ztvrdl. "Co je na ní, tak úžasného?"
To už se Rose postavila a tvrdě se na ni zahleděla. "Vše, co ty nemáš a teď odejdi než tě nechám vyhodit."
Dívka se nadechla k jistě peprné odpovědi, když nás překvapila obsluha.
"Nějaký problém, slečno Mazurová?"
Bojovný výraz ve tváři té dívky zmizel a nahradil ho šok.
"Žádný problém, že ne, slečno? Slečna už totiž byla na odchodu."
Poznal jsem ten tón hlasu. Stejný měla i její babička. Nebylo to přímo varování, ale mohlo se jím během chvilky stát pokud si člověk nedal pozor. To bylo velice zajímavé. Věděl jsem, že má v sobě něco z otce. Občas jsem v ní viděl i její matku, ale neznal jsem jí natolik dobře, abych to mohl říct s jistotou. Překvapivě hodně toho měla i z jejího dědečka, ale tohle jsem vážně nečekal.
Dívka jen přikývla a během vteřinky byla i s kamarádkou pryč ze dveří. Rose se usmála na mladou dívku. "Děkuji. Mohla by jste mi prosím přinést účet? Bohužel se už budeme muset vrátit domů."
"Jistě, slečno. Prosím posaďte se a já jsem hned zpátky."
Za chvilku už bylo zaplaceno a my jsme odcházely. Všichni, co měly tu čest zaslechnout její jméno si ji se zájmem prohlíželo a začaly si šuškat. Rose měla kamenný výraz, ale už jsem ji znal natolik, abych věděl, že jí to vadí.
Celou cestu autem byla zticha a jen si žmoulala ruce. Pak se vydala za otcem a něco spolu dlouho řešily zatímco já jsem informoval ostatní o vývoji událostí. Takže, když Rose přišla, tak nemusela nic vysvětlovat a jen se nechat od Liss objímat a uklidňovat.
V noci jsem nechal otevřené dveře do svého pokoje a poslouchal jsem veškeré zvuky z jejího pokoje pro případ, že by jí trápily noční můry, ale až na to, že se častěji převalovala, spala klidně.
"Rozo, měla bys víc jíst. Bude ti zle."
"To už mi je."
"Rozo, budu tam s vámi a spolu to zvládneme. Věříš mi?"
"Víš, že ano."
"Bude to dobré. Slibuji, že pokud ten detektiv bude na tvoji kamarádku nepříjemný, tak ho rychle vyprovodím. Jediné slovo a vyvedu ho z nemocnice. Policajt nebo ne."
Nakonec se uklidnila a byla myšlenkama mimo. Proto mě překvapila, když se najednou zvedla a vydala se do koupelny.
"Rozo?"
"Jen si něco půjčím."
Překvapeně jsem koukal, jak si do kabelky dává moji vodu po holení.
"Chceš změnit parfém? Asi by bylo lepší, kdybys si zvolila nějaký dámský."
"Ale kušuj, Dimitri. Mám s tím určité plány."
"Jaké?"
"Uvidíš."

Rosemarie Mazurová
Seděla jsem na posteli vedle Jess, která mi křečovitě držela ruku. Trochu to bolelo, ale byla jsem odhodlaná nevydat ani hlásku. Pokud jí to uklidňuje, tak budu zticha. Dimitri seděl na židli z její druhé strany a jen jeho přítomnost byla uklidňující.
Ten detektiv byl docela milý a podle otce měl velké skušenosti v těchto případech a velkou úspěšnost v jejich vyřešení. Nechal Jess mluvit a čím víc se děj posouval, tím víc jsem se jen silou vůle nezačala třást jako osika.
Jess mluvila bez přerušování a to, co říkala bylo odporné. Jak někdo může něco takového provést?
Myslela jsem si, že to nejhorší už řekla, ale pak se jí ten detektiv začal ptát na různé věci. Podle mě nesmyslné, ale Dimitri ho zaujatě sledoval a podle toho, jak vypadal s jeho otázkami souhlasil, i když byli nepříjemné. To jenom já jsem nechápala, proč se jí ptá na takové hlouposti, když mu řekla, že je neviděla, protože jí oslepily.
Když už se Jess klepala tolik, že se chvěla celá postel, tak Dimitri slušně požádal detektiva, aby odešel, protože Jess je tolik rozrušená, že by z ní už nic kloudného nedostal a že pokud bude mít ještě nějaké otázky, tak se může zastavit jindy.
Byla jsem mu neskonale vděčná a podle výrazu Jessabelle, tak ta taky. Detektiv se rozloučil, popřál brzké uzdravení a odešel. Dimitri se na nás otočil a než jsme se nadály, tak seděl u nás na posteli a obě nás svými velkými pažemi objímal. Netušila jsem, že se chvěju dokud jsem neucítila jeho teplo a jeho vůni. Klepala jsem se jako kdyby mi byla zima, což nebyla. Jessabelle se od něj nechala objímat a plakala mu do košile. Dimitriho velká teplá dlaň na mých zádech mi rozptýlila chmurné myšlenky. Správně! Teď je na řadě Jessabelle. Vyplakat se můžu potom.
Opatrně jsem se v jeho náručí pootočila, zlehka jí začala hladit po krátkých tmavých vlasech. Pořád vzlykala, tak jsem začala zpívat ukolébavku, kterou mě před lety naučila babička. Působila na Lissu a její noční můry po té autonehodě. Taky fungovala na moji kmotřenku Katyu Rosemarii.
Očividně fungovala i na ni, protože její vzlyky postupně utichaly a ona se uklidňovala. Pomalu jí klesaly víčka než nakonec usnula. Dimitri jí pomalu uložil a pečlivě jí přikryl než mě vytáhl na nohy a pevně mě objal.
"Byla jsi tak neskutečně statečná, Rozo."
"Jak..? Jak někdo mohl-?"
"Pssst. Já vím."

Dimitri Belikov
Hladil jsem jí po hebkých vlasech a užíval si, jak mi ty hedvábné vlny proklouzávají mezi prsty a přál jsem si, abych u ní takhle mohl být napořád. Objímat ji, aby věděla, že všechno bude zase jednou v pořádku. Věděl jsem, že mám požehnání jejího otce i dědečka a taky jsem věděl, že mě miluje, ale co když-? Miluje mě a určitě mě neodmítne, tak bych se tím měl přestat trápit. Už jen vymyslet kdy a jak se jí zeptat.
Povzdychl jsem si a pevněji ji objal. Copak nedokážu myslet na něco jiného? Všechny moje myšlenky se motají jen kolem Rose. Ani při tréninku na ni nedokážu přestat myslet. Připadám si jako blázen.
Po chvilce se odtáhla a zadívala se na mě. "Pojedeme domů?"
"Cokoliv si budeš přát."
Přikývla a pak hrábla do kabelky a vytáhla moji vodu po holení. Byl jsem zvědavý, co s ní chce dělat, ale to co udělala jsem nečekal. Vzala jejího medvěda, co jí včera přinesla a pocákala ho vodou po holení.
"Rozo?"
"Když jsi včera opustil tento pokoj, tak se Jess přiznala, že jsem měla pravdu a tvoje vůně je opravdu uklidňující. No a když ses dneska objevil u snídaně, čerstvě oholený a voňavý, tak mě najednou napadlo to s tím plyšákem. Takhle bude mít Jessabelle klidnější spaní a já se o tebe nebudu muset dělit."
Její začervenalé tváře mě rozesmály. Políbil jsem ji a znovu ji k sobě přivinul.
"Miluju tě, Rozo."
"Taky tě miluju, Dimitri."
Nechala jí tam vzkaz, do rukou jí vtiskla medvěda a společně jsme se vydaly k autu. Celý den, pak byla nezvykle tichá a zamyšlená. Já jsem přetlumočil jejímu otci vše, co jsme zaslechly v nemocnici a jak na to reagovala Rose. Byl naštvaný, protože policie podle jeho slov nic neměla. Pachatelé po sobě nezanechaly skoro žádné stopy a policie se neměla čeho chytit. Jediné, co věděly bylo to, co si pamatovala Jessabelle a toho moc nebylo.
"Jdi uklidnit moji dceru, Dimitri. Hlavně jí neříkej, že policie nic nemá. Rozrušilo by jí to a postarej se, aby nějakou dobu neviděla zprávy."
"Už je to ve zprávách?"
"Bohužel ano. Novináři zjistily, že v jejich domě byla policie. Netrvalo jim dlouho, aby zjistily, že se někdo do domu vloupal. Naštěstí se mi podařilo utajit detaily přepadení. Jediné, co vědí je, že Jessabelle byla zbita a svázána, ale o tom znásilnění nevědí nic."
"No aspoň, že tak."
Když jsem vešel do jejího pokoje, tak už spala. Měla odkopanou deku, tak jsem jí znovu přikryl a odešel do svého pokoje. Uprostřed noci mě překvapil křik. Vběhl jsem do jejího pokoje a našel křičící a zmítající Rose na její posteli. Dvakrát jsem se nerozmýšlel a vylezl k ní na postel, abych jí mohl probudit. Pořád jsem nechápal k čemu by potřebovala tak obrovskou postel. Už jsem viděl jak na ní ležela Rose s Lissou a Aishe a v klidu se tam vešly.
"Rose? Rose, probuď se."
Lehce jsem s ní zatřásl, ale vůbec mě nevnímala. Byla uvězněná ve své noční můře a zmítala sebou ve snaze osvobodit se z deky do které se celá zamotala.
"Rozo, Rozo, probuď se."
S křikem otevřela oči a prudce lapala po dechu. Opatrně jsem jí objal, ale snažila se celá vyděšená odtáhnout. Po chvilce jí došlo, že jsem to jenom já a uklidnila se.
"Všechno bude v pořádku, Rose. Co se ti zdálo?"
Hlas se jí klepal, když mi svůj sen vyprávěla. Celou dobu jsem jí k sobě tiskl a hladil jí po vlasech, aby se uklidnila.
"Neboj se, Rozo. Nedovolím nikomu, aby se tě takhle dotknul. Budu tě chránit."
"Ani sobě?"
"Ani sobě, Rose."
"Dimitri, můžu tě o něco poprosit?"
"Splním ti cokoliv si budeš přát."
"Polib mě. Polib mě, tak abych na to zapomněla."
"To není dobrý nápad, Rose."
"Proč ne?"
"Vzhledem k událostem posledních hodin a tomu, co se ti zdálo se mi to nezdá jako dobrý nápad."
"Dimitri, prosím."
"Rose..."
"Prosím."
Chtěl jsem jí říct ne, měl jsem jí říct ne. Měl jsem jí utěšit, uklidnit a znovu uložit, ale neudělal jsem to. Měl jsem to udělat, ale místo toho jsem si jí pomalu přitáhl, abych jí ještě víc nevyděsil a políbil ji. Pomalu a důkladně.
Ztratil jsem se v chuti její rtů, utápěl jsem se v pocitu jejího drobného, ale žensky vyvinutého těla. Zapomněl jsem na všechno okolo, protože jediné, co bylo důležité, byla ona. Svým tělem jsem jí zatlačil do postele a plně se ponořil do známé chutě jejích rtů. Hladil jsem jí a ona na oplátku hladila mě. Z každého jejího doteku jsem šílel. Připravovala mě o rozum a nedalo jí to ani moc velkou práci. Chytil jsem jí za stehno a přitáhl jsem si ji blíž, zavzdychala mi do úst a svojí nohou si mě přitáhla ještě blíž. To mě probralo, takže jsem se rychle odtáhl a sedl si z jejího dosahu.
"Dimitri?"
Zmateně jsem se na ni podíval zatímco jsem lapal po dechu. Seděla tam mezi polštáři, kolena od sebe a nohy vytočené do stran. Tmavě purpurovou saténovou košilku měla lehce vyhrnutou, takže měla její krásná stehna vystavená na obdiv. Jednou ramínko bylo spadlé a jen silou vůle jí ta košilka držela na plných prsou. Stačilo by málo, jen lehce zatáhnout za látku a měla by odhalené levé prso. Vlasy měla rozcuchané, zarudlé tváře a nateklé rty. Do háje! To mi snad dělá naschvál! Jak se mám krotit, když bych se nejradši vrátil do chvíle, kdy jsem jí tiskl do matrace a připravoval jí svými polibky o dech?
"Udělala jsem něco špatně?"
Šokovaně jsem se na ni podíval. Ona si myslí, že-?
"Ty jsi neudělala nic špatného, Rozo. To já."
"Ty?"
"Rozo, jsem už dost starej na to, abych měl rozum a dokázal se ovládat. A co jsem udělal? Chovám se jako nadržený puberťák. Jsi mladá a nezkušená a já na tebe pořád jen naléhám."
"Dimitri, možná jsem v některých intimních chvílích nezkušená....no dobře, tak ve většině...ne, to bych lhala. Jsi první koho jsem kdy políbila.."
Co?
"..co chci říct je, že bych se měla omluvit. Vím, že je to pro tebe těžké a neměla bych tě provokovat, ale na moji obhajobu musím přiznat, že i když se snažím, tak je pro mě těžké v tvojí blízkosti zůstat klidná. Prostě se budu muset snažit víc."
"Neděláš nic špatného, Rose. Podívej, zasloužíš si víc než nějakou rychlovku nebo něco takového. Chci ti dát všechno, co si zasloužíš, ale chci to udělat správně. Je pravda, že z tebe šílím, ale..."
Pohla se překvapivě rychle a umlčela mě polibkem. "Vím, jak to myslíš. Jsem docela ráda, že jsme na tom stejně."
Přiložil jsem jí dlaň na tvář a palcem jí pohladil. "Slibuju, že příjde den, kdy to nepřeruším."
Dech jí ztěžkl a musel jsem přepolknout, abych mohl vůbec promluvit. "Promiň, ale vážně potřebuju studenou sprchu."

Zasmála se a já z jejího pokoje zdrhnul. V koupelně jsem vlezl do sprchy a rovnou na sebe pustil ledový proud. Tělo sice protestovalo a chtělo zmizet z dosahu toho ledového proudu, ale to jsem si silou vůle zakázal. Musel jsem zchladit svoji rozpálenou krev, ale nešlo to. Žilami mi proudil tekutý oheň a spaloval mě touhou. Jak dlouho tohle vydržím? Tak moc bych jí chtěl, ale nemůžu. Musím se ovládnout. Vím, že to bude těžké a do té doby si asi uženu zápal plic ze všech těch ledových sprch, ale věřím, že to zvládnu a navíc...jednoho dne bude moje. Dříve či později, ale bude.



Bojovná morojka 25

28. srpna 2016 v 12:51 | RozaBellaBelikov |  Bojovná morojka
Rosemarie Mazurová
Stála jsem s Dimitrim před dveřmi do místnosti pro zasedání rady, kde se momentálně nacházel otec s dědečkem a jejich strážci a zpovídali starého Yalabika za čin, který spáchal jeho syn Okan.
"Dimitri?"
"Hm?"
"Nevím, jak ti poděkovat."
"Je to moje práce i potěšení. Nedovolím nikomu, aby ti ubližoval."
Chtěla jsem ho obejmout, ale bylo tu moc lidí a babička měla oči a uši všude. Budu si to muset vybrat později.
Dveře se otevřely a Okan s otcem v doprovodů palácových strážců odešli. Zehír Yalabik mi věnoval velice nehezký pohled a rychle odkráčel.
"Sultánko? Sultán Ahmed vás očekává."
Vešla jsem dovnitř a koutkem levého oka jsem skrz ozdobnou mřížku zahlédla dědečka sedět na širokém trůnu ve tvaru lavice, který stál na stupínku a svého otce, jak stál pod ním po jeho pravici. Obešla jsem roh a přešla před ně.
"Dědečku..."
"Rosie, sluníčko, měsíčku můj..."
"Jak to dopadlo?"
"Jak jsme předpokládali. Zehír vermomocí popíral, že by s tím měl cokoliv společného a vše shodil na svého syna. Přiznal, že si přál, aby Okan okouzlil budoucí královnu, ale tvrdil, že netušil, že se Okan sníží k tomu, aby tě omámil a donutil tě podepsat závaznou zásnubní smlouvu dokud nejsi plně při smyslech."
"Jasně. Každý ví, že Okan na slovo poslouchá otcovi rozkazy."
"Naštěstí to díky tvému strážci dobře dopadlo. Děkuji ti, Dimitri."
"Jak jsem již řekl. Nedovolím, aby jí nikdo ublížil."
Kdy se spolu o tomhle bavili? A proč se otec s dědečkem tváří, tak divně spokojeně? O co jsem přišla?
"To je dobře. Rosie, nemusíš se bát. Potrestaly jsme je."
"Oba?"
"Zehír je jako hlava rodiny zodpovědný za všechny členy své rodiny. Tvrzení, že o ničem nevěděl ho neomlouvá. Na půl roku mu byla odebrána možnost hlasování v radě. Může se účastnit, může projevit svůj názor, ale nemůže hlasovat. Takže ve finále, může mluvit do ochraptění, ale bude mu to k ničemu, protože to je tak jediné, co zmůže a vzhledem k faktu, že se již rozkřiklo o co se pokusily, mu to bude k ničemu, protože mu stejně nikdo nebude naslouchat. Po tom půl roce se uvidí, co s ním. Pokud do té doby neprovede něco dalšího. To by ho nadobro zbavilo veškerých výhod a členství v radě pro něj i celou rodinu, která by tímto ztratila postavení i status královské rodiny."
"Dobře. To je dobře. Nelíbí se mi představa, jak to mohlo dopadnout pokud by je Dimitri nezastavil. Ještěže ho mám."
Věnovala jsem mu úsměv, který mi oplatil. To mě překvapilo. Nedával na veřejnosti najevo svoji náklonost. Obvzlášť ne v tomto paláci. Aspoň do nedávna ne. Byl jen přátelštější strážce, ale nic víc. Co se tu děje? A proč ti dva, kteří už od malička vrčí na každého člena mužského pokolení, který se ke mně přiblíží, mlčí a jen se usmívají? Co mi uniklo?
"Měly by jste se vrátit. Tebe čeká švadlena a Dimitri má hodinu turečtiny."
Co? O tom jsem nevěděla.
Vyšly jsme ven a kráčely jsme do mojich komnat.
"Dimitri?"
"Ano?"
"O čem to otec mluvil?"
"Myslíš to, že se učím turecky."
"Ehm."
"Je to pravda. Učím se turecky, protože mě už unavuje, že nerozumím o čem si tu všichni povídají. Není to pro tebe bezpečné. Pokud budu umět váš jazyk, tak budu moct lépe zhodnit nebezpečí, které ti hrozí. Když si všichni budou myslet, že jim nerozumím, tak si přede mnou nebudou tolik dávat pozor. Proto na tebe mluvím jen anglicky nebo rusky. A taky není fér, že ty můj rodný jazyk ovládáš a já tvůj ne."
Zasmála jsem se a pohladila ho po zápěstí. "Někdy tě ráda uslyším mluvit mým rodným jazykem, ale nejdřív se na to musím psychicky připravit."
"A proč, smím-li vědět?"
"Protože mě do kolen dostává, když mluvíš rusky. Dovedeš si představit, co by se mnou udělalo kdybys mluvil turecky? Složila bych se ti k nohám jako hadrová panenka."
"Zdá se, že to časem budu muset vyzkoušet."
Zachvěla jsem se očekáváním, ale jen co se otevřely dveře mých komnat a já zahlédla švadlenu a Strašidelné kvarteto, jak jsem si je v duchu překřtila, tak moje dobrá nálada zmizela. Dimitri se hned zdejchnul do svého pokoje s tichým uchechtnutím nad mým výrazem. Ten zrádce!

Dimitri Belikov
Snažil jsem se soustředit na svého soukromého učitele, ale pořád se mi vybavoval její zhrozený pohled, když vešla do svého pokoje. Aspoň to odvedlo její pozornost od mých lekcí. Nevěděla, že jsem začal brát už posledně, co jsme tu byli. Její otec byl překvapený, když jsem ho o to požádal, ale byl šťastný, že jsem s tím přišel sám a nabídl se. Všechno zařídil a ještě ten den se v paláci objevil můj učitel a začala výuka. Rose jsem to neřekl, protože to mělo být překvapení a taky jsem chtěl vědět, co si občas pro sebe trousí turecky. Kdyby věděla, že jí rozumím, tak by to nikdy neříkala a já bych se nedozvídal její vtipné komentáře.
Časem jsem začal chápat a naučil jsem se dost, abych rozumněl o čem se lidi baví, když nemluvili moc rychle. Naštěstí jsem se rychle zlepšoval a byl jsem lepší a lepší. Nehodlal jsem to, ale podceňovat a tak jsem dál trénoval. Ve skutečnosti jsem na tom byl už tak dobře, že jsme se s mým učitelem bavili jen v turečtině, abych se procvičil. Hodně mě chválil a byl spokojený s tím jak se snažím, ale dokud mě nepochválí Roza, tak to pro mě neznamená tolik, jako by to pro mě znamenalo od ní.
Její komentář mě pobavil. Takže jí se z mojí ruštiny podlamují kolena? Co mám říkat já, když mluví turecky? Předtím mi turečtina zněla divně, dokud jsem tak neslyšel mluvit jí a tehdy jsem usoudil, že myšlenka o naučení jejího jazyka je správná. Chtěl jsem, abych byl schopný s ní mluvit turecky z toho důvodu, abych jí mohl poslouchat v jejím rodném jazyce, který z jejích úst zněl jako jazyk andělů.
Když jsem později vešel do jejího pokoje, tak jí Mahidevran, zrovna česala a dvě služky odklízely věci po návštěvě švadleny. Pokukovaly po mě a něco si spolu špitaly, ale očividně ne dost tiše pro uši Rose, která byla k nim mnohem blíže. Zatímco já jsem neslyšel, co si povídají, tak ona ano a věnovala jim zničující pohled načež hned zmlkly a vrátily se k práci.
"Jaká byla zkouška šatů?"
"Zničující, ale moc se nesměj. Tebe to čeká zítra s tvojí slavnostní uniformou."
Trochu jsem se při té představě ošil, obvzlášť pokud tu bude zase ta švadlena. Nikdy jsem se k ženám nechoval neuctivě, ale opravdu mi lezla na nervy. Služky dokončily svoji práci a vydaly se pryč, ale ještě než se za nimi zavřely dveře, tak jsem cítil jejich pohledy v zádech.
Najednou se otevřely dveře a dovnitř vešel jeden z agů. Moc jsem ho neznal, ale věděl jsem, že je zodpovědný za chod harému a je to pravá ruka Rosiiny babičky.
"Strážce Belikove, princ Mehmed by s vámi rád hovořil."
Podíval jsem se po Rose a ta mě s úsměvem gestem ruky propustila. Uklonil jsem se jí, abych jí trochu popíchnul a vydal jsem se za Mehmedem. Už jsem se tu dobře orientoval, takže už jsem nepotřeboval doprovod. S Mehmedem jsme si dobře rozumněly. Od našeho setkání jsme spolu několikrát hovořily. Ať už osobně nebo přes skype, kdy se většinu času ptal na svoji milovanou sestřenku.
Po vyzvání jsem vešel do jeho pokoje a během chvilky jsme se pustily do přátelského rozhovoru. Byl nervózní z přicházející svatby.
"Mehmede, už vám porodila dítě. Nádhernou dceru. Bojovala za ni jako lvice, aby si ji mohla nechat, protože ji milovala. Protože byla důkazem vaší lásky. Protože to bylo především vaše dítě. Proč by vám měla utéct od oltáře nebo nedej bože říct ne?"
"Já nevím. Nejsem ženská, abych chápal jejich myšlenkové pochody!"
"Uklidněte se. Po tom všem, čím jste si prošly..proč pochybujete o vaší lásce?"
"Co když si uvědomí, že přivdat se do rodiny Mazur je to nejhorší, co mohla udělat?"
"Nurbanu je z rodiny Karahan, ne? Je královská a i když její rodina tu vaši nenávidí, ona vás miluje. Miluje vás natolik, že se postavila své rodině a nechala se vydědit. Vlastní rodina se jí zřekla. Věděla do čeho jde. Není to dostatečný důkaz její lásky k vám?"
"Máš pravdu, Dimitri. Děkuju. Jsi jediný rozumný člověk se kterým se o tomhle můžu bavit. Jihangir je sice skvělý, ale i když mi naslouchá, tak by mi nedokázal poradit a Bolin by si ze mě jen utahoval, ale neporadil by mi. Jsem rád, že si tě Rose vybrala."
"Děkuji."
"Když už jsme u té Rose..jak to s vámi vypadá?"
Zasekl jsem se a zadíval se na něj.
"No nekoukej tak, Dimitri, a ven s tím."
Najednou jsem neviděl Mehmeda Mazura, ale svého přítele Ivana Zeklose. Bylo až neuvěřitelné jak měli oba podobnou osobnost. Bylo mi hned jasné, že kdyby žil Ivan, tak Rose by si ho hned zamilovala. Zase na druhou stranu, kdo ví jestli bychom se někdy setkaly a měly možnost se do sebe zamilovat. Možná by už byla vdaná, když by jsme se potkaly a tím pádem by nikdy nebyla moje.
"Dimitri?"
"Byl jsem za vaším dědečkem a jejím otcem a řekl jsem jim to."
"Co jsi jim řekl?"
"Co bych jim řekl? Že miluju Rose a žádám jejich požehnání, abych ji mohl požádat o ruku."
"A co oni na to? Museli to vzít dobře, když jsi ještě naživu."
"Velmi vtipné. Vzaly to překvapivě dobře. Možná vzhledem k faktu, že její otec už něco věděl a něco tušil už předtím. V nemocnici jsme měly zajímavý rozhovor. Přesto jsem, ale nedoufal, že to proběhne tak v klidu, řekl bych."
"No, pokud mohu mluvit za sebe. Moje požehnání máš, i když ho nepotřebuješ. Všiml jsem si toho už v Rusku. Způsob jakým ji ochraňuješ...je to víc než povinnost strážce. Ty jdeš daleko za povinnosti strážce, jen proto, aby byla spokojená a šťastná. A ona je, díky tobě. Nikdy jsem ji takovou neviděl. Jasně, že od malička rozdávala široké úsměvy kolem sebe, ale když začala dospívat do mladé slečny, tak její široké úsměvy začaly být zdřídkavým jevem, ale teď? Je jako sluníčko. Proto jí taky tak začal dědeček říkat. Od malička dokázala svým úsměvem rozzářit den a i když přišel ze zasedání rady jakkoliv unavený, tak ona jedním úsměvem dokázala, aby na své vyčerpání a starosti ihned zapomněl."
"Děkuji vám, Mehmede. Moc to pro mě znamená."
"Dimitri, brácho...už jsi skoro členem rodiny, přestaň mi vykat."
"Dobře, pokud si to přeješ."
"Tak je to správně, brácho."
"Brácho?"
"Jak nejlépe to říct...? Táhneš to s mojí sestřenkou, miluje tě tak, že by se postavila celé rodině bez sebemenšího zaváhání. Děláš ji šťastnou, tak jak jsem jí ještě nikdy neviděl. Celá jen září a to díky tobě. Byl jsi ochotný se čelem postavit těm dvou pitbulům, co ji za každou cenu na každém kroku chrání. Chceš ji požádat o ruku. Co jiného bys byl, když ne můj brácha? Uznávám, že ne v přesném slova smyslu, ale jednoho dne budeme rodina. Dříve či později, ale budeme. Nebo ti to vadí?"
"Nevadí,...brácho."
"Tak se mi to líbí! Na to se musíme napít!"
Ze stolku vedle okna vzal skleněnou karafu a dvě sklenice a nalil nám. Překvapeně jsem se na něj podíval, když jsem poznal vodku.
"Nějak jsem jí přišel na chuť během našeho výletu. Nejdřív jsem zapíjel smutek a pak radost ze zjištění, že budu otec. Předtím jsem pil whiskey, ale když jsem se s klukama po ní opil, když jsme zapíjely Meryem, zanevřel jsem na ni."
Zasmál jsem se a společně jsme si ťukly.
"Hlavně dej pozor, aby ji z nás Rose necítila nebo nám dá oběma za uši."
Nakonec u jedné skleničky nezůstalo a o něco později do Mehmedova pokoje vlítla Rose jako anděl pomsty. Mehmed se sice pokusil schovat flašku, ale bez výsledně.
"To jsem si mohla myslet, že v tomhle budeš mít prsty ty, Mehmede. K smrti jsi vyděsil Nurbanur jestli tě to nezajímá. Volala mi celá vyděšená, že jsi nedorazil domů a nezvedáš jí mobil."
"To už je tolik hodin? Dal jsem se do řeči s Dimkem a asi jsme zapomněly na čas."
"Asi?"
Věděl jsem, že si to taky slíznu, ale nešlo tomu odolat. Musel jsem se ušklýbnout, když jsem viděl jak ho peskuje.
"A ty se směješ čemu, Dimitri Belikove?"
Zvedl jsem ruce na znamení porážky a ona si podrážděně odfrkla.
"Naštěstí jsem měla tolik duchapřítomnosti, že jsem Nurbanur řekla, že jsem tě našla spát na stole a nejspíš si usnul nad prací a že přespíš tady. Takže ty se teďka hezky dáš do pořádku a svojí budoucí ženě vysvětlíš, kde si celou včerejší noc byl a proč máš krví podlitý oči, protože pokud vám to, milí zlatí, nedošlo. Už je dávno ráno."
Přešla k závěsům a prudce je roztáhla. Oba jsme cukly, když nám slunce zasvítilo přímo do očí.
"Vy dva teď uděláte následovné a nechci slyšet ani slovíčko odporu. Dáte si sprchu, pořádně silný kafe a nasnídáte se. Mehmede, ty pojedeš se svým strážcem domů, cestou to vezmeš kolem květinářství a své snoubence koupíš pořádně velkou kytku, nějaký dáreček a pak jí odprosíš, že už to neuděláš."
"Ano, madame."
Zamračila se nad jeho zasalutováním a pak se otočila ke mně a zákeřně se usmála. "A pokud jde o tebe...tebe si vezmu do parády osobně."
"Upřímnou soustrast, brácho," zamumlal Mehmed tiše, aby ho neslyšela.
"Za půl hodiny budeš v tréninkové tělocvičně strážců. Za každou vteřinu zpoždění máš sto kliků."
Odkráčela s hrdě vztyčenou hlavou a na chodbě se k ní přidaly její služky. Ještě jsem zaslechl rozkazy, jak přikázala Mehmedův pokoj uklidit a pořádně vyvětrat. Nebyl jsem opilý, ale střízlivý jsem taky nebyl a tak jsem věděl, že cokoliv si pro mě Rose připravila, bude to krutý.
Stihl jsem to akorát. Zbývala mi ještě minuta do konce stanoveného limitu. Rose už na mě čekala a k mému velkému překvapení byla oblečená ve sportovním.
"Rozo?"
"Rozcvič se a pak se vrhneme do tvého trestu."
Nehádal jsem se a pořádně se prohřál než jsem se pustil do zadané práce od Rose. Vůbec mě nešetřila a ke konci mě bolel celý člověk. Sledovala mě a zatím pomalu procvičovala pohyby vládců ohně. Jen, co jsem skončil, tak se postavila přede mě v bojovém postoji.
"Tak pojď."
"Rozo..."
"Zaútoč. Jsem strigojka. Dostaň mě na lopatky a zneškodni mě a už ti dám pokoj. Pokud dostanu na lopatky tebe, tak si půjdeš zaběhat k Mramorovému zámečku, tam i zpátky a já si tě ze sedla pohlídám, aby ses neflákal. Když se budeš flákat, tak tě popoženu jezdeckým bičíkem."
Raději jsem se nehádal, protože její pohled jasně říkal, že na protesty nebude brán zřetel. Takhle unavený jsem už dlouho nebyl a vůbec mi nepomáhal fakt, že jsem měl něco upito. Přesto se mi, ale nakonec podařilo Rose porazit, i když jen tak tak. Dost se zlepšila.
Seděl jsem na zemi a upíjel vodu z lahve, abych se trochu osvěžil. Rose si přede mě stoupla, dala ruce v bok a pak se předklonila, aby mi lépe viděla do obličeje, že jí přitom krásně vidím do výstřihu si neuvědomila. Kousl jsem se do tváře, abych neřekl něco neuváženého nebo neudělal něco hloupého.
"Doufám, že ses poučil, Dimitri."
"Nemám pít bez tebe?"
Nadechla se, aby mi něco odsekla a pak si zhluboka povzdychla. "To ne. Nemám ráda, když mě někdo takhle děsí."
Zadíval jsem se jí do očí, ale ona se zahanbeně odvrátila.
"Rozo?"
"Věděla jsem, že jsi u Mehmeda a tak jsem na tebe nečekala, ale když mi Nurbanur volala celá vyděšená, že Mehmed ještě nedorazil domů a že se mu nemůže dovolat, tak jsem se vydala za tebou, ale ty jsi v pokoji nebyl. Myslela jsem, že jsi šel do hamamu, tak jsem tam nechtěla vtrhnout a tak jsem si vzala mobil a volala ti, ale nezvedal si to. Ještě se mi nestalo, že jsi mi to nezvedl. Pořád jsem si říkala, že to v koupelně prostě jen neslyšíš a tak jsem poslala Simbila, aby to zkontroloval a když tě tam nenašel, tak tě začal hledat. Nakonec mi přišel říct, že jsi s Mehmedem v jeho pracovně.
Víš ty vůbec jak moc jsem se bála než mi řekly, že jste v pořádku?"
Cítil jsem se provinile a i když mě díky ní bolel každý pohyb, vstal jsem a než mi stihla utéct, tak jsem jí pevně objal.
"Omlouvám se. Ani jeden z nás tě nechtěl vyděsit."
Sice chvilku bojovala, ale pak mi pevně sevřela triko a zabořila mi obličej do hrudi.
"Už mě prosím tě, tak neděs."
"Vážně se omlouvám."
Povzdychla si a pevněji mě objala. Pak se bez jediného slova odtáhla a přes sebe si hodila mikinu. Vzal jsem to jako pobídnutí k odchodu a vyrazil jsem za ní.
"Nezlob se na mě, Rose."
"Já se nezlobím."
"Tak proč se mnou nemluvíš?"
"Jsem unavená."
"To není tím."
"Dimitri..."
"Jen mi odpověz."
"Je to hloupé."
Chytil jsem ji za ruku a odtáhl jí do zahradního altánu, kde jsem ji usadil na lavičku a i když moje svaly protestovaly, podřepl jsem před ní.
"Rozo, co se děje? Jsem tu pro tebe."
"Já vím. Já jen...když jsem zjistila, že ve skutečnosti jsi v pořádku...nebyla jsem na svoji reakci připravená."
"Nerozumím ti, Rose."
Chvilku se kousala do rtu a žmoulala si ruce než si zhluboka povzdychla. "Vážně je to celé hloupé."
"Nebudu se smát, pokud se bojíš toho."
"Já...zvykla jsem si, že jsi pořád se mnou..jenom se mnou. Liss a Christiana nepočítám. Nebyl jsi se mnou jen v extrémních případech, kdy nás od sebe oddělily silou a pak najednou jsi tu prostě nebyl. Nevyčítám ti, že ses bavil s Mehmedem. Jsem šťastná, že spolu tak hezky vycházíte, fakt..já jen..no, jsem prostě malá holka, která je závislá na svém strážci."
Srdce mi poskočilo a abych jí uklidnil, tak jsem jí chytil za chvějící se ruce.
"Omlouvám se, Rozo."
"Ne, hlavně se neomlouvej. Jsem hrozná, vím. Pokusím se ovládnout a nežárlit na svého bratránka, že s ním můj přítel tráví čas."
Usmál jsem se na ni a dal jí vlasy za ucho. "Jsi hrozně roztomilá, když žárlíš."
"Hlavně už takhle nepopíjejte. Aspoň ne beze mě."
Rozesmál jsem se a políbil ji. "To víš, že jo. Raději pojďme. Jsi zpocená a venku fouká. Nastydla bys."
"A dělal bys mi soukromou ošetřovatelku?"
"Jasně a ty pak budeš nemoci vyhledávat."
"To bych nikdy neudělala."
Všiml jsem si, jak za zády překřížila prsty, ale nic jsem na to neříkal.

Rosemarie Mazurová
Čekala jsem před palácem až dorazí limuzína s mými přátely. První vystoupily kluci a okamžitě se začaly rozhlížet. Christian pomohl Lisse vystoupit a pomalu kráčely k nám. S Lissou a Christianem jsem se objala a s klukama jsem se přivítala jen slovně a úsměvem, protože jsem v zádech cítila pohled mojí babičky, která mě tutově sledovala ze svého balkonu.
"Teda, malá hrdinko, to je něco. A máte tu i harém?"
"Samozřejmně, že ano. Kde myslíš, že přebývají služky, když nepracují? Ty se tam, ale nepokoušej dostat."
"Proč ne?"
"Dodržují se staré tradice v tomto paláci. Dříve do harému nemohl vstoupit žádný muž a ti, co ano... no to byli vykleštěnci."
"Ouuu."
"Přesně. Ale je to pochopitelné. Přece si sultán nenechá oplodnit nějakou oblíbenkyni od obyčejného sluhy, ne? Jakmile nějaká z jeho oblíbenkyň otěhotněla, přestěhovaly ji do soukromých komnat, dostala vlastní služku k dispozici a žila si skoro tak dobře jak sultánka. Proto si to všichni sultáni pojišťovaly. Teď už se na to samozřejmně nehraje a nikoho tu nekastrujeme."
"Přichází Rosemarie sultan!"
V duchu jsem se zasmála, když jsem viděla Eddieho, Masona a Adriana, jak kulí oči. Procházely jsme kolem harému, když jsem zahlédla Simbila.
"Simbile!"
Muž ve středních letech se přestal bavit s jednou ze služek a přešel přede mě a uklonil se.
"Jsou komnaty pro moje hosty připraveny?"
"Ano, sultánko. Zavazadla už mají ve svých pokojích."
"Velmi dobře. Dneska večer bych ráda s přátely večeřela ve svých komnách, prosím zařiď to."
"Postarám se o to, spolehněte se."
"Dobrá, děkuji."
Slyšela jsem hihňání z harému a střelila tam pohledem. Všechny se hned zase narovnaly a zmlkly.
"Simbile, umravni je. Máme hosty a pokud se neumí chovat slušně, dělají akorát ostudu."
Já jim dám vypouštět takové komentáře o Dimitriho zadku! Na ten můžu koukat jenom já!
Simbil se k nim hnedka vydal.
"Tak co je to tady? Neumíte se chovat nebo co?"
"Ale, Simbile,..."
"S tímhle na mě nechoď, Pelin-hatun. Co jsme si o tom říkaly? V přítomnosti sultánky se chováme uctivě."
"Ano, Simbile-ago."
Věnovala jsem jim ještě přísný pohled a vydala se dál. Všichni mě ihned následovaly.
"Adriane, přidělila jsem k tobě Filiz-hatun. Kdybys cokoliv potřeboval, obrať se na ni. Se vším ti poradí a pomůže ti. Ale to ti radím, nic na ni nezkoušej. Není tu pro tvoje...mrzké choutky."
"Mrzké choutky? Ty máš o mě asi nízké mínění, že?"
"To je jen pro jistotu. Babička by tě zabila, kdyby sis tu z toho dělal pelech hříchu."
"Pelech hříchu? Kam na tohle chodíš?"
Ignorovala jsem ho a jen jsem se usmála.
"Kluci, vy budete mít k dispozici Gizem-hatun. Dimitri vám vysvětlí jak to tady chodí. Jste hosti a hlavně strážci mých hostů, takže se na vás pracovní povinnosti palácových strážců nevztahují, ale pokud by jste chtěly, tak můžete využívat jejich výhod. S tím vás taky Dimitri obeznámí. Tak snad jsem na nic nezapomněla."
"Sultánko!"
"Merve-hatun, kolikrát ti mám říkat, abys tu neběhala? Ten mramor klouže. Chceš si zase zlomit nohu?"
"Sultánko, vaše kamarádka Jessabell leží v nemocnici."
"Cože?!"
"Včera večer jí přepadly doma. Strážci, co byli doma jsou po smrti a princezna...není na tom moc dobře."
"Co se stalo? Bude v pořádku? Co jí udělaly?"
"Našly jí zmlácenou a přivázanou k posteli..."
"Ne....neříkej mi, že..."
"Ano. Byla nahá a...nesla stopy po znásilnění..."
"Mahidevran! Ať připraví auto! Simbile!"
"Ano?"
"Postarej se, prosím, o moje hosty. Musím do nemocnice."
"Jistě. Stalo se něco?"
"Princezna Jessabell je v nemocnici. Napadly ji."
Otočila jsem se na přátele a smutně jsem se usmála. "Omlouvám se, musím jít. Uvidíme se později."
Chytla jsem Merve za ruku a táhla jí do mého pokoje. "Mluv."
Spěchaly jsme chodbami a za sebou jsem slyšela Dimitriho těžké kroky.
"Její rodiče jeli do města na večeři a tak zůstala doma se služkou a dvěma strážci. Je zabili a princeznu zmlátili, přivázali k posteli a znásilnili ji. Útočníci prý byli tři a všichni..."
Spolkla jsem vzlyk a přikývla jsem. Nemusela dál pokračovat. Ach, Jess....
Rychle jsme se s Dimitrim převlékly a už jsem spěchala do nemocnice. Dimitri seděl se mnou vzadu a držel mě za ruku.
"Je v dobrých rukou, dají ji do pořádku a ty, co jí to provedly chytí."
"Pokud se mi dostanou do ruky, zabiju je."
Procházely jsme chodbama a já se rozhlížela okolo. Ach, jak já nesnášela nemocnice.
Před jejím pokojem jsem se zastavila a zoufale jsem se zahleděla na Dimitriho.
"Bude to v pořádku, slibuju. Budu tam s tebou."



Bojovná morojka 24

25. srpna 2016 v 9:42 | RozaBellaBelikov |  Bojovná morojka
Dimitri Belikov
Odvedl jsem ji zpět do pokoje a vešel jsem do toho svého. Tohle jsem si musel srovnat v hlavě.
Odložil jsem vršek uniformy a usedl na pohovku. Slyšel jsem různé zvěsti o tureckém dvoře, ale tohle jsem nevěděl. Nikdo to moc neví a ani se nedivím, že to moc nerozhlašují. Vědět to na akademii, tak na ni mladí morojové uspořádají hon. Nejen na akademii, ale i u dvora.
Věděl jsem, že je Roza neobyčejná. Pro mě nikdy nebyla jen nějaká královská morojka za jakou jí považovaly ostatní, ale netušil jsem, že je tak blízko tomu, aby se z ní jednoho dne stala královna.
Chtěl jsem mluvit s jejím otcem a požádat ho o požehnání, ale najednou jsem si tím rozhodnutím vůbec nebyl jistý. Měl jsem se o to vůbec pokoušet? Hodilo se to vůbec?
Ozvalo se zaklepání, které mě vyrušilo z mých myšlenek. "Strážce Belikov? Chce s vámi mluvit sultán Ahmed a princ Ibrahim."
Oblékl jsem se a vydal jsem se do pracovny Rosiina dědečka, Ahmed Mazura. Po vyzvání jsem vešel a stanul před jeho pracovním stolem. Měl jsem nepříjemný pocit z těch dvou. Zlehka jsem se poklonil.
"Sultáne..."
Ahmed Mazur mě propaloval pohledem s ledovým klidem a za jeho pravým ramenem stál s úplně stejným pohledem i jeho prvorozený syn.
"Přáli jste si se mnou mluvit?"
"Ano, přáli. Pokud si, ale dobře vzpomínám, ty jsi s námi chtěl mluvit první."
"Ano, to chtěl."
"O čem jsi s námi chtěl mluvit?"
Teď nebo nikdy. "O Rose."
Oba se po sobě podívali. "Co je s mojí vnučkou?"
"Nic vážného, opravdu. Mohu být upřímný?"
Oba kývli a v očekávání se na mě podívali. Zhluboka jsem se nadechl a připravil se čelit následkům.
"Miluji Rose celým svým srdcem. Vím, že jí nejsem hoden, že je lepší než cokoliv co by si kdokoliv zasloužil, přesto vás chci požádat o požehnání. Chtěl bych získat možnost udělat ji šťastnou."
Chvilku mezi sebou tiše mluvilo v turečtině. Nerozumněl jsem jim ani slovo. Nejspíš se budu muset rychle naučit turecky. Nemám dobrý pocit, když se mluví o mě beze mě.
Nakonec se Ibrahim narovnal a oba se na mě usmívaly. Cože?
"Dimitri, jsi velice čestný a silný bojovník. Děláš pro moji holčičku vše co jí na očích vidíš a bez váhání pro ni obětuješ svůj život, aby se byť i jen neškrábla. Neznám nikoho kdo by pro ni byl lepší než ty. Moje požehnání máš."
Překvapeně jsem zamrkal a snažil se svůj výraz ovládnout.
"Jak řekl můj otec, děláš pro ni možné i nemožné jen, aby byla spokojená. Přiznávám, že pro mě jako jejího otce bude těžké nechat jí dospět a odloučit se ode mě. Je to moje holčička a pro otce není žádný muž pro jeho holčičku dost dobrý, ale musím přiznat, že ty jsi nejblíž ideálu muže, kterého bych jí schválil. Musím tě, ale varovat, Dimitri. Ublížíš jí a tvoje ostatky nikdy nenajdou. Máš i moje požehnání, Dimitri. Navíc jsem si jistý, že pokud bych ti ho nedal, tak by mi dala co proto."
Trochu jsem se uchechtl a s poděkováním jsem se uklonil. "Nesklamu vás. Budu se o ní starat jako o princeznu. Přesně, tak jak si i zaslouží."
"To jsem rád. Oba oceňujeme, že ses nejdřív zeptal nás na naše požehnání."
"Stará škola. Přesně takhle by to totiž mělo být a já to chci udělat správně."
"Velmi dobře. Líp si vybrat nemohla. Kdy se jí hodláš zeptat?"
"Po svatbě. Teď je chudák ve stresu. Dámy se nemohou rozhodnout nad vhodnýma šatama a ptají se jí na její názor a ona na tyhle věci moc není."
"To má po své matce. Já bych jí tak rád rozmazloval, ale Janine není jako ostatní ženy. V tomhle ohledu je hrozně skromná a to je svým způsobem okouzlující."
"Ano, to je. Pokud mě teď omluvíte, vrátím se k práci. Děkuji za váš čas."
"Jen jdi. Snad se ti podaří ji zachránit z jejich spárů."
"To už jsem udělal, ale byli jsme odhaleni a ona se musela vrátit."
"Vážně? A jak se ti to povedlo?"
"Propašoval jsem ji ven přes můj pokoj."
"A to si toho nevšimly?"
"Byla na balkoně a já ji pomohl dovnitř oknem v mém pokoji." Přiznal jsem trochu zahanbeně, ale oni se rozesmáli.
"Už chápu, co na tobě vidí."
Celý zmatený jsem se rychle rozloučil a vydal se zpět do pokoje. Než jsem tam, ale stihl vůbec dojít, tak jsem zaslechl dámské podpatky a do mého těla najednou někdo vrazil. Podle vůně skořice z jejích vlasů jsem ihned poznal Rose. Instiktivně jsem ji zachytil a počkal až se ustálí než jsem ji zase pustil.
"Rozo, neměla bys tu běhat. Mohla ses zranit. Jsi v pořádku?"
"To bych se měla ptát já tebe ne?"
"Proč?"
"Scháněla jsem tě a jeden z agů mi řekl, že si pro tebe poslali můj otec s dědečkem. Dostala jsem strach, abys nebyl v průšvihu kvůli mně."
"Nejsem v průšvihu. Jen jsme řešili chlapské věci."
Protočila oči a odfrkla si. "Muži."
Nešlo to, prostě nešlo. Rozesmál jsem se a ani její dloubnutí do žeber mě nedokázalo zastavit.
"Kdyby ses teďka viděla. Vypadala jsi jako malá uražená holčička."
Viděl jsem ten záblesk v jejích očích, ale než jsem stihl zareagovat, tak stála blízko u mě a její drobná dlaň mě pohladila na břiše, dost blízko mého opasku. Ihned jsem zmlkl.
"Pořád si myslíš, že jsem malá holka?"
"Rozo..."
S úsměvem se vydala chodbou pryč a tak jsem rychle zatřepal hlavou, abych se zbavil neodbytných myšlenek a pospíšil si za ní.
"Tak jaký budeš mít šaty?"
"Uvidíš..."
"Bavila ses?"
Zamračila se na mě, ale pak se jí úsměv zase vrátil. "Asi jako teď ty."
Strčila mě do svého pokoje, kde čekala švadlena, aby začala brát míry. Byla až podezřele ochotná a pořád vesele štěbetala a motala se kolem mě. Podíval jsem se na Rose, která jí propalovala velice nebezpečným pohledem. V tu chvíli mi připomněla svého otce.

Rosemarie Mazurová
Ta ženská si to pekelně slízne jestli se kolem něj nepřestane ovíjet jako lijána!
Dimitri se po mě podíval a když viděl můj výraz, tak se rozesmál. Švadlena, která mu brala míry pro vnitřní stranu kalhot se na něj překvapeně podívala. Bylo mi jasné, že se ho snaží svádět a on jí teď udělal čáru přes rozpočet.
"Omlouvám se. Jsem lechtivý."
Cccc! Prej jsem lechtivý! Dělá si ze mě akorát srandu.
"Je to nutný?"
"Ano, je. Říkala jsem ti přece, že budeš mít novou slavnostní uniformu. Plus ještě několik normálních, abys mezi strážci nevyčníval americkou uniformou. Nevadí ti to, že ne?"
"Pokud ti to udělá radost, tak tohle vydržím, i když to nemám rád."
"No jo, na ty vaše uniformy moc nepotřebujete. Vyzkoušíš a je ti hned jasno. Tobě, ale nestačí standartní velikosti pro naše strážce."
"Proč ne?"
"Viděl ses vůbec? Jseš hrozně vysokej."
"Taky to nejsou prcci. Nejsem nejvyšší."
"Ale oni sice jsou vysocí, ale nemají tvojí svalnatou postavu. Víš ty vůbec jak máš velká ramena?"
"Vím. Proto mi nedělalo problém si tě na ně vysadit jako malou holku."
"Nemůžu za to, že jsem tak malá! Jsem vysoká po mámě a ta špička toho stromečku byla tak hrozně vysoko. Jak jsem tam asi toho andílka měla usadit?"
"Tak se hnedka nečerti."
"Jak dlouho trvá vzít míry na jedny kalhoty? Pokud jste, tak neschopná, tak si sem zavolám někoho, kdo není tak neschopný."
"Omlouvám se, sultánko."
"Dobře, ať se to neopakuje. Nemáme na práci jen vás."
"Klid. Jen dýchej. Přece by ses nerozčilovala.."
"Neprovokuj."
Věnoval mi úšklebek, ale už nic dalšího neříkal.
"Nezapomeň, že pak máme trénink."
"Vím a za tebou pak příjde soukromý učitel."
"Ani mi nemluv, ale je to důležité, tak to přetrpím."
ooOoo
Seděla jsem za stolem a dál poslouchala ty nesmysly o stolové etiketě, o tom, co se ode mě očekává při svatebním banketu a podobný nesmysly, když se otevřely dveře a dovnitř vešla babička a poslala ho pryč.
"Valide..."
"Vidím, že pilně opakuješ."
"Snažím se a dávám do toho vše."
"To je dobře. Mám pro tebe novinku."
"Jakou?"
"Zítra se bude konat slavnostní večeře. Jsou na ni pozvaní všichni potomci královských rodin."
"Babičko, a je to nutné? Vždyť to je jen jiné označení pro prodávání masa na trhu."
"Rosemarie!"
"Nezlob se, babičko, ale je to tak. Rodiče zaúkolujou potomky, aby si sehnaly nejlepší partii pro manželství a ti je musí poslouchat. Víš jak to dopadlo minule."
"Ano, vím. Proto budeš mít zakázáno použití magie."
"Ale, babičko,....!"
"Nechci nic slyšet."
"Slibuju, že se budu chovat slušně, ale nečekej ode mě, že jim budu tolerovat nevhodné řeči a dotyky."
"Dotyky?"
"Posledně jsem Selima napadla proto, protože mi drze sahal na zadek a kdybych měla opakovat to, co mi řekl, tak bych si musela vypláchnout pusu mýdlem. Opravdu tam musím? Dělaj si ze mě lovnou zvěř a já nikoho z nich nechci a chtít ani nebudu."
"Je to tradice a..."
"..Tradice se mají dodržovat. Ano, já vím, ale jsem z nich chorá. Bude tam aspoň Jessabell?"
"Je pozvaná a její matka přislíbila její účast."
"Tak aspoň jedno pozitivum."
"Ale to ti říkám, Rosemarie, budete se chovat slušně. Přesně jak se na mladé dámy sluší a patří. Tvůj strážce mi za to bude ručit."
"Spolehněte se na mě, sultánko. Dohlédnu na to, že se bude Rose chovat slušně."
"Dobře, spoléhám na tebe."

Dimitri Belikov
Rose stála v hloučku královských morojek a už na první pohled bylo vidět, že jejich tlachání ji unavuje, ale statečně se usmívala a upíjela ze sklenky šampaňského v ruce.
"Nedivím se, že se tu Nurbanur neukázala. Mít takovou ostudu jako ona, tak taky nevytáhnu paty z domu."
"Ostudu?"
"Je pochopitelné, že ty to tak nebereš, Rosemarie, nebo se tak alespoň tváříš. Přece jenom si bude brát tvého milovaného bratrance, ale nemanželské dítě? Jak otřesné."
Viděl jsem ten její záblesk v očích a modlil jsem se, aby neudělala nějakou hloupost, ale ona jen zhluboka vydechla a zadívala se na morojku před sebou zničujícím pohledem.
"Nurbanur odřekla svoji účast, protože nejlepší péči své dceři může dát jen její matka."
"A od čeho máte služky?"
"Nurbanur má k dispozici chůvy i služky a vše na co si jen vzpomene, ale jak jsem již řekla. Nejlépe se o dítě postará jeho vlastní matka. Plně s ní souhlasím. Pokud jednoho dne budu mít i já své potomky, udělám pro ně jen to nejlepší a nebudu své povinosti házet na jiné. Nikdy jsem to nedělala a začínat s tím nehodlám. Pokud jde o to, že je Meryem nemanželská, to není konec světa. Bohužel to vzhledem k okolnostem nešlo udělat jinak, ale to neznamená, že ti dovolím o ní mluvit ošklivě. Dneska se už nehraje na sex až po svatbě, což ty jistě víš sama moc dobře. Nurbanur byla statečná a jako úžasná milující matka se postavila za své dítě, i když se musela postavit své vlastní rodině, která se jí za to zřekla. Neřešila to potratem jako ty."
Všiml jsem si jak se dívka před ní zakuckala a celá zbledla.
"Ano, vím o tom. Prodělala jsi dva potraty, tak se tady na Nurbanur nepovyšuj, protože ona je lepší než ty. Mehmed věděl moc dobře, proč si s takovou zlatokopkou jako jsi ty nezačínat. Na dítě si chlapa neuženeš, okouzli ho svojí osobností. I když v tvým případě spíš jen majetkem. Omluvte mě."
Držel jsem se blízko ní, abych mohl v případě nouze zasáhnout a když se na mě podívala, tak jsem jí věnoval povzbudivý úsměv. Váhavě mi ho oplatila, proklouzla kolem morojských mladíků, kteří se kolem ní začali stahovat jako mouchy a vrátila se k, teď už prořídlé, skupince děvčat. Nakonec se s jednou černovlasou dívkou přesunula bokem a živě něco žačaly rozebírat. Ta dívka jí něco vyprávěla a Rose se střídavě mračila a střídavě smála.
Očima jsem prolítl místnost a všiml jsem si nervózního mladíka, který se obezřetně rozhlédl než něco nalil do jedné ze skleniček a poté se vydal směrem k Rose. Zastoupil jsem mu cestu než stihl Rose oslovit.
"Co..?"
"Pro vaše dobro vám radím, aby jste se s tou říznutou skleničkou vzdálil než vás budu muset k odchodu donutit."
"Dimitri? Co se děje?"
"Chtěl jsem vám jen nabídnout skleničku, princezno."
"Dimitri?"
"Ale ne jen tak obyčejnou, že? Sledoval jsem vás. Viděl jsem jak do ní něco přiléváte. Nebyl jste tak nenápadný, jak jste si myslel."
Pokusil se protestovat, ale umlčela ho mávnutím ruky, pak pokynula na strážce u dveří, aby sem přišli.
"Vemte ty nápoje na rozbor a mladého pána laskavě vyprovoďte. Pokud s tím pitím bude něco v nepořádku, bude se vaše rodina zpovídat na zasedání rady a osobně budu požadovat nejpřísnější trest."
Mladík zbledl, ale už byl vyprovázen ven. Rose si stiskla kořen nosu a povzdychla si, než se otočila čelem překvapenému davu.
"Klidně pokračujte v zábavě. Já se vzdálím, necítím se dobře. Hezký zbytek večera."
Kráčel jsem za ní tiše a čekal jsem až promluví. Očividně byla unavená.
"Děkuju, Dimitri, že na mě tak dáváš pozor. Mělo mě napadnout, že se o něco takového pokusí. Jsem z toho tak unavená. Proč nedokážou pochopit, že nikoho z nich prostě nechci?"
Vešly jsme do jejího pokoje, kde sebou plácla na postel. Přešel jsem k ní a pomohl jí usadit se a začal jsem jí vyndavat z vlasů sponky a pomalu jsem jí je rozpouštěl.
"Protože každý sní, že bude moct ukázat na tebe a říct: "Vidíš tu nádhernou ženu támhle? Tak to je moje žena." Jeden se jim na jednu stranu nediví."
"Ale na tu druhou?"
"Na tu druhou bych jim nejradši dal dost jasně najevo, že nedovolím abys byla jejich."
Otočila se na mě a škádlivě nadzvedla obočí. "Ano?"
"Vím, že nejsi věc, abych tě mohl vlastnit a že se chovám iracionálně, ale já tě miluju a nechci, aby se na tebe tak lepili a obtěžovali tě."
"Můžeš být majetnický, když to ovšem nebudeš přehánět. Neboj se, chápu jak to myslíš. Miluju tě a jsem tvoje, tak na to nikdy nezapomeň."
Srdce mi rychle bušilo a tyhle slova jsem si uchovával v srdci, abych na ně nikdy nezapomněl. Třeba bych se jí měl zeptat....
Usmála se na mě, položila mi ruku na tvář a políbila mě. Polibek jsem jí vrátil, ale snažil jsem se chovat slušně. Odtáhla se a palcem mi jemně jezdila po tváři. Byl jsem si stoprocentně jistý, že se dívám na anděla.
"Po tý svatbě si chci promluvit s babičkou a chci jí říct, že spolu chodíme. Souhlasíš s tím?"
"Souhlasím se vším, co tě učiní šťastnou."
"Tak v tom případě se mnou nastupuješ na vejšku, jako můj strážce samozřejmně."
Přešla k pracovnímu stolu a přinesla mi oficiální oznámení o přijetí.
"Rozo, to je úžasné."
"Je, viď? Už jsem mluvila s dědečkem a ten mi s otcem zařizuje ubytování u dvora a na školní koleji."
"A Lissa?"
"Přijata, stejně jako Christian."
"A Eddie s Masonem?"
"Tam budou taky a jak jsem slyšela, tak prý dokonce i Adrian."
"Vážně?"
"Šokující, já vím."
Oba jsme se rozesmály a já jí zlehka pohladil po vlasech. "Dneska toho na tebe bylo moc. Jdi odpočívat, budu hned vedle kdyby něco."
Odešel jsem a ve svém pokoji jsem to rozdýchával. Sice jsem měl požehnání od jejího otce i od jejího dědečka, ale nehodlal jsem toho hned zneužívat. Navíc Rose o tom ještě neví a možná jsem trochu staromódní, ale skutečně bych byl šťastnější, když bych vydržel do doby než budeme minimálně zasnoubený, pokud ne až do doby než budeme manželé.


Bojovná morojka 23

24. srpna 2016 v 20:01 | RozaBellaBelikov |  Bojovná morojka
Rosemarie Mazurová
Od rána jsem na něj házela úsměvy z čehož byl podrážděný. Věděla jsem, že mu vadí, že nemá svoje emoce pod kontrolou a taky jsem věděla, že bych na něj měla být milá a nepřipomínat mu to, ale sakra, nemohla jsem si pomoct. Měla jsem velkou radost, že u někoho jako je Dimitri dokážu vyvolat takovou reakci.
"Spala jsi dobře, Rose?"
"Nádherně, děkuji, Oleno. Jen Dimitri nemohl nějak usnout. Něco mu nedalo spát..."
"Copak, Dimko? Není ti dobře?"
Věnoval mi podrážděný pohled a musela jsem se kousnout do horního rtu, abych se nerozesmála. Olena kontrolovala Dimitriho, který se jí snažil něžně odtlačit a jeho sestry se mohly smíchy potrhat. Victoria se po mě podezřívavě podívala a tak jsem jí věnovala široký úsměv a povytáhla na ni obočí. Ihned pochopila a začala se smát.
"Mami, opravdu jsem v pořádku."
"Jsi si jistý, že nejsi nemocný? Neleze na tebe něco?"
"Něco na něj opravdu lezlo..."
Pod stolem jsem do Viktorie lehce kopla a sladce se usmála. Olena se nakonec nechala přesvědčit, že mu nic není a on si sedl vedle mě. Najednou jsem ucítila stisk na mém stehnu a překvapeně jsem vypískla.
"Bavíš se dobře?"
Zklidnila jsem dech a usmála se na něj. "Ani nevíš jak."
"Měl bych tě potrestat, víš o tom?"
"Chceš mi naplácat jako zlobivé holčičce?"
Všimla jsem si, jak ztuhnul a pak mi pevněji sevřel stehno.
"Představuješ si?"
"Rozo, prosím."
"Promiň, nechám toho. I když je to hrozně zábavné."
"Tak bych měl asi změnit pravidla hry..."
Než jsem se stihla vzpamatovat, tak mi rukou vyjel výš po stehně. Zadrhl se mi dech a cítila jsem červeň na mých tvářích. Byli jsme v místnosti plné lidí!
"Vyhrál jsi."
Ruka zmizela a já se mohla konečně trochu nadechnout.
"Rose, je ti dobře, zlatíčko? Jsi celá zarudlá."
"Je tu jen trochu teplo. Půjdu na vzduch a bude to dobrý."
"Dobře, ale teple se obleč, abys náhodou neonemocněla. Jsi morojka a nemáš tak silnou imunitu."
"Jistě."
Smějícímu Dimitrimu jsem dupla na prsty a usmívala se na Olenu. Dimitriho sestry jsem ignorovala nebo bych se musela rozesmát.

Dimitri Belikov
Vzal jsem ji na procházku, aby se mohla porozhlédnout po okolí a trochu se zabavila. Měl jsem ji zavěšenou do rámě a cestou jsme zdravily některé známé. Všichni si Rozu prohlíželi, ale na to byla zvyklá a tak na sobě nedala najevo, že jí to vadí. Všiml jsem si jednoho mladíka, kterého jsem znal z okolí od vidění. Roza po něm střelila nebezpečný pohled a on rychle utekl.
"Co to bylo?" zeptal jsem se smíchem.
Byla tak roztomilá, když se zlobila a na ženě vydávající tiché rozkazy bylo něco vzrušujícího...
"Nic důležitého, asi neunesl pohled na mého přítele a šel hledat někoho jiného koho by obtěžoval. Umíš být pěkně zastrašující, když chceš."
"To byl ten zmetek, co tě obtěžoval? Zabiju ho."
"Dimitri, viděl jsi jak se tvářil, když tě se mnou viděl? Konečně mu došlo, že jsem mu o svém příteli nelhala a taky mu došlo do jakých potíží se málem dostal. Jsem si skoro jistá, že je vlastně vděčný, že jsem mu podpálila zadnici. Kdyby ses do něj pustil ty, měl by to horší a on to ví. Už dá pokoj."
"Jsem tvůj přítel?"
To prohlášení mě zahřálo u srdce.
"No jistě, co jiného bys byl? Jsi můj milovaný Dimitri a-"
Dál jsem ji nenechal mluvit a políbil jsem ji. Po chvilce jsem se odtáhl a ušklíbnul jsem se, když jsem viděl její nateklé rty a lehce nepřítomný pohled. Dal jsem ji drobný polibek na nos a usmál jsem se.
"O čem jsme se bavily?"
Kousnul jsem se do tváře, abych se nerozesmál.
"Dimko!"
Otočil jsem se za hlasem a usmál jsem se na příchozí morojku. Rose si ji změřila podezřívavým pohledem.
"Klid, je to jen kamarádka a je vdaná. Určitě se mě nesnaží sbalit."
"To bych jí radila."
Pohladil jsem jí po kříži a pak jsem se přivítal s Oksanou.
"Kde máš Marka?"
"Hned tu bude, musel ještě něco dořešit s kamarádem a tak jsem mu řekla, že tě dojdu pozdravit. Dlouho jsem tě neviděla. Kdopak je to tady s tebou?"
"To je Rose, moje přítelkyně."
Všiml jsem si, jak se jí oči rozzářily, když jsem to takhle nahlas řekl.
"Ráda tě poznávám Rose, jmenuju se Oksana. Můžu mít na tebe jednu otázku?"
Rose se na ni zmateně podívala a přikývla.
"Ty jsi Stíny políbená?"
Rose se napnula a o krok couvla. "Jak to víš?"
"Neboj se. Nechtěla jsem tě vystrašit. Můj muž Mark je jako ty. Zemřel po útoku Strigojů na následky zranění, ale díky tomu, že ovládám éter, tak jsem ho mohla zachránit. Co se stalo tobě?"
Nikdy jsem si neuvědomil, že Rose v podstatě zemřela. Byla chvilku oficiálně mrtvá a já ji mohl ztratit dřív než bych ji měl možnost poznat a zamilovat se do ní.
"Autonehoda. S kamarádkou Lissou a její rodinou jsme byli v autě, když najednou do protisměru vjel opilý řidič...kdyby Lissa neovládala éter, tak by přežila jen ona."
"Chápu, nemusíme se o tom bavit jestli se ti o tom nemluví lehce."
"To je dobrý. Nikdy jsem nepoznala jiného uživatele éteru kromě Lissy samozřejmně a Adriana Ivaškova. Ráda bych věděla víc. Jde jen o to, že Lissa má od tý nehody špatný sny, teda teď už je to lepší, ale zas a znovu se jí zdá o té noci a já to díky poutu prožívám s ní. Není to příjemné."
"To je pochopitelné. Ach, Marku, tady jsi. Chci ti někoho představit. Tohle je Rose, randí s naším Dimkem."
"Rád tě poznávám. Jsem Mark. Jak se ti tu u nás líbí? Není to královský dvůr, ale je tu hezky."
"Vím. Nejsem tu poprvé a určitě ne naposledy."
Pozvaly nás k sobě na návštěvu, kde Rose oba důkladně zpovídala. Měl jsem z toho radost a jen jsem ji sledoval.
Nikdy jsem tě takového neviděla. Mám z tebe radost, Dimko.
Zapomněl jsem, že tohle Oksana umí a trochu sebou cuknul. Rose se po mě překvapeně podívala, ale jen jsem se na ni usmál.
Když jsme se vracely, tak byla zticha. To se mi nelíbilo.
"Stalo se něco?"
"Co se tam stalo? Nikdy jsem tě neviděla, tak rozhozeného."
"Nikdy? A co třeba včera v noci?"
Začervenala se a podívala se jinam. "To je něco jiného."
"Protože ona je jiná žena. S Oksanou jsem chodil jako puberťák, to přiznávám, ale nikdy to nebylo tak vážné, jak si myslíš. Ona miluje Marka a my jsme jen přátelé. To ty jsi ta jediná, kterou miluju."
"Já vím, chovám se hloupě."
"Rose...Rozo, moje Rozo. Moje srdce patří jen a jen tobě, tak se nemusíš cítit, tak nejistá. Nikdy tě nepřestanu milovat a nikdy tě neopustím."
"Nikdy ti neodpustím, pokud ano."
Objala mě kolem pasu a zabořila mi obličej do hrudi. "Prosím, nikdy mě neopusť."
"Nikdy."
"Slibuješ?"
"Slibuji."
Když jsme se vrátily, tak byla trochu zamlklá, ale pomalu se jí její úsměv vracel. Dokud nevešla do obýváku a nesledovala nešťastnou Sonyu, jak houpá svou dcerku a snaží se jí uklidnit.
"Omlouvám se. Nevím, co s ní. Je přebalená, najedená a dala jsem jí i odfrknout, ale ona pořád brečí a nechce usnout. Už nevím, co s ní."
Sledoval jsem Rose, jak si sundala svetřík a nepřítomně mi ho podala než došla k mé sestře a vzala si na ruce opatrně svoji kmotřenku. Sonya jí překvapeně sledovala, ale nic neřekla. Šlo vidět, že si trochu oddychla. Rose si jí položila, tak aby měla její ouško na její holé kůži a slyšela, tak tlukot jejího srdce.
"Tak copak se tu děje, maličká? Přece by jsi neplakala, taková velká holka."
Začala na ni mluvit turecky, čemuž nikdo z nás nerozumněl, ale Katyu to zaujalo a začala jen pofňukávat. Pak Rose začala zpívat nějakou tureckou ukolébavku a přitom miminko ve své náruči jemně hladila. Po hlavičce, tvářičkách, ručičkách a nožičkách. Katya sice ještě pofňukávala, ale po chvilce už šlo poznat, že se do toho nutí. Rosiin andělský hlas jí pomalu, ale jistě uklidnil a ukolébal ke spánku. A nebyla jediná koho tím klidným zpěvem uklidnila. I Sonya se přestala klepat a vypadala klidněji než když jsme přišli. Já ji jen šokovaně sledoval a byl jsem si jistý, že jen roky výcviku mi zabránily v tom, abych padl na kolena a děkoval bohu za to, že mě tahle úžasná mladá žena milovala. Jednoho dne bude úžasná matka a se štěstím bude matkou mých dětí. Dokázal jsem si ji představit s malou holčičkou s dlouhými vlásky a jejíma nádhernýma očima. Nebo s chlapcem, který by mi z oka vypadl a usmíval se na ni, tak jak to má ráda.

Rosemarie Mazurová
Seděla jsem v paláci a ze svého balkonu se dívala do zahrady. Neuvěřitelně jsem se nudila. V mém pokoji byl blázinec. Babička, moje matka, Aishe a teta Calista se tam zabydlely už brzy ráno a dohadovaly se o tom z jaký látky budu mít šaty a jaký by měly mít střih. Ty čtyři už měly vybráno, ale protože jsem tu nebyla, tak jsem zbla jako poslední. Ještěže jsem tu nebyla předtím. To teprve musel být blázinec.
"Rozo?"
Překvapeně jsem se otočila zatím šeptem a spatřila usmívajícího Dimitriho, jak na mě kouká z otevřeného okna jeho pokoje, které vedlo na můj balkon.
"Dimitri?"
Dal si prsty před pusu a pokynul mi, aby k němu přišla. Ohlédla se, ale nikdo mi nevěnoval pozornost, tak jsem se potichu přesunula k němu.
"Přišel jsem tě zachránit. Pojď. Zmizíme než si toho všimnou."
Naposledy jsem se ohlédla a usmála se. Podala jsem mu ruce a nechala se zvednout jako kdybych nic nevážila a postavit se na zem v jeho pokoji.
"Kazíš mě, Dimitri."
"Já tebe?"
"Hm, tak jdeme."
Chytila jsem ho za ruku a chtěla jsem odejít, ale ani se nepohnul. "Dimitri?"
"Nejdřív si vyberu svoji odměnu."
Než jsem stačila cokoliv říct, tak mi přejel rukou po boku a přitáhl mě k sobě a hned na to důkladně políbil. Nevěděla jsem, že to v něm taky je. Ta touha nedodržovat pravidla a dělat nejdříve jen to co chceme a teprve až potom to co musíme.
Mozek se mi zamlžil a nedokázala jsem na nic myslet.
"Půjdeme?"
"Kam?"
"Na procházku."
Podal mi moje paraple a otevřel mi dveře. Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila a vyšla jsem na chodbu. Věděla jsem, že mi za to vynadají, ale nemohla jsem si pomoct. Chtěla jsem s ním chvilku být. Lissa s Christianem byli stále u dvora a měly přijet až za dva dny a tak jsem se tu kousala nudou do zadku. Ještěže tu je se mnou i Dimitri, tak to není tak hrozné.
Chytila jsem se ho za rámě a nechala se vést po zahradě, kde jsme sledovaly služky se svatební koordinátorkou a jejími asistenty, jak pomalu připravují zahradu na svatbu.
"Už, aby byla tahle akce za námi."
"Netěšíš se?"
"Ale jo. Tak trochu. Já jen, že tu bude takovejch lidí...dělá se kolem toho zbytečný humbuk. Věřil bys tomu, že se ty čtyři hádají skoro šest hodin o tom jestli bych měla mít karmínové nebo rubínové šaty? Jaký v tom sakra rozdíl?"
"Zřejmně veliký."
"Nesměj se. Podle mě ti sladí uniformu."
Zastavil se a šokovaně se na mě podíval. "Děláš si doufám srandu."
"Bohužel. Děláš mi tam nejen ochranku, ale i doprovod. Musíš vypadat k světu...nebo tak nějak to říkaly. Po pěti minutách jsem je přestala poslouchat."
"Zbytečně to hrotí."
"Dimitri, nevím jestli to víš, ale tady jsou zvyky jiné. Mazurovi vládnou už od dob sultána Sulejmana chána. Jsme královská vládnoucí rodina. Ostatní královští morojové...není to jako u dvora, kde se po smrti volí král nebo královna ze všech královských rodin kromě té, která už vládla. Tady vládneme jenom my. Něco jako u lidí v Británii. Teď vládne můj dědeček, po něm je v pořádí můj otec, jako jeho prvorozené dítě. Kdyby se něco stalo tak třetí v nástupnictví byla moje teta Mihrimah než zemřela a poté jejich mladší bratr Malko. Tím, že měly děti se nástupnictví změnilo.
Teď jsem v pořádí nástupnictví třetí jako prvorozené dítě mého otce, poté bude můj sourozenec a hned po něm Mehmed, který je momentálně čtvrtý.
Bude pozvaný celý turecký morojský svět. Chápeš už proč se tedy netěším? Bude na nás upřený celý národ a hlavně, když zjistí, že jsem si jako partnera zvolila dhampíra. Od malička se mi snažily morojské královské rodiny dohodit své syny v naději, že budou mít možnost se mnou vládnout. Jenže já nikoho z nich nechtěla, chci jen tebe, takže by sis asi měl zvyknout na to, že budeš mít brzy plné ruce práce s mojí ochranou, soudruhu strážce."
Usmál se na mě a já si oddychla. Musel to vědět, musel si uvědomit, že nejsem jen tak ledajaká morojka, ale že je mým osudem jednoho dne nastoupit na trůn a že to tudíž nebudeme mít nikdy jednoduché, ale dokud budu mít po svém boku jeho, tak se ničeho nebojím.
"Rosemarie!"
Překvapeně jsem se otočila a pohlédla jsem na svůj balkon, kde teď stála moje velice nahněvaná babička a za ní moje matka, které pobaveně cukaly koutky.
"Omlouvám se, babičko. Necítila jsem se dobře a tak jsem šla chvilku na čerstvý vzduch. Nechtěla jsem vás rušit. Těmto věcem moc nerozumím a tak jsem ti chtěla dopřát klid, abys mi mohla vybrat to, co je nejlepší."
Lhala jsem, jak když tiskne a doufala jsem, že tu lež neprokoukne. Šlo vidět, že mi to nevěří, ale nakonec přikývla. "To bude asi nejlepší. Až dokončíš svoji procházku, tak se vrať."
Přikývla jsem a rychle jsem se s Dimitrim zdejchla než si to stihne rozmyslet.
"Prokoukla tvoji lež."
"Vím, ale dokud jí nechám volnou ruku, tak budu mít klid a nebudu muset každých deset minut poslouchat, že jí nesmím za žádných okolností udělat ostudu."
"Má v tebe velkou důvěru."
"Spíš zkušenosti."
"Opravdu? Vyprávěj."
"Když mi bylo asi tak šest, tak jsme šly na nějakou charitativní akci. Babička mi nechala ušít podle jejích slov roztomilé šatičky. Z lesklého světle růžového saténu, samý volán a mašlička. No dokážeš si to představit. Babička měla proslov a já už z těch šatů byla nešťastná a tak jsem se za ní na pódiu kroutila a furt si je různě popotahovala s naprosto nešťastným výrazem ve tváři. Samozřejmně jsem vzbudila větší pozornost než babičky strhující proslov za což jsem dostala co proto."
"Všiml jsem si, že moc nejsi na ty typicky holčičí věci."

"To nejsem. Docela lituju, že jsem po matce nezdědila víc dhampířích genů. Byla by ze mě dhampírka a mohla bych trénovat a bojovat a všechny tyhle ty věci a nemusela bych se starat o tyhle ty morojské nesmysly. Jako oblíkání a politika mezi rody a jinými královskými dvory."

Bojovná morojka 22

21. srpna 2016 v 13:01 | RozaBellaBelikov |  Bojovná morojka
Dimitri Belikov
Byla tak nádherná, když byla šťastná, že jsem z ní nemohl chvíli spustit oči a sledoval jsem jak se se smíchem točí po místnosti. S rukama rozpaženýma, v jedné ruce stále její výsledky a směje se u toho a zpívá si nějakou tureckou písničku. Okouzleně jsem ji pozoroval, pak jsem ale dostal nápad.
"Když jsi byla tak šikovná, co kdybys dostala odměnu?"
"Odměnu?"
Přestala se točit jako malá a zadívala se na mě.
"No jistě. Tak pojď blíž a zavři oči."
Přešla ke mně a váhavě zavřela oči. Hned jak jí klesla víčka, tak jsem ji políbil. Překvapeně vydechla a polibek mi oplácela.
"Byla jsi fantastická, Rozo. Jsem na tebe pyšný."
Posbíral jsem věci a vydaly jsme se pryč. Jednou rukou jsem držel sportovní tašku a v druhé jsem měl její výsledky a prohlížel jsem si je.
"Já jsem věděl, že to dokážeš."
"To jsem ráda. Napíšeme spolu Karolině? Bude ráda za novinky a můžeme ji napsat, že přijedem na křtiny."
Šokovaně jsem se po ní podíval.
"My pojedeme do Ruska?"
"No jasně. Pozvaly nás a jelikož jedu, tak se nemůžeš vymluvit a musíš se mnou."
"Domluvily jste se na mě."
"Takhle ošklivě nás nařknout..."
"Z tohohle se nevykroutíš."
Všiml jsem si záblesku v jejích očích a než jsem se nadál, tak mě políbila. "Vážně ne?"

Rosemarie Mazurová
Zatímco Lissa si s Christianem užívala u dvora, kde ji měly přidělit strážce, já s Dimitrim jsem byla na cestě do Baii. S Christianem si vyžádaly Eddieho a Masona, které jim přikleply, protože byli nejlepší v ročníku, ale stejně potřebovala ještě jednoho. Já měla Dimitriho, takže jsem už strážce nepotřebovala.
"Už zase posloucháš ty "pecky" z osmdesátek?"
"Já řídím, já vybírám hudbu."
"Dimitri, moje uši umírají. Kříčí o pomoc."
"Přeháníš."
"Jsou mrtvé, upadnou mi..už mi padají."
Usmál se na mě a dal mi pramen vlasů za ucho.
"Nepadají, jinak by ti neudržely vlasy."
Zasténala jsem a posunula se v sedačce.
"Můžeme někde na chvilku zastavit? Necítím svůj vlastní zadek."
Zasmál se a zastavil. Když jsem vystoupila, tak byl hned u mě.
"Nedokážu se v tvojí přítomnosti ovládat. Co kdybych ti udělal masáž?"
"Dimitri! Ty mi prostě chceš sahat na zadek, přiznej se."
"A tobě se ta myšlenka líbí, viď? Proto se tak červenáš."
"Už to děláš zase! Zase říkáš něco z čehož se chci červenat! Děláš to schválně."
"Ano, protože jsi roztomilá, když se červenáš."

Dimitri Belikov
Stál jsem v nádherném kostele a sledoval Rose v nádherných krajkovaných šatech ke kolenům, jak v rukou drží malou Katyu v šatečkách se samýma volánáma a krajkama. Když ji Sonya požádala, aby jí šla za kmotru, tak vydala tak hlasitý zvuk, že ho mohly slyšet snad jen psy.
Teď jsem ji sledoval, jak tam stojí a pyšně drží moji neteř a cítil jsem se zamilovaný ještě víc než doposud. A v tu chvíli jsem se rozhodl, že si musím promluvit s jejím otcem hned jak ho uvidím.
Matce jsem řekl, co mám v plánu, hned jak jsme byli sami a ona se rozplakala. Celé minuty jsem se ji snažil uklidnit, aby přestala plakat.
"Dimko, já jsem tak šťastná."
"Ještě se neraduj. Nemám požehnání od jejího otce."
"Já vím, ale stejně. Tohle jsem pro tebe vždycky chtěla. Aby ses zamiloval a usadil se."
"Dobře, ale nech si to pro sebe. Nezeptám se jí dokud o tom neinformuju jejího otce."
"Budu mlčet, neboj se."
Uklidnila se, ale jen co k nám přišla Rose, tak se znovu rozplakala.
"Uniklo mi něco? Oleno, co je vám? Stalo se něco?"
Jen zakroutila hlavou a otřela si oči. "Ne, zlatíčko, jsem v pořádku..já..."
"Neboj se. Jen je naměkko z toho křtu. To nic není."
Rose se chápavě usmála. "Ach, Oleno, neplačte. Vždyť se přeci nic špatného nestalo."
"Já vím, jsem jen strašně šťastná."
Rose ji objala což ji rozplakalo ještě víc. Večer seděla na posteli a rozčesávala si vlasy. Spokojeně jsem ji přes knihu pozoroval.
"Já se na to vykašlu. Jak to, že to nejde rozčesat, i když jsem si ty vlasy umyla? To jsou dětský zvratky, tak odolný nebo co?"
"Ukaž, pomůžu ti."
Sedl jsem si za ní a dal se do rozčesávání jejích vlasů.
"Páni, jde ti to. Ani netaháš. Jak to děláš?"
"Mám tři sestry. Musím odpovídat?"
"Ne, to mluví za vše. Proč tvoje mamka tolik plakala?"
"To by jsi mi měla říct ty, ne? Já se v ženách nevyznám."
"Jasně. Chlapská výmluva. "Ženy." Vůbec mi tím nepomáháš."
"Jsi trochu drzá, nemyslíš?"
"Ani ne."
Užíval jsem si jak mi ty hebké prameny proklouzávaly mezi prsty.
"Dimitri?"
"Hm?"
"Asi ti u toho usnu. Nevadí?"
"Jen odpočívej. Dneska toho na tebe bylo hodně. Aspoň si utekla než se tě snažily opít."
"Stejně si myslím, že to nebyla vodka, ale raketový palivo. Kdyby jste to před lety použily do rakety, tak jste na Měsíci dřív než američani..."
Musel jsem se začít smát, nešlo to jinak. Ta představa...
Ani jsem nestihl odložit kartáč a už jí hlava klesla a celým tělem se o mě opřela. Uložil jsem ji a přesně, jak jsem slíbil jsem se vrátil na oslavu.

Rosemarie Mazurová
Vzbudila jsem se uprostřed lidské noci. Všude byla tma a Dimitri nikde. Tak jsem se oblékla a šla jsem se podívat ven. Byla tam velká spousta lidí, ale jeho jsem zatím nikde neviděla. Pevněji jsem se zabalila do kabátu a chtěla jsem se ho jít vydat hledat, když se vedle mě najednou objevil neznámý mladík.
"Ahoj, pusinko, co kdybychom se zdejchly a někde si to spolu rozdaly?"
"Co kdybys to zopakoval mému přítely přímo do očí?"
"A kde je? Nikde tu žádnýho nedomrlýho morojskýho chudáčka nevidím, tak se přestaň vymlouvat. Jsi tu sama. Jen se stydíš. Neboj se, budu na tebe něžný."
Nahromadil se ve mně vztek a než jsem se stihla zastavit, tak jsem mu podpálila kalhoty. Vyjekl jako holka a utekl. Díky tomu pozdvižení jsem si všimla Dimitriho a šla jsem k němu.
"Rozo, proč nejsi v posteli?"
"Byla mi zima."
"A co s tím mám udělat?"
"Samozřejmně jít a zahřát mě."
Usmál se tím svým laskavým pohledem a vtáhl mě k sobě pod kabát.
"Je to lepší?"
Spokojeně jsem vydechla. "Mnohem."
"Co to bylo předtím?"
"Co myslíš?"
"Zapálila jsi mu kalhoty."
"Dokaž to."
"Rose..."
"Nemůžu za to, že se ze mě chlapům zapalujou lejtka."
"Rozo, víš, že by jsi neměla používat magii. Unavuješ se."
"Vím, že k dárci si budu moct zajít až doma, ale ty jsi ho neslyšel."
"Co řekl?"
"Kdybych to zopakovala, tak ho zbiješ."
"Kam běžel? Vymlátím to z něho."
"Nikam nechoď. Lekci dostal a navíc byl děsně opilý. Jsem si jistá, že si to k žádné už nedovolí."
"Po tom co s ním skončím určitě ne."
"Dimitri, pokud odejdeš, tak mi bude zase zima. To by jsi přeci nechtěl."
"To ne."
"Tak tu hezky zůstaň a zahřívej mě."
"Rozo, moc mi to neulehčuješ, abych se choval slušně."
"Možná doufám, že nebudeš."

Dimitri Belikov
Spokojeně si hověla u mě v náruči a neuvědomovala si, že mě to stojí veškerou námahu, abych se ovládal. Její blízkost, teplo jejího těla, její vůně...
Povídala si zrovna s Paulem, když najednou zmlkla a podivně se napjala. Ihned jsem poznal o co jde.
"Je Liss v pořádku?"
"Víc než v pořádku. Do háje!"
"Co vidíš?"
"To, co bych vidět nechtěla."
Ihned mi bylo jasné o čem mluví a že potřebuje rozptýlit a tak jsem ji nenápadně vklouzl pod svetr a pod tričko, abych ji pohladil po zádech. Překvapeně sebou trhla a zmateně se po mě podívala.
"Lepší?"
"Mnohem. Děkuju."
"Co to bylo?"
"Rose má pouto se svojí kamarádkou a tak jí může vlést do hlavy a vidět to co ona. Občas se, ale stane to co teď, že ji pouto vtáhne aniž by chtěla."
"Páni! A co jsi viděla, Rose?"
"Něco na co jsi bohužel ještě malý, Paule."
Nakonec jsem musel nahoru s ní. Beze mě nikam nechtěla a vyspat se musela. Hned jak jsme zalehly, tak se ke mně beze studu přitiskla a během chvilky usnula. To já jsem nemohl. Zase měla na sobě jednu z těch svých košilek, které mě dráždily víc než cokoliv jiného. Navíc jsem měl v živé paměti, co se stalo během té noci s kouzlem chtíče. Dokázal jsem si vybavit, co má pod tím a to mě nenechávalo chladným. Navíc její blízkost mi to neulehčovala. Vím, že by se tomu nebránila, ale zasloužila si něco lepšího než nějakou rychlovku. Zasloužila by si celou noc něžností a polibků a to prostě nebylo možné. Taky bych se nemohl podívat do očí jejímu otci, kdyby se to dozvěděl.
Dokud nebudeme mít jeho požehnání, tak se jí nijak odvážněji nedotknu.
Což bylo těžší než cokoliv na světě. Rose mě provokovala jak mohla a prsty mě svrběly tohou dotýkat se jí.
Pohla se a pak se na mě pomalu otočila. Pohled měla ještě rozostřený spánkem a vypadala neskutečně rozkošně.
"Dimitri? Trápí tě něco? Proč nespíš?"
"To nic není, jen nemůžu spát."
"A můžu ti s tím nějak pomoct?"
Kousl jsem se do tváře, abych jí neřekl, jak přesně mi s tím může pomoct a jen ji s úsměvem políbil na čelo.
"To bude v pořádku. Nelam si s tím hlavu a spi. Musíš si odpočinout, měla jsi perný den."
"Ale co ty? To tady budeš jen tak ležet a koukat se jak spím?"
"Rád se dívám, jak klidně spíš."
Cítil jsem teplo jejího zrudnutí. "Dimitri.."
"Co je? Vážně se na tebe rád dívám."
Otočil jsem se na ni, ale na to čekala a než jsem se vzpamatoval, tak mě políbila. Pevně přitiskla rty na moje a nenechala mě pokračovat v konverzaci. Jedním plynulým pohybem se na mě přesunula a měl jsem co dělat, abych jí nezasténal do úst. Pocit jejího drobného těla přitlačeném na mém, byl pro mě skoro příliš. Chtěl jsem ji odtlačit, ale čekala to a přitiskla se blíž, i její polibek byl naléhavější a ten malý hlásek v mojí hlavě pomalu utichal až jsem se přistihl, jak jí její zuřivý polibek oplácím a rukama jí hladím po holých zádech, bokách i bříšku.
Její kůže byla hladká a hebká a cítil jsem, jak její kůže hoří. Byla přesně taková jakou jsem si ji představoval a pamatoval.
Neovládl jsem se a přetočil ji pod sebe. Překvapeně vydechla, ale nebránila se. Za to já jsem musel vynaložit nemalé úsílí, abych se od ní odtáhl. Když jsem se na ni zahleděl, ten pohled mi poslal elektrický výboj do slabin. Vlasy měla rozcuchné, tváře zarudlé, oči jí zářily a pootevřené rty měla zarudlé a napuchlé. Sjel jsem očima níž a viděl jsem jak se jí hruď rychle zdvyhá v rytmu jejího zrychleného dechu. Levou ruku jsem měl stále na její hrudi těsně pod jejím pravým prsem. Pod prsty jsem cítil zběsilý tlukot jejího srdce. Přes ruku jsem měl hladký satén její košilky, kterou jsem jí vyhrnul aniž bych to zamýšlel. Popletla mi hlavu a přes svoji tužbu jsem neviděl. Přehnal jsem to, to jsem věděl, ale když jsem se na ni podíval, tak jsem se cítil neskutečně šťastný, ani stopa po pocitu viny.
Už pár dní po tom, co jsem je dovedl zpět jsem se přistihl nad ní snít. Byla ztělesněním vášně a hříchu, to jsem si aspoň myslel dokud jsem ji neviděl teď.
"Rozo.."
Znovu mě políbila. Nemohl jsem přestat, měl jsem nalomený sebeovládání a tak jsem se se zavrčením poddal. Převzal jsem nadvládu nad jejím polibkem a udělal ho vášnivějším. Když jsem se odtáhl, abychom se nadechly, tak mi došlo, co jsem udělal. Snažil jsem se uklidnit s čelem opřeným o její.
"Prosím přestaň."
"Udělala jsem něco špatně?"
"Ne, to ne. To, co jsi udělala nebylo špatné, jen je to příliš. Je pro mě tak těžké se ovládat."
Zasmála se a zlehka mě políbila.
"Omlouvám se. Nešlo odolat. Půjdeme raději spát, ne?"
Nevěřícně jsem se jí zahleděl do očí. Jiskřily jí škodolibostí. "Jak mám teď asi usnout?"
"To zvládneš." Zlehka mě poplácala po tvářila a věnovala mi široký škodolibý úsměv.
Musel jsem se zasmát, když mi to takhle vrátila. Sám jsem jí před časem řekl to samé. Povalila mě do peřin, spokojeně se uvelebila a pak jen panovačně vydechla: "Spi."
"Rozkazuješ mi?"
"To je aspoň nápad."

Zabořil jsem jí obličej do krku a zasmál se. "Jednou budeš moje smrt."

Bojovná morojka 21

19. srpna 2016 v 2:00 | RozaBellaBelikov |  Bojovná morojka
Rosemarie Mazurová
Potěšilo mě, že neochotně přiznal, že mě sleduje a tak jsem se rozhodla ho netrápit. Tak moc.
"Takže říkáš, že bych měla ty extra upnutý džíny nosit častěji?"
"Jen pokud mě chceš přivést do hrobu. Snaha o sebeovládání mě určitě zabije."
"Nebo by ses mohl přestat ovládat."
"To nemohu. Zasloužíš si něco lepšího než tohle."
"Jednoho dne se, ale přestaneš ovládat a já se na ten den těším."
"Proč?"
"Protože se tě budu moct dotýkat kdekoliv mě jen napadne."
Viděla jsem, jak se mu zrychlil dech a ušklýbla jsem se. Takže ne jen já, ale i on má potíže s představivostí.
"Nejdřív dokonči školu a pak se uvidí."
"Nejsem tvoje studentka, takže to nemůžeš svádět na vztah učitel-studentka. Jsi můj strážce, nejsi oficiální zaměstnanec školy, takže nikomu z akademie do našeho vztahu nic není."
"To je jediný důvod proč se nedržím tolik zpět."
"Chci, aby ses nedržel tolik zpět."
Obhlédl situaci a než jsem se nadála, tak jsem byla natlačená jeho tělem na zeď. " Asi takhle?"
Nedokázala jsem ani mluvit. Jeho dech mi ohříval kůži na krku. Pocit jeho těla na mém. Do háje! Jsem v tom až po uši!
Trpělivě čekal na moji odpověď, ale nebyla jsem ve stavu kdy bych mohla mluvit a tak jsem jen přikývla. Najednou pocit jeho tepla zmizel a moje nohy vypověděly službu. Nenápadně mě podepřel a se smíchem mě odváděl do mého pokoje.
"To jsem tě tak rozhodil?"
"Jsem si jistá, že nevím o čem mluvíš."

Dimitri Belikov
Byl jsem rád, že už má všechny testy za sebou a už se tolik nestresuje. Dokud skládala zkoušky, tak byla nervózní. Musel jsem ji často uklidňovat, že to určitě zvládne a že nezklame svoji rodinu.
Vešel jsem do jejího pokoje poté co mi neodpověděla na moje klepání a hned jsem pochopil proč mě neslyšela. Měla na uších sluchátka a skákala po posteli a u toho si zpívala. Sice trochu falešně, ale nic hroznýho. Poslouchat se to dalo. Navíc i kdyby zpívala úplně falešně, nevadilo by mi to a přišlo mi to roztomilé.
"Hej, hodná holko,
máš srdce ze zlata,
chceš bílou svatbu
a ruku, kterou bys mohla držet,
přesně jak bys měla, holka
jak to dělá každá správná holka
chceš pohádkový konec, někoho milovat..."
Otočila se a málem spala z postele, kdybych ji nechytil, dost ošklivě by si natloukla. Koukala vyděšeně než se uklidnila a praštila mě do ramene. "Dimitri! K smrti jsi mě vyděsil!"
"Omlouvám se. Klepal jsem, ale neslyšela jsi mě. Měl jsem starost."
"Budiž ti tedy odpuštěno."
"Hezky zpíváš, ale na některý pasáže nemáš hlas."
"Tak ty jsi najednou odborník na hudbu?"
"Složil jsem ti poklonu a ty mě kritizuješ?"
"To měla být poklona?"
"Nebuď drzá. Beru tě na večeři."
"Kam?"
"K dárci."
"Velmi vtipné."
Vzala si kabát a vyrazily jsme. Celou cestu se po Rose všichni dívaly a něco si šuškaly. Rose si toho nevšímala, ale šlo poznat, že ji to trápí. Zahlédl jsem Lissu s Christianem a Adrianem, jak k nám pospíchají.
"Ahoj, už jste to slyšely?"
"Co jsme měly slyšet?"
Rose se na mě zmateně podívala, ale jen jsem pokrčil rameny. Taky jsem nevěděl o čem to mluví.
"Tashu našly v její cele-"
"Jaké překvapení. Jasně, že byla v cele. Je ve vězení."
"Ne, neskákej mi do řeči. Našly ji mrtvou."
"Mrtvou? Ale jak?" Lehce šokovaně couvla a automaticky se po mě podívala. Zlehka jsem jí pohladil po zádech, aby se uklidnila. Napjetí v jejím těle trochu polevilo.
"Povídá se, že se měla oběsit. Ale nikdo tomu tady nechce věřit."
"Oběsila se? Bože proč? Vím, že to neměla v hlavě tak trochu úplně v pořádku, ale sebevražda? To není řešení."
"Proč tomu nikdo nechce věřit?" zeptal jsem se zamračeně.
"Všichni si myslí, že v tom má Rose prsty."
"Cože?!" vykřikla tak nahlas až se několik lidí otočilo.
"Já vím, je to nesmysl."
"To je, kdybych ji chtěla mrtvou, zabiju ji. Vlastníma rukama. Nenechala bych ji zavřít, ale pohřbít. Zabít ji ve vězení? Co bych z toho měla?"
"Pomstu."
"Adriane, nepomáháš. Za co bych se jí mstila?"
"Za to, že tě unesla, mučila? Vyber si."
"Za to už lekci dostala. Dostala doživotí."
"A s tím ses spokojila?"
Chvilku mlčela než si zhluboka povzdychla. "No dobře, tak jsem se jí trochu pomstila, ale ne tak jak myslíte."
"Co jsi udělala?"
"Než jí odvedly strážci, tak jsem jí poděkovala."
"Za co?"
"Za to, že díky tomu, co provedla jsem dostala něco o čem jsem myslela, že nikdy mít nebudu."
Zlehka jsem jí objal rukou kolem pasu a usmál se na ni.
"To bylo trochu podlé."
"Já vím a stydím se. Myslíš, že kdybych to neřekla, tak by to neudělala?"
"Sama jsi to řekla. Neměla to v hlavě v pořádku. Mrzí mě to, že to musím říct, protože to byla moje kamarádka spoustu let, ale možná je to tak lepší. Tarasov není pěkné místo a teď už má aspoň klid. Promiň, Christiane."
"Ne, já to chápu, vážně a máš pravdu. Možná je to tak fakt lepší. Jen mě mrzí, že jsem přišel o dalšího člena rodiny."
"Nejsi sám, Christiane. Máš nás všechny. Lissu. Máš mě s Dimitrim. My budeme tvoje rodina. A nezapomeň, že Mason s Eddiem a Adrianem jsou taky tvoji přátelé. Nenecháme tě samotného. Spolehni se. Nikdy nebudeš sám."
Zlehka ho objala a já ho poplácal po rameni. Lissa ho taky objala a Adrian mu se smíchem pocuchal vlasy.
"A máš to, Ozero. Nás už se nezbavíš."

Rosemarie Mazurová
Hned jak jsem byla z doslechu, tak jsem vzala do ruky mobil. Pokud v tom má někdo prsty, tak znám jen jednu osobu, komu by to mohlo projít a nechytit ho.
Trpělivě jsem čekala až se na druhé straně ozval hlas jedné z našich služek, která hned předala hovor dál.
"Ahoj, princezno moje."
"Ahoj, babi."
"Stalo se něco?"
"Ani ne. Jen jsem ti chtěla říct, že už brzy budu znát výsledky zkoušek."
"To jsem ráda, určitě to budou samé dobré známky."
"Ano, dala jsem do toho vše, abys byla pyšná."
"Jsem si jistá, že budu."
"Jak se ti daří? A co dědeček?"
"Máme se dobře."
"To jsem ráda."
"Jsem ráda, že jsi je přivedla domů."
"To nic nebylo."
"Ne, bylo to víc než jsem si zasloužila. Oboum jsem se omluvila a dostaly moje požehnání."
"Takže-?"
"Ano. Přípravy jsou v plném proudu. V srpnu bude svatba."
"Bezvadný. Ehm, chci říct, že je to dobrá zpráva."
"Jsi mladá, nemusíš se tolik krotit. Neměla jsem tě nutit, aby ses chovala jako kdyby ti bylo padesát."
"Nejmíň devadesát."
"Ano, omlouvám se."
"Myslela jsi to dobře. To není jediná věc kvůli které volám."
"Stalo se něco?"
"Chtěla bych ti poděkovat."
"Za co, princezno moje?"
"Natasha Ozerová."
"Ach ano. Tvůj otec mi už něco říkal. Hrozná tragédie."
"Ano, to ano. Děkuju."
"Nemáš za co. Jsem ráda, že je tato záležitost už vyřešená. Chudinka Aishe byl tak rozhozená, když se vrátily. Musela jsem za ní poslat doktorku."
"Už je v pořádku?"
"Ano, je. Nemusíš si dělat starosti."
"To jsem ráda. Měla jsem ji za to víc potrestat."
"Potrestala se sama, na to nezapomínej."
"Ano, ona sama. Máš pravdu."
"Tu většinou mívám, i když je pravda, že se občas pletu. Ale nepletu se, když říkám, že jsi se zamilovala, že ne?"
"Ano, zamilovala jsem se."
"A je pravda, že tím dotyčným je Dimitri Belikov?"
"Tobě opravdu nic neunikne. Ano, je to pravda. Chtěla jsem ti to říct až přijedu domů. Tyto věci se neřeší po telefonu."
"To vskutku ne. Těším se až po zkouškách přijedete. Přijede i Vasilisa doufám."
"Ano, přijede. Moc se těší. Přijede s námi i Christian pokud to nevadí."
"Synovec té bláznivé ženy?"
"Ano."
"Dobrá. Jsem si jistá, že činu své rodiny lituje a náležitě se za to omluvil."
"Ano a nejen mě, ale i ostatním. Můžeš se zeptat. On za to nemůže a já mu nic nevyčítám."
"Pokud jsi mu odpustila ty, nehněvám se na něj ani já."
"Děkuju."
"Nechám vše připravit a moc se těším až za mnou přijedeš."
"Taky se těším. Opatruj se."
"Ty taky, princezno."
Věděla jsem, že v tom má prsty! No aspoň už je po problému a nikdo z nás nemá průšvih, tak co?
"Mluvila jsi s otcem?"
"Dimitri! Dám ti na krk rolničku!"
"Promiň. S kým jsi to mluvila? S otcem?"
"S babičkou."
Všimla jsem si, že se napjal a věděla jsem na co se chce zeptat.
"Moje tušení bylo správné."
"Takže-?"
"S velkou pravděpodobností ano, ale nemohu to dokázat. Ani netuším jak."
"Jak víš, že něco takového dovede? Spíš, že je toho schopná?"
"O tom..nechci mluvit."
Chytil mě za ruku, když jsem se snažila odejít.
"Mě to můžeš říct. Nikomu to neřeknu. Nic z toho, co jsem zaslechl nebo jsi mi řekla. To přece víš."
"Když..když jsem byla malá...chtěla jsem pejska. Malé štěňátko. Jako každé dítě. Otec by mi ho s dědečkem koupily, ale babička byla proti. Že psy jsou nečistá zvířata a žádná muslimská dívka by se k nim neměla vůbec přibližovat...otec mi ho stejně koupil...babička zuřila a řekla, že to psisko za každou cenu půjde z domu...nechtěla jsem to dovolit. Byl můj a já si s ním ráda hrála..."
"Co se stalo?"
"Jednou si mě zavolala a ať přinesu to psisko. Nevěděla jsem, co chce, ale poslechla jsem. Dala mu pamlsek. Byla jsem tak šokovaná, ona ho nechtěla v domě a pak mu dává pamlsky? Nebyl to obyčejný pamlsek."
Chytil mě za ruku a setřel mi slzy.
"Byl otrávený. Musela jsem sledovat jak umírá a když už se nehýbal, tak mi řekla, že jsem ji měla poslechnout a že tohle je můj trest. Plakala jsem celou noc. Bylo mi pět let a už jsem pochopila jednu věc. Babička si jde za svým i přes mrtvoly."

Dimitri Belikov
Na to jsem neměl co říct. Proto vždy sklopí hlavu a vše tiše přijímá. Protože ví čeho všeho je její babička schopná. Ale kdo tohle udělá svojí malé vnučce?
"Netrap se tím. Už je to dávno. Aspoň jsem se dozvěděla něco zajímavého. Aishe už je v pořádku a Mehmed se bude ženit. No jo doprčic. Kde je Lissa?"
"U dárce a ty bys taky měla jít, když už o tom mluvíme."
"Kde bych bez tebe byla?"
Lípla mi pusu na tvář a už spěchala za Lissou.
"Hej! Liss!"
"Nekřič tolik."
"Co se děje, Rose?"
"Mehmed se žení."
"Fakt? To je bezva."
"Jo a vy všichni uvidíte jak vypadá pravá turecká svatba...což mi připomíná, že musím do klenotnicví."
"Co tam?"
"Svatební dar. V Turecku se nedávají klasické dary, ale zlato a ty modernější i peníze. Pak vám to vysvětlím."
Její vysvětlení bylo zajímavé. Těšil jsem se na to až to uvidím na vlastní oči.

Rosemarie Mazurová
Všichni jsme dostaly obálky s výsledky, když jsem to otevírala, tak se mi ruce klepaly. Co když jsem to zkazila? Co když jsem to nezvládla? Co když-? Vyznamenání! Jupí!
Ihned jsem se rozeběhla do tělocvičny, kde Dimitri zrovna cvičil. Byl do toho tak zažraný, že na mě skoro zaútočil.
"Rozo!"
Věnovala jsem mu ten nejnevinější úsměv a pak ho objala kolem pasu.
"Takže můžu předpokládat, že jsi uspěla? Přesně jak jsem očekával?"
"Hele, nerejpej!"
"No jo promiň, ale radši mě pusť. Jsem celý propocený, budeš mokrá."
"Nekaž mi to. Mám takovou radost."

"To vidím."

Bojovná morojka 20

18. srpna 2016 v 9:34 | RozaBellaBelikov |  Bojovná morojka
Rosemarie Mazurová
Jen co odešel, měla jsem chuť nadšeně zavýskat. Miluje mě!
"Co se ti stalo, Rose? Vypadáš jako kdybys proběhla křovím. Proč máš tak rozcuchané vlasy? A pro pána proč se tváříš tak blaženě?"
"Dneska je nádherný den, Lisso."
"Rose, já se o tebe bojím. Co je s tebou?"
"Jsem zamilovaná."
"To vidím a pořádně jak tak koukám. Tak povídej."
"Dobře, ale nesmíš to nikomu říct."
"Bude to jen mezi námi."

Dimitri Belikov
Od rána zářila jako vánoční stromeček a všichni ji okouzleně sledovaly. Byla tak nádherná, ale ji nezajímalo, že ji všichni sledují.
"Kdo jsi a co jsi udělala s mojí kamarádkou Rose?"
"Vtipné, Mase. Všechno miluju a dneska mi nic nezkazí náladu."
"Co sis dala před spaním, že ses tak dobře vyspala? Nebo to není tím? Jsi snad sjetá?"
"Jen závidíš. Dobře jsem se vyspala, všechno miluju, dneska je krásný den, všechno miluju a..už jsem říkala, že všechno miluju?"
"Asi pětkrát."
Odolal jsem pokušení zasmát se. Kdybych věděl, že jeden polibek z ní udělá tohle, tak bych ji upozornil, aby se pak chovala normálně.
"Ohhh! Páni! Cos vyváděla?"
Zmateně se po mě podívala, ale já taky nechápal proč se Ivaškov, tak divně choval.
"Vy jste-? Ne, to určitě ne. Nebo- ."
"Sklapni, Adriane."
"Tobě jen po troše muchlování svítí aura, tak moc, že bych potřeboval sluneční brejle a mám sklapnout?"
"Ano."
"Musim si sehnat ty brejle, pokud se rozhodneš posunout záři aury na novou úroveň."
"Ty sprosťáku!"
Začala ho mlátit polštářem, což nás všechny rozesmálo. I Adrian se chechtal.

Rosemarie Mazurová
"Neříkala jsi, že všechno miluješ?"
"Všechno kromě tebe, blbečku! Proč mi kazíš můj krásný den?"
"Hej, Belikove! Dej si ji na vodítko!"
"Já ti dám takový vodítko!"
"Smůla, Adriane. Ženy nejsou psy. Nevím, jak to znáš ty, ale takhle to nefunguje. Navíc je to příjemný pohled. Buď rád, že je to jen polštář."
"To ji ani nezkrotíš?"
"Ne."
Nakonec mě z něj Dimitri sundal. Kopala jsem nohama, ale jen pro efekt. Dokud jsem se vztekala, musel mě držet.
"Vím o co ti jde, ty malá potvůrko."
Málem jsem z něj měla šok. Pošeptal mi to tak, aby si toho nikdo nevšiml a dal mi polibek na ucho. V tu chvíli jsem úplně zvláčněla a tak mě mohl pustit.
"To byl podvod!"
"Vím."
"Vrátím ti to."
"Nechám se překvapit."
ooOoo
Viděla jsem, že čeká jak mu to vrátím a ještě jsem ho v tom podporovala. Sledovala jsem ho a dělala, že nad něčím přemýšlím, ale přitom jsem se na něj jen dívala a kochala se. Opravdu je to moc pěkný mužský. No a jemu to vadilo. Nutilo ho to přemýšlet nad tím, co jsem na něj vymyslela, i když jsem nic dělat nemusela. Trápil se sám. Jsem geniální.
Chvilku jsem s ním trénovala, ale pak jsem si vytáhla učení a nechala ho trénovat o samotě. Překvapivě klidně se mi tu učilo. I když dělal Dimitri hluk, bylo snažší ho vypusit z hlavy než věčné stížnosti a vzdychání, které dělaly ostatní.
Byla jsem do toho tak zažraná, že jsem si ani nevšimla, že už skončil. Byla jsem začtená do jedné učebnice a bokem si vypisovala poznámky aniž bych to sledovala. Najednou mě z koncentrace vytrhl smích. Překvapeně jsem se podívala, co se děje a přímo přede mnou byl Dimitri. Prstem mi přejel po obličeji a vyhladil vrásku mezi očima.
"Pořád tě to ještě baví?"
"Nebaví, ale udělat se to musí."
Pocuchala jsem mu vlasy a vrátila se k práci.
"Tak to tedy ne. Musíš na chvilku vypnout nebo se ti to v hlavě pomíchá."

Dimitri Belikov
Vypadala tak nádherně, když se učila, že jsem přestal s tréninkem a šel se jí věnovat. Chvilku jsem jí sledoval, ale vůbec ji to nevyrušilo z koncentrace. Nešlo odolat a začal jsem se smát. Podívala se po mě a vypadala překvapeně. Natáhl jsem ruku a prsty vyhladil vrásku mezi jejíma očima.
"Pořád tě to ještě baví?"
"Nebaví, ale udělat se to musí."
Pocuchala mi vlasy a vrátila se k učení. To se mi nelíbilo. Chtěl jsem, aby mi chvilku svého času věnovala. Tak jsem na ni vytáhl taktiku od Ivana z dob, kdy jsme studovaly.
"Tak to tedy ne. Musíš na chvilku vypnout nebo se ti to v hlavě pomíchá."
Vytáhl jsem ji na nohy než stihla reagovat. Překvapeně vykřikla a chytila se mě, aby získala balanc.
"Ty jeden-! Vyděsil jsi mě!"
Bušila do mě svýma malýma pěstičkama, ale vůbec mi to nevadilo. Skoro to nebolelo a navíc byla tak moc proklatě nádherná, že jsem jen stál a její rány přijímal.
"Přestaneš, když se omluvím?"
"Tak dobře."
"Tak já se tedy moc omlouvám."
"Zase podvádíš! Jak se na tebe mám zlobit, když se na mě takhle usmíváš?"
"Vítej v mém světě. Jak ti mám říct ne, když se vždycky tváříš tak jak se tváříš?"
"Myslíš takhle?"
Podívala se na mě a já se rozesmál. "Přesně takhle."
"Co tedy navrhuješ, abychom dělaly, když se podle tebe nemám učit?"
"Relaxovala. Zbytečně se přehlcuješ informacemi a pak když je budeš potřebovat, tak ti mozek vypne a budeš v háji."
"Ale já mám pořád pocit, že to vůbec neumím."
"Tak to uděláme takhle. Já tě vyzkouším a pokud to nebudeš umět, tak se vrátíš k učení. Pokud to budeš umět, tak si můžeme dát volno a dělat, co jen budeš chtít."
"Cokoliv?"
"Cokoliv."
"Tak si dáme cvičný boj. Jako dva dhampíři. Nebudeš mě šetřit jen proto, že jsem holka nebo morojka."
"Ale-"
"Cokoliv. To jsi mi slíbil."
"Tak dobře."
Na vše na co jsem se zeptal odpověděla správně. Během její poslední odpovědi jsem usnul ani nevím jak. Poslouchal jsem její hlas a najednou jsem byl mimo.
Když jsem se probral, tak jsem byl chvilku mimo. Ležel jsem na něčem měkkém a teplém a cítil jsem přijemné hlazení ve vlasech. Překvapeně jsem zamrkal. Ležel jsem Rose v klíně a ona mi prsty pročesávala vlasy. Bylo to příjemné.
"Omlouvám se, že jsem usnul."
"To nevadí. Ani jsi nechrápal, takže v pohodě."
Usmál jsem se a nechal jsem se dál opečovávat. Takhle bych mohl ležet navždycky.
"To ses musela hodně nudit."
"Ani ne. Četla jsem si."
To už se zase vrátila k učení? "Rozo..."
"Ale nech toho. Máš pravdu. Moc se snažím a mohla bych to přehnat."
"Tak co tedy čteš?"
"Jednu z těch tvých knížek. Není tak zajímavá jak jsem myslela. Od první kapitoly vím, jak to dopadne."
Zasmál jsem se a otočil se, takže jsem sledoval její tvář zespodu. Byla neskutečně krásná, ale trochu mě rozhodilo triko, co měla na sobě. Mělo hlubší výstřih, takže jsem měl pěkný výhled už předtím, ale teď jsem krásně viděl, jak upnuté bylo. Do háje.
"Přestaň si mě tak prohlížet. Jsem z tebe nervózní."
"Vážně?"
Zavřela knihu a zadívala se na mě.
"Nějak ti narostl hřebínek, soudruhu."
"Nevšiml jsem si."
"Já ano. Asi bych ti ho měla srazit."
"Opravdu?"
"Ano. Tvůj vkus na četbu je příšerný a z tý hudby, co pouštíš, když někam jedeme asi zešílím..."
"Ale?"
"Ale stejně bych tě za nic na světě nevyměnila."
Pohladil jsem ji po tváři a užíval si tuhle chvíli. Teď na ničem nezáleželo. Nezáleželo na tom, že ona je morojka a já její strážce. Nezáleželo na tom, že jsem o sedm let starší. Nezáleželo na tom, že je královská a její rodina nás přetrhne až se o nás dozví. Ne, na ničem z toho nezáleželo, když se na mě takhle dívala.
Zvedl jsem se a políbil ji. Vím, že jsem ji svým postojem neskutečně zraňoval, ale teď ji to vynahradím. Lehce mi zkousla spodní ret a já se málem přestal ovládat. Stálo mě neskutečnou námahu, abych zůstal klidný.
"Rozo, promiň, ale je těžké se ovládat, když mi děláš tyhle věci."
"Udělala jsem něco špatně?"
"Ne, vůbec ne. Je to příjemné, ale stojí mě veškeré ovládání, abych tě nenutil do něčeho na co nejsi připravená."
"Och. Promiň."
Pomalu se odtáhla a začala si upravovat vlasy a oblečení. Vůbec jsem si neuvědomil, že jsem ji to krásné triko vyhrnul, ale pohled na to, co se skrývalo pod ním se mi líbil.
"Něco jsi mi slíbil. Jdeme na to?"
"Jsi si jistá? Nechci tě zranit."
"Jsem si jistá. Pojď se mnou bojovat."
Vytáhl jsem ji na nohy a pokusil se jí přesvědčit polibkem, ale vykroutila se mi a přitom mě dloubla loktem do žeber.
"Nebo se bojíš, že ti nakopu zadek? Mimochodem moc pěkný zadek."
Usmál jsem se. "Jak chceš, nebudu tě šetřit."
Stejně jsem ji šetřil, i když jen malinko, aby neřekla. Kdybych ji šetřil hodně, zabila by mě. Podrazil jsem ji nohy a ona spadla přímo na zadek.
"Jak to, že to bolí, i když je to žíněnka?"
"Kdo komu nakopal zadek?"
"Já jsem ještě neskončila."
Zvedla se a pokusila se mě schodit na zem znovu, ale zase jsem ji schodil.
"Au."
"Bože, Rozo, jsi v pořádku?"
"Asi jsem blbě spadla na ruku. Hrozně bolí."
Sehnul jsem se k ní, že ji zkontroluju, když jsem najednou seděl na zadku. Podvedla mě a podrazila mi nohy! Najednou jsem ji měl na klíně a rty mě políbila na krku.
"Mrtvý, soudruhu."
Vynadal bych ji za to, že podváděla kdyby mě dotyk jejích rtů, tak nerozhodil.
"Jaká jsem byla?"
"Úchvatná."
Pohladil jsem ji po vlasech a užíval si pohled na její úsměv. Miloval jsem, když se usmívala.
"Jsem zcela přesvědčen, že si tě nezasloužím, ale očividně ti to ještě nedošlo, a hodlám se postarat, aby se to nikdy nestalo."
Vrhla se na moje rty a já ji její polibek oplácel. Když jsme se dostatečně sklidnily, tak jsme po sobě uklidily a vydaly se pryč.
"Pořád tě bolí ten tvůj krásný zadeček?"
"Tobě se líbí můj zadek?"
"Ach ano, obvzlášť když nosíš ty svoje upnutý džíny. I když i šaty a sukně ti moc sluší."
"Netušila jsem, že sis všiml. Často mi sleduješ pozadí?"
"Častěji než jsem ochoten přiznat."