Strážkyně může zemřít, ale její duše kráčí dál.

Bojovná morojka 11

5. srpna 2016 v 20:01 | RozaBellaBelikov |  Bojovná morojka
Rosemarie Mazurová
Ředitelce jsem vysvětlila o co jde a tak mi přidělila strážce, co mě odveze do města a dá na mě pozor. A tak jsem teď seděla v autě, co vyjíždělo z bran akademie. Původně jsem chtěla požádat Dimitriho, ale když jsem viděla jak spokojený je ve společnosti Tashi, tak jsem si to rozmyslela. Byla bych na něj zbytečně hnusná a hlavně bych byla pěkně naštvaná.
"Jsme tady, princezno."
"Výborně. Tak pojďme, ať jsme brzy zpět."
Odvedl mě do kavárny, kde už tam na mě čekal soukromý detektiv, kterého najal můj otec.
"Slečno Mazurová."
"Pane Mitchelle."
Posadila jsem se a strážce stál kus od nás, aby nás nerušil, ale bedlivě mě střežil.
"Máte to, co jsem chtěla?"
"Ano."
Podal mi velkou hnědou obálku. Nakoukla jsem do ní a pak jsem mu podala obálku. Nakoukl do ní a usmál se.
"Jsem rád, že jsem vás potěšil."
"Ani nevíte jak. Jsem velice spokojená a jsem si jistá, že pokud budu někdy potřebovat, zase využiji vašich služeb."
"Děkuji. Bylo mi potěšením."
"Já děkuji. Naschledanou, pane Mitchelle."
S obálkou jsem přešla ke strážci a vyrazily jsme zpět.
"Vše v pořádku, princezno?"
"Ano, v naprostém. Děkuji, že jste mě sem doprovodil."
"Dělám, co můžu."
"A děláte to výtečně. Teď, ale pojeďme rychle zpět ať si paní ředitelka nedělá starosti."
Jen co jsem dorazila zpět, tak na mě čekala naštvaná Lissa. A sakra.
"Musela jsem kvůli tobě lhát. Dimitri je na mě naštvaný."
"Jak to ví?"
"Viděl Masona a ptal se ho kde tě nechal."
"Kruci."
"Přesně. Stálo to aspoň za to?"
"Ano. Kde je Dimitri? Musím s ním mluvit. Jedeme o prázdninách do Ruska."
"Mehmed je v Rusku?"
"Jo. Tam bych je nikdy nehledala. Podle pana Mitchella tam dorazil před dvěma týdny a Nurbanur není ve stavu, aby cestovala."
"Jak to?"
"Je těhotná."
"Vážně? To je přece super."
"To je. Už chápu, proč se pohádaly. Nurbanur bojovala za jejich dítě a babičce se to nelíbilo. Mehmed se jí zastal a jak byla v ráži, tak ho poslala do háje a utekla. Celá Nurbanur."
"Tak hodně štěstí. Dimitri je v tělocvičně."
"Díky."
Rozeběhla jsem se ihned tam a trochu mě znejistilo, když jsem viděla s jakou zuřivostí buší do figuríny představující strigoje. To mi, ale nesmí zkazit náladu.
"Dimitri!"
Přiběhla jsem k němu, ale když jsem viděla jak se tváří, tak jsem udělala krok vzad.
"Kde jsi byla?!"
"Promiň, že jsem ti lhala, ale nepustil bys mě kdybych ti řekla kam potřebuju."
"Byla jsi mimo akademii! Mohlo se ti něco stát a já bych tam nebyl, abych ti pomohl!"
Chápala jsem proč je tak naštvaný. Myslel na Ivana, jeho předchozího chráněnce.
"Byla jsem se strážcem, rychle jsem to vyřídila a spěchaly jsme zpět. Nechtěla jsem být pryč moc dlouho."
"Proč jsi mi teda neřekla?!"
"Chtěla jsem, ale vypadal jsi tak spokojený, že si můžeš povídat s kamarádkou, kterou jsi dlouho neviděl a já...nechtěla jsem ti to vzít. Děláš toho pro mě tolik a já chtěla, aby sis mohl užít chvilku klidu. To je to tak špatné?"
Cítila jsem se špatně. Asi jsem mu fakt měla říct, kam chci jet a promluvit si s ním.
"Mrzí mě to, myslela jsem to dobře."
Cítila jsem v očích slzy a hned na to měl objal.
"Dimitri! Slibuju, že už to neudělám, tak mě už nemuč! Smrdíš!"
"Užij si svůj trest."
"Pochopila jsem! Přestaň, je to krutý trest!"
"Myslím, že tě budu ještě chvilku trápit, aby sis to zapamatovala."
"Ne!" zakřičela jsem, i když moje podvědomí křičelo "ano!". Je pravda, že smrděl, ale nebylo to nic tak hrozného a pokud to znamenalo, že mě bude takhle držet, tak jsem ochotná to vydržet.
"Jsi dost potrestaná?"
"Ano."
Pustil mě a já si začala přehnaně mávat rukou před obličejem.
"Asi omdlim z toho, jak smrdíš. Vážně. Něco s tím dělej."
Nemyslela jsem to vážně, na to, že byl celý propocený, tak nesmrděl nijak špatně. Mason s Eddiem po tréninku byli horší.
"Jestli nepřestaneš být drzá, tak asi nejsi dost potrestaná."
"Znovu ne."
Obraně jsem zvedla obě ruce a jen se zasmál. Byla jsem ráda, že je krize zažehnána.
"Tak co bylo tak důležitého, že jsi tak riskovala?"
"Tohle."
Podala jsem mu obálku, aby se do ní mohl podívat.
"Myslíš, že by ses na to mohl pak podívat a říct mi jestli to bude možné? Mohly bychom jet o vánočních prázdninách a ty by jsi pak mohl splnit, cos mi slíbil."
Jediný pohled dovnitř ho ujistil o tom, jak to myslím.
"Jsi si jistá?"
"Ano, navíc se můžeme stavit u tvojí rodiny. Budeš takový hezký vánoční dárek a navíc jsi mi to slíbil. Chci vidět panenky se kterýma sis hrál."
Snažil se sice tvářit vážně, ale pobavilo ho to. Věděla jsem to.
"Podívám se na to, ale myslím že by to šlo."
"Vážně?"
"Ano."
Skočila jsem mu kolem krku. Bylo mi jedno, že je mokrý a smrdí. Zasmál se a pokusil se mě odtáhnout, ale měla jsem takovou radost, že jsem se ho držela jako klíště.
"Rozo, pusť. Strašně smrdím, sama jsi to řekla."
"To přežiju. Děkuju, musím běžet, ale jukni na to a dej mi vědět, aby se to mohlo zařídit."
S úsměvem jsem odběhla. Dneska mi už nic nezkazí náladu.
"Rose, strašně smrdíš. Cos vyváděla?"
"Za to může Dimitri."
"Co jste spolu dělaly?"
"Na co hned nemyslíš, Lisso! Byl to jeho trest, že jsem ho obešla. Utrousila jsem něco jako, že strašně smrdí a že z toho asi omdlím a on to vzal jako trest a pevně mě chytil, abych to musela čuchat zblízka. Jeho smysl pro humor je krutý."
"Jako ten tvůj."
"Hej! Tohle bych nikdy neudělala!"
"Pamatuju si, že jsi se jednou vracela z knihovny a zmokla si a pak tě nenapadlo nic jiného než za mnou skočit do postele a celou mě namočit."
"Jo tohle. To je něco jiného. Já krásně voněla."
"Ale byla jsi mokrá."
"Ty toho naděláš. Jdu si dát sprchu. Jdeš se mnou do pokoje?"
"Ale jo."

Dimitri Belikov
Byl jsem na ni naštvaný. Proč mě takhle obešla?! Proč sakra odjela z akademie a beze mě?!
Slyšel jsem otevírání dveří a dál jsem pokračoval v tréninku. Slyšel jsem klapot bot, takže mi bylo jasné, kdo přišel. Ty kroky bych poznal všude. Rose.
"Dimitri!"
Vypadala veselá, když ke mně přiběhla, ale pak její úsměv zmizel a ona o krok couvla. Nechtěl jsem ji vyděsit, ale chtěl jsem odpovědi.
"Kde jsi byla?!"
"Promiň, že jsem ti lhala, ale nepustil bys mě kdybych ti řekla kam potřebuju."
"Byla jsi mimo akademii! Mohlo se ti něco stát a já bych tam nebyl, abych ti pomohl!"
Tak jako Ivanovi...
"Byla jsem se strážcem, rychle jsem to vyřídila a spěchaly jsme zpět. Nechtěla jsem být pryč moc dlouho."
"Proč jsi mi teda neřekla?!"
"Chtěla jsem, ale vypadal jsi tak spokojený, že si můžeš povídat s kamarádkou, kterou jsi dlouho neviděl a já...nechtěla jsem ti to vzít. Děláš toho pro mě tolik a já chtěla, aby sis mohl užít chvilku klidu. To je to tak špatné?"
Myslela to dobře a já jsem na ni hnusný. Jsem idiot. Měl jsem ji nejdřív vyslechnout.
"Mrzí mě to, myslela jsem to dobře."
V očích se jí zaleskly slzy a tak jsem ji objal než jsem si to stihl rozmyslet.
"Dimitri! Slibuju, že už to neudělám, tak mě už nemuč! Smrdíš!" rozesmála se a já věděl, že žertuje.
"Užij si svůj trest."
"Pochopila jsem! Přestaň, je to krutý trest!"
"Myslím, že tě budu ještě chvilku trápit, aby sis to zapamatovala."
"Ne!" zakřičela se smíchem. Měl bych ji pustit, ale je to příliš příjemné než, abych mohl přestat a na mučení se můžu vymluvit.
"Jsi dost potrestaná?"
"Ano."
Pustil jsem ji a ona si začala přehnaně mávat rukou před obličejem.
"Asi omdlim z toho, jak smrdíš. Vážně. Něco s tím dělej."
Tak ona bude provokovat?
"Jestli nepřestaneš být drzá, tak asi nejsi dost potrestaná."
"Znovu ne."
Zvedla ruce na znamení smíru a já se rozesmál. Tohle bych za nic nevyměnil. Bylo mi s ní dobře.
"Tak co bylo tak důležitého, že jsi tak riskovala?"
"Tohle."
Podala mi obálku, abych se do ní mohl podívat.
"Myslíš, že by ses na to mohl pak podívat a říct mi jestli to bude možné? Mohly bychom jet o vánočních prázdninách a ty by jsi pak mohl splnit, cos mi slíbil."
Rusko.
"Jsi si jistá?"
"Ano, navíc se můžeme stavit u tvojí rodiny. Budeš takový hezký vánoční dárek a navíc jsi mi to slíbil. Chci vidět panenky se kterýma sis hrál."
Snažil jsem se sice tvářit vážně, ale pobavilo mě to.
"Podívám se na to, ale myslím, že by to šlo."
"Vážně?"
"Ano."
Skočila mi kolem krku. Zasmál jsem se a pokusil se ji odtáhnout, ale měla takovou radost, že se držela jako klíště.
"Rozo, pusť. Strašně smrdím, sama jsi to řekla."
"To přežiju. Děkuju, musím běžet, ale jukni na to a dej mi vědět, aby se to mohlo zařídit."
Sledoval jsem jak odchází, div radostí neposkakuje a musel jsem se usmát. Byla to nejlepší, co mě kdy potkalo. Ivan vždycky říkal, že někoho takového potkám. Poslal jsem mu do nebe němé díky a šel si dát sprchu.
Hned po večeři jsem vzal Rose na procházku, abychom domluvily detaily. Teda ona to ještě nevěděla, protože si myslela, že ji doprovázim k dárci.
"Tak to abychom zajely do města, ne? Myslím, že bych měl přivést nějaké dárky, když tam budeme na Vánoce."
Přesně jak jsem čekal se prudce zastavila, zakopla a skoro upadla, takže jsem ji musel chytit a přidržet, aby nespadla; překvapeně se po mě podívala.
"Tím myslíš...?"
"Taky tam bude zima, tak se musím podívat jestli máš dost teplé oblečení, abys mi tam nezmrzla-"
Dál jsem to dopovědět nestihl, protože potěšeně vypískla a měl jsem ji kolem krku.
"Páni, děkuju. Musím hned zařídit-"
Dal jsem jí ruku přes pusu a zadržel ji na místě.
"Nejdřív se najíš, tohle může chvilku počkat."
Přikývla a pak jsem ucítil, jak mi její jazyk přejel po kůži, což mi poslalo mrazení do spodku páteře.
Oklepal jsem se a ruku odtáhl. Jen na mě vyplázla jazyk a usmála se.

Rosemarie Mazurová
Lissa byla nadšená, že s Dimitrim pojedeme na výlet do Ruska a musela jsem jí slíbit, že jí všechno povím. Byla jsem nadšená a když jsem viděla, jak se Tasha rozčiluje, když to Dimitri zmínil, tak ještě víc.
"Ji tam vezmeš? Ale vždyť si říkal, že nikdy nikoho nevodíš domů!"
"Jedu tam pracovně a Rose mi navrhla, že když už tam budeme a máme časovou rezervu, tak se můžeme stavit u mojí rodiny. Nebyl jsem tam dlouho a Rose má pravdu. Není to k mojí matce a zbytku rodiny fér. Měl bych je navštívit a ujistit je, že jsem opravdu v pořádku. Dopisy jsou sice fajn, ale jednou za čas neuškodí, když se přesvědčí na vlastní oči."
"Když jsem ti to řekla já, tak jsi neposlouchal."
"Poslouchal, ale nechtěl jsem si kvůli tomu brát volno, i když Ivan na mě naléhal taky. A vidíš? Měl jsem tenkrát pravdu? Jak to dopadlo, co? Tohle je pracovní. Rose je můj svěřenec a chce jet do Ruska za svojí rodinou a podle ní je fér, abych to samé mohl i já. Co ti na tom vadí?"
"Promiň, tak jsem to nemyslela."
Jen se v tom pořádně plácej, holčičko. Dimitri pro mě dělá něco po čem ty toužíš věky a nemůžeš to zkousnout, co?
"To je od tebe hezké, Rose."
"Dělá pro mě tolik úžasných věcí. Je tu vždycky, když ho potřebuju. Tohle je to nejmenší, co mu můžu dát na oplátku."
"A nic menšího si ani nezaslouží. Piš mi jak tam je a co děláte. Já nemám nadání na sledování."
"Hej! Já to nemůžu ovládat, tolik. Snažte se krotit, když nás nebudete mít za zadkem."
"Neboj se."
"Určitě ti něco přivezu."
"To doufám."
Objala jsem ji a s úsměvem sledovala jak se Tasha snaží udobřit Dimitriho, který na ni byl naštvaný. Dneska je fakt krásně.

V příští kapitole pojede Rose s Dimitrim do Ruska, těšte se...Nevinný
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jackie Jackie | 5. srpna 2016 v 20:21 | Reagovat

teším sa na to ako na Rose zareaguje Dimitriho rodina :-D

2 petra petra | 5. srpna 2016 v 20:49 | Reagovat

Dúfam, že v Rusku si tí dvaja konečne čo to vyjasnia ohľadom vzájomných vzťahov! Inak príjemná, oddychová časť! :)

3 Verca Verca | 5. srpna 2016 v 21:20 | Reagovat

No ja neviem či vydržím tak dlho...je to ako droga....úžasné...nedalo by sa to skôr ???

4 SuperCrazy7 SuperCrazy7 | 5. srpna 2016 v 22:05 | Reagovat

Jééééé, už se těším na Jevu :-D :-D Moc moc se těším na další kapitolku :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama