Strážkyně může zemřít, ale její duše kráčí dál.

Bojovná morojka 14

12. srpna 2016 v 20:01 | RozaBellaBelikov |  Bojovná morojka
Rosemarie Mazurová
Celé to bylo tak úžasné. Vzpomínky na Rusko mi zvedaly náladu. Poznala jsem jeho rodinu, blbnula jsem s ním jako kdyby nám bylo oběma pět. Zachránily jsme Mehmeda s Nurbanur a dokonce jsem pomohla na svět Meryem! Já jsem prostě odrodila dítě!
Zároveň to bylo, ale bolestivé. Zažila jsem něco po čem jsem toužila a přitom to nikdy nebudu mít. Pamatuju si na noci, kdy jsem vedle něho ležela zatímco spal a hladila ho po tváři a po vlasech. Pokud je to to jediné, co mi dovolí, tak si to chci užít. Nikdy mu nesmím dovolit odejít, za nic na světě. Bez něj jsem slabá, s ním dokážu neuvěřitelné věci. Pokud odejde, nikdy si to neodpustím. Pokud nikdy nemá být můj, chci ho mít aspoň u sebe jako přítele. Když bude u mě, i kdyby mě nemiloval budu šťastná.
Spát jsem nemohla a tak jsem se rozhodla pro procházku po kampusu. Musela jsem si utřídit myšlenky. Stále jsem si pamatovala chuť jeho krve a znervózňovalo mě to. Pokud se nedokážu ovládnout, tak bych mu vážně mohla ublížit a to jsem nechtěla.
Procházela jsem se, když se mi najednou udělalo zle. To už tu bylo. Vzala jsem do ruky mobil a volala Dimitrimu.
"Rose, děje se něco?"
"Vyhlaš poplach, jdou sem."
Otočila jsem se a dala se na útěk. Mezi stromy jsem zahlédla jejich pohyb a vyslala jsem po nich plamen.
"Kdo?"
"Strigojové. Prolomily ochranu, nevím jak, ale jsou tady. Je jich strašně moc."
"Vypadni odtamtud!"
Překvapeně jsem vykřikla, když mě jeden schodil na zem a mobil mi vypadl z ruky. "Rozo!"
Praštila jsem ho zapálenou pěstí a rychle se postavila. Během ústupu jsem je likvidovala jak jen to šlo ale bylo jich moc.
Strážci se naštěstí seběhly rychle a během chvíle už u mě byl Dimitri.
"Jsi v pořádku?"
"Ano."
Pustil se do boje a já mu pomáhala pomocí svojí magie. Během chvilky jsme byli sehraná dvojka. Když už bylo po všem, tak se na mě všichni překvapeně podívaly, protože nic takového ještě neviděli.
"Dimitri, vem mě pryč."
Chytil mě kolem ramen a protlačil nás davem. Vzal mě na ošetřovnu, kde mě prohlídly a poslaly ke mně dárce. Nikoho ke mně krom Lissy a Christiana nepustil, takže jsem si mohla oddychnout. Christian mi řekl, že on a několik morojů se přidalo a že všichni dostaneme tetování z čehož jsem byla nadšená.

Dimitri Belikov
Z Rose se během chvíle stala hvězda a všechny zajímalo, kde se to naučila. Jestli je pravda, že bojovala se strigoji a spoustu jich zabila. Alberta mě dokonce informovala, že je sem na cestě královna, aby si s Rose osobně promluvila. Když jsem jí to řekl, tak se úplně vyděsila.
"Budeš tam se mnou, Dimitri? Že tam budeš se mnou?"
"Udělám vše, co po mě budeš chtít."
Trochu se uklidnila a přesně jak jsem slíbil, když přijela královna, tak jsem ji doprovázel. Mluvily spolu o jejím ovládání magie, ale Rose odmítla cokoliv předvádět. Královně se to sice nelíbilo, ale s Rose nic nehnulo. Sice na ni královna naléhala, ale čím víc se ji snažila přesvědčit, tím víc Rose tvrdila, že absolutně neví o čem to mluví.
"Princezno Mazurová, rozumíte tomu, že tohle by mohla být revoluce v morojském světě, tak jak ho známe?"
"Jsem si absolutně jistá, že nevím o čem to mluvíte. Umím pouze to, co každý druhý moroj. Jen to, co se učíme na akademii."
"Princezno Mazurová, Rosemarie...tohle je vážné."
"Ano, to je. Zamyslete se nad tím co se stalo, když se morojský svět dozvěděl o éteru. Bum, poprask. Někteří z nás umí něco, co by mělo být ve starých legendách. Viktor se dozvěděl o éteru a co udělal? Unesl Vasilisu, poslední Dragomirovou, poslední z jednoho ze dvanácti amerických královských rodin, jen proto, aby využíval její sílu bez ohledu na to, co to udělá s ní. Nechal zabít několik schopných strážců a ze své vlastní dcery udělal strigoje. To vše proto, aby vás sesadil a vládnul. Teď si představte, že by mu k tomu stačila jeho vlastní magie. Představte si, že by se kdokoliv mohl kdykoliv rozhodnout, že chce mít šanci být králem a vzít osud do vlastních rukou."
"A co vy, princezno?"
"Já? Já jsem ráda, že mám na starosti jen svůj osud. Mít na starost osudy dalších tisíců morojů a dhampírů? Ne, děkuji. Nestojím o vrásky a šediny dřív než je třeba."
"Tohle je závažné. Nedělejte si z toho srandu."
"Uvědomuju si závažnost situace víc než vy sama tušíte. Ve skutečnosti je fakt, že všichni vědí o mém vladcovství nad ohněm horší než myslíte. Rozpoutá se peklo."
"Pak bychom vás měly ukrýt."
"Nebudu se celý život schovávat. Mám Dimitriho, mám svůj oheň...nebojím se. Pokud se o něco pokusí, tak jim ukážu peklo na zemi."
"Buďte upřímná."
"Jsem. Čeho se tak bojíte? Kdybych chtěla váš trůn, dávno bych to udělala, ale já ho nechci. Moc povinností. Navíc na mě čeká turecký trůn a to je už dost hrozná představa."
"Co tedy chcete?"
"Dodělat školu a pak se uvidí. Když mi bude přát štěstí, tak se vdát. Když bude chtít, tak mít děti. Být jednoduše šťastná. Chci tak moc?"
"To je hezký cíl."
"Ano, to je, že? Ale to není to, co vás trápí, že ne? Jen to řekněte."
"Máte pravdu ve všem, co jste řekla. A máte pravdu, opravdu se bojím, že si to jednoho dne rozmyslíte."
"Pak je dobře že to v plánu nemám."
"A co tedy máte v plánu?"
"Nedovolit mému bratranci a jeho milované, aby rozmazlily moji oblíbenou holčičku."
"Proč ne? Jsou to její rodiče."
"To je totiž moje práce."
Královna se jen usmála a chápavě přikývla.
"Jsem si jistá, že chápete, že mi to pár let zabere. Minimálně do doby než budu mít svoje vlastní u kterých se budu snažit zabránit tomu, aby mi to nevrátily a nerozmazlily je. Když nad tím tak uvažuju...fakt nebudu mít ani chvilku času. Smůla."
Nakonec ji královna nechala v klidu odejít a jen, co jsme byli z doslechu, tak hlasitě vydechla a povolila postoj.
"No to šlo dobře. Co budeme dělat teď? Dáme si trénink?"
"Rose, nemyslím, že je to dobrý nápad."
"Proč ne?"
"Po tom, co se stalo..měla by jsi ještě odpočívat."
"Ale.."
"Ne, Rose."
Cukla sebou a její úsměv zmizel. "Dobře. Tak snad někdy."
"Jo..někdy."
Odešla a já se zase cítil jako pěkný mizera. Teď už, ale nešlo nic udělat. Zase jsem to pěkně zkazil. Přesně, jak jsem tušil se mi zase vyhýbala, ale tentokrát jsem to nechtěl nechat jen tak. Pevně jsem se rozhodl. Řeknu jí, co k ní cítím ať se pak stane, co se má stát.

Rosemarie Mazurová
V ruce jsem držela jednu z vyvolaných fotek z našeho výletu. Byla to ta na které jsme ze sebe vzájemně oprašovaly sníh a usmívaly jsme se na sebe. Kdyby jí viděl kdokoliv jiný, řekl by, že jsme do sebe zamilovaní, ale nebyli. Aspoň z jeho strany ne.
Zkontrolovala jsem, co dělá Lissa, ale ta byla zase s Christianem. Jak krásně spolu vypadaly. Jak by nám to slušelo s Dimitrim? Podívala jsem se na fotku ve svých rukou a rozhodla jsem se.
To nezjistím, pokud to nezkusím. Zvedla jsem se a vyběhla jsem k jeho pokoji. Musí to vědět, musím mu říct, že ho miluju. Musím-
Prudce jsem se zastavila a do očí se mi nahrnuly slzy z výjevu před sebou. Dimitri se líbal s Tashou. Proto mě nechtěl. On chtěl ji. Podívala jsem se na fotku ve svých rukou na kterou dopadla moje slza a pustila ji. Sledovala jsem, jak padá k zemi a otočila jsem se, abych odešla do svého pokoje zavolat otci. Pokud chce být s Tashou, tak bych mu neměla stát v cestě a nechat ho jít. Otec ho uvolní ze služby a on může jít za ní. Stejně bych se na něj nemohla dívat, když vím, že neexistuje absolutně žádná šance, že by byl můj. To vědomí by mě zabilo. Dimitri odejde s Tashou, já dokončím studium a vrátím se domů. Pak ať se děje vůle boží, mě už je všechno jedno.

Dimitri Belikov
Kráčel jsem k jejímu pokoji, když jsem potkal Tashu.
"Ahoj, Dimko."
"Ahoj, Tasho. Potřebuješ něco? Mám zrovna na spěch."
"Vlastně ano. Zabere to jen chvilku."
"Tak dobře. O co jde?"
"O náš rozhovor na horách. Přemýšlel jsi o tom? Víš, že já-"
"Je mi líto, Tasho. Nemohl bych ti to udělat."
"Co?"
"Nemohl bych ti dávat falešnou naději, když miluju někoho jiného."
"Miluješ někoho jiného? Koho?"
"To je snad jedno, nemyslíš? Děkuju ti za tak skvělou šanci, ale nemohl bych to s čistým srdcem přijmout. Zasloužíš si někoho, kdo tě bude milovat, tak jak si zasloužíš. Ne jako já."
Najednou mě políbila. Byl jsem z toho, tak šokovaný, že mi chvilku trvalo než jsem ji od sebe odtáhl.
"Promiň, Tasho. Zasloužíš si někoho lepšího."
"Ale ty jsi pro mě ten nejlepší. Copak to nevidíš?"
"Nejsem a jednou to pochopíš. Je mi líto."
Otočil jsem se a pokračoval jsem v cestě za Rose. Slyšel jsem, jak Tasha s pláčem odchází. Bylo mi jí líto, ale nemohl jsem být tím, koho si vysnila. Nebyl jsem žádný dokonalý muž, jak si mylně myslela.
Všiml jsem si fotky na zemi a zvědavě ji sebral. Srdce se mi zachvělo, když jsem viděl, co na ní je. Já a Roza. Fotka to byla nádherná. Vůbec jsem nevěděl, že tohle Sonya taky vyfotila. Co, ale dělala tady? Pak jsem si všiml kapky vody, co na ní byla. Voda? Co by tam dělala-? Slza! Ale proč by-?
Podíval jsem se po směru jejího pravděpodobného pohledu a ztuhl jsem. Musela vidět, jak mě Tasha políbila. Proč by ale-? To ne!
Chtěl jsem se rozeběhnout, když mě najednou zastavil zvonící mobil.
"Co se děje, Lisso?"
"Je u tebe Rose?"
"Teď jdu za ní. Co se děje?"
"V pokoji není a naše pouto nevím proč slábne. Je to jako předtím, když jste byli v Rusku. Ten den, co jste bojovaly s těmi strigoji. Děje se něco špatného."
"Neboj, najdeme ji."
Musíme.

Rosemarie Mazurová
Kráčela jsem ke svému pokoji, když jsem zaslechla hluk z chodby vedoucí k strážcovským ubytovnám.
"Dimitri?"
Nic se neozvalo a mě bylo jasné, že to není on. Chtěla jsem se připravit do bojové pozice, když jsem zacítila bolest na prsou a pak už jsem jen dokázala křičet a svíjet se na zemi v bolestivých křečích. Mozek mi zaplavila agónie a nedokázala jsem nic jiného než křičet bolestí a zatínat pěsti. Chtělo se mi rvát si vlasy ve snaze osvobodit se od té strašné bolesti. Naštěstí to brzy přestalo.
"Rychle spoutat a pryč odsud."
Slyšela jsem kroky přibližující se ke mně a rozhodla jsem se jim to vrátit. Počkala jsem až příjdou blíž a soustředila se. Když byli dostatečně blízko, tak jsem ze sebe vypustila blesky. Začaly se svíjet po zemi a já se mohla postavit na roztřesené nohy. Dva byli brzy taky na nohou a šly ke mně, tak jsem vykopla směrem k nim nejdřív levou a pak pravou a odhodila je na zeď. Celé tělo mě vůbec neposlouchalo a tak jsem se rozhodla utéct.

Rozeběhla jsem se pryč, ale brzy se oklepaly a dostihly mě. Pak už jsem jen cítila podivný zápach z látky kterou mi držely u obličeje a pak celý svět zčernal.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 petra petra | 12. srpna 2016 v 20:35 | Reagovat

Ale takto to ukončiť, skúšaš čo vydržíme, pravda?! Každopádne ak sa do pondelka so zvedavosti zbláznim, máš ma na svedomí! :D

2 Verca Verca | 12. srpna 2016 v 21:24 | Reagovat

Tak ale toto nie je pekne....Skoro som schitala infarkt....to mám vydržať do pondelka....si robíš srandu???
To nedám ani do zajtra...inak super kapitola...čítala som zo zaťaženým dychom

3 Verca Verca | 12. srpna 2016 v 21:24 | Reagovat

*zatajeným

4 SuperCrazy7 SuperCrazy7 | 12. srpna 2016 v 22:50 | Reagovat

NOOOOO, to snad ne !!! Takhle to ukončit !!! :-D T nevydržím do neděle !!! Rychle další prosímmmm :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama