Strážkyně může zemřít, ale její duše kráčí dál.

Bojovná morojka 15

14. srpna 2016 v 15:01 | RozaBellaBelikov |  Bojovná morojka
Dimitri Belikov
Pátral jsem po celém kampusu společně s několika strážci, ale po Rose ani stopa. Nechtělo se mi to líbit.
"Támhle! Podívejte! Mají Rose!"
Christian se proti nim pokusil použít něco z toho, co se naučil od Rose, ale jeho útok byl odražen vodní magií. Sice byla taky trochu neohrabaná, ale zabralo to. Pokračovaly v cestě a jednomu z těch chlápků na rameni spočívala Rose v bezvědomí. Snažily se zmizet mezi stromy, ale hnaly jsme se za nimi. Měly náskok a jak jsme zjistily tak i plán útěku. V lese měly připravené čtyřkolky a s nimi se nám ztratily rychle z dohledu.
Vztekle jsem praštil pěstí do stromu a rychle se vydal zpátky. Musíme projet záznamy.
Záznamy byli strašlivé. Byli v hrozné přesile a Roza je neměla šanci vidět, ale zaslechla je a zastavila se uprostřed pohybu. Podívala se směrem odkud zvuk vyšel. Pak jsem zahlédl jak se připravuje do bojové pozice, ale neměla šanci ten pohyb dokončit, protože schytala zásah paralizérem na dálku. Ihned s křikem spadla na zem a přitom pohledu jsem zaťal pěsti až mi zakřupaly klouby. Ti muži se k ní blížily a chtěly jí spoutat, ale stalo se něco, co nečekaly a co já jsem osobně viděl jen jednou. Z jejího těla vyšlehly blesky a oni se zhroutily stejně jako ona předtím. Dobře jim tak.
Jejím tělem pořád probíhaly záškuby z proudem zasažených nervů, ale postavila se a s ní i dva z těch osmi chlápků. Zaútočila na ně a oni dost tvrdě narazily do zdi. Všiml jsem si, že vykašlaly krev. Šikovná holčička.
"Určitě tam budou nějaké stopy, krev nebo tak něco. Musíme zjistit kam ji odvlekly."
Brzy se, ale oklepaly takže mi bylo jasné, že to jsou strážci. Jeden z nich tvrdě škubnul za její ruku a pevně ji přitiskl látku na obličej. Sice sebou škubala až se její tělo prohýbalo, ale neměla nejmenší šanci se osvobodit, jeden ji pevně držel nohy a druhý ji držel za ruce, a tak se mu zhroutila do náruče.
Zatímco se vyhodnocovaly stopy z místa kde Rose napadly, tak jsem zavolal jejímu otci. Nic mi nevyčítal, ale oznámil mi, že jsou na cestě. Nevěděl jsem, co má na mysli, ale pochopil jsem, když u akademie přistálo soukromé letadlo s jejich erbem na boku ze kterého vystoupil Abe následovaný čtyřma mladýma lidma. Mehmedem, Bolinem, Jihangirem a Aishe.
Všichni byli oblečeni do bojových obleků. Mehmed měl podobný jako měla předtím Roza. Aishe měla sytě modrý, jinak stejný jako Rose. Jihangir měl světle žlutý a Bolin tmavě zelený. Abe byl oblečený stejně jako Bolin a to bylo poprvé, co jsem na něm neviděl ty jeho šílený kreace.
Všichni si je udiveně prohlížely. Se všemi jsem se přivítal a vysvětlil jim situaci. Alberta je taky jménem ředitelky přivítala a při pohledu na jejich oděv se zeptala na to, co všechny zajímalo. Co tu dělají.
"To je jednoduché. Rose je Mazurová, člen rodiny. Útok na ni je útok na nás všechny. Tohle nemůžeme nechat nepotrestané."
Několik hodin se vyhodnocovaly výsledky a když pak vyskočilo jméno toho komu patří vzorek krve, tak všichni sborově zalapaly po dechu.

Rosemarie Mazurová
Probrala jsem se spoutaná v křesle. Na rukou jsem měla pouta a všechno mě bolelo.
"Takže už jsi vzhůru?"
Překvapeně jsem se otočila na zdroj toho hlasu a nevěřila jsem vlastním očím.
"Ty? Proč?"
"Protože mi odpíráš to co chci, protože jsi mi sebrala lásku muže, který se měl do mě zamilovat a mít se mnou děti. Protože tě zkrátka nenávidím za to, že mi všechno kazíš."
"O čem to mluvíš?"
"Roky přesvědčuju královnu, že by se morojové měli cvičit v boji, ale nevidí v tom potenciál. Proč by to měli morojové dělat, když to nemusí přinést užitek a pak se objevíš ty a umíš bojovat. Konečně bych ji mohla přesvědčit je všechny, ale ty nechceš! Chápeš to?! Řekla jsi ne!"
"A z dobrého důvodu."
"Sklapni! A jako by ti to nestačilo, tak mi ho musíš ještě ukrást! Tak dlouho o něho usiluju a ty si prostě příjdeš a všechno moje snažení zničíš!"
"O čem to mluvíš?"
"O Dimkovi!"
Zmateně jsem se na ni podívala.
"Musela jsi zešílet. Já a Dimitri? Upadla jsi na hlavu? Dimitri mě nechce, sám mi to řekl. Jsem pro něj jen děcko. Navíc jsem vás viděla."
"Viděla?"
"Líbaly jste se a mě došlo, že proto mě od sebe odhání. Chtěla jsem zavolat otci a vysvětlit mu, že pokud Dimitri chce být s tebou, tak by ho měl nechat jít a sehnat mi jiného strážce, aby jste mohly být spolu."
Tasha se zasekla a sledovala mě.
"Je to pravda. Jen se na sebe podívej. Jsi hezká i s těmi jizvami a já jsem proti němu jen děcko. Sám mi to řekl."
"Samozřejmně, že to řekl. Jsi neplnoletá, ale vidím to na něm. Na způsobu jakým se na tebe dívá, jak o tobě mluví...tak se měl dívat na mě! Na mě, ne na tebe!"
"O čem to ksakru mluvíš?"
"Dimitri tě miluje, copak to nevidíš?! Dokonce ti dal napít své krve!"
"Miluje mě?"
"Jo, ty huso hloupá! Miluje tě, i když nechápu proč!"
Dimitri mě miluje? Vážně? A proč vlastně věřím té šílené ženské? Evidentně jí přeskočilo a mele nesmysly.
"Určitě ne. Musíš se plést. Proč by mě jinak odmítal?"
"Co třeba kvůli tvému otci? Kvůli jeho morálním zásadám? Vyber si."
Nemohla jsem tomu uvěřit. Co když opravdu říká pravdu? Co když mě miluje stejně jako já jeho?
Nedokázala jsem ubránit šťastnému úsměvu na mé tváři, který zmizel po jedné její ráně do obličeje.
"Zbytečně se neraduj. Už ho nikdy neuvidíš. O to se postarám. Teď se připrav na to, že mě budeš trénovat. Mě a další uživatele elementů. Vím o tom, že znáš všechny bojové schopnosti jiných elementových uživatelů. Uč nás."
"Nebudu."
"Jsi si jistá?"
Přešel ke mně nějaký muž a zaklonil mi hlavu, poté mi dal palec na čelo a najednou mi mozek zaslepila bolestivá agónie. Nedokázala jsem se bránit, jediné, co jsem mohla bylo křičet.
"Tak co? Nerozmyslíš si to?"
"Ne."
Tohle se několikrát zopakovalo dokud jsem nebyla stěží při vědomí.
"Odveďte ji do mrazáku. Chlad jí zabrání v používání její magie."
Odkud to ví?! No jasně. Christian si to musel přečíst v našich knihách a aniž by to tušil, tak jí nahrál do karet tím, že jí řekl vše, co ví.

Dimitri Belikov
Nechtěl jsem ani uvěřit tomu, že by v tom měl prsty Tashin strážce, ale výsledky mluvily jasně. Krev na zdi byla jeho. Šel jsem za Tashou do jejího pokoje, abych si s ní nenápadně promluvil a zjistil zda v tom má prsty.
"Dimko! Ahoj, slyšela jsem co se stalo. Mrzí mě to. Chceš si o tom promluvit?"
Jen jsem přikývl a vešel dovnitř. Hned mě usadila na pohovku a sedla si ke mně. Je čas hrát svojí roli a zjistit kde je Roza.
"Zklamal jsem. Zase."
"Ale ne, nezklamal. Nemohl jsi to tušit. Vždyť takovou dobu Rose nikdo neohrožoval a navíc byla tady na akademii. Na jednom z nejbezpečnějších míst kromě dvora."
"Měl jsem být s ní, je to moje povinnost. Celé jsem to zvoral. Opakuje se to s Ivanem a já se děsím chvíle, kdy ji najdeme, protože ji můžeme najít mrtvou."
"Ale taky živou. Mysli na to."
"Děkuju, Tasho. Nevěděl jsem za kým mám jít. Mrzí mě, co jsem předtím řekl. Nechtěl jsem ti ublížit, jen jsem chtěl, abys si našla někoho lepšího než jsem já. Vždyť se na mě podívej. Nedokážu uchránit ani jednoho svého svěřence."
"To není pravda."
"Ale je. Svěřily mi Ivana, zabily ho. Svěřily mi Rose s Lissou. Lissu unesly a mučily. Rose skoro unesly, pak skoro umřela. Dvakrát. A teď se jim ten únos povedl a já nevim kde by mohla být nebo kdo v tom může mít prsty."
Všiml jsem si potěšeného záblesku v jejích očích. Že by-?
"Dokud se nenajde ten, co Rose unesl, tak nechci, abys opouštěla akademii. Pokud ten, co unesl Rose šel po jejích bojových schopnostech, mohla by jsi být další na řadě. Všichni vědí o tvém bojovém nadání a nechci, aby se ti něco stalo-"
"Neboj se o mě, Dimko. Budu v pořádku."
"Chci mít jistotu. Bude s tebou pořád tvůj strážce a....kde vůbec je? Ty se sem vrátila bez něj? Zbláznila ses?! Mohlo se ti něco stát!"
Spokojeně se na mě usmála. "Něco pro mě zařizuje. Řeší jeden malý problém. Nic s čím bych si nedokázala poradit."
A mě bylo jasné co. Rose. Nemohl jsem tomu uvěřit.
"Tak je to pravda."
"Dimko?"
"Neříkej mi tak. Proč jsi to udělala?"
"Co jsem měla udělat?"
"Nehraj to na mě. Tvůj strážce byl jedním z těch co unesl Rose. Kde je? Co si s ní provedla?"
Nechápavý výraz z její tváře zmizel a nahradil ho ďábelský úšklebek.
"Někde, kde ji včas nikdy nenajdeš. Měl jsi milovat mě, ne ji!"
"Co si s ní provedla?"
"Je naživu, zatím. To se, ale může brzy změnit. Bude naživu dokud mě nenaučí vše, co chci znát a pak se uvidí, co s ní. Ale s největší pravděpodobností ji zabiju nebo předhodím strigojům. Ještě jsem se nerozhodla, co s tou mrchou udělám."
Chtěl jsem ji chytit, ale svoji magií mě odrazila ke zdi a než jsem ji stihl chytit, tak utekla. Christian byl z té zprávy zničený. Jeho milovaná teta unesla jeho kamarádku a vyhrožovala tím, že ji zabije.

Rosemarie Mazurová
Zkoušela jsem proti dveřím použít oheň, ale nic jsem nezmohla. Chlad mi brzy zabránil vytvořit i ten nejmenší plamínek a já věděla, že jsem v háji. Celé moje tělo začalo zpomalovat svoje funkce a já věděla, že je zle. Snažila jsem se bušit do dveří a křičet, aby mě pustily, ale nikdo mě neslyšel.
"Dimitri,....kde jsi? Potřebuju tě."
Sedla jsem si na přikrývku kterou mi sem pohodily a složily mě na ni a objala si kolena. Jsem v hajzlu. Tady mě nikdy nenajdou.
"Dimitri..."

Dimitri Belikov
Abe se pustil do telefonování a během půl hodinky měl seznam Tashi možných úkrytů.
"Je toho moc. Nestihneme to včas pročesat a k ní se může dostat, že víme kde by mohla být a pak se přesune a pak nebudeme mít šanci ji najít."
Mehmed s Bolinem si ten seznam zamyšleně prohlížely a pak ukázaly na jednu adresu.
"Tady bude."
"Jak si můžete být tak jistý?"
"Jsou to bývalá jatka. Tam porážely zvěř, takže získané maso, musely někde skladovat. Bude tam obrovský mrazák. Tam ji určitě zavřela. Dveře se otvírají jenom zvenčí, takže se ven nedostane, nejsou tam okna, takže utéct jde jenom dveřma. Její magie ji ven nepomůže a navíc tak velký chlad jí zabrání v používaní magie. Ideální uvěznění pro vládce ohně."
"Jste geniální. Jdeme!"
Nasedly jsme do aut a vyrazily jsme. Za pár desítek minut jsme byli na místě. Bolin zavřel oči a soustředil se.
"Je jich tam hodně. Dohromady něco kolem šedesáti lidí. Nepoznám, ale kolik z nich jsou morojové a kolik je tam strážců."
Nakonec jsme domluvily bojovou strategii, ale nelíbilo se mi, že čtyři morojové jsou v přední linii. Abe svojí mocí vyrazil obří kovové dveře takovou silou až zdi popraskaly. A všichni jsme vběhly dovnitř. To, co se pak stalo bylo neuvěřitelné. Během chvilky padaly k zemi strážci i morojové, co se snažily použít svoji magii, ale proti zkušenějším protivníkům neměly šanci.
Všechny jsme zajaly, ale nikde nebyla Tasha a ani jsme neviděly Rose.
"Nikdo se ani nehne nebo ji zabiju!"
Otočil jsem se a viděl jsem Tashu, jak sebou vleče zesláblou Rose. Byla celá bledá a na tváři měla ošklivou modřinu. Rty měla celé modré a spodní ret roztržený. Na rukou měla řetěz jako kdyby to bylo nějaké zvíře. Zbraní jí přejela po hraně čelisti.
"Tak jste nás našly, ale ji už živou nedostanete. Vidíš to, Rosemarie? Přišel si pro tebe, škoda jen, že ti nedokáže pomoct."
"...Di-mitri..."
Srdce se mi při pohledu na ni sevřelo. Vypadala stěží při vědomí a celá se neovladatelně třásla.
"Přestaň se klepat jako ratlík! Je to otravné!"
Připoutala ji k nějakému háku, který dřív používaly na porážku zvířat a celou dobu stála v zákrytu za Rose, takže nikdo nemohl vystřelit.
"Tasho, pusť ji. Přece nic ti neudělala."
"Že ne?! Sprostě mi tě ukradla! Slečna dokonalá, co je tak proklatě úžasná, co umí bojovat..! Pche!"
Stoupla si před ní a namířila na ni zbraň.
"Měla bych ji teď a tady zastřelit..."
"Tak do toho, ty mrcho."
Překvapilo mě, že si v tváři tvář zbrani zachovala takový klid a pak najednou otevřela pusu a z úst jí vyšlehl plamen.
"To je dračí dech! Něco takového umí jen Mehmed! Do toho, Rose! Udělala tu největší pitomost, když ji pustila ven."
Sourozenci se po sobě podívaly a usmály se. Rose se konečně přestala trochu chvět a Tasha to šokovaně sledovala. Rose se jako akrobatka v řetězech vyhoupla nahoru a z nohou jí vyšlehl bílý plamen který přetavil řetěz a ona byla volná. Dopadla na nohy a pak se odrazila a nohama poslala proti Tashe plamen, který stěží odrazila. Podařilo se jí částečně osvobodit ruce, ale to už na ni Tasha útočila. Rose v rukou udělala ohnivé dýky a její výpady jí oplácela. Pak se, ale do boje zapojil moroj, kterého jsme si nevšimly a ten se na ni vrhl.
"Rozo!"
Byla sražena na kolena a on jí přiložil ruku k čelu. Nevím, co provedl, ale Rose pronikavě zakřičela. Její křik mi trhal srdce. Trpěl jsem jako zvíře. Pohybovaly se rychle, takže jsme nemohly vystřelit, protože bylo velké riziko, že trefíme Rose a navíc byli všichni tak šokovaní vývojem událostí, že to jen nehnutě sledovaly.
Rose mu odrazila ruku a pak použila několik chvatů, co jsem ji naučil. Ten muž byl uživatel vzduchu a chystal se na ní zaútočit, ale Rose rozpažila, zvedla nohu a kopla směrem k němu. Plamen ho srazil a on doplachtil až k nám, kde jsme ho ihned spoutaly.
"Takhle to nemělo být! Nikdo mě neměl odhalit! Měla jsi zdechnout a Dimko měl být jenom můj. Utěšovala bych ho a pak bych ho donutila, aby se do mě zamiloval!"
Bylo mi z ní zle. Tohle, že měla být moje kamarádka?
Pokusila se utéct, protože jí bylo jasné, že Rose neporazí, ale ta švihla rukou a druhý konec řetězu, co měla kolem zápěstí se omotal Tashe kolem krku a jedním škubnutím ji dostala na zem.
Sice jí to mohlo zlomit vaz, ale Tasha přežila a tak jsme ji mohly zatknout. My ostatní jsme se rozeběhly za Rose, kterou do náruče zachytil její otec.
"Jsem u tebe, holčičko. Jsi u tatínka a jsi v bezpečí. Nikdo ti už neublíží."
Namáhavě otevřela oči a zadívala se na něj. Zlehka pootevřela stále modré rty a zachvěla se. Musela jí být hrozná zima.
"Tati..."
"Jsem u tebe, Rose."
"Je mi zima, tati..."
"Vím, holčičko, ale už je dobře."
Zlehka jí pohladil po tváři a neměl daleko k slzám. Musel se o ní neuvěřitelně bát. Podívala se po své rodině a zlehka se usmála. Ten úsměv jí vydržel, když se na mě podívala, ale pak omdlela. Její otec ji zvedl a nesl k autům.
Z toho, co se stalo se stal hrozný skandál. Našel se i Tashin deník, kde měla vše napsané do nejmenšího nechutného detailu. Z čtení toho mi bylo zle. Dokud jsem Tashu na horách neodmítl, tak byla přesvědčená, že Rose přesvědčí. Nakonec.
No a pak když jsem ji odmítl znovu, tak věděla, že je to kvůli tomu, že miluju Rose a tak se rozhodla, že až ji nebude potřebovat, tak ji osobně zabije. Pak by mě mohla utěšovat a vědomosti od Rose využít k tomu, aby sesadila královnu a sama se dosadila na její místo. Se mnou po jejím boku.
Naprosto zešílela.


Doufám, že se vám dřívější vydání další kapitolky líbilo :) Nechtěla jsem vás déle trápit :)
Nezapomeňte pls na komenty :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Verca Verca | 14. srpna 2016 v 15:52 | Reagovat

Výborná kapitola....prečítala by som si ešte jednu....Teraz je čítanie asi jediná vec ktorá má drží preč od rozmýšľania a sĺz...

2 Verca Verca | 14. srpna 2016 v 20:09 | Reagovat

Nemohla by si pridať ešte jednu kapitolu....Prosím ťa veľmi pekne...zomrela mi starka a neviem čo mám robiť....jedine čo ma zabaví je čítanie...a doma mám všetky knihy prečítané už asi 5x

3 petra petra | 14. srpna 2016 v 20:41 | Reagovat

Veľmi vzrušujúca časť, teším sa, že Rose je mimo nebezpečenstva a dúfam, že si konečne vyjasní vzťah s Dimkom! Veľmi sa teším, ako to bude pokračovať. :D

4 Vampyrka Vampyrka | 14. srpna 2016 v 22:35 | Reagovat

Jsem ráda, že je rose už v bezpečí. Tohle byla velice napinava kapitola

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama