Strážkyně může zemřít, ale její duše kráčí dál.

Bojovná morojka 16

14. srpna 2016 v 20:53 | RozaBellaBelikov |  Bojovná morojka
Rosemarie Mazurová
Probrala jsem se a civěla na bílý strop ošetřovny. Bezva. Už jsem tady zase.
"Rozo?"
"Dimitri?"
"Díky bohu. Strašně jsme se o tebe bály. Jsi v pořádku?"
"Je mi dobře. Co se stalo?"
"Ty si to nepamatuješ?"
Zamyslela jsem se a pak jsem si vzpomněla na šílenou bolest a zadívala jsem se na spáleninu na prsou. Prsty jsem po ní přejela, ale Dimitri mi ruku odtáhl a zadíval se mi do očí.
"Už je to všechno v pořádku."
"Co..co Tasha?"
"Je ve vězení. Soud se odložil do doby než budeš schopna vypovídat."
"Aha. A kde je zbytek?"
"Lissa s Christianem jsou zalezlý spolu na půdě kostela. Christian si hrozně vyčítá, co se ti stalo."
"Nemůže přece za to."
"On jí řekl o všem, co umíš. Myslel, že bude nadšená, že něčeho takového je někdo se správným výcvikem schopný. Nečekal, že zešílí a půjde přes mrtvoly. No a tvůj otec s tvými bratranci a Aishe se tu potulují. Zavolám je."
"Počkej."
Chytila jsem ho za ruku a stáhla ho zpět na židli vedle sebe.
"Je to pravda? To, co říkala Tasha. Je to pravda?"
"Co ti říkala?"
"Že si ji odmítl kvůli mně. Prosím. Je to pravda?"
"Ano, odmítl jsem ji."
"Ale já vás viděla líbat se."
"To ona políbila mě. Odtáhl jsem se od ní a řekl jí, že by si měla přestat dělat naděje, že ji nemiluju a milovat nebudu a že by si měla najít někoho, kdo ji milovat bude."
"A je pravda, že mě miluješ?"

Dimitri Belikov
Měl jsem to zamluvit, měl jsem zavolat její rodinu a nechat je, aby její pozornost odvedly jinam, ale nemohl jsem. Po tom, co jsem ji málem ztratil...musí to vědět.
"Ano."
Zeširoka se usmála. "To je dobře, protože tě taky miluju."
Usmál jsem se na ni a zlehka jí políbil na tvář. Zamračila se a vypadala neskutečně roztomile až jsem měl chuť ji vážně políbit na rty.
"Odpočívej. Promluvíme si potom. Teď dojdu pro tvoji rodinu. Měly o tebe hrozný strach."
"Dobře."
Stiskl jsem jí ruku a vyšel na chodbu, kde čekaly ostatní. Překvapilo mě, že tu byli všichni. Většinou se couraly po okolí a nevědly, co se sebou. Nadějně se na mě podívaly, tak jsem se jen usmál a nechal otevřené dveře, takže mohly vidět, že už je vzhůru a sedí na postely. Omladina na nic nečekala a s křikem vběhla k ní do pokoje.
Abe si povzdychl a šlo na něm vidět, že si oddychl.
"Je v pořádku. Mluvil jsem s ní a cítí se dobře. Tasha jí už nemůže ohrožovat a ani nikdo z těch boje chtivých morojů. Všechny jsme zatkly a potrestaly. Tashu taky zavřou a jsem si jistý, že dostane doživotí stejně jako Viktor, když unesl Lissu."
"Nechápeš to, Dimitri. Jsem její táta, měl jsem na ni dát pozor. Nikdo jí neměl nikdy ublížit. Zklamal jsem."
"Já jsem zklamal. Jsem její strážce a měl jsem být pořád s ní. Nehledě na to, co ona říká."
"Nemůžeš s ní být každou minutu každého dne. Mě by taky nenapadlo, že se jí něco může stát tady na akademii."
"Měl jsem to tušit."
"Nemůžeš za to."
"Vy taky ne. Nehledě na to, jak moc se budeme snažit, aby se jí nikdy nic nestalo, tak to není tak úplně možné. Můžeme se jen snažit, aby se jí nikdy nic nestalo, ale před vším ji neuchráníme. To není v lidských silách."
"Hezké. Kdy jsi na to přišel?"
"Právě teď."
Poplácal mě po noze a šel za svou dcerou. "Jsem rád, že si vybrala tebe."
Šokovaně jsem sledoval jeho záda. Řekl právě, že-?

Rosemarie Mazurová
Jen, co mě propustily z nemocnice, tak začal soud. Strašně mě to stresovalo, ale byl u mě Dimitri, který mě uklidňoval, takže jsem se cítila klidnější. Bohužel jsme se přes všechny ty události nedostaly k tomu, abychom si promluvily a to mě mrzelo.
U soudu se probíraly věci, které jsem nechtěla, aby nikdo věděl, ale naštěstí otcův právník byl špička a na to nejhorší jsem nemusela odpovídat. Tasha se to snažila uhrát na nepříčetnost, ale nikoho neoklamala a tak jsem si oddychla, když jsem zaslechla verdikt. Doživotí.
"To ti neprojde, ty mrcho! Dostanu se ven a pak tě zabiju! Slyšíš mě?! Zabiju tě!"
Pevné paže mě objaly a podle vůně jsem poznala, že je to Dimitri.
"Jdeme. Je to už za tebou a někdo ti napsal..."
Podal mi obálku s neznámým písmem, ale podle jeho úsměvu jsem poznala, že ví od koho to je. Uvnitř byl dopis a přiložená fotografie. Psala mi Karolina.
"To je od Karoliny."
"Co píše?"
"Píše, že jsou všichni rádi, že jsem v pořádku a že Sonya začala rodit, když slyšela, co se stalo. To ne...ale je v pořádku. Obě jsou. Díky bohu. A dala sem i fotku, podívej. To je malá Katya..je tak nádherná..."
Ukázala jsem mu fotku, kde Sonya ležela na nemocničním lůžku a v rukou držela nádherné miminko v růžové dečce. Usmál se a jednou rukou mě objal.
"Stačí říct a kdykoliv budeš chtít, tak se na ni můžeme jet podívat."
"Vážně můžeme?"
"To víš, že jo. Všichni tě rádi uvidí."
"Tebe taky. Je to přece tvoje rodina."
"Tvoje už taky. Neoficiálně si tě adoptovaly. Jsi Belikovová, smiř se s tím."
Srdce mi poskočilo. Věděla jsem, jak to myslel, ale cítila jsem se neuvěřitelně šťastně. Rosemarie Meryem Mazur-Belikovová. Hezké.
"To zní dobře. Ale teď pojďme na něco sladkého. Pokud do sebe nedostanu nějaký cukr, tak asi umřu."
Rozesmál se a odvedl mě pryč. S chutí jsem tohle všechno hodila za hlavu a soustředila jsem se jen na blížící se zkoušky. Ty už měly být někdy v květnu a byl skoro konec března.

Dimitri Belikov
Blížily se její 18. narozeniny a chudinka ani neměla tušení, že pro ni chystáme překvapení dokud nebylo pozdě.
"Dimitri, proč jsi mi dal tu pásku přes oči? Nic nevidím."
"To je přece účel."
"Spadnu."
"Nenechám tě."
"Bylo by snažší, kdybych viděla kam jdu. Příjdu si hrozně nemotorná."
"Nenechám tě upadnout."
Vešly jsme a všechny jsem musel utišit, aby Rose na nic nepřišla do poslední chvíle. Pak jsem jí sundal pásku a světlo ji na chvilku oslepilo, ale pak už jen viděla, jak všichni, co tu byli jeden druhého překřikují, když volají "Všechno nejlepší." Dojalo ji to a podívala se po mě.
"Všechno nejlepší, Rozo. Snad sis nemyslela, že jsme na tebe zapomněly?"
"Ale bowling? Jak jste to věděli?"
"Za to můžu já."
"Lisso!"
Pevně se objaly a Rose se na ni usmála. "Ale jak-?"
"To Dimitri. Když mi řekl, co má v plánu, tak jsem mu řekla o tom, jak jsme se na útěku bavily, že tvoje narozeniny oslavíme na bowlingu. No a on to s tvým tátou zařídil."
"To je super. Tak teď se to aspoň můžu naučit."
Překvapilo mě, že to neumí, ale aspoň ji to můžu naučit.

Rosemarie Mazurová
Oslava byla boží a Dimitri se dokonce nabídl, že mě naučí jak se to hraje. Sice si ze mě dělal srandu, ale nebyl zlý, tak jsem jen dělala uraženou a odolala pokušení hodit mu tu kouli na nohu. Ale jen tak tak.
Když už jsem nemohla, tak se mnou seděl a povídal si s námi všemi. Takového jsem ho ještě neviděla, ale líbilo se mi to.
"Tak, když jsem teď dospělá...znamená to, že můžu pít?"
"Tak pít by se ti zachtělo?"
"Jo, naučíš mě to?"
"Takže nejen, že ti mám dovolit pít, ale ještě ti mám ukázat jak na to?"
"Jasně."
Zasmál se a zakroutil hlavou. "Uvědomuješ si doufám, že tě mám na starosti?"
"Chtěla jsem to jen zkusit, ne se opít do němoty."
Upřela jsem na něj štěněčí oči. Na tátu fungují, když se nepoužívají moc často, tak snad i na něj.
Cukal sebou. Chtěl mi vyhovět, i když se mu to nelíbilo. Nakonec s povzdychem přikývl. Vypískla jsem radostí a dala mu rychlou letmou pusu na jeho rty. Byl z toho stejně šokovaný jako já, ale statečně dělal jakoby nic, i když jsem si všimla, že po chvilce mu cuklo koutkem úst a pak objednal panáka. Nevím, co to bylo, ale vonělo to po ovoci a bylo to čiré.
"Co je to?"
"Holčičí vodka."
"Vodka?"
"Minule ses tomu vyhnula, protože jsi byla neplnoletá a já bych to nedovolil, ale asi bys měla začít trénovat, aby tě to pak neporazilo."
"Vychováváš ze vymetačku večírků?"
"Mám si to rozmyslet?"
"To jsem neřekla. Ale proč holčičí?"
"Je ovocná a slabší než klasická."
"A ty sis dal normální?"
"Ano, i když americká je slabší než ruská."
Nahla jsem se k tomu a nakrčila nos.
"To smrdí. Jsi si jistý, že bys to měl pít?" zeptala jsem se s prstem ukazujícím na jeho skleničku.
Rozesmál se, což mě pobouřilo. "Hej!"
"Takže na tebe?"
"Ať mě to nezabije."
Ťukly jsme si a já si opatrně usrkla. Bylo to silné a pálilo mě v krku, ale nebylo to tak hrozné. Tak jsem ho napodobila a zbytek si nalila naráz do krku.
"Sakra to je silný, ale je to dobrý. Dáme ještě jednoho?"
"Rozo, něco jsi slíbila."
"Nechci se opít, ale neříká se něco ve smyslu: "I do druhé nohy?" Nebo tak něco? Je to v rámci rovnováhy."
"Rozo..."
"Fakticky poslední. Mám narozeniny."
"To je vydírání."
Nakonec, ale objednal ještě jednoho se slovy: "Fakticky poslední."
Byla jsem nadšená. Po druhé to už nebylo tak hrozné. Klidně bych asi zvládla ještě jednoho, ale slíbila jsem, že bude poslední. Navíc donesly obrovský sněhově bílý dort. Byl kokosový s bílou čokoládou. Můj nejoblíbenější.
"Něco si přej a sfoukni svíčky."
Zavřela jsem oči a soustředila jsem se.
Jediné, co chci je polibek od Dimitriho.


Veru, to mě moc mrzí. Upřímnou soustrast. Vím, jaké to je. Před lety mi umřel děda, ten kvůli kterému jsem začala s psaním mých prvotin a když umřel, zažrala jsem se do toho tolik až jsem měla křeče od držení tužky. Tehdy jsem ještě neměla noťase. Takže doufám, že ti udělám aspoň malou radost dvěma kapitolkama. Držím palce a drž se. Za čas už to nebude tolik bolet...a do tý doby mysli na to hezký, co jste spolu zažily...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Verca Verca | 15. srpna 2016 v 6:47 | Reagovat

Děkuju moc

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama