Strážkyně může zemřít, ale její duše kráčí dál.

Bojovná morojka 19

17. srpna 2016 v 16:10 | RozaBellaBelikov |  Bojovná morojka
Dimitri Belikov
Měla tak čistou duši. Tolik obětovala pro svoji rodinu a své přátele, že jsem se vůbec necítil jí hoden, ale byl jsem příliš velký sobec, abych se jí vzdal a tak když se na mě otočila s úsměvem nezmohl jsem se na nic jiného než na úsměv.
Možná mám na rukou krev, možná jsem už několikrát zabil a neměl bych být hoden její dobroty, ale nevzdám se její lásky, kterou má vepsanou v očích pokaždé, když se na mě podívá.
Na její tváři vydržel úsměv dokud se všechno neuklidnilo a její rodina neodjela. Pak zmizel a já netušil proč.
"Rose, co se děje?"
"Skoro jsem ji zabila, Lisso. Chyběl jen malý kousek a naprala bych to do ní tak silně, že by jí zametaly ze země. Vůbec nevím, kde se to ve mně vzalo a děsí mě to. Nikdy jsem taková nebyla. Proč jsem najednou tak slabá?"
"Zametaly? Och...Rose, ty jsi udělala něco, tak úžasného. Když s tebou lomcoval, tak obrovský vztek..stejně ses ovládla. Ty nejsi slabá. Jsi tak neuvěřitelně silná."
"Ale nikdy jsem nad sebou neztratila kontrolu. Vždy jsem se ovládala.."
"Ehm ehm.."
"No dobře. Občas jsem jednala impulsivně, ale nikdy to nebylo tak vážné. Nikdy jsem nepoužila magii k vyřízení účtů. Stačila mi na to pusa...proč jsem se tak přestala ovládat?"
"To éter."
"Co jsi to řekl, Adriane?"
"Pamatuješ na náš rozhovor o temnotě?"
"Jak to s tím souvisí?"
"Já tlumil éter alkoholem, aby na mě ta temnota nemohla, ale ty máš s Lissou pouto. Nepřišla o rozum jako ta vaše učitelka díky tomu, že tu temnotu od ní díky poutu odčerpáváš ty."
"Takže za to moje chování..? Může za to temnota éteru?"
"Ano."
"Takže, když bude Lissa používat svoji magii, bude tím ubližovat mě?"
"Vlastně ano, ale potom dnešku...už v sobě nemáš žádnou temnotu."
"Cože?"
"Chceš vědět proč jsem ti dal tvůj druhý dárek?"
Byl jsem zmatený o čem to mluví, ale Rose se začervenala. Musela vědět o co jde a já to z ní pak dostanu.
"Chtěl jsem si ověřit svoji teorii. Pomáhá ti zbavovat se tvojí temnoty. Jen jeho blízkost nutí temnotu ustupovat. Sleduju delší dobu vaši auru a jsem si tím jistý. Nevím sice, co se stalo dneska ráno, ale jeho aura zářila a tvoje taky a bylo v ní méně temnoty a potom, co si bojovala s Tashou jsi vypustila svůj hněv i temnotu; tvoje aura už nejeví známky temnoty."
Moje aura zářila? A jak sakra o nás s Rozou ví? Ne, že by toho bylo kdovíjak moc, ale stejně.
"Počkat. Ty víš o tom, co se stalo ráno?"
"Rose, ty mě neposloucháš. Vím, že se něco stalo, ale nevím co."
"Ale-"
"Tvoje aura svítila jak vánoční stromeček. Docela by mě zajímalo proč.."
Dala mu záhlavek a tváře měla zarudlé. Byla strašně roztomilá, když byla v rozpacích.
"Do toho ti nic není!"
"Takže mi to neřekneš?"
"Ne a pokud zjistím, že si mi vlezl do snu, abys to zjistil, tak ti upeču ksicht do křupava!"
"Fajn. A do jeho můžu?"
"Ani omylem! Opovaž se a nepřej si vědět, co s tebou provedu!"
"Dobrá. Dokážu si to dost jasně představit.."
Znovu ho praštila. To se mi líbilo. Mohl bych sledovat jak mlátí toho arogantního pitomce do nekonečna.
"Ani si to nepředstavuj, ty úchyle!"
"Jak víš na co myslím?"
"Vidím, jak se na mě díváš a chce se mi blejt!"
"Dobře, jen se uklidni. Už o tom nebudu mluvit."
"To bych ti byla vděčná."
"Tak tedy něco jiného. O jakém Hasadovi jsi to mluvila?"
"No jo vlastně. Měla jsi na mysli svého bývalého "snoubence", Rose? Toho, jak chtěl podvést celou tvoji rodinu a se svojí milenkou vás okrást o vše, co máte?"
"Ano."
"On je mrtvý?"
"Co jsem slyšela, tak prej jo."
Všichni kromě Adriana se na ni šokovaně podívaly, i já.
"Nedívejte se tak! Babička si ho pořádně podala a dala mu doporučení, aby co nejrychleji opustil zemi a už se nikdy nevracel, protože jakmile se k ní dostane, že je v Turecku, tak zemře. To bylo naposledy, co ho někdo z rodiny viděl živýho. Slyšela jsem, že měl autonehodu, když ujížděl jako zběsilej ze země. Ze zatáčky vyjelo auto a on ho nečekal a protože je to úzká silnice, tak v tý rychlosti nezvládl řízení a s autem se zřítil z útesu. Shoda náhod. To, ale Tasha netušila, takže...jen jsem něco naznačila. To mě naučil táta. Nejhorší nepřítel člověka je jeho představivost. Jen naznačíš směr, který chceš a on si sám domyslí děsivý konec."
"Geniální."
Byla dost jako otec, takže uměla být děsivá, když chtěla, ale jinak byla příliš roztomilá. Byla už dost unavená a tak řekla, že už půjdeme.
"Jako vánoční stromeček, jo?"
Trhla sebou a tváře jí ihned zrudly. Musel jsem přiznat, že mě to vážně bavilo ji takhle uvádět do rozpaků.
"Tvoje byla určitě stejná."
"Nevím, nevidím aury."
"A jak to mám vědět asi já?"
"Ty se kamarádíš s někým kdo je vidí. Měla ses zeptat."
"Od něj radši už nic."
"Tobě se nelíbil jeho dárek? Co to vůbec bylo?"
Zrudla ještě víc a snažila se dělat, že tu není.
"To bych neměla říkat nahlas."
"Proč ne?"
"Přetrhl by jsi ho."
"Slibuju, že se budu ovládat. Prosím. Opravdu bych to chtěl vědět."
Zadíval jsem se na ni a pak se usmál přesně jak se jí to líbilo u Paula. Okouzleně vydechla a příkývla. Pak se, ale oklepala a došlo jí, co jsem provedl a co mi odsouhlasila.
"To je podvod. Nesmíš takhle oslňovat lidi."
"Já tě oslňuju?"
Příliš mě to bavilo na to, abych přestal. Přistoupil jsem k ní a všiml si, že červeň se jí vracela zpátky do tváří.
"Děláš jako kdybys to nevěděl."
"Tak mi to řekni. Nebo mám na to přijít sám? Tenhle druh výzkumu se mi líbí."
"Ano, oslňuješ mě. Spokojený?"
Naklonil jsem se k ní jako kdybych jí chtěl políbit a těsně u ní jí vydechl do tváře: "Ano."
Hned na to jsem se vydal na cestu k ní na pokoj a po očku sledoval její reakci. Chvilku tam zaraženě stála než se za mnou rychle vydala.
"Ty! To byl podvod!"
"Myslím, že už jsme se dohodly, že nehrajeme fér."
"Nehrajeme? Dobře."
Najednou jsem ji měl na zádech. Chytil jsem ji, aby nespadla.
"To není fér! Jsi silnější, nech mě aspoň jednou vyhrát."
"To se budeš muset víc snažit."
"To jsi neměl říkat."
Ruce, co měla na ramenou najednou přesunula a začala mě lechtat. Jak to sakra-?
"Karolina mi to prozradila. Prej až budu potřebovat mít na vrch."
Popadl jsem ji a než se nadála, tak jsem ji přitlačil na zeď a během chvilky ji tiskl svým tělem ke zdi. Chtěl jsem něco říct, ale pak mi došlo v jaký jsme situaci a kde jsme a tak jsem ji pustil.
"Omlouvám se. To jsem neměl..."
"To je...dobrý. Půjdeme?"
Kráčel jsem dál vedle ní a po chvilce se odvážil na ni podívat. Snažila se uklidnit, ale moc se jí to nedařilo. Byla celá zadýchaná a zarudlá.
"O čem přemýšlíš?"
Cukla sebou, ale nepodívala se po mě.
"Chceš vědět na co myslím? Nebo na co se snažím nemyslet?"
Zamyslel jsem se nad jejími slovy a nejdřív to nechápal, ale pak jsem si vzpomněl na večer předtím. Na to jak jsem ji políbil před jejím pokojem, před pokojem kam teď jdeme...
"Dobrou? Po tomhle asi neusnu."
Ouuu. Došlo mi to. Rose na tom byla stejně jako já. Taky bylo pro ni těžké se ovládat.
"Přesně."
Došly jsme až k nim na pokoj. Chtěl jsem se ujistit, že bude v pořádku, když ji tam nechám. Po tom všem, co se stalo...nechci ji nechávat samotnou.
"A řekneš mi tedy, co tě tak rozrušilo? Slíbila jsi mi to a pokud se na to necítíš. Můžu se zeptat jeho."
"Ne!"
Chytila mě za ruku, jako by mě chtěla zastavit, ale pak mě pustila a couvla.
"Vážně se ti o mě zdá?"
Jak by mohla..vědět-? Adrian!
"Zabiju ho!"
Chystal jsem se odejít a najít toho zmetka, abych ho mohl přetrhnout, ale nejdřív jsem musel ze svý ruky sundat Rose, která na ni zoufale visela a prosila mě, abych se uklidnil.
"Dimitri, prosím uklidni se. Prosím. Prosím, Dimitri, nedělej to."
Když na mě upřela ty svoje oči, tak mě hněv pomalu opouštěl až jsem nakonec uvolnil postavení. Jen co si všimla změny v mém držení těla, tak si oddychla a pevně mě objala.
"Nemyslel to zle. Chtěl jen pomoct, ale je to pitomec. Mohl to udělat jinak a taky v tom nemusí tak šťourat, ale myslel to dobře. Teda doufám. Je těžké se v něm vyznat. Věděl, že se cítím nesvá ohledně toho mezi námi. Ať už je to cokoliv. A tak mě včera v noci navštívil ve snu a vzal mě do toho tvého."
Zase jsem cítil jak ve mně roste vztek.
"Chtěla jsem ho za to praštit. Vážně chtěla, ale pak jsem to viděla...já...jsem byla opravdu šťastná, když jsem to viděla a když mi pak řekl, že se ti o mě zdá každou noc...je to pravda?"
"Ano, už nějakou dobu."
"Opravdu?"
"Jasně, že jo. Ty jsi tak proklatě nádherná a úžasná...ano, zdá se mi o tobě. Snažil jsem se s tím bojovat...ze začátku....ale pak jsem si uvědomil, že s tím nic nezmůžu a že mi to stejně nevadí a tak jsem se poddal. Stejně to bylo to jediné co jsem si myslel, že dostanu-"
"Ty hlupáčku."
Zabořila mi obličej do hrudi a rozplakala se. Vůbec jsem to nechápal.
"Jak sis mohl myslet, že bych tě nechtěla? Tak dlouho..tak dlouho jsem se mučila tím, že se ti nelíbím a přitom...celou tu dobu.."
A teprve teď jsem to celé pochopil. Nebylo to tím kouzlem, nikdy to tím kouzlem nebylo. Zamilovaly jsme se do sebe dlouho přetím než si Rose nasadila ten náhrelník.
ooOoo
"Prosííííím."
"Můžeme to zkusit."
"Děkuju."
Než jsem se nadál, tak jsem ji měl kolem krku. Bylo to příjemné, ale brzy to skončilo.
"Já se omlouvám. Nevím co to do mě vjelo."
Otočila se a odcházela. Šel jsem ihned za ní a všiml jsem si, že její tváře jsou zarudlé. To mě pobavilo.
ooOoo
"Rose, co to děláme?"
"Všechno."
ooOoo
"Ani nevím. Viděla jsem mnoho dívek s nějakým tetováním, když jsme byli na útěku. Vypadaly vždycky tak krásně..."
"Ale jsou trvalá."
"V tom je ta krása. Mít něco trvalého o čem víš, že budeš mít už navždy. Něco jako lásku milovaného muže. To já, ale neznám a jsem si jistá, že ani nepoznám."
"Proč ne?"
"Protože by mě určitě nechtěl."
"To si myslíš?"
"A ne snad? Jen se na mě podívej. Kdo by mě chtěl?"
"Rozo, jsi víc než úžasná. Každý muž by se přetrhl jen proto, aby tě mohl mít."
"Jsem jen malá holka, proč by mě měl kdokoliv chtít?"
ooOoo
"Dimitri...jsem mrtvá?"
"Nejsi. Nedovolím to."
"Ale já jsem mrtvá."
"Nejsi."
"Jsem, jinak bys tu nebyl."
ooOoo
"Proč ne? Ty neumíš tančit? Pokud ne, nebudu tě nutit."
"O to nejde, umím tančit. Jen to není vhodné. Měla by jsi vyzvat k tanci někoho vhodnějšího."
"Proč ne? Protože jsi strážce a já morojka? To je blbost a ty to víš! Chci s tebou tančit. S tebou a s nikým jiným..nebo ty nechceš tančit se mnou?"
"Tak to samozřejmně není."
"Dobře, tak jdeme."
ooOoo
Chytla ho za krk, přitáhla ho k sobě a přitiskla svoje rty na jeho a bylo to úžasné.
ooOoo
"Rose, nejsi nemocná? Jsi nějaká bledá."
"Ach ne, nejsem. Jen je toho na mě teď trochu moc. To nic není, Tasho, vážně."
"Proto s námi nechceš mluvit?"
"Není o čem. Brzy to bude dobré."
"Ten prsten, který si furt prohlížíš je krásný. Od koho je? Od nějakého chlapce?"
"Od babičky. Na moji plnoletost se neuvidíme a tak mi ho dala dopředu."
"A kdy ten slavný den nastane?"
"V březnu."
"To je hezké. Konečně z tebe bude dospělá žena. Těšíš se viď? Ach, kde jsou ty časy kdy nám bylo taky tolik, viď, Dimko?"
"Omluvíte mě? V noci jsem málo spala a jsem trochu unavená. Asi bych si měla jít lehnout. Ty tu, ale zůstaň s ostatními, Dimitri. Určitě si toho chceš s Tashou hodně říct."
"Tak to si pořádně odpočiň. Snad ti bude brzy líp."
"Děkuji, Tasho, snad máš pravdu. Zatím se všichni mějte."
ooOoo
"Ty se mnou nemluvíš?"
"Jsem vážně unavená, Dimitri. Co se děje?"
"Proč se nám vyhýbáš? Často jsi unavená a říkáš, že si jdeš lehnout, ale ve skutečnosti spíš hodně málo. Všiml jsem si toho."
"No a co? Nemusím se ti svěřovat. Pokud stojíš o svěřování, tak požádej někoho jiného. Třeba Tashu, dlouho jste se neviděly."
"Rose, co je to s tebou?"
"Se mnou? Se mnou není nic v nepořádku. Jen mám trochu problémy se spaním. S tím mi ty nemůžeš pomoct, tak mě nech být a jdi tam kde o tebe momentálně stojí."
Chytil jsem ji za ruku a otočil ji k sobě.
"Proč mě od sebe odháníš?"
"Nevím o čem to mluvíš."
"Dřív to bylo soudruhu sem, soudruhu tam. Mluvila jsi se mnou o všem. Chodila sis ke mně pro rady ohledně úkolů z ruštiny a teď nic. Vidím, že tě něco trápí a chci ti pomoct. Jenže ty mi to nedovolíš. Nechceš mi to dovolit. Co tě trápí?"
"Co mě trápí? Nic, co by tě zajímalo takže se do toho nepleť. Jsem v pořádku."
ooOoo
"Co to do tebe vjelo, Dimitri?"
"Dělám svou práci. Pokud nevíš, co je její náplní, tak se zeptej svého otce, který mi tě přidělil."
Vztekle se na mě podívala, rozloučila se s Adrianem a odešla. Ihned jsem se vydal za ní.
"Co to mělo znamenat?"
"Nic. Povídaly jsme si a ty děláš jako kdybychom si to tam rozdávaly na pohovce. Starej se o svoji Tashu a můj život nech na pokoji. Můžu svůj čas trávit s kým chci . Co ti na tom vadí? Trávím čas s někým blíž mého věku, to jsi přece chtěl. Abych se chovala, tak jak se sluší a patří. Tak mi tu nedávej kázání."
"Ano, to jsem chtěl, ale nemyslel jsem zrovna Adriana Ivaškova."
"Proč ne? Je to arogantní královský moroj jako já. Přesně jak se o nás říká. Budeme si nádherně rozumět."
"Rozo, co se to s tebou děje? Chováš se tak..."
"Odporně? Slizce? Zle?"
"Odtažitě. Co jsem provedl?"
"Nic. Dávám ti prostor. Teď mě omluv, jdu si dát sprchu. Po té divoké souloži jsem zpocená."
ooOoo
Všiml jsem si, že se zamračila, když viděla jak se na mě Tasha zase lepí. Že by žárlila? Blbost!
ooOoo
"Drž mě, Dimitri!"
"Rozo, co to děláš?"
"Nevidím přes ty lidi...páni! To je krása....ještě, že jsi tak vysoký, Dimitri. Je to jako být na rozhledně."
ooOoo
"Proč se tak nesměješ?"
"Protože by jsi nedělala nic jiného než to, co jsi předvedla před chvíli a s tebou víc jak půlka školy."
"Vtipné. Já bych měla, ale výhodu."
"Jakou?"
"Mohla bych se vytahovat, že jsi můj."
ooOoo
"Jak vypadám?"
"Krásně."
"A to díky tobě."
"Na tomhle já zásluhy nemám."
"Ale jo."
"Děkuju, Dimitri. To je ten nejkrásnější dárek, co jsem kdy dostala."
"Nápodobně."
"To jsem ráda. Nevěděla jsem totiž co ti dát. Dlouho jsem nad tím přemýšlela. Napadl mě nějaký ten kovbojský román, co máš rád, ale přišlo mi to neosobní a hlavně nevěděla jsem jaký."
"Tak příště. Teď bys měla spát. Zítra toho máš taky hodně."
"Dobře. Dobrou noc." Sponku úzkostlivě položila na noční stolek a vedle ní svůj prsten.
"Dobrou."
ooOoo
Přešel jsem k ní a hodil jí osušku na hlavu. Chvilku jsem jí vlasy sušil, ale když se na mě tak oddaně dívala, tak jsem přestal, abych neřekl něco, co jsem nechtěl. Necítil jsem se připravený jí to říct a možná to mezi námi celé pokazit. Místo toho jsem se na ni usmál a dal jí pramen za ucho.
ooOoo
"Dimitri?"
"Ano?"
"Děkuju."
"Za co?"
"Však ty víš."
ooOoo
"Proč ne?"
"Po tom, co se stalo..měla by jsi ještě odpočívat."
"Ale.."
"Ne, Rose."
Cukla sebou a její úsměv zmizel. "Dobře. Tak snad někdy."
"Jo..někdy."
ooOoo
Došlo mi to. Celou tu dobu jsem to měl přímo před očima a neviděl to. Trápilo ji to stejně jako mě. Ona se trápila tím, že ji nechci a přitom...
Na nic jsem už nečekal a přitiskl rty na její. Překvapeně vydechla, ale podvolila se.
"Miluju tě, Rozo."
"Taky tě miluju, Dimitri. Vím co sis myslel, ale nikdy to nebylo tím kouzlem."
"Měl jsem ti víc důvěřovat."
"Zapomeneme na to. Teď si, ale myslím, že ti něco dlužím."
"Dlužíš? Co mi-?"
Teď to byla ona kdo začal s polibkem.
"Myslím, že bych ti i já neměl být dlouho dlužen."
Potom, co jsme se dostatečně nabažily polibků, jsem ji držel v náručí a jen si užíval její existenci. Ale věděl jsem, že tu nemůžeme takhle stát celou noc. Musela opočívat, její zkoušky se blížily.
"Rozo, už je hodně hodin. Měla by jsi odpočívat. Zítra máš zase perný den."
"Já vím, ale-"
"Žádný ale. Měla by jsi spát."
"Tak dobře, ale něco mi slib."
"Co by jsi chtěla slíbit?"
"Slib mi, že budeme zase trénovat."
"Rozo, teď před zkouškama jsi pořád unavená a-"
"To je psychycky. Ze stresu. Potřebuju se odreagovat a kdo jiný než ty by mi v tom měl pomoct?"
"No když to podáš takhle..jak bych mohl říct ne?"
Usmála se a tak jsem jí popřál dobrou noc, políbil ji a odešel.


Dlouho očekávané vyznání a Dimitri konečně prozřel. Doufám, že se líbilo. Další kapitolka zase v pátek..možná už ráno, tak se těšte. :)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Verča Verča | 17. srpna 2016 v 19:33 | Reagovat

Tyhle nesmyslné komentáře si nech pro sebe!
Máš super blog a tahle povídka je dobrá! Máš super nápady na povídky, jsou originální :) doufám, ze ty povídky, co máš rozepsané dopises!

2 AriaLissa AriaLissa | Web | 17. srpna 2016 v 19:34 | Reagovat

[Smazaný komentář] Nemysli si, že zrovna ty ho máš bůhvíjak skvělej.

3 AriaLissa AriaLissa | Web | 17. srpna 2016 v 19:41 | Reagovat

[1]: Mě to napsal taky, smazala jsem to.

4 SuperCrazy7 SuperCrazy7 | 17. srpna 2016 v 20:12 | Reagovat

Nádherná povídka.  Celý blog je úžasný :-)

5 petra petra | 17. srpna 2016 v 21:20 | Reagovat

Výborná časť a z kritiky, ktorá nie je konštruktívna a opodstatnená si nerob ťažkú hlavu! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama