Strážkyně může zemřít, ale její duše kráčí dál.

Záře Luny 2

27. září 2016 v 19:01 | RozaBellaBelikov |  Záře Luny
Druhý díl :)
Věnováno všem mým pravidelným přispěvovatelům :) Díky, že čtete moje výtvory a máte trpělivost na čekání na další díly <3



Ráno se zase probudil první a než vylezl z postele, tak si vychutnával pocit tepla proudící z jejího těla. Nakonec vylezl a odpoutal ji. Ta se ihned stočila do klubíčka a spala dál. Přichystal jí snídani a vyšel ven na terasu před chatu. Utéct mohla jen okny nebo dveřmi a oboje bylo na stejné straně, takže by musela jít přes něj.
"Nějak brzo vzhůru, Dimitri."
Podíval se k vedlejšímu domku, kde seděl jejich alfa.
"To samé bych mohl říct i já."
"Nemůžu spát. Příliš živé sny."
"Co vám nedá spát?"
"To, co většině mužům. Žena."
"A která je ta, která vám uloupila srdce?"
Chvilku váhal a pak vydechl: "Alfa vlčice. Janine."
Dimitri se na něj překvapeně podíval. "To jsem nevěděl."
"Z vás mladých už to nikdo neví, ale jeden čas byla moje. Pak jednoho dne utekla a už se ke mně nikdy nevrátila."
"To je mi líto."
"Mě taky. Absolutně mě nenávidí."
Najednou tichem prosvištěl šíp a zasekl se do dřeva kousek od hlavy alfy. Dimitri se připravil do bojové pozice a rozhlížel se. Nikde nikdo. Otočil se na svého vůdce a všiml si, že odvazuje nějaký vzkaz zatímco se sbíhaly ostatní muži, co to viděly.
"Kde je tvoje vlčice, Dimitri?"
"Spí. Proč?"
"Dojdi pro ni."
Nechápal to, ale učinil tak.
"Proč mě budíš? Kam mě to vlečeš? Hej! Umím chodit sama!"
Dovedl ji před alfu, který k ní ihned přešel.
"Teď chci odpovědi, štěně. Proč jsi pro svoji smečku, tak důležitá, že nám hrozí bojem pokud tě nevrátíme?"
"Mám jméno, starý pane."
"To se tu taky píše. Tak mi řekni, Rosemarie, kdo vlastně jsi."
"Nemusím odpovídat."
"Proč nechceš?"
"Nemusím mít důvod. Prostě se mi nechce."
"Odpověz!"
"Jmenuju se Rosemarie, je mi sedmnáct a jsem beta samice. Ještě něco?"
"Ty jsi v tak mladém věku beta?"
"A vy v tak pokročilém alfa?"
"Kolik myslíš, že mi je?"
"Podle těch blbejch otázek nejmíň sto."
"Nebuď drzá."
"A jak jste zjistily, že vás chtějí napadnout?"
"Z tohohle," řekl a zamával jí papírem před nosem. "Janine sem pro tebe příjde osobně. Pokud tě nevydáme, tak nás chtějí napadnout."
"Jsem si jistá, že vám udělá něco horšího než jizvu pokud jí nevyhovíte. Kdy dorazí?"
"Přicházejí!"
Dimitri si přitiskl Rose k sobě a společně sledovaly, jak táborem prochází drobná žena s rezavými vlasy v doprovodu čtyř žen. Všechny byli krásné a skromně oblečené, takže přitahovaly pohledy všech mužů. Rose se pokusila vyškubnout, ale Dimitri ji nepustil.
"Rád tě vidím, Janine."
"Já tebe ne, Ibrahime. Propusť Rose a předejdeme zbytečnému boji."
"Věnoval jsem ji svému nejlepšímu muži. Proč bych mu ji měl brát?"
"Ty jsi udělal co?" vztekle na něj zavrčela, ale on se jen usmál.
"Vašemu drahému štěňátku se zatím nic nestalo. Většinu času ji nahání po lese."
V její napjaté tváři byla vidět úleva.
"Vidíš? Dělá vám jen problémy, takže si oddychneš až se vrátí k nám."
"Protože ji tak moc chceš, tak vám ji nedám."
"Ibrahime..."
"Popros hezky na kolenou a možná si to rozmyslím."
"Nikdy! Nikdy dobrovolně neklesnu na kolena před prašivého mužského! Každý ví, že tvoje možná znamená ne."
"Stále tak bojovná."
"Sklapni!"
"Vysvětli o co tu jde, Janine. Nikdy si sama nepřišla sem pro nějakou ze svých samic. Čím je ona vyjímečná?"
Pomalu k ní přešel a pokusil se jí pohladit po tváři, ale odrazila jeho ruku. "Nesahej na mě!"
"Dřív ti to nevadilo."
"Hnusíš se mi."
"To tvrdíš teď."
Plivla mu vztekle do tváře a všichni zalapaly po dechu. To bylo po druhé za dva týdny, kdy se někdo opovážil. Pozvedl ruku, ale hlas Rose ho zarazil.
"Mami!" Pokusila se vykroutit z jeho sevření, škrábala ho do rukou, ale nepustil ji.
Tohle oslovení všechny překvapilo a tak se nikdo nepokusil Janine potrestat.
"Mami?"
Ibrahim se překvapeně podíval na Rose a pak na Janine.
"Je tam podoba...Rosemarie je tvoje dcera?"
"Ano. Ta dívka, kterou drží ten buran je opravdu moje sedmnáctiletá dcera Rosemarie Hathawayová a taky naše beta. Ještě něco by jsi chtěl vědět?"
Dimitri si zaujatě prohlédl ženu před nimi. Rose jí byla opravdu hodně podobná a měla její bojovnost. Jen barva vlasů a očí byla jiná. Taky sledoval jak na sebe ti dva alfa vlci reagují.
"Neboj se, holčičko. Bude to dobrý."
"Vím, mami. Nebojím se."
"Pokud ti něco udělá, vytrhnu mu střeva holýma rukama."
"Klidně ti ho přidržím."
Janine se usmála, což bylo znepokojivé.
"Máš čas do úplňku, Ibrahime. Pokud ji nepustíš než bude krvavý měsíc, tak ti ukáže co je peklo na zemi a my s ní."
S tím se otočila a odešly. Hned poté se mu Rose vytrhla a hrdě odkráčela se slovy, že jde dohnat spánek o který ji připravil. Ihned se za ní vydal.
"Ty jsi opravdu dcera Janine?"
"Ano."
"Netušil jsem, že má dceru."
"To nikdo."
"Pověz mi něco o sobě."
Udělal krok směrem k ní, ale ona o další ustoupila, aby zachovala bezpečnou vzdálenost.
"Proč, abys to mohl použít proti mně, mužské prase?"
"Udělal jsem snad něco, čím jsem si vysloužil, abys mi tak říkala? Nijak jsem se nepokusil se tě dotknout."
Měl pravdu, ale nehodlala mu to přiznat a to ani když se cítila divně, když jí věnoval ten utrápený pohled.
"Všichni mužský jsou stejný."
Pozorovala, jak se jeho tvář zklidnila a on opět přistoupil blíž k ní. S každým jeho krokem vpřed, ona couvla. Ale její strategii překazila stěna. Ta mrcha.
Najednou ji překvapila jeho ústa na jejích. Nestřelila mu facku.
Chtěla mu střelit facku! Každou vteřinu, kdy se jeho ústa dotýkali jejích. Chtěla ho udeřit tak silně, že uvidí hvězdičky, hned po tom, co si vymotá ruce z jeho vlasů, po tom, co se odtáhne od těch teplých úst; po tom, co přestane vydávat tyto trapné zvuky, když ji přitlačil na zeď a ...pak se najednou vzpamatovala a odstrčila ho.
"Co jsi mi to udělal?" zeptala se vyděšeně a tiskla si prsty na rty.
"Tomu se říká polibek. Chceš ještě jeden?"
"Polibek?"
Byla zmatená. Zaútočil na ni, svíral ji proti její vůli, dotýkal se jí a jí to nepřišlo zvrácené? Jí se to snad...líbilo?
"Nepřibližuj se!"
"Omlouvám se, Rose. Nechtěl jsem tě vyděsit. Neměl jsem to udělat."
To ji probralo. On toho litoval? Jemu to nebylo příjemné?
"Proč jsi to tedy udělal, když toho lituješ?"
Zmateně se na ni podíval. Ona si myslí, že toho lituje? Trochu ano, ale ne protože jí políbil, ale protože ji vyděsil. Byla úplně nevinná. O těhle aktivitách neměla ani tušení a to dokonce i o tak nevinných jako je polibek. Samotný polibek se mu líbil a klidně by ho zopakoval, kdyby ona z toho nebyla, tak vyděšená.
"Já toho polibku nelituju, jen jsem tě nechtěl vyděsit."
"Vyděsit? Já nemám strach!"
Tohle sice nebyl jeho plán, ale po tom prvním polibku chtěl další.
"Tak to dokaž."
"Jak?"
"Polib mě."
Zasekla se a nevěděla, co na to říct.
"Takže se tedy opravdu bojíš."
"Nebojím!"
Přešla k němu a prst mu zabořila do hrudi. Bylo to nepříjemné, ale vidina toho, co dostane pokud jí šikovně dostrká tam kam chce, byla dost silná motivace.
"Kdo si o sobě myslíš, že seš?!"
"Já vím kdo jsem. Ten z koho máš strach."
"Já nemám strach!"
"Vážně? Dokaž to."
Koukal jak se vzteky chvěje a rudne. Bylo to příliš zábavné, aby přestal. Než se nadál, tak si stoupla na špičky a nešikovně přitiskla svoje rty na jeho. Jeho vnitřní vlk zavyl potěšením a pak Dimitri převzal vedení nad jejím nešikovným polibkem a prohloubil ho. Když to skončilo, tak měla nateklé rty a v obličeji byla zarudlá.
"Teď jsem ti dokázala, že strach nemám a pokud se o něco podobného ještě jednou pokusíš...budeš toho litovat do konce svého krátkého života a teď odejdi."
"Proč bych měl?"
"Mám ti pomoct?"
"Nechám tě tedy tu a nepřivážu tě, ale utéct se ti nepodaří. Smiř se s tím."
"Spíš by jste měly doufat, že se mi to podaří."
"Tvoje matka věděla, že proti nám nemáte šanci a jen se nás pokusila zastrašit, ale nevyšlo jí to."
"Jak myslíš."
Přešla k posteli na kterou se položila a zavřela oči. Ještě chvilku ji pozoroval a pak ji tam tedy nechal.
Od návštěvy její matky se počet jejích pokusů o útěk ztrojnásobil. Byli míň promyšlenější a víc zoufalejší než ty předchozí. Ráno v den úplňku se rozplakala, když se vzbudila.
"Rose, co se děje? Jestli se ti ty polibky nelíbily, tak se omlouvám neměl jsem to dělat."
"Nic nechápeš, nikdo z vás nic nechápe..."
"Tak mi to vysvětli."
"To nemůžu. Slíbila jsem matce, že o tom nebudu s nikým mluvit. Nemůžu obejít rozkaz alfa samice, i kdybych chtěla."
Poklekl před ni a donutil ji podívat se na něj, ale vše, co chtěl říct zapomněl ve chvíli kdy na něj upřela jasně zelené oči.
"Jsi v pořádku?"
"Proč bych nebyla?"
"Tvoje oči..."
"Jsou zelené, viď?"
"Ano. Jsi skvělá bojovnice a stopařka a na mladou vlčici jsi neuvěřitelně schopná, tak proč najednou svoji proměnu neovládáš jako kdybys byla malá holka?"
"To nesmím říct."
Rozhodl se to z ní netahat násilím a vyšel ven na vzduch. Vrtalo mu hlavou, co se děje, ale nemohl přijít na žádné rozumné odůvodnění. Místo toho sledoval jak přicházely ženy s potomky za jejich otci, aby mohli úplněk strávit spolu a pomoct děckám s jejich proměnami.
Ibrahim k němu přisedl a to veselí sledovaly společně.
"Trápíš se kvůli Rose, že?"
"Snažil jsem se s ní mluvit, ukázat jí, že nejsem, tak špatný, jak si myslí, ale nechce mě vůbec poslouchat. Má skoro panickou hrůzu pokaždé, kdy jsem jí blíž než se jí líbí. Vůbec nevím, co dělat."
"Ona za to jistě nemůže. Janine jí to vtloukala do hlavy určitě už od narození a nejhorší je, že ji za to nemůžeme vinit. Nic jiného než špatné zacházení se jí nedostalo. Přiznávám, že jeden čas i ode mě, ale že jsem se pak změnil nebylo důležité. Nikdy jí na mě nezáleželo a ani nebude, takže...dej jí čas, ukaž jí, že jsi lepší než si myslí a bude tvoje. Neudělej stejnou chybu jako já s Janine. Kdybych nebyl hlupák, mohl jsem mít to co oni." pohledem zavadil o usměvavé děti s rodiči.
"Pokud se mi podaří Rose získat a jednou mít to, co oni...budu rád, když budete dědeček Ibrahim."
"Děkuju, Dimitri. Nevíš, co to pro mě znamená. Už jen kvůli tobě doufám, že to vyjde."
"Nevim. Po tom, co se stalo..."
"A co přesně se stalo?"
"Chtěl jsem ji poznat, protože nikdy jsem nepoznal žádnou jako ona...líbilo se mi to. Chtěl jsem a pořád bych o ní chtěl vědět všechno, ale ona vyšilovala. Ptal jsem se jestli jsem jí dal důvod, aby si o mě myslela to špatné. Odpověděla, že jsme všichni stejní. Měla ve tváři ten krásný bojovný výraz a já se neovládl a políbil ji. Byl jsem připravený, kdyby mě chtěla odstrčit. Neudělala to. Spolupracovala, ale pak se odtáhla a byla celá zmatená. Nechápala co se stalo, co jsem jí to udělal a tak jsem jí to vysvětlil. Omluvil jsem se, že jsem ji nechtěl vyděsit, ale jen z myšlenky, že by měla mít strach se naježila jako kočka a v tu chvíli jsem si řekl, že ji prostě budu chvilku popichovat. Je roztomilá, když se vzteká. Nečekal jsem, že ji vyprovokuju k tomu, aby mě sama políbila. Bylo to dobré, ale pak se najednou začala chovat odtažitěji než kdy předtím a snažila se mnohem usilovněji utéct. Dneska dokonce plakala. Ptal jsem se, co se děje, ale nechtěla nic říct, protože slíbila své matce jako alfa samici, že to nikomu nikdy neřekne. Vůbec tomu nerozumím."
Chvilku sledovaly dění, když k nim pak přišla mladá žena.
"Ibrahime, Dimitri, mohu se k vám na chvilku posadit? Chci si o něčem promluvit."
"Ale jistě, Morgan, posaď se."
Mladá dívka se posadila a na oba se podívala.
"Je to pravda? Opravdu je tu Rose?"
"Ano. Proč tě to zajímá?"
"Óóo, to není dobrý. To vůbec není dobrý."
"Vysvětli nám to, Morgan."
Morgan si povzdychla a prohrábla si vlasy.

"To, co vám teď řeknu musí zůstat jen mezi námi, ano?"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 petra petra | 27. září 2016 v 19:34 | Reagovat

Ďakujem za skvelý darček! Táto poviedka je výborná a ja sa už zase neviem dočkať pokračovania! :)

2 Kathy Kathy | 27. září 2016 v 20:19 | Reagovat

Juuuu dekujeme za další kapitolu, nemyslela jsem si že dneska pridas ještě jednu 😂 ... a tato kapitola je zajimava, tolik zajimavych tajemstvích 😊👍 moc pekne

3 SuperCrazy7 SuperCrazy7 | 27. září 2016 v 20:49 | Reagovat

JUUUU,

A Ibrahim zjistí, že je to jeho dcera ne?

Nádhera :-)

4 Kulisek129 Kulisek129 | E-mail | 28. září 2016 v 18:07 | Reagovat

Wow. Začíná se to docela zamotávat. Ale začínám si myslet, že tyhle otevřené konce mě jednou zabijou. Vždycky jsem pak hrozně na nervy.:-) :-)

5 petra petra | 2. října 2016 v 19:33 | Reagovat

Kedy uverejníš ďalšiu časť?! Neviem sa totiž dočkať, tá poviedka má skrátka svoje čaro! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama