Strážkyně může zemřít, ale její duše kráčí dál.

Nevěsta z pekla 6

16. června 2017 v 2:50 | RozaBellaBelikov |  Nevěsta z pekla
V dnešní kapitole se dozvíme něco o Rose a její matce a taky znepokojující informace o andělích...Smějící se Taky nám Abe ukáže svoji démoní stránku, i když jen z vyprávění RoseMrkající


"Záleží na místě, kde se zrovna nacházíš. Samozřejmně, že hříšníci vidí jejich představu pekla, ale ve skutečnosti to už takové není. Když smrtelník zemře, jeho duše se bez vyjímky dostaví k nám. Nic z toho, co jsi do teď slyšel nebyla pravda. Všichni jdou k nám a v rukou mají knihu. Tou knihou je jejich kniha hříchů. Nezáleží na tom jak urputně se jí snaží zbavit, stejně se jim zas a znovu objeví v rukách. Nacházejí se v obrovské soudní síni vyrobené z černého mramoru plné lavic a po jejich předvolání předloží knihu soudci, který si ji prohlédne a na základě jejího obsahu pak jedná. Duše náležící nebi jsou bezodkladně odeslány na místo jejich určení a pak se to odvíjí podle závažnosti zločinů. Spoustu z nich se za svůj život provinilo nějakým hříchem a bez ohledu na to kolik Odčenášů a Zdrávas Maria nebo jak se to jmenuje, odříkají, dostanou svůj trest. Některé jsou krátké a na pekelné poměry mírné, ale některé jsou už horší a pokud tak soud rozhodl, po jejich uplynutí se stejně dostanou do nebe. No a pak tu jsou ti, co peklo už nikdy neopustí. Ti pak mají různé tresty a různé pracovní povinnosti."
"A co děláš ty?"
"Tak různě. Pomáhám otci s vládou, účastním se některých soudů nebo i trestů, ale většinou jednám s těmi nadutými anděli. Poté co jednoho obvzlášť arogantního otec zbavil křídel, tak, že mu škubal jedno pero za druhým a pak ho nechal hlavou dolů viset, tak dlouho dokud mu netekla krev z uší, s ním už nebe nechce jednat, ale jednat s těmi nickami musíme, takže jsem to odskákala já. Možná, kdybych nějakého z nich stáhla z kůže, tak by se s námi naučili jednat s úctou...."
"Nemluvíš o nich nijak příjemně."
"Nebudu o nikom mluvit laskavě, pokud si to nezaslouží. Jsou to nicky. Jediné, co je ve skutečnosti zajímá je jejich vzhled a jejich křídla. Jsou to pávy s lidským obličejem. Hrají si na laskavé, ale jsou nemilosrdnější než kdejaký démon, když na to přijde. Jak jistě víš, tak můj otec byl kdysi jedním z nich, ale nemohl snášet tu jejich nadutost a to všechno. A to ani nemluvím o tom..o Bohovi... ignorant. Jediné, co ho zajímá je, aby ho všichni na světě zbožňovali. Na ničem jiném mu nezáleží a nikdy pro lidi nic neudělal. Lidé se k němu modlí z nejrůznějších důvodů a můžu tě ujistit, že všechny modlitby slyší, ale je mu to jedno. Baví se jimi, jako kdyby šlo o zábavné historky. Jednou se v rámci dobré vůle byla v nebi. S klidným srdcem ti můžu říct, že ze všeho toho naleštěného bílého mramoru by tě během pár vteřin pálily oči. Stála se vedle něho, když jsem to slyšela. Nevěřila jsem vlastním uším ani očím. Seděl tam na tom svým zlatým trůnu, který zářil jako samo slunce, takže ses na něj nemohl dívat a poslouchal. Byl to hlas zoufalé plačící matky, která se v nemocnici nad lůžkem svého synka modlila. Prosila ho, aby jí jejího jediné chlapečka zachránil, že je to její vymodlený chlapeček, její malý andílek a že žádné jiné dítě než jeho mít ze zdravotních důvodů mít nemůže. Že on je to jediné skutečné, co si kdy přála mít, ale že její chlapeček je nemocný a doktoři mu už nijak nemohou pomoci, že jediné, co by mu mohlo pomoci by byl zázrak. Plakala a říkala, že nikdy po něm nic nežádala a že vždy vděčně přijímala jeho dary, ale že nyní ho troufale žádá, aby ho uzdravil. Ať si říká kdo chce, co chce. Možná mám být ta špatná. Přeci jenom jsem princezna pekla, ale v tu chvíli jsem...v tu chvíli bych udělala cokoliv, abych toho chlapečka zachránila a věřila jsem tomu, že se to skutečně stane. Přeci jenom neměl důvod něco takového nedělat, ale co udělal mě doslova přikovalo na místě. Stála jsem tam jako kdybych byla z kamene, nedokázala jsem se pohnout ani o milimetr. Rozesmál se...On. Se. Rozesmál.....Pak jen řekl, že by neměla truchlit, ale měla by být šťastná. Protože pokud se s tím nezvládne vypořádat sám, tak půjde sem do nebe, kde bude přece šťastný. Kde jinde by mu mělo být přece lépe než u něho, u samotného Pána Boha?"
"Co jsi udělala?"
"Když se mi podařilo ovládnout šok, tak jsem k němu došla a přede všemi těmi arogantními narcisty jsem mu střelila facku. K jeho smůle jsem byla, tak vzteklá, že jsem se změnila do své démoní podoby a svými drápy jsem ho poškrábala. Do dnešního dne tam má jizvy. Slyšel by jsi spadnout i vlas jaké tam bylo ticho, když jsem to udělala. Nevěřícně mě sledoval a držel si krvácející tvář. Začala jsem na něj křičet, co si o sobě myslí a že do dnešního dne jsem si myslela, že otec přehání, když o něm mluvil. Přeci jenom každý si své vyprávění přikláší ve svůj prospěch, ale že dnes jsem konečně pochopila, že se se svým vyprávěním držel zpátky, abych nepřišla o tu poslední iluzi o nebi. Jeho zorničky se šokem rozšířili, když to slyšel. Pak se zeptal jestli je pravda, co říkám. Jestli je pravda, že i přes to, co se stalo o něm dokáže otec mluvit hezky. Tak jsem mu to řekla. Řekla jsem mu o všem, co mi otec o něm řekl a že mě hluboce zklamalo čeho jsem byla svědkem a že v mnoha tvrzeních se ještě držel zpátky a že někdo, tak arogantní a zahleděný sám do sebe by vůbec neměl existovat a že on sám porušuje jeden ze sedmi hříchů jen svou existencí a to pýchu. Pak jsem řekla, že pokud už do konce své existence nevkročím na tohle odporné místo, nebude to dost dlouho a prošla jsem kolem šokovaných andělů a přesunula jsem se domů."
"To mě mrzí."
"Nemusí. Konečně jsem prozřela a pochopila jsem, že nic na tomto světě není takové jak to vypadá. Tehdy jsem přišla o zbytky dětské nevinnosti."
"A ten chlapeček?"
"Žije. Nemohla jsem dopustit, aby zemřel."
"Co jsi udělala?"
"Objevila jsem se u ní a řekla jsem jí, že existuje šance, aby byl zachráněn, ale jestli je pro to ochotná obětovat cokoliv. Neváhala ani sekundu. Řekla jsem jí, že ho zachráním, ale na oplátku něco po ni budu chtít. Nabídla mi, že mi dá cokoliv a tak jsem jí řekla, že pokud mi podepíše dekret na její duši, tak ho zachráním. Její duše teď patří peklu."
"Ty jsi využila její zoufalý stav, abys získala její duši?"
"To jsem neudělala. Dost jasně jsem jí všechno vysvětlila a dala jí čas na rozmyšlenou. O tom, co jsem nahoře zaslechla jsem jí nic neřekla. Dala jsem jí možnost. Řekla jsem jí, že má dvě možnosti. Buď se bude nadále modlit k Bohu a doufat, že její modlitby pomohou a stane se zázrak. Nebo se můžeme dohodnout a já udělám cokoliv proto, aby její syn přežil a mohl vyrůstat a dělat všechny ty věci, které zdravé děti normálně dělají. Taky jsem jí řekla, že nemusí odpovídat hned, že je to jen možnost a že ji nemusí využít a že rozhodnutí je jen na ni. Pokud se, ale rozhodne pro tuhle volbu, že stačí pouze zavolat moje jméno a objevím se a v tu chvíli bude smlouva platná. Dala jsem jí na výběr a zdůraznila jsem jí, že rozhodnutí je jen na ni a že ji k ničemu nenutím. Pokud mě nepřivolá, nic se neděje a bude to jako kdyby se to nikdy nestalo."
"Zavolala tě?"
"Nakonec ano. Když už bylo jasné, že umírá a nic na světě mu nepomůže, tak mě zavolala. Plakala u jeho postele a sledovala jak mu pomalu selhává srdíčko. Podívala jsem se směrem k nebi a dost jasně jsem řekla, co si o něm myslím a vím, že mě slyšel."
"Co jsi mu řekla?"
"Že je mi z něj na zblití a od té doby pokaždé, když ho vidím nebo ho nějaký anděl zmíní, tak předvádím dávení. Vytáčí je to k nepřítečnosti."
"Co se stalo pak?"
"Použila jsem magii a postupně jsem ho léčila. Nemohla jsem udělat zázrak hned, bylo to podezřelé, ale držela jsem ho při životě a pomalu léčila do doby než jsem si byla jistá, že už to zvládne sám a pak už jsem ho léčila dokud nebyl úplně zdravý. Jako každý malý kluk."
"A jeho matka?"
"Stále žije a bude tomu tak dokud nezemře přirozenou cestou."
"A pak?"
"Pak oba půjdou do nebe, ale to ona neví a nedozví se to dokud nebude její čas."
"Tak proč jsi to udělala?"
"Proč jsem se nezachovala jako zlý krvežíznivý démon a neskočila po její duši hned jak jsem mohla?"
"Tak jsem to úplně nemyslel."
"Ale myslel. Podvědomě si o mě stále myslíš jen to nejhorší a já ti to nevyčítám. Přeci jen jsem démon a jsem na to zvyklá, tak se tím netrap. Proč jsem to udělala? Abych ty albínské pávy tam nahoře pěkně naštvala a taky...jak bych mohla takhle ublížit matce, která se provinila jen tím, že byla ochotná pro své dítě udělat cokoliv? I kdyby to znamenalo obětovat vlastní duši? To bych nedokázala."
Chvilku přemýšlel nad jejím smutným tónem, když mu to došlo. "Tebe tvoje vlastní matka nemilovala, že ne? Nic hezkého čím by ti dokázala svoji lásku pro tebe neudělala."
"Poznals to."
"Pokud nechceš, nemusíš mi to říkat."
"To nevadí, měl bys to vědět. Před lety můj otec byl na povrchu a poznal moji matku. Nějakou dobu spolu "chodili" a i když ji nikdy doopravdy nemiloval, měl ji rád. Dost na to, aby mu to později ublížilo. Nevěděla kým je a on se děsil toho jak bude reagovat až jí to řekne, protože jí to říct chtěl. Pak jsem se narodila já a on zůstal žít na povrchu a odcházel do "práce" z povrchu. Jednoho dne se odhodlal, že jí to řekne a šel domů. Bylo mi kolem tří lidských let a v té době se malý démoni poprvé proměňují do své démoní podoby. A to se stalo mě. V jednu chvíli jsem se snažila přijít na způsob jak se dostat na sklenici se sušenkama, kterou matka schovala na vrch kuchyňské linky, protože jsem už byla dost vynalézavá, abych si přišoupla židli a v další chvíli jsem se vznášela u stropu a spokojeně si pochutnávala na sušenkách. Matku to pochopitelně vyděsilo, ale otec byl pyšný a pomohl mi dolů. Tehdy to matce všechno vysvětlil. Hrozně vyšilovala, ale nakonec se nechala aspoň trochu uklidnit. Někdy mezi tímhle incidentem a dobou, kdy otce přesvědčila, že by měl jít do práce došla k rozhodnutí a když otec odešel zanechávaje mě hrající v obývacím pokoji, tak matka vzala největší kuchyňský nůž, co tam měla a pokusila se mě zabít. Vrazila mi ten nůž do zad...do dneska si pamatuju co mi řekla....Kdybych vědala, co za zrůdu kvůli němu porodím, tak bych tě zabila ještě předtím než jsi spatřila světlo světa...vlastní matka mě měla za nestvůru a chtěla mě zabít..."
"Co se stalo pak?"
"Zareagoval můj dětský démoní instinkt. Přežít za každou cenu. Tehdy jsem se poprvé nakrmila jako démon. Otec se objevil dřív než jsem ji mohla zabít a to ji zachránilo, aspoň na chvíli. Pak mě vzal sebou a magií se postaral o zbytek. Začaroval ji, aby zahrála truchlící matku, která pohřbila svoje milované dítě, sebe vykreslil jako zbabělce, který to nedokázal unést a odjel bez vysvětlení a mě vzal do pekla, tam kam jsem vždycky patřila a kde jsem měla prožít i své narození, kdyby to proběhlo tak jak by mělo."
"To to nechal jen tak?"
"Nenechal. Udělal iluzi jejího mrtvého těla, které bylo pochováno a vzal ji sebou a pak ji ztrestal, tak jak si zasloužila. Co zbylo z jejího těla, pak poslal do jejího hrobu, kde nahradilo vytvořenou iluzi."
"A co se stalo s její duší?"
"Učíš se rychle. Její duši odsoudil on sám. Stává se to ve vyjímečných případech, ale i on rozhoduje o osudu duší. Většinou těch opravdu odporných. Jako Hitler, Jack Rozparovač a tak. Dostala ten nejhorší možný trest, k pobouření andělů. Ti ji chtěli vzít do nebe za to, že pro ně na zemi konala "Boží spravedlnost". Tss. Dostala jen to, co si zasloužila, nejhorší trest udělený v historii pekla."
Horší než pro Hitlera? Musel být na ni "pekelně" nasraný.
"Jak se jmenovala?"
"To už dávno víš."
"Myslel jsem si to. Byla to Janine?"
"Ano."
"Nikdy jsem si to o ní nemyslel. Zabít vlastní dítě...."
"Byla to chladnokrevná vražedkyně, která vypadala naprosto neškodně. Ti jsou nejhorší."
"Proč, ale používáš její jméno?"
"Protože mi to připomíná, že i ti kteří by mě měli milovat se mě mohou kdykoliv pokusit zabít. Jen co k nim budu zády."
S tímhle přístupem se divil, že vůbec dokáže být, tak laskavá. Neměl nejmenší pochybnosti v pravdivost jejích slov, tak proč se tak snažila? Protože i přesto čím byla, chtěla být lepší než si o ní mysleli? Stále na ni objevoval nové a nové věci a nebál si to přiznat. Asi se do ní pomalu zamilovával a poprvé po dlouhé době ho tahle myšlenka ani trochu neděsila.


Tak co si myslíte o Janine, která neváhala "zabít" vlastní dítě a Abeovi jako o milujícím tatínkovi, který tenhle útok potrestal?
Opět připomínám, že se tohle týká jen této povídky. Nemám žádné výhrady proti jakémukoliv náboženství nebo božstvu...či jakýmkoliv postavám z VA. Kromě Tashy :-) Tu nebudu mít ráda zřejmně nikdy, i když jsem nikdy netvrdila, že ji ráda mám nebo jsem ji ráda měla. Neměla jsem ji ráda od chvíle kdy se v knize objevila, protože chtěla sebrat Dimitriho Rose....a to se nedělá :-)
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jackie Jackie | 16. června 2017 v 9:20 | Reagovat

Čakala som, že sa Janine pokúsila Rose zabiť ale myslela som, že ju chcela hodiť z okna alebo také niečo. Ale prebodnúť? ??? Dosť drsné :D Ja som Janine nikdy moc nemusela - ani v knihe :-) (Lissu tiež nie :-D) A Boh, narcistický blbec bol zábavný :) Teším sa na pokračovanie :-D Úžasná kapitola :-)

2 Veja Veja | E-mail | 16. června 2017 v 10:29 | Reagovat

Úžasné! [:tired:]  jsem ráda že si Dimitri konečně přiznává co k ní cítí :-) chudák rose takovou matku ... Krasna kapitola :-D

3 Anabel Anabel | E-mail | 16. června 2017 v 15:44 | Reagovat

Ach bože...Janine byla taková hnusná. Tak to jsem nečekala.😔Už si to Dimitri pomalu přiznává, že se zamilovává ☺️ Těším se na další díl 🙂

4 RozaBella, Prue RozaBella, Prue | Web | 16. června 2017 v 19:57 | Reagovat

[1]: Abych pravdu řekla, tak taková možnost mě nenapadla, ale zase když jsem se nad tím zamyslela, tak vyhodit okřídleného démona z okna by asi bylo jako nosit dříví do lesa nebo tak něco :-D

5 petra petra | 16. června 2017 v 20:38 | Reagovat

Pekne! Tak jej treba, mrche! Konečne sa Dimitri začína prebúdzať len aby mal dosť času vyznať jej svoju lásku!

6 Kulisek129 Kulisek129 | E-mail | 16. června 2017 v 20:40 | Reagovat

Wow. Čekala jsem, že ji Janine asi moc nemilovala, ale že se jí pokusila i zabít, to mě nenapadlo.
Každopádně to ale byla úžasná kapitola :-)  ;-)

7 Simona Simona | Web | 17. června 2017 v 15:04 | Reagovat

To byla opravdu nádhera, že by to konečně vzalo ten očekávaný směr?

8 Daisyrose Daisyrose | Web | 17. června 2017 v 23:34 | Reagovat

To bylo super. Chtěl bych vidět scénku Roso proti Bohovi. To mohlo být supe.
Ještě že Abe dal Janie co proto. Těším se na další.

9 Sarus Sarus | 22. června 2017 v 8:33 | Reagovat

Uzasne...vazne bych necekala ze ji janine bodne do zad.chci se zeptat kdy bude dalsi kapitola diky

10 Terka06 Terka06 | E-mail | 25. června 2017 v 16:42 | Reagovat

Strašně se mi líbí tvé povídky :-) kdy bude další?? [:tired:]

11 Anabel Anabel | E-mail | 1. července 2017 v 18:24 | Reagovat

Už je to docela dlouho, co jsi nepřidala další díl.. Jen doufám, že se nic závažného nestalo. To radši, aby tě jen opustila múza nebo mít moc práce 😔

12 petra petra | 1. července 2017 v 21:59 | Reagovat

Aj ja dúfam, že je naša talentovaná autorka ok, lebo taká dlhá odmlka je dosť netypická!

13 Jackie Jackie | 2. července 2017 v 20:48 | Reagovat

Neviete o nej niekto niečo? Zvyčajne sa aspoň ozve :-? Začínam sa báť :-(

14 AriaLissa AriaLissa | E-mail | Web | 2. července 2017 v 22:32 | Reagovat

Začíná léto, čas dovolených... Určitě jí nic není :-)

15 RozaBella, Prue RozaBella, Prue | Web | 7. července 2017 v 12:25 | Reagovat

[13]: děkuji, že se o mě bojíš, ale už jsem v pořádku..v rámci možností

16 Nikki Nikki | 29. prosince 2017 v 22:19 | Reagovat

Nechci být nezdvořilá, tvoje povídky jsou opravdu zajímavé, ale tohle je rouhání! Jen doufám, že si to skutečně nemyslíš...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama